Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Cesta do Země zaslíbené - Red canyon

29. 06. 2016 16:43:42
Kousek nad Eilatem se nachází nádherná přírodní rezervace - Red canyon, kam jsme se vydali na příjemný podvečerní výlet.

Ráno se po mírném odkládání vstávání scházíme u M+J na pokoji, že si dáme kafe a snídani. Zrada je, že jsme včera omylem koupili litrovej kefír místo mlíka, takže jdu shánět mlíko do lednice na recepci. Nebo spíš do skladu prádla do lednice.

Po kafi se odebíráme na pláž, vidíme v přístavu Amíky na nástupu na palubě, zatímco my kotvíme u supermarketu na neplacenym parkovišti, posnídáme a vyrážíme k Deep Siamu.

Všichni instruktoři se teprve pomalu trousí do práce, tak chvíli čekáme, pak si S jde domlouvat závaží (ach ty přepočty liber na kila), já udělam pár fotek ze života potápěče, zamávat US lodi na odjezdu

a poslechnu si vtipnou předponorovou instruktáž. "Mám problém s očima, ušima, automatikou" ukazuje na jednotlivé problematické součástky. "S přítelkyní, penězma." koukne na mě. No jo, vtipálci. Spolu s S se jde potápět ještě druhý člověk - instruktor potápění pro Australskou policii. Ještě by to tu chtělo hasiče a máme celý IZS...

Zatímco oni se noří k vraku lodi, já se jdu plácnout na lehátko na pláži, Mary se prohání ve vlnách na kitu. Ale jakmile přestane foukat, vytáhne mě do vody šnorchlovat. John se zatím někde učí základy kitování. M mě ve vodě učí podplavávat špagáty a vyfukovat vodu ze šnorchlu. Bleh. A navíc se mezi bójkami u provazů nejvíc drží medůzy a s tou se vážně potkat nechci.

Na chvíli vylezeme, vrátí se i S a dáme si společný oběd. Po něm ještě na chvíli do vody k rybičkám. Dokonce se zvládnu potopit i kousek ke dnu pro jeden ulomenej a dost orvanej kus korálu, ale vylovila jsem si ho sama, takže z něj mam radost. Ještě sprcha a jdu se zase stínit (slunit se totiž nechci, abych nebyla spálená) a pozorovat lodě na vodě. Máme to i se zásahem pobřežní stráže. Malý člun zastaví loďku, lidi ze člunu se přesunou na ní a za chvíli pokračujou směrem k přístavu. těžko říct, co se odehrávalo na palubě, na to jsou moc daleko a já si zapomněla dlouhý objektiv v hotelu.

Abychom se celý den neválali jen na pláži, bereme v hotelu lepší obutí i odění a vyrážíme na výlet do Red Canyonu. Měla by k němu být přibližně hodinová cesta a počítáme dvě hodiny na procházku tam. Odjíždíme tak akorát, abychom stihli vyrazit zpět se západam slunce. Na kruháči u supermarketu protestuje pár veganů proti transportům krav, které sem asi přepravili včera na té velké nákladní lodi, o které jsme si mysleli, že vozí auta. Rozhodně kravoauta vyjíždějí z přístavu.

Směřujeme z Eilatu na sever, podél vysokého plotu s ostnatým drátem. Egyptská hranice je poměrně dobře střežená. Ze silnice pak M odbočuje na prašnou cestu, kterou ale zvládne i normální auto a po ní pokračujeme až na parkoviště. Zastavujeme, prohlédneme si velkou mapu na tabuli, vezmeme si dvě mapičky ze zásobníku a volíme nejkratší 5km trasu, jakožto +/- dvouhodinovou. Sluníčko už se blíží k západu, takže všechno moc hezky osvětluje. Obouváme pevné boty a jdeme po zelené k začátku kaňonu.

Tam odbočíme na černou, která vede dnem (zelená pokračuje nahoře na skále). Ze začátku je sem tam kolem nějaká skála, chvílemi si připadám víc, jako kdybych procházela pod zřícenými zdmi nějakého hradu. Krása slovy nepopsatelná. A všude kolem roste něco zelenýho, rozkvetlýho, pobíhaj nějaký svišťoidní příšery...

A za chvíli se před námi začnou vynořovat rudé skály.

Jdeme dál a najednou žebřík dolů.

Sem tam se na nejzajímavějších místech zastavíme, ze zelené přejdeme znovu na černou, která už pomalu, ale jistě vede nahoru. Za chvíli začne být stoupání hodně příkré, ale zároveň dobře zabezpečené. Nahoře si uděláme pár fotek, než se rozejdeme tentokrát po červené zpět na parkoviště přes krajinu téměř Marsovskou.

Stihli jsme se vrátit k autu přesně se západem slunce. Odjíždíme zpět do Eilatu, kocháme se výhledy na rozzářené Jordánsko za mořem. Na cvhíli se zastavíme v hotelu, zkulturníme a jdeme hledat místo na večeři. Zkoušíme Cafe Cafe, na které jsme viděli reklamu. Hledáme, co si dát, ale moc nás tam nic neláká. M se ptá servírky, jestli nemají nějaké maso, ta na nás vrhne vyděšený pohled a sdělí nám, že oni jsou vegetariánská restaurace! Ale podávají i ryby. Zajímavé.

Zajdeme alespoň do cukrárny, která je hned naproti, dáme si něco dobrého sladkého (měchurku se šlehačkou v mém případě). Jsou výborné. Kdyby mě tu nechali do zítra, sním je všechny a pak spokojeně umřu přežráním.

Vracíme se k turističtější části města a hledáme a hledáme a nikde žádná použitelná restaurace. Jedna je drahá, další divná, další ruská. M má odřenou nohu, takže už jí chození dost nebaví, až konečně najdeme jednu restauraci přímo na pláži, kde mají rozumné ceny, příjemné posezení, ale trochu horší obsluhu. Po mírném zmatku s tím, co jsme si (ne)objednali se v klidu najíme, pobavíme se místními kočičáky, které krmí paní od vedlejšího stolu a můžeme se vrátit zpátky do hotelu prospat se na další plážový den.

Autor: Klára Kutačová | středa 29.6.2016 16:43 | karma článku: 16.78 | přečteno: 317x

Další články blogera

Klára Kutačová

Zbabělec na útěku kolem světa

Sedím v zapadlé vesnice La Junta v Chile. Jsem měsíc na cestě (o které stále věřím, že povede kolem celého světa) a sem tam se naskytne ideální příležitost k zamyšlení.

9.2.2017 v 17:34 | Karma článku: 18.88 | Přečteno: 596 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 5.

Překračujeme hranice do Norska a směřujeme na Narvik, ze kterého už jsou naše vysněné Lofoty vlastně za rohem.

28.10.2016 v 14:00 | Karma článku: 10.70 | Přečteno: 239 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 4.

Hola, hola, Kiruna volá! A hned po ní národní park Abisko, kde se konečně chystáme naší uspěchanou cestu zpomalit.

18.10.2016 v 20:03 | Karma článku: 11.12 | Přečteno: 281 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 3.

Plán dnešního dne je dojet do nejsevernějšího města Švédska - Kiruny. Nicméně Jumper na to má trochu jiný názor, než my.

5.10.2016 v 18:48 | Karma článku: 12.98 | Přečteno: 337 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Miroslav Hruška

Netradiční květnový výlet do Polska aneb Polsko (rychlo)vlakem i letadlem - díl druhý

V prvním díle této dvojdílné reportáže jsem s mým kamarádem zkoumal dopravní zajímavosti Katovic. Na závěr jsme se přesunuli polským Pendolinem do Varšavy. V tomto dílu tedy prozkoumáme Varšavu a také se proletíme letadlem ...

17.11.2017 v 13:10 | Karma článku: 8.98 | Přečteno: 224 | Diskuse

Regina Karasová

Boubín

S manželem si vyjet na cesty znamená obvykle malý turistický horror .. a nejinak tomu bylo i tentokrát, asi před měsícem, týden po vichřici Herwart, při výletu na vrch Boubín a stejnojmenný prales .

17.11.2017 v 11:12 | Karma článku: 13.29 | Přečteno: 222 | Diskuse

Jan Vaverka

Baskicko – 7. Díl: Co navštívit na cestě do Baskicka - Německo

V příštích třech dílech bych se rád zmínil o několika lokalitách, které nejsou tak zprofanované, ale dle mého soudu rozhodně za návštěvu stojí. Začnu od Německa.

17.11.2017 v 8:20 | Karma článku: 11.88 | Přečteno: 173 | Diskuse

Michal Dokoupil

V oáze Hedvábné stezky

Stejně jako po celá tisíciletí karavany Hedvábné stezky, i my jsme na naší cestě Čínou zastavovali v pouštních oázách, abychom se osvěžili po dlouhých kilometrech strávených v písečné krajině.

16.11.2017 v 16:00 | Karma článku: 9.11 | Přečteno: 185 | Diskuse

Petra Brabencová

Benátská ,,socka"

Vaporetto, je vlastně takový vodní autobus - až na to, že je to loď! Má několik linek a kdo je v Benátkách poprvé má pocit, že je to složitější než metro v New Yorku.

16.11.2017 v 10:24 | Karma článku: 10.58 | Přečteno: 423 | Diskuse
Počet článků 195 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 956

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před sedmi lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.