Skandinávské bloudění - Helsingor -> Kobenhavn

Po deseti letech, během kterých jsem kolo většinou jen viděla z dálky, ale neseděla na něm, jsem se rozhodla, že si udělám 40 km cyklovýlet po Dánsku... 

Původně jsem sice chtěla vstávat kolem 6 ráno, ale noční události spolu s tím, že je kuchyně dostupná až od půl 9 mě přesvědčily o tom, že to je blbost. Takže mě v 6 jen vzbudí Luisa, že se vydává na další cestu a já zase spokojeně usínám.

V 8:30 se přemísťuju do kuchyně, kde už je pár lidí, takže se přidávám k Holaňďance a Italovi z Alby - města, kde se narodila Nutalla. "Kdo že se tam narodil?" "Nutella... A Ferrero rocher, Rafaelo." Jo ahaaaaa. Při pomyšlení na všechny tyhle sladkosti mě rázem přejde chuť na ovesnou kaši z prášku.

Chvíli se ještě bavíme o cestování, jsou to moc sympatičtí lidé a oba o hezkých pár let mladší, takže si ještě na rozdíl ode mně užijou několik dalších cestovních prázdnin. Momentálně se po Evropě pohybují s pomocí Interrailu, což je vlaková jízdenka využitelná po celé Evropě na 22 dní a z nich můžete 10 strávit na cestě. Zatímco slečna míří na sever, chlapec na východ, takže i do Prahy. Dávám mu nějaká doporučení, co v našem hlavním městě navštívit, a pak už se loučím, protože dneska plánuju ujet 40km na stroji, na kterém jsem seděla týden před odjezdem sem poprvé po skoro deseti letech.

Dojedu na nádraží, kde je solidní nával. Jdu k pokladnám, ale před číslovačem mě zastaví pán v reflexní vestičce, že si lístek můžu koupit i v automatu, že jsou tam menší fronty. Vysvětluju mu, že potřebuju lístek i pro kolo, tak mi podá číslo, které zahodil nějaký netrpělivec a rázem jsem o 30 lidí víc vepředu. I tak je to ale dlouhé čekání, než se dostanu na řadu a zoukoupím si dle rady prodavače celodenní jízdenku pro celý okres, protože je jen o 20 DKK dražší, než jízdenka pouze do Helsingoru a k tomu za 13 DKK dvouhodinový lístek pro kolo. Při odchodu ještě označím usměvavým smailíkem svoji spokojenost s obsluhou.

Jeden vlak mi ujede před nosem, tak spolu s jedním starším německým cyklopárem, který si na výlet do Helsingoru půjčil místní retrokola, čekám na další. Bavíme se o systému označování jízdenek, které probíhá u sloupků s kulatými čtečkami. Jen nevím pro jaké jízdenky je tato (pro mě skoro vesmírná) technologie určená. Ve vlaku parkujeme kola ke sklopným sedačkám, kde je nachystaný i pás, kterým se připnou ke zdi, aby nepadala do uličky a jdeme se usadit a pozorovat krajinu. Cesta uteče ani nevím jak a už se na konečné v Helsingoru loučíme a každý vyráží svým směrem. Můj plán je jasný - vidět Hamletův hrad Kronborg.

Ten je skvěle vidět už od nádraží, takže je minimalizováno riziko mého bloudění, nicméně i na krátké cestě k němu několikrát zastavuju a kochám se obrovskými trajekty vjíždějícími do přístavu, hádajícími se racky a dalšími atrakcemi, co místní přístav nabízí. Například obrovskou lodí, na kterou láká plakát s nápisem Obrazy ze Slovenských pohádek.

Jdu se podívat na palubu. Obrazy mě až tak neberou, zajímá mě spíš samotná výstavní plocha, kterou projdu všude, kde se dá. Pro děti je prohlídka vylepšená o honbu za pokladem, kdy dostanou před vstupem mapku s vyznačenými zajímavými místy a za odměnu pak zřejmě čokoládové penízky (můj odhad, protože je tam ti svišti jedli). V podpalubí si pak děti můžou vybarvit obrázky a dospělí si v klidu vypít horkou kávu nebo čaj, dále navštívit malinkou kajutu, která je osvětlená ultrafialovým světlem a jsou v ní rozmístěné bílé mušličky a kniha s mapou pokladu a druhou kajutu, kde jsou plyšové ryby v síti nad hlavou a vycpaný tuleň na posteli. Loď je parádní, tak se venku zapovídám s pánem, co rozdává mapy a vysvětluje dětem, co mají dělat. Hlavně mě zajímá, co má společného se Slovenskem. Nic. Je to dánská loď plující pod vlajkou Británie. A jediná souvislost se Slovenskem je ta, že slováci, kteří jí viděli litovali, že se k nim nikdy nedostane. Ou kej.

