Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Cesta do Země zaslíbené - Eilat

28. 06. 2016 15:31:54
Eilat je podivné město. Možná to ani město není, jen obyčejná turistická atrakce - obrovské hotely, restaurace, pláže a přímo v centru toho všeho letiště...

Přijíždíme kolem letiště blíž k moři a snažíme se najít náš hostel. Volíme nejjednodušší variantu - zeptáme se někoho místního. Pán stojící před obřím luxusním hotelem nás ovšem velmi důrazně posílá...pryč. Zaparkujeme tedy na nedalekém prakovišti a žhavíme GPSky. Přibližný směr máme a nakonec sice zcela omylem, ale dojedeme k zadnímu traktu našeho hostelu. Ihned nás upoutá vyhořelé okno v patře, nákladové rampy s kupou odpadků u luxusního megahotelu vedle a vybydlený obchod v přízemí budovy. Doufáme, že uvnitř to bude alespoň o maličko lepší.

Zastavujeme na velkém parkovišti před šedým plechovým domem, ve kterém sídlí náš hostel a nějaké obchody a vysíláme pány zařídit vše potřebné. Chvilku jim to trvá, až začínáme být trochu nervózní, jestli je tam někdo rovnou nepraštil po hlavě a neprodal na orgány, ale konečně se objeví a můžeme se jít ubytovat a hlavně přeparkovat auto na neplacéné parkoviště. Zóny se poznají podle obrubníků u nich - bílo modré pruhy - placená parkoviště, zakázaná zóna - červeno bílé a neplacená jsou jednoduše neobarvené. Parkujeme tedy u kontejneru před nonstop supermarketem, stejně jako ostatní ubytovaní v Malém Princovi. Ten se nachází ve třetím patře šedého domu, do kterého se vyšplháme po venkovním schodišti z terasy nad kebabárnou. Na konci chodby je recepce, která zároveň slouží jako společná pseudokuchyňka s rychlovarnou konvicí. Pokojů tu je asi jen 13, z čehož M+J mají čtyřlůžkový s výhledem na zadní trakt a my dvoulůžkový s výhledem na obchoďák a letiště. Oba pokoje jsou zařízené rozličným nábytkem ve značně nesourodém stylu, ale aspoň je tu čisto.

Než se uplně setmí, oblékáme plavky a jdeme se projít na městské pláže. Na nás už je trochu moc zima, takže do vln skáče jen M. My se radši rozhlížíme po nějakém místě, kde by se dala ulovit večeře. Procházíme se po promenádě, míjíme obchody s turistickými cetkami, pouťové atrakce a zavřené obchody, ale restauraci jen jednu jedinou. Vypadá pěkně. Stoly s červenými ubrusy pod dřevěnou střechou a další sedátka a lehátka přímo na pláži. Vracíme se do ní, dáváme si společný Humus a falafel jako předkrm a následně si vybíráme každý dle vlastních chutí a preferencí k čemuž nám asistuje několik koček, evidentně toulavých a hladových. A mě samozřejmě ty kousky sendviče padaly uplně omylem.

Zatímco M+J ještě zůstávají, my se odebíráme nocovat. Testuji naší minikoupelnu (1x3 metry), která obsahuje vlevo mísu, uprostřed a zároveň naproti dveřím malé umyvadlo (aby ty dveře šly vůbec otevřít) a za nimi sprcha ve zdi. K nutné výbavě tu tak patří i stěrka na dlouhé násadě, protože jakmile se sprchujete, je voda po celé koupelně, a pokud se sprchujete trochu moc aktivně, teče pod dveřmi až do pokoje.

Nakonec ještě v rychlosti vyběhnu ven do obchodu u hostelu koupit studenou vodu od slečny s tyrkysovými copánky. Na to, že už je celkem pozdě, je venku stále dost teplo. V pokoji nastavujeme klimatizaci asi na 27°C, což mě v noci budí zimou. Další znepokojivou skutečností na tomto nocležišti totiž je, že předpokládají, že svého spolunocležníka máte tak moc rádi, že vám stačí na přikrytí jedno společné prostěradlo. Dost nepraktické... Naštěstí jsme dostatečně vybavení z domova.

