Aviou Amerikou 2017 - Ekvádorské sopky Quilotoa a Cotopaxi

8. 11. 2018 10:00:00
Zřejmě nejkrásnější přírodní úkazy, které Ekvádor nabízí, jsou místní sopky. Jako první míříme k zatopenému kráteru vuklánu Quilotoa a následně do národního parku v okolí stále aktivní sopky Cotopaxi.

2. dubna 2017

„Tak vám teda pěkně děkujeme za ten kravál celou noc.“ vítá nás po ránu zbytek posádky. Zapomněla jsem totiž večer přidělat volný konec tropika ke kolu od Amálky a ten tak ve větru mlátil kovovým zipem o stěnu, což ve stanu slyšet nebylo a naopak v interiéru Amálky se to asi dost rozléhalo. Sice se všem omlouváme, ale hodiny spánku jim to nedodá.


V zamračeném ránu se „balíme“ na procházku kolem kráteru. V mém případě to znamená, že si vezmu trekové boty, mikinu a foťák a jsem připravená na cestu. Vzhledem k tomu, že si myslím, že to je jen krátká procházka, neberu si ani vodu. A nejsem v tom zdaleka sama... Vyjdeme nahoru do kopce, kde se nám otevře první vyhlídka do kráteru zatopeného vodou. Tyrkysové oko obehnané zubatou zelenou hradbou, na které se sem tam rýsuje béžová cesta. Je to nádherná podívané, jen ta procházka asi nebude tak krátká, jak jsem si myslela.


Za chvíli se za námi přiřítí Žán, že se za stezku kolem platí. Nicméně nikde nepotkáváme živou duši, která by po nás chtěla jakékoliv peníze. Leda by na konci vybírali ti psi, kteří se k nám přidali. S nejrychlejší dvojicí Žánem a Vendy jde celkem velká chundelatá blondýna, se mnou a Kubou jde super štěně, kterému Kuba díky jeho barvě začne říkat hyena a já z ní udělám Jennu a na Kamarádky s Jackem zbyde už jen takový hnusný opelichaný chcípák se svrabem.


Cesta je z počátku velice pohodová, sice je to občas z kopce a do kopce, ale nic strašného. Dokonce doženeme i Vojtu s Frantou, kteří byli kus napřed. Postupně tak jdeme chvílemi všichni 4 (5 i s Jennou), anebo se trháme na menší skupinky, jak komu zrovna stačí síly. Franta nás opět zavede na skvělou cestu, ze které s Avokádem chvíli musíme hledat slez na normální stezku. „A klidně se s tebou vsadim, že Franta ty dva metry dolů seskočil.“ Avokádo se nevsází a dobře dělá, vyhrála bych...


I tak Frantovi zbývá dost energie na to, aby na písčitém plácku dělal kliky. Já už jsem zralá tak akorát vypustit duši. Po zamračené obloze už není ani památka, naopak pěkně pere sluníčko. Na chvíli se zastavujeme u ohrady s ovcemi, sedáme vedle Kamarádek, Jacka a Svrabíka a odpočíváme. Oni se pak vydávají zkratkou, která není tolik do kopce, zatímco my se odhodláme k výstupu na nejvyšší bod stezky. Nelitujeme toho. Dalo nám to všem slušně zabrat, ale ten výhled...


Sedáme pod ceduli a bavíme se se Sicilanem, který se sem vydrápal v protisměru. Sice to znamenalo, že musel vyšplhat šíleně příkrý kopec, ale to nejhorší má za sebou. Narozdíl od nás, kteří jsme si to nechali až po dvou třetinách cesty. Ještě si chvíli popovídáme, pomůžeme sníst Vojtovi konzervu tuňáka, jemně probudíme Jennu, která mi spokojeně spí na klíně a pokračujeme v cestě. Jenně už se nikam moc nechce, ale docela dobře slyší na šustění pytlíku od sušenek, které nosím jako pohotovostní rezervu ve foťáku, a které už jsme s klukama před nějakou dobou snědli.

Kus pod námi narazíme na stánek, kde mají asi 5 lahví s pitím, z čehož jedna je pivo. Tak si kupujeme, co je komu milé a usazujeme se na lavičku pod vycpanou kraví hlavou. Psi se z ní můžou zbláznit. Máme dopito, jdeme dál k dřevěné vyhlídce na vodu. Tady se znovu potkáváme s Kamarádkymi a Jackem. Odpočinek je podstatně delší, než předchozí, ale už před sebou máme jen pár kilometrů. Kluci spolu s Jennou mi docela slušně utečou po tom, co se zastavím na záchod. Už je nedoženu a ani se o to moc nesnažím, nevzít si s sebou hůlky byla obrovská chyba. Jen toho psa mi nemuseli ztratit, ani jsem se nerozloučila.

U stánků s lamovýrobky potkám Lucku, ale nikoho dalšího, tak se vracím do auta. Tam už jsou kluci a chundelatý blonďák se domáhá vstupu, tak ho pořád vyháníme, dokud nepřijde Vendy s Honzou a prý co děláme, vždyť to je Deny a už s nimi byl v Amálce. Tvoříme tedy psí pravidla. Pes smí do Amálky, ale nesmí na gauč. Dobře, pes smí na gauč, ale nesmí do postele. Sakra, my spíme na gauči. A Kuba má alergii. Okey, Kuba nesmí na gauč. Vyřešeno ke spokojenosti skoro všech.

Po lehkém obědě se rozloučíme s Denym, kterému se od nás ale ani trochu nechce a odjíždíme ku velkoměstu, kde potřebujeme najít jakýkoliv větší obchod, abychom nakoupili zásoby. Jako již tradičně nám všem dochází voda a netrvanlivé potraviny. Obchoďák najdeme a Vojta s Kamarádkami vyráží do města zkusit najít nějaké informační středisko a zjistit něco o Cotopaxi. My s Kubou a Frantou jdeme na nákup a následně najdeme restauraci, kde mají dvě velké pizzi za cenu jedné, která je docela příznivá, zvlášť, když se rozdělí mezi tři lidi a zkusit hledat nějaké informace o Cotopaxi na místní wifině.

Když se vrátí ostatní, naházíme nákupy do auta, kluci si berou noťasy a jdou hledat znova. Informační centrum bylo totiž zavřené, takže pořád víme prdlajs. Beru si počítač. „Kam jdeš? Tady si sedni, nohy nahoru a regeneruj!“ Veškerý odpor je zbytečný (budete asimilováni). No jo, ale na záchod nedoletim, tak se snažim nenápadně proplížit. „Co tady děláš?!“ Nevyšlo to, tak si nakonec sedám ke klukům (s nohama nahoře) a pozoruju jak paní u hračkářství likviduje balonkovou výzdobu před vchodem. Nůžkama.

Závěr veškerého snažení je, že pojedeme přímo k národnímu parku a tam zjistíme, co a jak. Problém je, že jsme ve fakt velkém městě a během probíhajících voleb, takže některé ulice jsou buď neprůjezdné, anebo hodně těžko průjezdné, čímž se náš postup docela dost zpomaluje. I tak zvládneme ještě během noci dojet ke vstupní bráně do národního parku. Tam nás uvítá zavřená závora a strážce, který nám povolí přenocovat na parkovišti, u kterého je k dispozici i WC. Jack s Luckou tradičně staví stan, tentokrát na fotbalovém hřišti.

3. dubna 2017

Zaměstnanci parku mají ráno velmi důležitě vypadající nástup. Podle všeho jim vyhlašují výsledky prezidentských voleb, které dle očekávání vyhrát Lenin. Takže banánová republika, ode dnešna s nastoleným leninismem, kam jsme to proboha zase přijeli?! Radši se balíme, ale ne na emigraci ze země, naopak na vstup do parku. Před ním se musíme jít upsat k chlapíkovi ve strážní budce, konečně po dlouhé době někdo, kdo poslouchá pořádnou hudbu. Ještě zjistíme, že výstup na samotnou Cotopaxi není možný, neb je potvora zase aktivní a spolu s vrcholem je zavřená i značná část národního parku. To nám trochu kříží plány, ale co můžem dělat jného, než vytvořit plány nové?

Jedeme k informačnímu centru u botanické zahrady, kde si pořídím pár hezkých pohledů, projdeme si přilehlé interaktivní muzeum, kde mají v sekci hornin v přihrádce jeden malinkatý obsidián. Tak si z toho dělám legraci a Vojta mi sděluje, že i ten jeden jim tam musela dodat Lucka, protože tam nebyl žádný. Tak jim tam taky jeden z Chaitenu přihodím.

Po muzeu se ještě chvilku projdeme botanickou zahradou, ale celý okruh neujdeme, je příliš dlouhý, počasí příliš nejisté a my příliš unavení. Žán nás zaveze do středu parku, kde najde krásný plac na kempování v malém borovém háji. Parkuje Amálku u kraje stromů a rovnou vyrážíme na průzkum okolí, ze kterého se kluci vrací s náručí hub. Kolem je taky spousta dřeva, které okamžitě sbíráme, abychom si večer mohli udělat oheň. K tomu stavíme tři stany a Vojta přístřešek na dřevo, kdyby začalo pršet.

Kluci k obědu čistí houby, já našla jen takové maličkaté a i kvůli těm jsem tu běhala po lese jak pitomec, tak nám je (samozřejmě po konzultaci jejich jedlosti s Vojtou a Frantou) přidám do těstovin. Moje nová jídelní skupina si nestěžuje, takže je vše v pořádku. Teda není, vzhledem k tomu, že pak začne vyžadovat houby do každého jídla, a kdo je má pořád sbírat a čistit? Franta se rozhodne, že by bylo fajn udělat pořádný táborák a k tomu patří i zapalovací louče. Tak si zavzpomínám na táborová léta, když pobíháme po lesíku, hledáme suché jehličí a seškrabujeme smůlu do plechovky. Když máme připravené louče a kluci postaví pořádný oheň, rozhodneme se, že si uděláme ještě večerní procházku.


Okoun má jasno – Cotopaxi až do maximální přístupné výšky. My se budeme držet trochu víc při zemi a vyrazíme jen na procházku k laguně, od které se vrátili Vendy s Žánem. Kamarádky s Jackem jdou k infocentru. Tentokrát už si beru hůlky a vyrážíme. Kousek od nás najdeme pár budov správců parku, které sice vypadají opuštěně, ale aspoň je tam funkční WC, kolem kterých dojdeme k potoku.

Proti jeho proudu jdeme vstříc zapadajícímu sluníčku. Dokonce i Cotopaxi se na chvíli rozhodla ukázat nám svůj vrcholek v mracích. (Kus tmavé skály na ledovém poli na špičce hory mi trochu připomíná "Chobtnici", co měla stát na Letné, jen v příčetných barvách.) Jediný náš problém je, že laguna je na druhé straně potoka. Kluci se rozhodnou, že ho v pohodě přeskočí. Já to nechci riskovat, takže zouvám boty a přebrodím ledovou vodou na druhou stranu. Brrr.

Podél vody, která se nakonec ukáže být spíš velkou louží po deštích dojdeme na malý násep, kde vidíme několik králíků, kteří se nás ani moc nebojí a najdeme několik koňských kostí. Celého koně se nám ale složit nepodaří, budeme si muset vystačit s těmi, co běhají na druhé straně dřevěného můstku, za kterým teprve začíná samotná laguna. S Kubou se snažíme koně přilákat co nejblíž k vodě, aby to dobře vypadalo na fotkách. Největší zájem máme o majestátného bělouše, který je zřejmě vůdcem stáda.

Obcházet lagunu dnes nebudeme, trvalo by to moc dlouho a už je skoro tma. Vracíme se stejnou cestou. Tedy skoro. Nechceme znova přes potok, takže se radši prodíráme křovím a balancujeme na uzoučké cestičce na druhém břehu, až dokud nedojdeme k místu, kde potok mizí pod betonovými panely. Přes ty už přejdeme jako nic. Kluci u správcovských domů najdou obrovskou kládu. Samozřejmě, že jí nemůžou nechat ležet, kde je. Termiti si jí musí odnést k sobě do domečku.

U Amálky už jsou všichni, krom Franty. Čekáme na něj, neb má největší podíl na stavbě ohně, tak by bylo fajn, aby byl i u jeho zapálení, ale když ani v 9 večer není nikde na dohled, zapalujeme ho sami. Aspoň mu to natočíme, ať z toho něco má a doufáme, že ho oheň navede zpátky k nám. A alespoň neviděl to největší zneuctění smolných loučí zapalovaných avokádovým turbovařičem. Ten blázen nakonec PŘIBĚHNE asi za hodinu. Samozřejmě, že mu nestačilo dojít jen tak někam na parkoviště u horské chaty, on si prostě musel šlápnout na ledovec i za cenu toho, že zpět půjde v naprosté tmě a sám. Cestou aspoň zjistil, že kousek od nás kempují nějaké slečny z Německa a jeden manželský pár z Francie kterým oheň uhasnul už před dost dlouhou dobou (aby ne, když jsme sebrali všechno dřevo v širokém okolí), tak je jde pozvat k tomu našemu. Nechtějí. Tak se aspoň ptá, zda by mu nepůjčili kytaru. Chvíli to i vypadá, že půjčili, ale nakonec má smůlu. Bude nám muset stačit ukulele a Já Písnička 3, kterou přezpíváme 2x dokola včetně státní hymny.

Holky jdou brzo spát, Lucce pořád není dobře a k tomu onemocněla i Ivča, takže se radši drží v izolaci ve stanu a Jack o ně příkladně pečuje. My sedíme u ohně až dlouho do noci, vaříme si na něm čaj a polívku a je nám fajn.Pak se odebereme do stanů a Vojta do spacáku vedle ohně, že ho bude během noci udržovat.

4. dubna 2017
Chvíli po tom, co jsme zalezli do spacáků začalo pršet. Nejdřív jen tak trochu, ale postupně se z toho stal řádný liják, který vydržel až do rána. Vystrkuji nos ze stanu, kolem je mlha a hnusno. Včereší plán, že se dneska zabalíme na dva dny na Ruminahui vzdáváme s ohledem na počasí i zdraví. Místo toho, když déšť přejde v jemné mrholení, vylézáme ze stanu a rozhodneme se opět připravit oheň na večer. Co si budeme povídat, když je venku takováhle zima, je celkem příjemné posedět si u táboráku.


Já vyrážím zase do okolí na houby. Začíná mi to docela jít, takže dneska mám u jídla reklamaci, že to měla být omáčka s houbama a ne smaženice s nudlema. Ale já je tam prostě nemohla nechat no... Přichází za námi Francouzi, jestli si na našem ohni můžou uvařit kafe, tak s nimi chvíli povídáme a oheň jim přenecháme „na hlídání“. My se totiž po obědě opět vydáváme do terénu, tentokrát k nejbližšímu vrcholu Ruminahui. Je nám celkem jasné, že až na něj nevylezeme, ale kousek pod něj bychom se snad dostat mohli. Počasí už je zase docela pěkné. Sluníčko sice moc nesvítí, ale neprší a není ani tak strašná zima, jako byla v noci.