Pokračuji v cestě kolem muzea, kde místní klub důchodkyň vyšívá prostírání pro dobročinné účely, zaparkuju kolo k jeho zdi a sestupuji po šikmé rampě směrem ke vchodu do muzea námořnictví, které je umístěno ve zřejmě původním suchém doku. Vzhledem k ceně vstupu zase vystoupám nahoru. Stejně nemám tolik času a radši chci vidět Kronborg.

U vstupu do pevnosti jsou umístěné reproduktory, ze kterých zní jak vojenské povely, tak zvuk běžícího stáda koní, tažení děl a následné střelby. Kousek od brány je model pevnosti a za ním suvenirshop, kde mají slaného lékořicového šneka (úplatek pro Sherlocka za to, že mi půjčil foťák) a mikiny s nápisem To be or not to be. Uvažuju, že si jí koupím, protože se solidně zatáhlo, začal foukat vítr a mě je pěkná zima, ale nakonec si vystačím se softshelkou. Zbytečných  250 DKK totiž opravdu nemám.

Vydávám se na obhlídku hradního opevnění. Samotný Kronborg stojí na kopečku v centru a proti černým mrakům na obloze vypadá skutečně dramaticky. Kolem něj jsou oranžové a žluté baráky, zřejmě kasárna. Po projití "hlavní třídou" přejdu na procházku vnějšího opevnění, ze kterého je krásný výhled na přístav, moře a Švédsko na druhé straně vody. A taky na spoustu rybářů. Stejně jako já se na procházku po opevnění vydalo kvantum dalších pěšáků, ale i lidí na balancovacích dvojkolkách, kteří vždycky někde s elektronicky provrčí.

Vzhledem k tomu, že jen tahle procházka mi zabrala dost času a počasí vypadá dost nestále, rozhodnu se, že prohlídku interiérů vynechám a rovnou se přesunu do ulic města, ze kterého se tak pomalu, ale jistě vymotám na cyklostezku a budu pokračovat v jízdě. Přes přístav se vracím k nádraží, předjíždí mě místní lokálka, která se sune krokem podél pěší zóny a vydatně troubí, protože si dost lidí nevšimne ani kolejí, ani cedulí, že tam jezdí vlaky a nakonec ani toho samotného vláčku motoráčku, který ovšem nemá uplně zanedbatelnou velikost.

Zastavuju se u cirkusu, kde jeden klaun hraje na tahací harmoniku, druhý do rytmu tancuje s gumovou gorilou třetí s hrochem a čtvrtý na ně hází z okna popkorn. Mně to nijak neosloví,ale místní oddíl skautů a další turisté jsou nadšení a tleskají do rytmu. Radši se přemysťuji do ulic, kde je značně plno. Většina obchodů má zboží vystavené i na chodníku a mezi tím vším se promenádují davy. Sluníčko už zase vylezlo, takže se den hned stává optimistějším. A pak zase pesimičtějším,když zjistím, že jediné jídlo, na kterém nejsou krevety a tím pádem je pro mně poživatelné, je jehněčí gyros. Dávám si tedy tuto tradiční dánskou stravu se salátem a hranolky a po obědě už se konečně odhodlávám k cyklocestě.

Najíždím na hlavní silnici a odhaduju cestu do Kodaně (proti směru vlaku) a za chvíli dokonce natrefím i na ceduli. Směr je správný, jen se neustále střídá vedro se zimou. Oblékání a svlékání vzdám asi na třetí zastávce, zahřeju se pohybem, stejně je silnice samý dokopec a zkopec. Konečně najdu cyklostezku, která je kus od silnice a oddělená hustým křovým a k tomu liduprázdná. No, tady se mi něco stát, tak mě asi hned někdo nenajde.

U přejezdu silnice se řídím autistickým značením a odbočuju doleva na Kodaň, abych následně zjistila, že další cedule už je označená jako dálniční. Co se dá dělat, dálnici podjedu a směřuju dál k pobřeží s tím, že když se budu důsledně držet vody, tak jednou na tu Kodaň narazit musim. Radši se ale v dalším městě přeptám dvou sekáčů (trávníku), kteří mi mojí teorii potvrdí a já zjistím, že jsem si zajela víc jak 5 kilometrů.