Ráno vstáváme brzo, neboť jsme domluvení na odjezd na pláž už v 8. Balíme potápěcí věci (Sherlock) a šnorchlovací (já), a protože je ještě čas, jde S na recepci uvařit kafe k snídani. "Který je moje?"

"To s tou lžičkou."

Koukam letmo přes rameno na stůl. "V žádnym neni lžička."

S lehce nasupeně dochází ke stolu, aby mi ukázal, který kafe to je. Trochu se zarazí a nesměle pípne: "Ale jo, tady plave."

Otáčím se zpět ke kelímkům. "To by mě zajmalo, kde soudruzi z NDR udělali chybu." Poučení pro příště, i bytelně vypadající plastové lžičky jsou jen na polárkový dort.

Scházíme se s M+J u recepce, požádáme o mapu a navigaci k plážím, vylezeme si na střešní "terasu" a už vlečeme věci do auta. Jakožto ženy sběračky jsme pověřeny zajištěním zásob, zatímco pánové hrají 3D tetris ve snaze nacpat kitovací a potápěcí věci do kufru. Bereme nějaké jogurty, humus, zeleninu a 25 lžiček, protože to je nejvýhodnější balení. A pokud se budou rozpouštět stejně jako ta ráno, možná jich ještě bude málo - už teď začíná být řádné vedro.

Vyrážíme na pláž. Míjíme vojenský přístav, kde momentálně kotví Americká loď, nákladní přístav a k němu patřící ohromná parkoviště plná osobáků, westernové městečko a první pláže. Jednu, kde inzerují plavání s delfíny a další, které už jsou lemované potápěčskými centry. Hledáme námi vyhlednutou kiterskou pláž, u které by mělo být i naše potápěčské centrum Deep Siam.

To všechno najdeme, jediné, co nenajdeme, je neplacené parkování v dostatečné blízkosti. Platíme proto 25 šakalů za celý den a zaparkujeme přímo u plážového hotelu. Všechny věci odneseme na téměř prázdnou pláž. Kdo by tu taky co hledal tak brzo, když všechna centra otevírají až v 9. Alespoň se v klidu usídlíme pod slunečníky na lehátkách, posnídáme a pozorujeme, jak postupně přicházejí další a další lidi.

Kolem 9 je pro M čas odebrat se do kitecentra a pro S do Deep Siamu, aby zjistil, jak je to s ponorama pro něj. Původně i pro mně, ale na to nějak zapomněl, takže po tom, co si tam vyřídí nějaké nesrovnalosti s pojištěním, zaplatí si potápěčské pojištění u nich, odebíráme se k centru společně. Domlouvám si ponor na zkoušku v 11:30, zatímco S se bude potápět od 11, ale prý mam přijít rovnou s nim, že třeba bude moct instruktorka dřív. "A co všechno potřebuju mít s sebou?" "Nic, stačí, když se budeš usmívat." Ještě se domluvíme, že prvotně si zapíšu krátký 25 minut ponor, který si v případě, že těch 25 minut přežiju a přišlo by mi to jako málo, můžu prodloužit na 40 minut.

Začínám se náležitě bát. Na chvíli se vracíme na pláž pro věci a trochu se slunit, než se odebereme zpět k centru. S si jde vyřídit půjčení závaží a lahví, zatímco mě dožene moje instruktorka Bar, že má strašný hlad, takže se jde ještě najíst, ať si zatím zařídím půjčení neoprenu a všeho a za chvíli, že se sejdeme na instruktáž. Okey.

Tak nejdřív neopren. Chlapík od neoprenů na mě kouká a neví. Radši mě odvede k místní neoprenové "automatické" pračce, tam si mě místní dámy přeměří pohledem, jeden vyloví a s tím, že je uplně novej a k tomu ještě voňavej mi ho podávají. Super.

Velikost masky je bez problémů, ale ploutve... "Jak máš velkou nohu?" "42."

"Jasně." Nevěří mi, takže sahne do přihrádky 38. "Zkus je."

Překvapivě malé. Bere 39. Opět malé.

"Hmmm, jako Popelka."

"Jenomže ta měla opačnej problém..."

Konečně jedny ploutve trefíme. Ještě dostanu pás se závažím a přesouvám se k lavičkám, kde už sedí a cpe se Bar. Posílá mě kolem centra do sprch, ať se tam navleču do neopranu a pak dorazim. Moc mi to oblíkání nejde, skoro si i myslim, že mi dali moc malej, ale nakonec je tak akorát. Zatim je v něm pěkný vedro.

Vracím se k Bar a začíná instruktáž ve znakový řeči. Něco málo si pamatuju ještě z loňska ze Srní, ale moc toho neni. Hlevně si pamatovat, že OK neni palec nahoru, to totiž znamená vynoření se. Začínam panikařit. (Kdo mě sledujete kratší dobu a nebo vůbec - jsem hydrofob. Poměrně silný a ještě před dvěma lety jsem neuměla plavat a nepotopila hlavu pod vodu ani ve vaně.) Instruktáž je u konce, Bar mi obléká žaket s lahví, upevňuje závaží, podává mi automatiku. Ještě upozorňuje, co dělat, když mi vypadne automatika z pusy, a že na nafukovátko na žaketu nemam sahat, ona si bude regulovat všechno sama.

"Připravená?"

"Ani ve snu..."

Ale o tom zase příště...

Autor: Klára Kutačová | úterý 28.6.2016 15:31 | karma článku: 14.61 | přečteno: 640x

Další články blogera

Klára Kutačová

Zbabělec na útěku kolem světa

Sedím v zapadlé vesnice La Junta v Chile. Jsem měsíc na cestě (o které stále věřím, že povede kolem celého světa) a sem tam se naskytne ideální příležitost k zamyšlení.

9.2.2017 v 17:34 | Karma článku: 18.88 | Přečteno: 596 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 5.

Překračujeme hranice do Norska a směřujeme na Narvik, ze kterého už jsou naše vysněné Lofoty vlastně za rohem.

28.10.2016 v 14:00 | Karma článku: 10.70 | Přečteno: 239 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 4.

Hola, hola, Kiruna volá! A hned po ní národní park Abisko, kde se konečně chystáme naší uspěchanou cestu zpomalit.

18.10.2016 v 20:03 | Karma článku: 11.12 | Přečteno: 281 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 3.

Plán dnešního dne je dojet do nejsevernějšího města Švédska - Kiruny. Nicméně Jumper na to má trochu jiný názor, než my.

5.10.2016 v 18:48 | Karma článku: 12.98 | Přečteno: 337 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Miroslav Hruška

Netradiční květnový výlet do Polska aneb Polsko (rychlo)vlakem i letadlem - díl druhý

V prvním díle této dvojdílné reportáže jsem s mým kamarádem zkoumal dopravní zajímavosti Katovic. Na závěr jsme se přesunuli polským Pendolinem do Varšavy. V tomto dílu tedy prozkoumáme Varšavu a také se proletíme letadlem ...

17.11.2017 v 13:10 | Karma článku: 8.98 | Přečteno: 224 | Diskuse

Regina Karasová

Boubín

S manželem si vyjet na cesty znamená obvykle malý turistický horror .. a nejinak tomu bylo i tentokrát, asi před měsícem, týden po vichřici Herwart, při výletu na vrch Boubín a stejnojmenný prales .

17.11.2017 v 11:12 | Karma článku: 13.29 | Přečteno: 222 | Diskuse

Jan Vaverka

Baskicko – 7. Díl: Co navštívit na cestě do Baskicka - Německo

V příštích třech dílech bych se rád zmínil o několika lokalitách, které nejsou tak zprofanované, ale dle mého soudu rozhodně za návštěvu stojí. Začnu od Německa.

17.11.2017 v 8:20 | Karma článku: 11.88 | Přečteno: 173 | Diskuse

Michal Dokoupil

V oáze Hedvábné stezky

Stejně jako po celá tisíciletí karavany Hedvábné stezky, i my jsme na naší cestě Čínou zastavovali v pouštních oázách, abychom se osvěžili po dlouhých kilometrech strávených v písečné krajině.

16.11.2017 v 16:00 | Karma článku: 9.11 | Přečteno: 185 | Diskuse

Petra Brabencová

Benátská ,,socka"

Vaporetto, je vlastně takový vodní autobus - až na to, že je to loď! Má několik linek a kdo je v Benátkách poprvé má pocit, že je to složitější než metro v New Yorku.

16.11.2017 v 10:24 | Karma článku: 10.58 | Přečteno: 423 | Diskuse
Počet článků 195 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 956

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před sedmi lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.