Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Skandinávské bloudění - Pohádková procházka Kodaní

21. 08. 2015 23:19:25
Byť se nade mnou chvílemi stahují mračna, užívám si procházku téměř pohádkovou od Malé mořské víly až k soše jejího autora.

Ráno se ne zcela dobrovolně probouzím už v půl 8 a začnínám balit. Check out je v 10 hodin a domů odjíždím v půl 11 v noci, takže budu mít 12 hodin na chození po městě a potřebuji s sebou jen stativ a foťák, takže se domlouvám na recepci, že si můžu ostatní věci nechat zamčené v luggage room. Alespoň za tuto službu u mě má hostel plusový bod, když už za nic jiného. Loučím se s ohnuslou postelí a vyrážím do města.

Ještě chvíli mám platnou jízdenku na MHD, takže si cestu na Østerport, od kterého je to kousek k Malé mořské víle zkrátím opět s pomocí S-vlaku. Abych dostála svému zvyku, trochu si pobloudím kolem pevnosti, ale nakonec natrefím na správný přístav plný turistů a všichni touží po tom samém - pořídit si fotografický důkaz své přítomnosti zde. Docházím ke vstupu k vodě, kde se to hemží lidmi, střídají se na kamenech, fotí se, sem tam zapadnou do vody... Některé dámy si hrají na fotomodelky, nechávají se fotit z několika úhů fotografy ze břehu a k tomu ještě kolem sebe šermují narcisklackem, který zároveň využívají jako odrážedlo dalších lidí, kteří by jim snad chtěli zabrat místo. A za nimi sedí ona - Malá mořská víla a upírá smutný pohled na hladinu.

Fotit se nebo nefotit, toť otázka. "Chcete vyfotit?" nabízí mi pán, který má kolem krku několik foťáků od účastnic jejich výpravy. "Tak jo." Podávám mu další přístroj do sbírky a pořizuji si fotku, jakou má na stejném místě babička. Jen ona se tu tenkrát asi nemusela prodírat davem. A autobusy s nápisem Mermaid tour chrlí další a další turisty. Alespoň je pak zase vozí pryč, takže cesta k pevnosti už je oproti tomu liduprázdná.

Počasí už se mnou zase žertuje, než projdu spodní část pevnosti, stačí se třikrát změnit - z nehorázného vedra na prudký liják a zasekne se na "zataženo, sem tam poprchává". Kolem strohého vojenského kostelíku se vyškrábu nahoru na bastion, kde stojí větrný mlýn a kolem něj běhá několik lidí jako o život. Vlastně pro zdraví. A z kama je krásný výhled na mnohem zdobnější kostel za vodním příkopem.

Odcházím z pevnosti přes most a mířím ke kostelu. Před vchodem je velká cedule, že návštěvníci jsou vítáni. Parkuji stativ u blízkého stromu a jdu se podívat dovnitř. U vchodu stojí dvě dámy, ptají se na národnost a dle toho půjčují text o kostelu (anglicky, německy, rusky) a odcházejícím přejí hezký den a připomínají talíř na milodary. Přišpěji rovnou cestou dovnitř, následně se usadím do lavice a kochám se výzdobou a místní atmosférou. Za nádobou se svěcenou vodou je vytvořen dětský koutek, v hlavní lodi je místo pro turisty a před vedlejší lodí je žádost, aby tam turisté nechodili, protože je určena pro modlitby. Asi proto je tam největší množství turistů s foťákem...