Začátek cesty je stejný, jako včera, ale těsně za správcovskými budkami odbočujeme nahoru do kopce, ze kterého už máme krásný výhled na „trojzubec“ Ruminahui. Chvíli jdeme po rovince směrem k vrcholům, ale vzhledem k našim časovým možnostem se rovnou rozhodneme odbočit, sejít do údolí, překonat potok a vrátit se druhou stranou k laguně a od ní k Amálce. Franta se cestou snaží ulovit zajíce, což se mu naštěstí nepovede, je to tu totiž samozřejmě zakázané. Při svačinové pauze slyšíme mohutné dunění a za chvíli na druhé straně potoka vidíme běžící stádo divokých koní. V další chůzi díky tomu pokračujeme do rytmu Nohavicovy písně.

Jsme v altánku nad lagunou, kolem se pasou koně. Co víc si přát? Pokračujeme v cestě až na dřevěnou vyhlídku nad vodou, kde se dá pozorovat množství vodního ptactva. František se nám cestou někde ztratil, tak se ho snažím najít s pomocí svého fotodalekohledu. „Sedí tamhle v křoví, takže buď je na záchodě a nebo tam stahuje ulovenýho zajíce.“ Oboje byla ovšem chybná interpretace. Franta po chvíli přichází a táhne za sebou otep suchého dřeva, které sbíral podél cesty. Necháme mu taky chvíli na odpočinek, než se přesuneme k finální části naší cesty.

Když pak s Vojtou vidíme na parkovišti Pickup a směrem k němu jdoucí čtveřici lidí, rozhodneme se, že je zkusíme poprosit, ať nás svezou. Kuba s Frantou jdou radši pěšky dál, tak je pak nabereme. 4 Kostaričané mají na korbě 4 Čechy, zajímavá partička v Ekvádoru. Vysazují nás u odbočky k Amálce a já v tom rychlovystupování nechám na korbě hůlky. Samozřejmě mi to dojde asi až za hodinu, ach jo. Jdu se převléknout do teplého oblečení a kluci mezi tím rozfoukají oheň, na kterém uvaříme čaj a večeři a následně z něj opět vytvoří obří táborák. Zvou k němu i dva Ekvádorce, kteří stanují vedle a kteří tvrdí, že byli nahoře na Cotopaxi. Když si je člověk ale líp prohlédne, nechce se tomu moc věřit. Nemají totiž s sebou žádné vybavení a ani na to nejsou moc dobře oblečení.

Vzhledem k tomu, že chlapci moc nevládnou angličtinou, odeberou se poměrně rychle do svého stanu a nechají nás svému osudu. Vojta zjistí, že se dost rozjasnila obloha, takže chvíli společně pozorujeme ohromný měsíc, který osvětluje okolní les a konečně vidíme i celou Cotopaxi. Bereme si foťáky a jdeme ten neopakovatelný moment zachytit pro příští generace.

U ohně zase sedíme dlouho do noci, tentokrát už moc nezpíváme, jen se hřejeme a užíváme si výhledu na nádhernou sopku tyčící se nad námi. Když pak v noci lezu ven ze stanu, pořád tam je. Připadám si trochu jako ve snu. Ve splněném snu.


5. dubna 2017

Budíme se do nádherného rána. Včera jsme se s kluky bavili o tom, že by bylo fajn tu zůstat ještě jeden den, ale třeba se o kousek přesunout a prozkoumat to tu zase z jiného směru. Vzhledem k počasí mi to přijde jako ideální nápad, stejně nemáme kam spěchat. Při ranním posezení u ohně to nadhodíme i ostaním a nakonec se dohodneme, že se přesuneme blíž k výjezdu z parku, kde je na mapě nakreslené další místo pro kempování. To se nakonec ukáže být parkovištěm u luxusního hotelového komplexu Tombopaxi.