Jsem u moře, na rovině, slunce svítí a já si držím celkem vysokou rychlost. Občas zastavím na zajímavých místech, abych se pokochala a udělala pár fotek moře vody, zajímavé architektury a nebo všudypřítomných přístavů. Část cesty vede po cyklostezce, část po hlavní silnici (ve chvíli, kdy stezka odbočuje od vody, které se chci držet). Řidiči jsou tu na kola evidentně zvyklí, takže ani na silnici nemám žádný problém. Jen mě sem tam předjede nějaký super sportovec a občas nějaká slečna v sukýnce a páskových sandálcích. To už je lehce potupné...

Jak ubíhá čas a kilometry, začínám hledat pláž Bellevue, kde se chci, pokud to bude alespoň trochu možné, vykoupat. S pomocí cedulí a mapy zjišťuji, že jsem ještě celkem daleko. Projedu pár dalších měst, najedu na stezku, která vede podél kolejí, a která je hlavně obsypaná malinami, kterým nelze odolat. Místní je zřejmě nespásají, takže je jich tu nepočítaně, až si nakonec musím ty ovocné zastávky zakázat. Nakonec se ještě pokochám koňmi v ohradě a spíše omylem, než cíleně nacházím vytouženou pláž.

Sjíždím ze silnice, kolo parkuji ke stromu před záchodky a rovnou se jdu převléct do plavek. Pocitově je vedro, ale reálně je kolem 20°C a voda má 15°C, což znamená, že mě trochu opouští koupací odhodlání. Ale když už jsem tady, musím se trochu překonat. Ve finále si trochu zaplavu, i když je to spíš odrážení lokty ode dna, ale lepší než nic. No jo, ale co teď? Ručník jsem si zapomněla a jemný bílý píseček je super na koukání, ale rozhodně není super na to, aby ho člověk měl plné boty při jízdě na kole. Nakonec obětuju maminky cyklodres a poskakuju po jedný noze pod sušákem na ruce, kde si suším nohy.

Jsem připravená na dalších pár kilometrů, které mě dělí od Kodaně. Cestou se už rozhlížím jen po nějaké benzínce, která má vypadat jako z Amerického filmu. Vidím, ale nepřijde mi až tak úchvatná, takže ani nezastavuju. Jsem v Kodani a jsem v ní dlouho a dlouho a nevím kudy dál, abych trefila do hostelu. Plánek, který mám je mi k ničemu, takže se orientuju podle plánu místní dopravy a názvů zastávek a k cíli dojedu podél kolejí. Zabloudím až kousek od hlavního nádraží, kde už to teoreticky znám. Jsem vážně orientační talent.

Do hostelu se vracím s padesáti kilometry v nohách, utahaná jak kotě. Po řádné sprše se odebírám do přeplněné kuchyně, kde si spáchám večeři a vyrazím zpět do města, když už mám ten lístek na MHD. Sedám na S-vlak, dojedu dvě zastávky a přestupuji na metro. To je poměrně hluboko ve strohém vybetonovaném kráteru a vedou k němu dvoje eskalátory. Vyčkávám ani ne minutu, než se přiřítí souprava a otevřou se skleněné dveře z nástupiště. Cesta mezi dvěma zastávkami je tak rychlá, že si až při vystupování všimnu, že to je metro bez řidiče.

Vycházím ven a zjišťuji, že mladík, který šel za mnou už při přestupování na metro, se mi drží v patách neustále. Jdu si proto prostudovat plakát s přepravními podmínkami, nebo co to bylo, až ho to omrzí a zmizí. Ještě chvíli čekám, než pokračuji v cestě dál, kolem dvou bezdomovců, kteří sedí u vchodu do metra k vysoké zelené zdi, ze které trčí barevní plastoví koně v životní velikosti. Jsou velice oblíbenou fotografickou atrakcí a prolézačkou.

Kousek dál vidím světla Nyhavnu a slyším muzikanty, kteří hrají v místních restauracích, takže tímto směrem zamířím. Levá polovina je poměrně rušná, restaurace plné lidí, další sedí mezi loděmi s nohama svěšenýma nad vodu a další se procházejí mezi tím. Dojdu naproti Opeře, udělám pár nočních fotek, chvíli se pokochám výhledem na vodu a osvětlenými domy, než se vydám na cestu zpět. Tentokrát volím klidnější část Nyhavnu, kde sem tam projde někdo znuděný davem.

V metru si sedám na první sedačku, abych si užila jízdu tunelem. Silný to zážitek. Asi bych se nemohla živit jako metrový strojvedoucí. Přestup na vlak najdu, aniž bych musela zas běhat přes náměstí a za chvíli jsem zpátky na nádraží a přesunuji se do hostelu. V noci to tu na ulicích dost žije, stejně jako ve dne. Ale já už jsem na pokraji smrti z vyčerpání, takže padam za vlast...

Finální trasa výletu s počátečním blouděním: