Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Cesta do Země zaslíbené - Den blbec

6. 07. 2016 21:48:11
Občas se stane, že se něco nedaří. Bohužel se to děje, i když má člověk dovolenou. A když jste opravdu šťastný člověk, děje se to úplně celý den...

Budíček si již tradičně dáváme v 7 ráno a Mary se raduje, že fouká, takže si bude moct konečně pořádně zalítat. Tentokrát nesnídáme instantní kafe a levnej jahodovej jogurt ze supermarketu, ale jedeme do včerejší cukrárny. Dáme si kafe a kopu sladkostí/slaností dle snídaňových libostí a usazujeme se s nimi u venkovního stolečku. Dlouho ale vysedávat nemůžeme, protože S má zamluvenou další potápěcí hodinu. Protože jsme lehce opoždění, vysazujeme ho rovnou u Deep Siamu. My pak pokračujeme na naše tradiční parkoviště a pláž, a protože fouká skutečně obstojně, jde John šroubovat a nafukovat a já fotit, kterak se vrací uplavané molo na místo. Při tom mi dojde, že jsem si zapomněla dlouhý objektiv, abych mohla fotit M na vodě, takže mě J veze zpátky do hotelu.

To ještě stále netuším, že v batohu nemám plavky. Včera jsem je totiž vyhodila z báglu a vůbec mi to nedošlo. Nicméně zatím je vůbec nepotřebuju, protože se jen usalaším na lehátko a fotím o 106 přibývající kity na vodě. J za chvíli taky odbíhá na svojí kitovací lekci a já tak zůstávám sama a opuštěná s pozorováním létající M, která ani nečekala, až dojedeme a sama se odstartovala. Po vzoru ostatních zkouší dělat různé opičárny, jako jsou výskoky nad vodu a různé otočky. Samozřejmě sevšichni nejvíc předvádí u pláže, kde mají značné publikum. A k tomu několik sebevražedných šnorchlařů, kteří se snaží plavat mezi letci. Pitomci...

Když po nějaký době M vyleze z moře, beru si vodu a mokrej hadr na hlavu, že se půjdu projít podél pláže. Hned na WC, kam si jdu namočit šátek se potkám s regulérním blbcem. Sejdu schůdek dolů ke dveřím a z obrubníku na mě skočí jakýsi Rusák. Poměrně vyděšeně uskočím asi o metr a asi celkem nahlas zaječím, což u něj vyvolá záchvat smíchu, ukazuje si na mě. Hahaha, Děvočka. A jeho žena, která stojí z druhý strany se může taky smíchy potrhat. Sdělim jim, co si myslim o lidech, jako oni a vydávám se na cestu. Bohužel nejde jít po pláži, protože už za Deep Siamem je uzavřená rezervace, kam se platí docela drahé vstupné. Za to, že vám půjčí oranžovou vestičku a můžete plavat sem a tam podél nepoškozených korálů, nicméně dnes se ze všech rozhlasů v okolí ozývá varování, že jsou velké vlny a proto není koupání doporučeno. Pláž tak zeje téměř prázdnotou. (Kdo by se válel na lehátku za 30 šakalů, když o 50 metrů dál je má zdarma...)

Procházka je příjemná, až na to šílený vedro. Naštěstí je vedle pláže chodníček a podél něj sem tam vystavěné dřevěné přístřešky, pod které se dá schovat. Dojdu až k hotelu ve skalách a mořské observatoři, kde je kvantum lidí. Chvíli se rozmýšlím, zda se jít podívat dovnitř, nebo ne. Ve chvíli, kdy se kouknu na hodiny usoudím, že je čas na návrat. Ve vedru se táhnu strašně pomalu, tak ať nemaj strach, že se mi třeba něco stalo. Otáčim se a hele, vycpaný velbloudi. Jeden z nich přežvýkne. Taham foťák a vybitá baterka. Když se daří...

Vracim se zpátky na pláž, že se trochu vykoupu. No a plavky fakt nikde. Pomyslim si o sobě něco nepěknýho a opět se ulehnu na lehátko. J se nabídne, že mě zas zaveze do hotelu pro nabíječku na foťák, vyrážíme, když se vrátí zklamaný potápěč. Zítra už se kvůli svátkům neponoří a já taky ne, byť jsem si říkala, že bych si ještě jeden ponor před odjezdem zaplatila.

Vracíme se z hotelu, nabíječku dávam do kitecentra a přesvědčuju S, aby se mnou šel na vedlejší pláž šnorchlit. Tedy, že já budu šnorchlit a on bude hlídat, protože pořád ještě neumim moc plavat a moře neni stále ještě uplně klidné. S je značne otrávenej, že po něm něco takovýho vůbec chci. Lezu do vody. "Tak už můžu jít pryč?" "Ne, prosím, co kdyby se něco stalo." S se naštvaně odebere za jednu řadu lehátek a jde si přepisovat ponory, zatímco já se nořím za rybama, Jen tak si tam visim a pozoruju rybičky a najednou mi šplouchne voda do šnorchlu. Vynořuju se a zjišťuju, že jsem se nehoupala na místě, ale vlny mě zanesli kus na moře. Další a další vlny mě mlátí do obličeje. Chvíli jsem nad vodou, chvíli pod vodou, snažim se křičet na Sherlocka. Topim se. Nic moc pocit. Nakonec seberu poslední zbytky zdravýho rozumu, který mi v tý šílený panice ještě zůstaly a snažim se pod vodou doplavat ke břehu. Poslední kus cesty už se plazim po dně, protože se mi nohy klepou tak, že se na ně nemůžu postavit. Konečně se mi to daří. S stále čučí do telefonu a netuší, co se dělo."Ty už si z vody?" ptá se zcela bezelstně. A já mu ještě bezelstněji sdělim, co si o této situaci myslím. Nebylo to slušný. Ani trochu. Je vážně fajn, když si s sebou vezmete na pláž plavčíka a on vás vesele nechá topit se slovy, že zas tak dlouho jsem tam nebyla, tak to nemohlo bejt tak strašný. Tak mu to pustim z GoPRo videa. Video obratem mažu, fakt si některý situace nepotřebuju připomínat i s obrazovým materiálem.

Zpátky na pláži si dáme oběd na uklidnění (zase Humus, ani Pinďa už by to nežral). M si jde ještě chvíli kitovat v západu slunce a my jdeme s J a S k Deep Siamu, že si uděláme pár fotek do rodinného alba. Všude kolem už je zavřeno, což je trochu podezřelé. Zapomínáme totiž, že tady svátky nezačínají a nekončí půlnocí, ale západem slunce den předem a východem prvních 3 hvězd o den později. Zpět na pláži ještě chvíli odpočíváme, já nafotím pár dalších fotek, přičemž mi neustále leze do záběru nějaký pán s plavkami na půl žerdi - zcela záměrně, pohybuje se do stran se mnou a sem tam i "zapózuje".

Když se utiší vítr a nedá se lítat, jdu si ještě jednou zašnorchlit na bezpečnym místě, ať neodjíždim od Rudýho moře uplně se špatnýma vzpomínkama. Chvíle mezi rybama a je mi zas dobře. Akorát by tam nemuseli plavat dva pitomci, kteří se snažili ty ryby chytat, pak tahali mě za ploutve a ještě mě vyhazovali. Asi měli pocit, že ten kus pláže patří jen jim. Když už jich začnu mít dost, vylezu a jdeme se balit k odjezdu.

J se rozhodne, že dojede k benzínce nad supermarketem, nabere pohonné hmoty a než my se zabalíme, přijede pro nás. Stojíme na parkovišti a on pořád nikde. Za chvíli přijede, že byl nějaký problém s jeho kartou. Jedeme zpátky, zkoušíme mojí kartu, Sherlockovo kartu, platbu v hotovosti a pořád ne a ne vyždímat víc než pár kapiček. Začínáme být trochu nervózní, ale nakonec obsluhující pán zavolá šéfovi, zadá krom ceny i číslo auta a máme natankováno.

Vyrážíme do města, M by dnes konečně ráda někam na zmrzlinu, což jednohlasně odhlasujeme. "Máme zavřeno!" oznámí nám chlapík u otevřeného stánku. Fajn. Vracíme se do hotelu po velmi tichých a opuštěných ulicích. Zdá se, že už je skutečně všude zavřeno. Dokonce i ty příšerné pouťové atrakce stojí.

Lezeme do supermarketu s dotazem, do kolika mají otevřeno.Do 11. Fajn, takže máme 3 a půl hodiny na hledání něčeho lepšího k jídlu, než je další pixla humusu. Na recepci v hostelu nám sdělí, že některá místa budou po 8 večer zas otevírat, ale jaká nám nepoví. Zkoušíme pekárnu, zavřeno, jen nad ní je otevřená zmrzlinárna. Nás už ale mezi tím nějak přešla chuť a spíš přišel hlad. V 8 večer se opět rozezní sirény a drží se další minuta ticha. Zastavit, stichnout, vzdát čest padlým hrdinům, jako všichni kolem.

Vracíme se k hostelu, kde se jedna z kebabáren tváří otevřeně. Mary s Johnem jdou napřed, my se zdržíme focením a najednou je nikde nevidíme. Kebabárna zavřená, oni nikde. Hledáme na parkovišti, v supermarketu a najednou se oba noří ze servisního vchodu retaurace. Prý je tam zavřeli. No alespoň tam M nebyla sama.

Vyrážíme k pláži, najdeme otevřený stánek s pizzou, ve kterém nám vysvětlí, že smí být otevřené jen restaurace, které vydávají jídlo s sebou. Kupujeme si čtvereček pizzy (my berem s kukuřicí) a vyrážíme na procházku podél hotelů. Vedle je stále otevřená zmrzlinárna, která nám tvrdila, že je zavřená. Zběsile tam zápasí s rozbitou roletou. Holt karma, hoši.

Všechny ostatní procházka omrzí u několikátého hotelu, ale mě se chce jít ještě dál. Přejdu můstek, zajdu na molo, ze kterého je nádherný výhled na noční Eilat a rozhodnu se, že zítra se sem vrátím za světla. Vracím se ke skupině, která sedí u dalšího otevřeného stánku s košer pivem. Jdu si koupit vodu. Je nechutně sladká a odporná. Dneska opravdu nemam nejlepší den.

Pomalu, ale jistě se vracíme zpět, že si tedy dáme pizzu, protože jsme nic lepšího nesehnali. Chceme si dát jednu celou velkou. To prý nejde, protože si musíme vybrat 4 už hotové kousky. No proč ne, když pizza rozkouskovaná na 4 je levnější, než jedna v celku. Kuchař jí hází ohřát do pece, pak jí vyndá a je spálená na uhel. M jí chce vrátit, ale prý je to tak dobře. "Jak dobře? Je to spálený!" "To má být spálený." J se v tu chvíli vrátí z lednice s pivem, ale prodavač trucuje a řekne, že mu ho neprodá. Prosíme se S o kousek pizzy, ale aby nám jí taky nepřipekli. "To tak má být! Jinak se to ohýbá." Zaťukáme si na čelo a jdeme si sednout na liduprázdné sedačky na pláži, ze kterých nás obratem vyžene rusky mluvící muž. Hádat se fakt nebudem, takže dost rozčarovaní odcházíme. Zítra si to vynahradíme při oslavách. Teď jen ticho, truchlení a pozorování digitálních plápolajících svíček na bilboardech.

Ještě si chvíli posedíme na střeše a pozorujeme přistávající letadla, než se odebereme do svých pokojů. Fakt, že jsem po návratu do hostelu díky mytí vlasů vytopila polovinu pokoje, už mě v tomhle dni ani v nejmenším nepřekvapil.

Autor: Klára Kutačová | středa 6.7.2016 21:48 | karma článku: 20.15 | přečteno: 512x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.11 | Přečteno: 1045 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.15 | Přečteno: 327 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.33 | Přečteno: 288 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 762 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz