Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Cesta do Země zaslíbené - Před cestou.

12. 06. 2016 15:46:36
Plány na cestu do Izraele jsem spřádala už delší dobu, až konečně letos došlo na jejich vyplnění. Z více stran jsem slyšela, že to je země krásná a rozhodně stojí za vidění a za sebe to můžu 100% potvrdit.

Před tím, než se vrhnu na samotnou cestu, dovolte opět shrnutí předodletových příprav, neboť ty byly tentokrát lehce složitější, než jindy. Potřebovala jsem totiž druhý pas. To by zas takový problém nebyl, kdybych neměla trvalé bydliště v malém městě, které má městský úřad s rozšířenou působností v ještě menším městě, kam jezdí doprava pouze ráno v úterý v liché měsíce a jen v přestupný rok. Ale i tato komplikace byla překonána, když se nade mnou Sherlock smiloval a dovezl mě tam autem. Dvakrát, protože ani zažádat, ani vyzvednout se pas nedá nikde jinde. (Podotýkám, že toto jsou přesně ty chvíle, kdy se stávám stále zarytějším Pragocentrikem.)

K tomu se trochu obávám, jak budu muset složitě vysvětlovat, že potřebuji pasy dva. V našem státě je to sice zcela legální a to hned z několika důvodů (byť stále mezi lidmi panuje rozšířený omyl, že to v žádném případě nejde), ale sem tam jsem zaslechla historky o tom, kterak někteří úředníci druhý pas odmítali vydat. Tím pádem se celou cestu modlím, aby zrovna na tomhle úřadě už s tím měli zkušenosti, nebo alespoň nějaké chytré školení a nebyl žádný problém. Opravdu se mi totiž nechtělo nikde hodiny vysvětlovat, proč potřebuju nový pas, ale ten starý rozhodně nechci odevzdávat. Mám štěstí, paní za okýnkem se jen zeptá, jestli je to z důvodu vízové povinnosti. Je.

Zaškrtávám příslušnou kolonku v žádosti, nechám se ofotit, otisknu prsty, zkontroluju údaje a za měsíc mám "hodný" pas doma (v tom zlém jsou 3 víza z Íránu a jedno z Uzbekistánu). Teď už si je jen nesmím poplést, až budu zadávat údaje na letenky. Nicméně pas zatím odkládám do šuplíku a jen začínáme s kamarády vymýšlet, kam že to pojedeme. Chvíli to nakonec vypadá na změnu destinace (kde se dá potápět a kitovat), ale nakonec se dohoda ustálí na Izreali a termínu na začátku května, abychom tam ve chvíli, kdy nebudeme na vodě nebo pod vodou, nepomřeli horkem. A zároveň volíme dobu sváteční, abychom viděli, jak se slaví nezávislost.

Letenky kupujeme zcela bez problémů přes El Al, jen my se Sherlockem do jednoho letadla a naši přátelé, krycím jménem John a Mary do dřívějšího, takže nás budou čekat už na místě. Nakonec si ještě doplácím za zavazadlo (miluju nízkonákladovky), byť jsem byla přesvědčená, že se zvládnu zabalit do příručního a nechám se od M přesvědčit, že jejich cestovní taška na kolečkách bude o dost praktičtější, než muj Deuter. Když k tomu ještě přičtu šaty a halenky po sestře, které mi nabalila s sebou maminka, abych konečně byla elegantní, stala se z batůžkářky poměrně rychle turistka...

Nicméně po zpětném hodnocení musím říct, že v tom měla M pravdu. S batohem by to byla při našem způsobu cestování a bydlení krajně nepraktická záležitost.

Balit začínám dva dny před odletem, asi poprvé v životě mám všechno v zavazadle pečlivě vyžehlené a srovnané. Přidávám ještě učebnici literatury a dějepisu (trochu zbytečná zátěž navíc), protože jsem skálopevně přesvědčená, že se během válení na pláži budu učit na přijímačky a jsem kompletně zabalená pod 20 kg. Sherlock to má o něco horší se vším tím podvodním vybavením, ale taky to zvládne.

V den D máme domluvený odvoz kamarádem, který nás vyzvedává přesně na čas a zcela bez problémů nás dopraví na Ruzyni, kde jsme tím pádem s dostatečným předstihem na to, abychom si mohli dát kafe. Zdobení tu prožívají tak moc, že Sherlockův hrneček dělají na dvakrát, protože na tom prvním nebyl obrázek z pěny dostatečně povedený. Já si radši dávám horkou čokoládu s kopcem šlehačky a vyčkáváme otevření odbavovacích překážek.

