Aneb jak se hydrofob ponořil na 40 minut pod hladinu moře... A následné šnorchlování s rybičkami u korálového útesu.
Bar naposled kontroluje veškeré svoje i moje vybavení a pomáhá mi sestoupit po schůdcích do vody, kde se na ní v podstatě pověsím a nechám si obout ploutve. Připadám si strašně neschopná, ale je fakt, že ve chvíli, kdy bych se o to poukoušela sama, pravděpodobně bych se úspěšně utopila.
Mám ploutve, čas nasadit masku. Plivnout, rozpatlat, vypláchnout ve vodě. Nechutné. "Ale no tak, plivni, nakrm ryby." Okey. Fuj. Fajn, automatiku do pusy a v klidu dejchat, zatim jen tak venku, ať si zvyknu.
"Můžem?"
Snad jo. Zkoušíme se nořit zatim jen na mělčině, ale moc mi to nejde. Evidentně nejsem k něčemu tak nepřirozenému uzpůsobená. Bar bere svoje závaží a cpe mi ho do kapes od žaketu. K tomu přidá ještě pár kamenů ze dna a sama sebe zatíží taky kameny. To už je o něco málo lepší, ale stejně jakmile si lehnu, tak moje nohy maj neustále tendenci vyplouvat k hladině a obracet mě hlavou dolů. není to příjemné. Ani trochu.
Když už se začnu zvládat nořit, začnu pro změnu panikařit, že se dusim. Výborně. Připadam si jako magor, ale Bar je pořád v klidu. Prý nijak výrazně nevybočuju z normy jejich zákazníků. Je mi jasný, že kecá, ale je to aspoň povzbudivý.
Konečně jsme pod vodou, já dejcham a dokonce se i zvládam rozhlížet kolem. klesáme, vyrovnávam tlak v uších. Ne že by mi to nějak výrazně šlo. Alespoň trochu se snažim natáčet Go Pro tak, aby bylo něco málo i vidět. Ve chvíli, kdy se mi začíná pod vodou pomalu, ale jistě líbit, sestoupíme ještě o kousek níž a mě se začne chtít zvracet. Ačkoliv poučená, jak se zvrací v teplém moři, rozhodně se to nechystam praktikovat. Takže vynořit, rozdýchat, ponořit a najednou má být konec ponoru.
Ukazuju, že bych ráda pokračovala. Výborně, plavem dál. Teď teprve přijde ta pravá nádhera. Do vody tu ponořujou různý věci, který obrůstaj korálama, sasankama a jinou mořskou květenou a kolem toho plavou rybičky všech možnejch barev. My se přesouváme k čemusi, co má tvar několika na sobě stojících kostek s kruhovými otvory. Líp to popsat neumim. Pro sebe tomu říkám Kostička a oni tomu prý říkají útes mořské víly. Nicméně je to krásně barevné, porostlé a kolem je spousta rybek. Plujeme tam kolem dokola, mineme další potápěče, co si tam spokojeně dřepí na dně a jen vypouští bublinky. Uděláme dvě kolečka kolem, jedno výš, jedno níž a už mě Bar tahá pryč. Neeee, já nechci!
Nic dál už není tak krásné, jen jednotlivé obrostlé kameny, sem tam ryba, medůza nebo ježek. A najednou se písčité dno mění v kamenité a ponor končí. 45 minut uběhlo jak voda. Jsme zpátky u Deep Siamu, vylézáme z vody. Klepouse mi nohy. K tomu mi během půl minuty začne bít šílená zima a ještě dodatečně se pořádně bojim.
Odcházím se do sprch vysoukat z neoprenu a pořádně se ohřát v teplý vodě, ne že by to něčemu pomohlo. Stejně se pořád klepu jak ratlík. Odcházím zaplatit před tím, než umřu na šok nebo umrznutí, poprosím Bar o zapsání ponoru do logbooku a vyrážím na pláž. Na Sherlocka nečekam, protože předpokládam, že ten se z vody dneska jen tak nehne, když nebude muset.
Zpět na pláži se přidám k odpočívajícím M+J a zjistím, že dát si šnorchl k S do tašky byl pěkně blbej nápad, protože tu on má zamčenou v Deep Siamu ve skříňce. Beru si aspoň masku a jdu pozorovat rybky, ale pořád se vynořovat kvůli nadechování je na prd, takže to poměrně brzo vzdam a radši se kydnu do stínu na lehátko. Nudááááá.
Konečně se vrátí S, takže si dáme společný pozdní oběd a následně se s M vydáváme do vln. Beru si i ploutve a ona mě táhne celkem do hloubky s tím, že by mě v nejhorším vytáhla. Vzhledem k tomu, že je napůl delfín, tak jí i věřim. Chce mi ve vodě ukázat něco úžasnýho, ale já už jsem utahaná a zmrzlá, tak mi pak jen ukáže fotku. Kostička. Okey. Takže tam, kam já se potápěla s kopletní výbavou, ona se potopí jen tak. Jsem lama. Nebo spíš nejsem, tý by nevadilo horko. Jsem evidentně něco mnohem horšího. Ve finále zjišťuju že je stejně nejvíc ryb uplně u břehu. Přicucnutý tlamama na dně a vlajou ve vlnkách.
Těsně minu medůzu, vylezu ven, dám si teplou odsolovací sprchu, ještě chvíli se válíme na lehátkách a máme se k odchodu. Naložíme auto a jedeme shánět zeleninu a zítřejší oběd. Po nákupu si dáme lehkou předvečeřovou pauzu, než vyrazíme hledat restauraci.
Volíme rovnou tu, co máme u hotelu. Vypadá velmi příjemně. I obsluha je sympatická. Ptá se nás z kama jsme. Z Čech. M se z legrace ptá, zda mají něco Českého. "Jasně, kořeny." Směje se číšník.
Nakonec si dáváme játrovou paštiku s červenou cibulkou jako předkrm a po ní 3x hamburgry, jen M si dá radši lehký salát s lososákem. Strávíme příjemný večer s výborným jídlem, domluvíme se, že nám M ráno napíše v kolik vyrazíme podle toho, jak (ne)bude foukat a odcházíme spát.