Ještě si chvíli posedím a pročtu si historii tohoto jediného Anglikánského kostela v Dánsku, než se rozhodnu pokračovat kolem obrovité kašny dále k Amelienborgu, abych viděla střídání stráží. Jeden ze čtveřice zámeckých paláců je v rekonstrukci, ale i před nimi stojí jeden voják, stejně jako před ostatními. Tedy stojí, oni se občas i vydají na pochůzku a zároveň umravňují turisty, kteří se neumí chovat, takže žádní ozdobní tajtrlíci jen aby se neřeklo. Střídání stráží se blíží a policisté začínají rovnat přihlížející na čáry vytvořené tmavými dlaždicemi. Čekáme, co se bude dít. Konečně přichází několik vojáků směrem od kostela a míří k řadě dalších. A najednou policista mává, že se přihlížející můžou přeskupit blíž. Začíná úprk a boj o nejlepší místa. Za chvíli část vojáků udělá čelem vzad a policisté jim opět v davu vytvoří další uličku. Malá skupina dopochoduje k prvnímu hlídači. Dvojice dojde k budce, zkontroluje jí, podá zprávu veliteli a ten vyšle střídače s modrým střapcem na uniformě. Stejně tak je to u všech paláců, jen k tomu poslednímu pod lešením už dojde z diváckého davu jen pár "skalních fanoušků", protože celé střídání, které přineslo za výsledek prostřídání červených střapců za modré, trvalo skoro hodinu. Ale bylo zajímavé a lehce pohybově náročné.

Od Amelienborgu se přemisťuji k vodě, pokochám se výhledem na Operu, ale cesta dál po molu je uzavřená, takže se přesouvám zpět do vedlejších ulic, ze kterých vyjdu přibližně v polovině Nyhavenu. Je akorát čas oběda. Jsem rozhodnutá, že si dám konečně něco typického, ať to stojí kolik chce. Hned v první restauraci navíc narazím na menu, ve kterém nejsou žádné krevety. Ještě projdu pár dalších nabídek, ale všechny okolní restaurace cpou krevety snad i na čokoládové dorty, takže se vracím zpět, zasedám k malému stolku tak akorát pro jednoho, který má jedinou nevýhodu - nevisí nad ním infrazářič, jako nad většími stoly, takže je tam trochu zima. Ale nic, co by nevyřešil svetr a bunda. Do temnoty podzemní restaurace se mi nechce, byť mají na všech stolech růže a romantické osvětlení svíčkami. (Co taky s romantikou, když mým jediným spolucestujícím je plyšová želva.)

Objednávám si, aniž bych věděla, co vůbec čekat, protože na některé věci moje angličtina trochu nestačila, a i když přede mne položil číšník velký hranatý talíř, měla jsem problém odhadnout, jak jednotlivé chody vlastně budou chutnat. Začínám naloženým herinkem s červenou cibulkou, který je oproti mému předpokladu sladko-kyselý. Pokračuji přes cosi, co se nazývalo kuřecí salát, ale ve skutečnosti to bylo trochu kuřeta, kari, jablka a sem tam nějaká mochomůrka, chuť opět sladká a k tomu plátek křupavé slaninky. Roast beef s křenem a nakládanou okurkou chutná, jak jsem čekala (vlastně líp, než jsem čekala), smažená rybka pokapaná citronem a neidentifikovatelná zeleninová omáčka jsou zvláštní kombinací a k nim patří trocha zelené vegetace s rajčetem. A jako tečka na závěr bílý plísňový sýr s hroznovým vínem. Vše servírováno se dvěma druhy domácího chleba (jeden nadýchaný bílý a druhý tmavý celozrnný) a trochou másla. Jsem z té nálože dobrot tak rozhozená, že zapomenu pod stolem stativ a číšním běží za mnou, aby mi ho donesl. Milé.

Po tomto vydatném obědu se přesouvám do přístavu, že se vydám na okružní plavbu. Chvíli tedy pochybuji o tom, že jsem zvolila dobré pořadí, ale nízké ploché čluny na vodě poměrně drží a moc se nehoupou, takže se mořská nemoc nekoná. No a já už si na vodu relativně zvykla, takže mě ani nechytají hysterické záchvaty a místo toho si užívám cesty po kanálech s výkladem v Dánštině, Angličtině a Němčině. Jedeme skrz čtvrť Christiania, kolem nové budovy knihovny, několika kostelů, pod nízkými mostky (pozor na hlavu, vážení cestující), kolem Opery, vojenského mořského objektu, který slouží zároveň jako muzeum na vodě, k Víle a zase zpět. Těsně před vplutím zpět do Nyhavnu nás průvodkyně upozorňuje na rozestavěný most pro pěší, který už se prý staví několik let a vždycky se něco stane, co zabrání jeho dokončení. Něco jako naše Blanka, jen nad zemí. Po hodině vystupuji zpět v Nyhavnu a přes Kongens Nytorv se přesouvám k Rosenborgu. Opět se na chvíli zastavím u koní trčících ze zdi a zároveň vyšplhám na vyhlídku na staveniště metra.

Líbí se mi, že i z díry v zemi se dá udělat atrakce a zároveň trochu poučit lidi, co mají zájem. Ohrazený zelený pás uprostřed záboru je jen třešinka na dortu. Kéž by to tak bylo i u nás, protože věřte tomu, nebo ne, o tu malou vyhlídkovou plošinu na staveniště byl velký zájem.

Docházím k zámeckému parku okolo Rosenborgu. Spousta zeleně, lidí posedávajících na trávníku i šplhajících po stromech, jeden dřevěný altán, živé ploty, rozkvetlé růže. Tady se mi líbí. Za mostkem u hradu je menší rozkvetlá zahrada a kolem vstupu opět hlídají vojáci, kteří mají kasárna hned za vodním příkopem. Hlídkují tu jak ve slavnostních, tak v obyčejných uniformách. Není se čemu divit, když se za těmito zdmi schovávají korunovační klenoty. Nicméně já většinu svých peněz zanechala v restauraci, takže už mám tak akorát na vyhlídkovou věž, svačinu a večeři. Tím pádem mi musí stačit kochání se z exteriéru.

Když se dostatečně vynadívám, rozhodnu se pro přesun do výšin, abych viděla Kodaň z jiné perspektivy. Cíl je jasný - Kulatá věž. Postavená tak, aby se pod její vrchol dalo vyjet na koni. Koně nemám, ale momentálně by se hodil. Plasťáci, ke kterým opět trochu omylem dojdu se obživnout nechystají, takže nezbývá než se přesouvat i nadále po svých, bočními uličkami kolem obchodů s oblečením až k dalšímu kostelu, ke kterému je věž přistavěná.

Jako první navštívím samotný kostel, ale nezdržím se v něm dlouho, už ho totiž zavírají. Vyrážím nahoru na věž, kam skutečně vede široký chodník a prozatím žádné schody. Cestou je krom výhledu z oken i několik zajímavostí. Knihovna, ve které je výstava současné architektury, zastoupeny jsou jak budovy již postavené, tak i modely dalších plánovaných - já prostě ty místní moderní budovy miluju. O pár pater výš ve zvonici je k nahlédnutí "stará půda", artefakty nalezené mezi trámy a úchyty zvonů.

Těsně pod vrchem jsou široké schody, nad nimi posezení u okna a na úplný vrchol vede uzoučké točité schodiště. Představuji si na něm toho koně, abych si dodala energii na poslední stoupání. Zhora je nádherný výhled, byť mi momentálně moc nepřeje počasí. Ale než obejdu věž jednou do kola, vyleze sluníčko, a protože už se blíží k západu, osvětluje město moc pěkně. Sedám si na lavičku a chvíli relaxuju. Až cestou dolů z věže zjistím, že jsou v ní další dvě zajímavé věci, zvěrokruh a černá díra - dlouhý tunel dolů, který je zhora přikrytý tlustým sklem, takže se nad něj dá vlézt. Brrrrrrrrrr. Sestupuju, a naproti v knihkupectví si kupuju na památku pár pohledů. Skoro se mi ani nechce domů, ale čas se nachyluje a já bych měla pomalu, ale jistě zamířit zpět k hostelu, pořádně zabalit, zajít někam na večeři a odjet. Frederiksberk a přilehlé zahrady tak nestihnu, čehož dost lituju. Evidentně sem budu muste jet ještě někdy znovu

Kolem dalšího kostela se promotám uličkami až k radnici, najdu Andersena výjimečně bez milionu turistů, ale než stihnu nainstalovat tripod a dálkovou spoušť, už mi nabízí další skupinka, že mě vyfotí. Ofotíme se navzájem a pokračuju v cestě kolem Tivoli, kam se taky hrnou davy, byť je v pátek večer mnohem dražší vstup, než v ostatní dny. Mě ovšem sebevražedné atrakce nechávají chladnou, takže ječící lidi nechávám za sebou, mířím do Lidlu, kde si pořídím svačinu do autobusu, v hostelu přebalím krosnu, ověsím se jako vánoční stromeček, rozloučím se s tím příšerným recepčním, co mě v noci budil, odpoutám kolo a přes kebabárnu, kde si dám obří burger na večeři se přemístím zpět na zastávku autobusu.

Ten už tu stojí, takže předávám jízdenku, nechávám připevnit kolo a loučím se s nyní již ve tmě utopenou Kodaní. Cesta k trajektu uběhne jako nic, část zaspím. Na trajektu hlásí, že tentokrát bude cesta trvat dvě hodiny, takže dost času se trochu prospat. Trajekt je menší, než ten na cestu sem, má méně míst na sezení (a protože jezevčík je taky člověk, má vlastní sedačku...), za to ale má velkou vyhlídkovou krytou palubu, kde se stejně jako pár dalších skládám na zem a snažím se spát. Nicméně je tu šílená zima. Zkouším se balit do svetru, přikrývat šátkem, ale stejně klepu kosu. Říkám si, že to vzdám a přesunu se někam na sedačky, poberu věci a pak mě napadne, že mám s sebou lékárničku. A co je v lékárničce? Termofolie. Sice to trochu šustí, ale je mi krásně teplo.

Tím pádem tvrdě usínam a probere mě až to, že se všichni přemisťují k aut(obus)ům. Rozespalá a krajně zmatená nemůžu najít, kde parkujeme. Matou mě směrovky, na kterých jsou vyobrazeny jen osobáky. Na trajektu sem byly směrovky na osobní i nákladní auta, pak na busy a na vlaky. A tady jen ty osobáky. Běham sem tam, nenacházim. Ptam se lidí, jestli neviděli náš bus. No a nakonec zjistím, že jsem děsnej trotl. Trajekt je "malinkatej", takže má jen jednu palubu pro všechny dopravní prostředky. Šťastně se usazuju do autobusu a čekám, kdy mě doběhnou plíce, které evidentně zůstaly někde za vraty a teprve v tu chvíli hlásí palubní rozhlas, že je čas se přesouvat. Okey. Jestli mě se jednou povede jet domůl bez toho, abych málem zůstala na přestupním místě, bude to zázrak.

V půl 6 dojíždíme do Berlína a tady zrada. Přímý bus nebude přímý, ale máme si vystoupit a čekat na další. Bomba. Stojim v Berlíně, milion věcí na sobě, vedle kolo a modlim se, aby ten další bus měl taky nosič. Nemá. Nicméně řidič je naprosto výborný, prý se nic neděje, kolo se dá do zavazadlového prostoru a můžu v klidu jet. Děkuju bohům za to, že to je rozumný člověk. Kdyby to byl pitomec, tak tam asi trčím do dnes s kolem a vybitým telefonem (v hostelu byla jediná zásuvka - v hlavní chodbě u kuchyně, takže skoro pořád obsazená a rozhodně bych tam nenechalajen telefon bez dohledu). Bez dalších zajímavých příhod dojedu do Prahy, pan řidič mi na Florenci předá věci a kolo a ještě mi popřeje šťastnou cestu až domů.

Autor: Klára Kutačová | pátek 21.8.2015 23:19 | karma článku: 21.00 | přečteno: 1381x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.11 | Přečteno: 1054 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.18 | Přečteno: 328 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.34 | Přečteno: 289 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 763 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz