Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Cesta do Země zaslíbené - Koupání v poušti

23. 06. 2016 20:39:32
Byl nám slíben výlet na dva dny do pouště. Pro místní věc zcela běžná, zatímco pro nás zcela nepředstavitelná. Dva dny a noc v poušti? Co nás asi může čekat?

Od Mrtvomoře se dopravujeme do Be'er Sheby, kde už na nás čekají Os a její muž Oz (pro zjednodušení O2) v jejich oblíbené restauraci. U číšníka, který se nedávno vrátil z ČR objednají několik druhů předkrmů od vařených hub, přes pečené brambory po carpacio a následně si skoro všichni dávají nějakou variaci na jehněčí, zatímco já se pouštím do kuřecích jater na víně a šťouchaných brambor. Během jídla probereme, co jsme za dnešní den všechno viděli a O2 nám trochu nastíní, co nás čeká o víkendu, ale většina věcí pro nás bude příjemným překvapením. Po jídle se rozdělíme do aut (holčičí a klučičí) a vyrážíme směrem k jejich domovu, který se nám stane útočištěm pro dnešní noc.

Jedeme a cestou probíráme fungování kibuců (zřejmě jediný opravdu v praxi funkční komunismus) a jejich postupnou transformaci v mošavy. Za chvíli jsme ovšem na místě před O2 domem, kde se znovu setkáme s našimi muži, ubytujeme se a Os ještě uvaří výborný čaj, se kterým se usazujeme pod hvězdnou oblohu na terase. Venku je příjemný chládek, ale únava dělá svoje, takže se poměrně rychle odebíráme do sprchy a do postele.Os nám do pokoje ještě nainstaluje výbornou protikomáří vychytávku - větrák. Protože ty sviňuchy pisklavý se moc nekamarádí s větrem, takže od nich máme až do rána pokoj.

Jsme domluvení, že před cestou posnídáme v 9 ráno, následně naložíme auta a vyrazíme. Pořád nevíme, co čekat, tak nám O2 alespoň při snídani (jak jinak než na terase) sdělí přibližný plán a co si máme zabalit. Do prvního zavazadla si máme dát pití a věci na koupání a do druhého teplé oblečení na nocování v poušti. Zbytek necháme v autě, které zaparkujeme na hlídané parkoviště. Trochu nám nejde do hlavy, jak se spolu slučuje víkend v poušti a koupání, ale rádi se necháme překvapit.

Sluníčko se celkem činí, takže už poránu začíná být řádné teplo. Led ve skleničce taje během pár minut a to není ani 10. Začínám se trochu děsit, jak tuhle cestu přežijeme. Po jídle zabalíme, seznámíme se s Ey - bratrem Os, který dorazil se svým offroadem. Dělíme bedny s kempovacími věcmi do jednotlivých aut - polovinu k Ey a zbytek k O2. Je komické pozorovat, jak se pánové angažují jen proto, aby si aspoň na chvíli mohli vylézt na střechu od Land Roveru, kam přidělávají molitanové matrace. Já se jdu radši k sousedům seznámit s chlupatým hlídačem (případného vetřelce je připravena umazlit k smrti).

Máme naloženo, je čas vyrazit. Vytváříme kolonu dvou offroadů a jednoho normoauta, ve které se přemístíme k jakési benzínové pumpě, kde zakupujeme pohonné hmoty pro plecháče i pro nás (ledový kafe) a pomalu dojíždíme k hlídanému parkovišti, kde zanecháváme silniční vůz a rozdělujeme se do offroadů. J+M k O2 a my k Ey, který nás vítá na palubě a vysvětluje, že klimatizace tu funguje na kličku na dveřích, neboli chceš vzduch, otevři si okno. Za mě ideál. A protože Eyův vůz má vepředu o něco víc místa než vzadu, nechává mě Sherlock galantně sedět na sedadle smrti. Dokud jsme na silnici, vůbec mi to nevadí. Ve chvíli, kdy sjedeme za cedulí Vadi Hava na cosi, co se tváří jako slušná polňačka, jsem taky ještě v klidu. Tam chvíli vyčkáme, než se k nám přidají další dva přátele od O2 (John Something English a jeho žena) se svým Land Roverem. Opět vytváříme kolonu, naše auto jakožto neslabší a nejvíce poruchonáchylné jede uprostřed, aby nás případně z obou stran měl kdo zachránit.

Trochu mě překvapují všudypřítomná varování, že se nacházíme na střelnici, ale předpokládám, že místní ví, kdy se sem může bez obav, že vás někdo sestřelí jako cvičný terč. Projíždíme pouští, kde jsou poměrně hezky značené stezky - rozcestníky i barevnými malovanými značkami na kamenech podél cest, které jsou navíc většinou značené "patníky" z velkých šutrů. Zatím je cesta rovná a trochu drncá a já se děsím, že to tak bude celou dobu. Po chvíli se začínám modlit, abyto tak bylo celou dobu - po rovině. Dojíždíme totiž na kraj jakéhosi velmi příkrého srázu. Když myslím příkrého, tak to skutečně znamená, že jsme dojeli na hranu kopce, za kterou bylo velmi ostré klesání, v mých vyděšených očích asi tak devadesátiprocentní. K tomu spousta velikánských kamenů. Vůbec to neni hezkej pohled a nedokážu si představit, že by něco takového seskákal kamzík, natož naše auta. Ovšem s tímto pocitem jsem tu zřejmě jediná. Ey se tváří jakože nic a pomalu, ale jistě klesáme dolů, stejně jako O2 před námi a Englishovi za námi. Chce se mi zvracet. Zavírám oči, držím se všeho, co je po ruce a snažím se alespoň nekřičet. A když, tak alespoň ne moc nahlas.

Tajně doufám, že už se to nebude opakovat. Bude. Ještě několikrát. Mockrát. Druhý kopec se rozhodnu radši sejít pěšky, což má za následek, že mi podjedou nohy, takže končím s natlučenou... zadkem a odřenou rukou. Hlavně, že přežil foťák. Auto tím pádem vyhodnocuju jako bezpečnější a nadále se v něm zdržuju při všech sjezdech i výjezdech, z nichž některé je třeba pečlivě předem naplánovat, odházet přebytečné kamení, sem tam nějaké přidat a ideálně se vzájemně navigovat i s pomocí vysílaček. Nevím kolik sjezdů mi trvalo, než jsem se odvážila otevřít oči a kolik dalších, než jsem si to konečně začala náležitě užívat, ale dneska musím říct, že bych si to s chutí zopakovala.

Rozhlížím se s nadšením kolem. Všichni jsme asi očekávali, že v poušti bude sucho a mrtvo. Není. Naopak je tu celkem dost zelených rostlin, od malých kytiček po vzrostlé keře a stromy a mnohé z nich ještě kvetou. Zároveň mají okolní skály, šutry a písek rozličné tvary i barvy, takže je neustále na co se koukat. Fotím jak o život, protože co metr, to něco zajímavého.

Řádně vyskákaní zastavujeme uprostřed ničeho za jedním vzrostlým keříkem. Parkujeme tak, aby nikdo nemohl odjet Englishovým s Land Roverem, který nejde zamnknout, bereme si věci na koupání a vyrážíme na procházku do kaňonu. Začínáme nahoře a kocháme se výhledy a zatímco já v některých místech lezu po čtyřech, abych se alespoň částečně dispozičně přiblížila kamzíkům, kteří vyšlapali místní stazky, ostatní se prochází jako po pláži. John Something English nám čas od času udělá nějakou naučnou zastávku (jedna z nich mu zapříčinila tuto přezdívku) o místním rostlinstvu, živočišstvu a vodstvu. Ukazuje nám nízkou kytku, která je jako Izraelci - nezničitelná. Když má vodu, roste do výšky po malých kouscích, které následně v době sucha žloutnou a postupně odpadávají, ale část rostliny stále žije a čeká, až zase zaprší. Dále hledá kozí bobky, vysvětluje, jak se dostaly stromy do skal, proč se tu drží voda... Jeho profese učitele se fakt nezapře, ale je to úžasné a zajímavé.

K vodě musíme sejít až na dno, jde nám to pomalu, ale jistě.

Před definitivní zastávkou u koupacího jezírka musíme přebrodit ještě takovou větší louži, podejít dva vzrostlé stromy a jsme tam. Odvážlivci se jdou skutečně vykoupat, na mě je to příliš ledové, takže si jen namočim šátek na hlavu. Os začne ze svých zavazadel vyndavat jídelní zásoby a dokonce i vařič a konvičku na kafe. Jak normálně piju jen kafe s kopou cukru a mlíka, tak tady si dam hodně silný černý hořký kafe a je to fakt pohádka. K tomu pitu, humus, zeleninu, sýr a papričky nakládaný v citronový šťávě (neuvěřitelně dobrá věc).

Po jídle se odebíráme na cestu zpátky, ještě nás čeká celkem daleká cesta až do místa, kde se smí kempovat. Opět se naloďujeme do offroadů a jak říká Ey "It will be jumpy!" A bylo.

To be continued!

Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 23.6.2016 20:39 | karma článku: 15.17 | přečteno: 433x

Další články blogera

Klára Kutačová

Zbabělec na útěku kolem světa

Sedím v zapadlé vesnice La Junta v Chile. Jsem měsíc na cestě (o které stále věřím, že povede kolem celého světa) a sem tam se naskytne ideální příležitost k zamyšlení.

9.2.2017 v 17:34 | Karma článku: 18.88 | Přečteno: 596 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 5.

Překračujeme hranice do Norska a směřujeme na Narvik, ze kterého už jsou naše vysněné Lofoty vlastně za rohem.

28.10.2016 v 14:00 | Karma článku: 10.70 | Přečteno: 239 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 4.

Hola, hola, Kiruna volá! A hned po ní národní park Abisko, kde se konečně chystáme naší uspěchanou cestu zpomalit.

18.10.2016 v 20:03 | Karma článku: 11.12 | Přečteno: 281 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 3.

Plán dnešního dne je dojet do nejsevernějšího města Švédska - Kiruny. Nicméně Jumper na to má trochu jiný názor, než my.

5.10.2016 v 18:48 | Karma článku: 12.98 | Přečteno: 337 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Miroslav Hruška

Netradiční květnový výlet do Polska aneb Polsko (rychlo)vlakem i letadlem - díl druhý

V prvním díle této dvojdílné reportáže jsem s mým kamarádem zkoumal dopravní zajímavosti Katovic. Na závěr jsme se přesunuli polským Pendolinem do Varšavy. V tomto dílu tedy prozkoumáme Varšavu a také se proletíme letadlem ...

17.11.2017 v 13:10 | Karma článku: 8.98 | Přečteno: 224 | Diskuse

Regina Karasová

Boubín

S manželem si vyjet na cesty znamená obvykle malý turistický horror .. a nejinak tomu bylo i tentokrát, asi před měsícem, týden po vichřici Herwart, při výletu na vrch Boubín a stejnojmenný prales .

17.11.2017 v 11:12 | Karma článku: 13.29 | Přečteno: 222 | Diskuse

Jan Vaverka

Baskicko – 7. Díl: Co navštívit na cestě do Baskicka - Německo

V příštích třech dílech bych se rád zmínil o několika lokalitách, které nejsou tak zprofanované, ale dle mého soudu rozhodně za návštěvu stojí. Začnu od Německa.

17.11.2017 v 8:20 | Karma článku: 11.88 | Přečteno: 173 | Diskuse

Michal Dokoupil

V oáze Hedvábné stezky

Stejně jako po celá tisíciletí karavany Hedvábné stezky, i my jsme na naší cestě Čínou zastavovali v pouštních oázách, abychom se osvěžili po dlouhých kilometrech strávených v písečné krajině.

16.11.2017 v 16:00 | Karma článku: 9.11 | Přečteno: 185 | Diskuse

Petra Brabencová

Benátská ,,socka"

Vaporetto, je vlastně takový vodní autobus - až na to, že je to loď! Má několik linek a kdo je v Benátkách poprvé má pocit, že je to složitější než metro v New Yorku.

16.11.2017 v 10:24 | Karma článku: 10.58 | Přečteno: 423 | Diskuse
Počet článků 195 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 956

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před sedmi lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.