Já jako více rozlítaná už mám nějaká očekávání, jak by takové odbavení mělo proběhnout, takže jsem dost překvapená, když je všechno úplně jinak. U zadní stěny odbavovací haly je několik malých přenosných stolečků, u kterých stojí pracovníci bezpečnosti a před odbavovacími přepážkami jsou natažené pásky a nedá se k nim projít. Zastavuje nás pracovník ostrahy, ptá se, zda máme online check-in. ("Výborně, kamera chválí!") Zda letíme spolu a následně nás nechá vyčkávat, až se uvolní někdo u stolečku. Jen tak mimo řečí se nás ještě optá, jak jsme spolu dlouho, což je věc, ve které máme se Sherlockem dlouhodobě značnou nesrovnalost, takže pokud to měla být otázka bezpečnostní, už teď jsme pravděpodobně vysoce rizikový pasažéři.

Stolečkový bezpečnostní pracovník je volný, takže se k němu přesouváme. Předem nás upozorňuje, že nám bude klást různé otázky, včetně poměrně osobních, a že to je pro naši bezpečnost. Vypisovat je tu nebudu, ale ano, byly poměrně osobní, záludné a rozhodně pokud bychom se neznali a skutečně spolu se S nežili, tak by to bylo poměrně rychle odhaleno. Nicméně všichni pracovníci se chovali poměrně korektně, sem tam padnul i nějaký ten vtípek, takže nám to ani nepřišlo, jako přehnaně nepříjemná procedura. Následovala prohlídka příručních zavazadel s výbušninovým čuchačem (bohužel elektronickým, ne čtyřnohým). V tu chvíli jsem byla skutečně ráda, že jsem se nebalila do příručního zavazadla. Tato procedura totiž spočívala ve vyndání naprosto všeho ze zavazadla, převážení foťáků, tabletu, telefonu, zápisníku, plyšové želvy, ošmrdlání všho detekčním papírkem... No upřímně bych asi neskákala nadšením,kdybych tam takhle musela rozkládat svoje šaty.

Kontrolou jsme prošli evidentně bez problémů, dostaneme nějaká potvrzení do pasu i na batohy a konečně si můžeme jít pro boarding pasy. Poprosíme o sedačky vedle sebe, což výjimečně není problém a Sherlock simuluje, že ještě nikdy neletěl, aby dostal místo u okýnka. "Jasně, tady ho máte." "No jo, ale co budu tvrdit na cestu zpátky, abych taky dostal okýnko?" Pracovník se na Sherlocka podívá takovým tím shovívavým pohledem, který si většina z nás vyhrazuje pro mělé děti: "To samé, jako všichni!" Až je mi skoro toho pána za přepážkou líto. Každý den poslouchá ty samé výmluvy a rádoby vtípky. No nic. "Super, máme místa spolu!" "No jen abyste byli spolu i po přistání! Ne že se mi v tom letadle poperete!" Ještě nám naoko pohrozí bezpečnostní pracovník a už nás navádí k pasovce.

Tam jsem pro změnu problémová já, protože jsem se fotila bez brejlí a asi mam jinak učesanou pěšinku a nevim, co ještě, takže to stojí dlouhé zkoumání, jestli já jsem skutečně já. Na konec jsem shledána sama sebou a můžu pokračovat. S projde zcela suverénně přes okénko určené pro posádky.

Letíme z A02, ale až za delší dobu, takže je čas se ještě trochu projít po letišti. Přejdeme až k terminálu 2, kde stále stojí polystyrenový Karlův most (toho času již lehce omšelý), vyfotíme se s letadlem od Air France, protože to je jediné, které stojí na příhodné stojánce, zajdeme do téměř zavírající restaurace na něco k pití, následně lovíme vodu v automatu, bavíme se policejním psem, který vehementně tahá psovoda na záchod, modlíme se, aby voják logistik nepoužil tu zbraň, se kterou tu obchází. (Jen tak mimochodem, cítíte se někdo skutečně bezpečně, když po městě a letišti vidíte ozbrojené vojáky s páskou policie? Já totiž vůbec, spíš se bojim jich, což asi nemá být účel...) Jednoduše se snažíme ukrátit si čekání, než konečně otevřou vstup ke kontrole.

Projdeme bez problémů a přes to, že jsem tu ještě před rokem pracovala, zapomenu, že tu nejsou toalety, takže moje naděje, že si za kontrolou alespoň naleju vodu do prázdné PETky umírá poměrně rychle a musím si koupit novou. Letíme totiž s nízkonákladovkou Up, takže žádný palubní servis. Jak tady, tak venku už se pár lidí modlí, čož Sherlock vyhodnocuje, jako ideální předletovou přípravu a možná se i trochu přestává bát.

Konečně tu máme letadlo, ukořistíme svoje místa, počkáme na pár opozdilců a už letíme. Protože jsme si pro přelet zvolili noc smutně sváteční (den památky Holocaustu), pouští nám posádka vzpomínkový film. Já si ovšem depresi hned na začátek dovolené pořizovat nechci, takže se radší zkroutím přes další volnou sedačku a celý let spokojeně zaspím.

Autor: Klára Kutačová | neděle 12.6.2016 15:46 | karma článku: 16.89 | přečteno: 420x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.37 | Přečteno: 1070 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.18 | Přečteno: 329 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.34 | Přečteno: 289 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 764 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz