Plán dnešního dne je dojet do nejsevernějšího města Švédska - Kiruny. Nicméně Jumper na to má trochu jiný názor, než my.
Den začne výjimečně krásně. V šest ráno mě budí sluníčko, takže po chvilkovém přesvědčování sebe sama lezu z vyhřátého spacáku, beru foťák a jdu se brodit namrzlou trávou k jezeru. Cvaknu pár fotek a vrátím se ještě chvilku prospat.
Definitivně vstáváme po 8, vaříme kafe a snídani, zatímco nikdo z dalších osadníků parkoviště ani nevystrčí nos. Když se ještě vzájemně dostatečně ofotíme na houpačkách a já si nafotím místní květenu, je čas vyrazit dál. Sherlock na dnešek opět naplánoval rychlopřesun bez zbytečných zastávek, ale já si jednu vyškemrám hned po asi 200 metrech u místního kostela.
Pak už se držíme důsledně plánu a dálnice E4, která nás postupně zavede na pobřeží, což znamená neustále nové a nádherné výhledy na vodu. Kousek za odbočkou na Ratan zastavujeme u benzínky, Sherlock demonstrativně zůstává v autě, zatímco já jdu na průzkum místní restaurace. Mají tady jídlo za celkem rozumné ceny a příjemnou obsluhu. Pán mi vysvětluje, co všechno mají a jak je to nejlepší na světě, zatímco já mu vysvětluju, že bych si něco dala ráda, ale že na mě čeká přítel v autě. Ale protože mam fakt hlad, vracím se k Jumprovi a tahám S, ať se jdeme najíst. Ten projevuje značnou nerozhodnost, ale nakonec si dáme docela dobrej burgr. Ne že by to teda byla zrovna typická švédská strava, ale co už...
Po jídle jedeme dál, venku je opravdu moc pěkně, sluníčko sívtí, ptáčci nezpívají, protože tu žádní nejsou, zato zpíváme my spolu s autorádiem, až přijde čas na další zastávku. Je potřeba protáhnout nohy a záda a konečně dojíst nektarinky, které už začínají být lehce přezrálé. Vybíráme si pěkné parkoviště, kde je jak sociální zařízení, tak i stolek k sezení a dětské hřiště. Parkujeme na nejvzdálenějším možném místě, zatímco ve středu parkoviště stojí jeden camper a jedna dodávka. Bereme si sváču a jdeme se usadit ke stolu. No spíš na něj, protože lavičky tak nějak chybí.
Po svačině se vrátíme do auta, že vyrazíme dál. Sherlock zkouší startovat a nic. Znova. Nic. Zahlásím, že jdu ulovit lidi z camperu, jestli nemají kabely. S má nějaké protesty, že se třeba Jumper rozjede. Nejsme v Lurdech, takže si nedám říct a skáču pod již téměř rozjetý obytňák. V rychlosti vysvětluju, co máme za problém, oni dojedou k nám a postarší Švýcar vylézá z kabiny a v ruce si optimisticky nese takovou malou krabičku, ze které čouhají dva téměř nicotné kabely, a že nás tedy nastartuje. Jak to dopadlo si asi dokážete představit. Přijde tedy čas na normální stratovací kabely, ale i to je marné.
A tak se ptá Sherlocka, jestli má lano. Ten vehementně kroutí hlavou, že nenene a následně mi řiká, že by to chtělo lano a že ho má v kufru. Švýcar zatím hledá lano jejich a já se snažím Sherlockovi vysvětlit, že na to se ho ten pán přece asi 4x ptal. "Neptal!" "Ptal!" "Neptal!" No když myslí. Nicméně rozzářený obličej onoho Švýcara, když se vytasíme s lanem mluví za vše. Nastává další problém. Jsme zaparkovaní šikmo ke kraji silnice a ještě k tomu nad kopečkem, ale je potřeba dostat nás za obytňák.
"Sedni za volant, šlápni na spojku, my tě odtlačíme. Nic víc."
"Ok."
Sedam za volant, šlapu na spojku, oni tlačí a auto se nepohne ani o milimetr. Sherlock se chvilku zamyslí, vleze dovnitř a... "Tak jo, zkus odbrzdit ruční brzdu." A rázem jsme o dva metry jinde. Pánové zapojí Jumpera za karavan a ženy postávají v povzdálí.
Auta se rozjíždí a mizí nám z dohledu kdesi u začátku parkoviště. Ve chvíli, kdy se místní opraváři silnic v reflexních vestičkách začnou srocovat opět nám z dohledu, ale podezřele ve směru, kde zmizela obě auta, máme trochu strach, jestli třeba nezapadli do rozkopané silnice. V tu chvíli se ale vynoří samostatně jedoucí Jumper a za ním obytňák. Děkujeme, loučíme se, jedeme.
Sherlock primárně obviní lednici, že nám sežrala baterku, takže jí musíme pro příště i na krátký zastavení odpojovat a následně přijde s instrukcemi, co budem dělat, pokud se to stane znova. Vymýšlí něco ve smyslu, že já budu sedět za volantem a přeřazovat a já nevim, co ještě. Po chvíli tok jeho šílených mysšlenek zastavuju, že ne, že on ať si řídí a já budu tlačit.
Dojíždíme k odbočce na silnici E10 ve městě Töre. Tam pro jistotu zamíříme k místní benzínce, abychom se ujistili, že za mrtvou baterku fakt mohla lednice. Sherlock zastavuje, natankuje... A už neodjede. Lezu ven a tlačím Jumpera o pár metrů dál, aby nezavazel v provozu. Sherlock jde koupit novou baterku a následně se jí snaží namontovat. Problém je, že nemá nářadí. Kleštičky jsou sice téměř všemocné, ale jeden šroubek stále odolává. Fotím ho a s ne zrovna kvalitní fotkou jdu dovnitř půjčit si ten správný klíč.
Obsluha benzínky je velice ochotná a dokonce na první pokus trefí i velikost. Nicméně u motoru není místo na manipulaci, takže se vracím zpět a snažím se to vysvětlit. Pán má pochopení a jde prohrabat vlastní nářadí. Vzhledem k tomu, že se jedná o nějaký hiper super moderní klíč s různými převody, či co, nám ho nepůjčí, ale jde se sám pustit do boje. No, je na pány celkem komický pohled, jak jeden po druhém zápasí s jednim šroubečkem a ten ne a ne pustit. Je na nich vidět, že už to berou jako otázku osobní cti, aby se ten mizernej kus kovu vzdal. Nakonec se ten pán v bleděmodré košili odebere pro uplně jednoduchý klíč fungující na principu páky a šup, už to povolilo.
Máme novou baterku, ale že dnes nedojedem do Kiruny už je nám taky dost jasné, takže se odebírám ještě koupit kafe, než vyrazíme hledat nocležiště pro dnešní den. Sherlock si jen neuvědomí, že jsme sem odbočili cíleně, takže se tento den už podruhé vracíme (poprvé to bylo, protože jsem omylem fotila místo točila), mizíme od pobřeží a ani nevíme jak, přejíždíme Severní polární kruh a najednou jsme v Laponsku. Tady se ve velkém opravují silnice, takže nás čeká pár uzavírek. Mají to tady docela hezky zařízené. Semafor, u kterého čekáte na zelenou, a jakmile padne, zařadíte se za auto s oranžovou blikačkou na střeše a to vás bezpečně provede kolem ohromných silničářských strojů, až na druhou stranu, kde si zas vyzvedne protijedoucí auta a takhle si tam pendlujou, zatímco my pokračujeme v cestě dál.
Stavíme u krajnice a březového hájku a hned kousek od auta - houba. A vedle další. A další... Je jich tam spousta, takže jdeme sbírat. Když už s sebou taháme vajíčka, tak je dneska využijem na večeři. Míříme ku městu Gällivare, že někde tam snad půjde přespat. Míjíme odbočku na Kirunu, vedle které je poměrně velké parkoviště. Ani se nemusíme dlouho dohadovat o tom, zda se tam vrátit a nebo ne.
Sice je tu na náš vkus trochu plno, ale jedno auto se ještě vejde. Parkujeme u "ozdobného" travnatého ostrůvku uprostřed, vedle nás stojí náklaďák, ze kterého cosi teče, na parkovišti u záchodků stojí dvě auta s velmi početným osazenstvem. Vzhledem k tomu, že to první vypadá jako šílenej vrak (nemá ani poznávačky) a to druhý jako luxusní bráška našeho Jumpera doufáme, že nás v noci nezabijou a nebudou zítra pokračovat ve dvou skoro stejných autech...
Jdeme se projít po okolí. Je tu lesík s krytým i nekrytým sezením a pod ním teče celkem divoká řeka. Dojdeme až na kamenný most nad ní, S prohlašuje, že si to tu vyfotí až zítra ráno za sluníčka, zatímco já si pár fotek udělam rovnou. Nicméně oba máme hlad, takže bereme houby, vařič a další nutné propriety a jdeme vyrábět smaženici. Já se sice trochu bojím, protože nepoznam muchomůrku od hříbku, ale věřím Sherlockovi, že s tím nějaké zkušenosti má. A musim říct, že na chuť to nebylo špatný. Jen teda drhnout pak ten zahumusenej ešus se mi nechtělo. Jediná výhoda je, že místní záchodky jsou vytápěné a teče na nich teplá voda, takže se tam to nádobí mylo trochu pohodlněji, než v ledový řece. Z té pak jen nabereme vodu na čaj (ne, že by barvu slabšího čaje neměla už sama o sobě) a po čaji jdeme zalézt do auta.
Aby dnešní noc nebyla tak jednoduchá, jako na povel se rozsvěcují všechna světla kolem nás a ještě dojede obrovský kamion, který zaparkuje přesně tak, že mám vedle hlavy vršek jeho kola. Trochu děsivý pohled. To vše ještě završí ohromná průtrž mračen, která trvá většinu noci.