Za 7 dolarů na osobu nám nabízí možnost parkování Amálky, využívání místní luxusní společenské místnosti s ohromnými pohodlnými křesly, rychlou wifinou a hlavně koupelny s horkou vodou. A tentokrát (po tom, co opět zaúřaduje Ivča) nezůstane jen u planých řečí! Není nad čím váhat, bereme to. Pro nemocnou Ivču to je rozhodně lepší zázemí, než uprostřed lesa a nám teplá sprcha taky nemůže uškodit. Jack s Lucíou rovnou staví stan u potoka. Já se jdu přeptat na možnost projížďky na koni. Pro jednoho člověka je to za 35 dolarů na 2 hodiny, pro dva za 15 na stejnou dobu. Jen se mi toho druhého nepodaří sehnat. Vojta sice chvíli vypadá, že by o tom i uvažoval, ale nakonec se rozhodne radši projít okolí pěšky. Chvíli se ještě rozmýšlím, ale nakonec si říkám, že jsem tu jenom jednou a na důchod se nemají střádat peníze, ale zážitky, takže platím za vyjížďku pro jednotlivce. Prý musí zavolat průvodce, takže to bude tak hodinku trvat. Ideální. Jdu uvařit polívku, po které Kuba vyráží na Cotopaxi a já do hotelu na wifinu a najednou, šupšup, průvodce je tady. Tak jen běžím pro foťák do Amálky, nacpu ho Lucce, aby mi udělala fotku na koni a už jsme v ohradě.


Průvodce mi přiděluje takového bílého chcípáka. Dělám na něj psí oči, že bych radši toho hnědáka, který taky stojí osedlaný hned vedle. „Experiencis?” Změří si mě (zcela právem) dost nedúvěřivým pohledem. „Si!“ hlásím hrdě, byť jsem na koni neseděla minimálně 15 let. Jo, byla jsem ten druh holčičky, co o prázdninách vstává v 6 ráno, do batohu si zabalí mrkev a jablka, zamává babičce, která jí platí lekce jízdy na koních a mezi nimi s nekončícím nadšením každý den kydá tuny hnoje a doufá, že si při tom nezničí svoje super nový tričko s Kelly Family.

O tom, jak proběhl můj slavý návrat do koňského sedla vám nebudu lhát. Ani ne do 3 minut, kdy jsem zvládla zapózovat pro fotografky Lucku s Ivčou si se mnou kůň při pokusu vyjet z ohrady nejprve sednul, pak lehnul a mě někde na půl cesty velmi elegantně sundal ze svého hřbetu. Já jdu cestou nejmenšího odporu, takže foťák nad hlavou a v klidu si vystoupím do sedu na zemi. Z pohledu Kamarádek to prý tak v klidu nevypadalo, takže se dost diví, že na to zvíře vylezu znova. Ale přece se za 35 dolarů nepotáhnu vedle něj.

Vydáváme se na cestu. Vedle silnice pomaličku jdeme směrem k východu z parku. Začínám se bát, že po počáteční akci to teď už bude trochu nuda, ale najednou odbočíme doprava mezi dva malé kopečky a jako kdybychom se ocitli v jiném světě. Civilizaci v podobě hotelu už nevidíme a místo toho se před námi otevírá rozhlehlá pláň plná divokých koní. Projíždíme jejich středem. Najednou si připadám strašně malinká a vyhlížím si ústupovou cestu, kdyby můj kůň ucítil volání divočiny a rozhodl se přidat ke stádu. Naštěstí je ale velice dobře vychovaný, takže ostatní příslušníky svého rodu okázale ignoruje a s pravidelným dusáním kopyt po měkká trávě se plouží vpřed. Po chvíli přebrodíme potok, vystoupáme na dlaší kopec, opět klesneme k jinému potoku, který přebrodíme a vystoupáme ještě výš, než jsme byli před tím. Kamkoliv vstoupíme, vidíme minimálně jeden ze tří vrcholů v okolí. Cotopaxi, na které se snažím zahlédnout fialovou tečku – Kubu, Ruminahui, na kterém hledám pro změnu tyrkysový puntík Frantu a třetí, na který asi nikdo od nás dnes nešplhá.

Poměrně rychle zjišťuji, že můj kůň jde velice jistým krokem hlavně ve chvíli, kdy se mu do toho nesnažím nijak zasahovat, což mně naprosto vyhovuje, aspoň mám volné ruce na focení a točení. Průvodce přede mnou učí svého koně strašné psí kusy. Třeba právě si na povel sedat a lehat, stačí trošku víc zatáhnout za uzdu, jako se to stalo mně v ohradě. Jeho kůň má navíc problém s vodou, takže se před každým brodem zasekne, jak já mu rozumím. Jdeme po uzounké pěšince na vrcholu několik desítek metrů hluboké rokle, ve které teče poměrně divoká řeka. Podvědomě se snažím trochu naklánět doprava, ať kdyžtak padam jen do křoví a ne ze srázu. Odbočujeme do kopců pokrytých vysokou a na pohled měkoučce působící trávou, za kterými se opět rýsuje Cotopaxi. A před námi jezírko. Průvodcův kůň ho obchází po pěšině, můj kůň není kůň, ale kachna, takže to vezme jeho středem. Brodí se až po břicho, takže mně zas teče do bot. Hlavně, že si to koníček užil.

Už jedeme víc než hodinu, takže se začínáme stáčet na zpáteční cestu. Tam už není moc co fotit, takže občas pobídnu koně do klusu, ať si teď zase chvíli užiju i jízdu. Když to vidí průvodce, přechází do cvalu. Ten zvládnu jen chvíli. Za prvé už jsem na koni neseděla fakt dlouho, za druhé nejsem zvyklá jezdit na vesternovém sedle a se třmeny tak nízko, že když se do nich postavím, stále téměř sedím a za třetí mám na břiše brašnu s foťákem, která tam dost překáží. Ale zpátky k hotelu skoro celou cestu klušeme. Zastavujeme jednou, když potkáme Vojtu, který se vydal na procházku jen tak za nosem, a pak až u hotelu.

Tam dojedeme přesně ve chvíli, kdy Kamarádky s Jackem odchází na druhou stranu. Ptají se, zda se k nim přidám, ale já už mám pro dnešek asi sportu docela dost. Nehledě na to, že ačkoli kůň není z největších, stejně asi teď nějakou dobu budu chodit rozkročmo, zadek bolí tak, že minimálně dva dny budu sedět na složeném spacáku a na noze mám krásnou novou fialovou modřinu od přezky na třmenu. Takže se loučíme a já si jdu dát do hotelu dlouhou sprchu, ať večer v Amálce nesmrdím ostatním. Voda je skutečně nádherně teplá, až se mi z ní ani nechce vylézat do venkovní zimy. Ale dokud svítí sluníčko, tak to celkem jde. Navíc je krásně vidět celá Cotopaxi a k tomu se nádherně odráží v místním jezírku. Beru si v Amálce počítač a do 6 do večera sedím na wifině a přepisuji blog. Překvapivě chvíli po šesté přifrčí Kuba, prý když slíbil, že tu bude v 6 na večeři, tak přece nepřijde pozdě. Já padnu.

Jdeme postavit stan, dokud je světlo a do Amálky vařit večeři, od rána mám schované asi tři houby, tak se je chystám použít. „Já ale v jídle nechci brouky.“ „Jaký brouky? Žádný brouci tam nejsou.“ „Jo? A tyhle černý hýbající se věci jsou co? Inteligentní kmín?“ „Jo!“ Chvíli se huby snažím spíš tak na oko opláchnout a v prvním nestřeženém okamžiku, obohatím naši večeři o proteiny. Další stížnosti se nekonaly, kmín byl dostatečně uvařen.

Po jídle se odebíráme do hotelu na internet, a když se celkem pozdě večer vrátí i František, sedáme si všichni k jednomu stolu, povinně vypínáme počítače a jiné pozornost odvádějící přístroje a jdeme řešit věci, které by měly být vyřešeny i věci, o kterých jsem měla pocit, že už jsme je dávno vyřešili, ale nějak se pořád dokola vrací. Konec výpravy se blíží a bylo by fajn, kdybychom se rozešli s čistým štítem a Amálka na nás čekala v bezpečném přístavu. Jak to zařídit ovšem ani po několika hodinové debatě nevykoumáme.

Postupně se pak rozcházíme do pelechů. V Jurkovi je trochu zima, takže jsem opět šťastná za svůj péřový spacák. Rozhodně patří mezi investice, kterých ani v nejmenším nelituji.

Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 8.11.2018 10:00 | karma článku: 13.82 | přečteno: 219x

Další články blogera

Klára Kutačová

Aviou Amerikou 2017 - Střed světa a konečně Kolumbie

Společně s Amálkou už odpočítáváme posledních pár set kilometrů do jejího finálního bezpečného přístavu. Cestou ale zvládneme vidět ještě spoustu zajímavých věcí.

15.11.2018 v 10:00 | Karma článku: 9.76 | Přečteno: 181 | Diskuse

Klára Kutačová

Aviou Amerikou 2017 - Quito

Přijíždíme do hlavního města Ekvádoru, které nás překvapuje stejně, jako celá tahle země od chvíle, co jsme překročili hranice.

13.11.2018 v 10:00 | Karma článku: 12.08 | Přečteno: 207 | Diskuse

Klára Kutačová

Aviou Amerikou 2017 - Amazonský prales

Kluci se chystají vyšplhat na teoreticky nejvyšší horu světa - Chimborazo a my naopak na výpravu do Amazonského deštného pralesa.

6.11.2018 v 13:29 | Karma článku: 13.28 | Přečteno: 288 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jan Tomášek

Příběh secesního domu

Zřejmě ne vždy platí, jakou má dům fasádu, takovou má duši... Ale u tohoto domu tomu pravděpodobně tak nějak je, nebo alespoň bylo...

18.11.2018 v 1:52 | Karma článku: 5.31 | Přečteno: 92 | Diskuse

Michal Tříska

Z Mníšku pod Brdy do Dobřichovic

Podzimní přechod Brdské vrchoviny, nás zavede od zámku k zámku. Cestou uvidíme dva zámky, poutní areál a parádní vyhlídku do údolí řeky Berounky.

17.11.2018 v 14:30 | Karma článku: 11.69 | Přečteno: 197 | Diskuse

Zuzana Palečková

Gabon 2. Příjezd do Port Gentil

Strašně se těším na rodinu a zároveň si vůbec neumím představit, kam vlastně jedu a jak to tam bude vypadat. Opravdu jsou tak rádi, že přijedu? Kupodivu nemám žádné obavy, jen jsem moc zvědavá a pořád musím někde čekat!

15.11.2018 v 22:03 | Karma článku: 10.63 | Přečteno: 451 | Diskuse

Klára Kutačová

Aviou Amerikou 2017 - Střed světa a konečně Kolumbie

Společně s Amálkou už odpočítáváme posledních pár set kilometrů do jejího finálního bezpečného přístavu. Cestou ale zvládneme vidět ještě spoustu zajímavých věcí.

15.11.2018 v 10:00 | Karma článku: 9.76 | Přečteno: 181 | Diskuse

Petr Havránek

Šumava, Luzný.

Kopec Luzný 1.373 m, je jedním z nejkrásnějších vrcholů Šumavy, ležící v Bavorském lese, těsně u hranic s Německem, ale zdolat ho z naší strany, není nic jednoduchého.

15.11.2018 v 7:00 | Karma článku: 16.94 | Přečteno: 336 | Diskuse
Počet článků 226 Celková karma 12.63 Průměrná čtenost 935

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz