Cesta kolem světa - Mustangem Floridou

29. 11. 2018 10:00:00
Na 3 dny zas s parťákem z Avie, ale tentokrát v USA. Dvoudenní výlet do národního parku Everglades. Želvy, aligátoři, volavky a jiná havěť, jízda ve sporťáku, projížďka na vznášedle, spaní mezi aligátory - Americký sen.

23. dubna 2017

Konečně můžeme do letadla. Vzhledem k tomu, že jediná věc, kterou mám radši než létání, je spánek, tak obratem usínám a nemám ani tušení, jak jsme se vznesli. Probouzím se až při turbulencích při přistání v Miami. Ve chvíli, kdy proletíme pod mraky, kde neuvěřitelně prší, nemůžu uvěřit vlastním očím. Tak já se jedu slunit do Miami a tady leje? Jak typické.

Dojedeme ke stojánce, letadlo se docela rychle vylidňuje, ale já než se vyhrabu, tak je tunel prázdný a přede mnou zavřené dveře. Tak koukám, kudy jinudy jsem měla jít a najednou přijdou jiní dva lidé a dveře se s automaticky otevřou. Okey, vítejte v 21. století, ale je smutné, že mě ignoruje už i fotobuňka. Počasí stále stejné, nicméně čeká mě ještě vstupní proces do USA, který předpokládám chvíi zabere.

Jako první přecházím k přístroji, který si naskenuje moje otisky prstů a hlavu, aby na mě vyplivnul přeškrtnutý papír, což znamená, že musím vystát frontu u okýnka k imigračnímu úředníkovi, který vypadá poměrně přísně. Nakonec je ale uplně zlatý, zeptá se na letenky z USA, pak na účel cesty, a když řeknu že relax na cestě kolem světa po 4 měsících v Jižní Americe, tak si jen prolistuje můj pas plný jihoamerických razítek a nakonec s úsměvem prohlásí, ať si užiju pláž.

Odcházím si pro batoh a říkám si, že nakonec jsem se bála uplně zbytečně, že si o mně budou myslet, že jsem magor, když mám na sobě vlněný svetr. Jede tady totiž klimatizace tak na plno, že uvažuju, zda si rovnou nevzít i bundu. Konečně mám svojí krosnu – totálně promočenou a vyválenou v bohové vědí čem. Bezva. Aspoň trochu vyždímu popruhy a bederák a vyrážím ven z letiště. To se s mým orientačním smyslem opět ukazuje jako slušný oříšek. Letiště je totiž na můj vkus neskutečně obří, ale nakonec mi nějaká dobrá duše poradí, že potřebuji najít jednokolejný rychlovlak pendlující mezi letištěm a zastávkou MHD, protože jinak nemám šanci se odsud dostat.

Na autobusové zastávce nastane další problém – nákup jízenek. Na platbu kartou totiž automat chce PSČ a České překvapivě nebere.Naštěstí jsou tam velmi ochotní zaměstnanci a já mám v kapse ještě pár drobných z Ekvádoru (kde se platí dolary), takže jízdenku nakonec získám. Sejdu dolů po schodech a zjistím, že mi autobus ujel před nosem, přičemž další jede za 20 minut. Po 45 minutové vyhlídkové jízdě v mrazícím boxu, tahám za špagát, kterým se signalizuje žádost o zastavení a vystupuji. Již neprší a cesta k hostelu není dlouhá. Na první pohled se mi ho podaří přehlédnout, neboť z přední strany vypadá jako běžný malý domeček s předzahrádkou.

Vstupuji na recepci a do uší mě praští šílená španělská muzika. Od Jazz hostelu jsem očekávala trochu něco jiného a uvažuji o tom, zda jsem neměla radši zvolit Rock hostel, ale kdo ví, co by nakonec hráli tam. Dávám recepčnímu pas, platím za týden tady a automaticky se ptám na teplou vodu. Kouká na mě, jako kdybych spadla z jahody na znak a oznamuje, že samozřejmě, že mají teplou vodu, jen jí musim nechat chvíli odtéct. Okey. Ještě mi sdělí, že tu sprchu fakt, potřeuju, protože vypadam hodně blbě. Není nad upřímnost.

Jdu si obsadit svojí postel a dát si tu sprchu. Než voda odteče do teplé, stihnu si přendat věci do skříňky a ustlat postel. V pokoji naštěstí nikdo není, takže nevadí, že běham jak blázen mezi pokojem a koupelnou, zda už se můžu jít umýt bez rizika omrzlin.

Následně se vyzbrojuji na déšť, který opět začal a vyrážím do terénu. Nejdřív k poště, která je samozřejmě (v neděli) zavřená, a pak na pláž, kde na mě lidi koukají dost zvláštně. Nechápu proč, jako kdyby pohory, rychleschnoucí gatě a merinové triko s dlouhým rukávem nebylo vhodným oděvem na pláž, nad kterou už zas svítí slunce a po mracích a dešti ani památka. Lidé se tu prochází po úhledných chodníčcích, trénují s dětmi Americký fotbal, cvičí ve venkovních posilovnách...

Zpláže si zajdu do nejbližšího supermarketu nakoupit zásoby na následujcí tři dny. Jen pak v kuchyňce zjistím, že je docela mizerně vybavená. Disponuje totiž jen toustovačem, mikrovlnkou a minigrilem a ani s nádobím to není žádná výhra. Plastové talíře a malé mističky znamenají, že polévku v mikrovlnce vařím na třikrát. Alespoň, že ten kuřecí koláč se dá dovnitř šupnout celý a nakonec mě i překvapuje, jak je dobrý.

Po jídle se odebírám sepisovat paměti do společenské místnosti, kde se potkávám s mořským biologem Mickem, který se zajímá o potápěčské centrum, kam jsem se chystala přes WorkAway. Chci mu ho ukázat, ale zjistím, že mělo tak špatné reference, že ho vymazali z databáze. Paráda. Takže pobyt v Kanadě bude rázem o měsíc kratší. Během toho, co se snažím trochu pracovat, přichází z venku takový svalnatý bezmozek – krycí jméno Rocky a přidává se ke mně a Mickovi do rozhovoru. Mick nám ukazuje plachetnici, kterou by si chtěl pořídit a objet s ní kolem východního pobřeží obě Ameriky. Plán je to rozhodně fascinující. Rocky mu do toho neustále zkouší něco plácat, co a jak by měl a neměl dělat, načež Mick jen dokola odpovídá: "Je to loď. Není to tak jednoduché."

Omlouvám se oběma klukům, že jsem utahaná jak kotě, ale domlouváme se, že se sejdeme v 9 na snídani a vyrazíme na pláž. Mick mi slibuje, že mě to tak uchvátí, že se z ní za celou dobu, co tu budu ani nehnu, zatímco já jsem si dost jistá, že hnu. Ale hádat se nechci, na to se ještě neznáme dost dlouho.

Asi v 11 v noci mě budí zpráva, píše Avokádo jedoucí z Key West, zda se nechci zítra přidat na výlet po Everglades. Vzhledem k tomu, že bych se tam jinak neměla moc jak dostat, ráda souhlasím. Ale protože z pochopitelných důvodů nechce zajíždět do provozu ve městě, musím se dopravit na předměstí Homestead. Domnívám se, že to nebude až takový problém, ale radši se jdu přeptat na recepci. Prý to ráno budou 2 hodiny cesty MHDčkem, fajn. Nastavuji si budík a počítám s tím, že zítra se bohužel nenasnídám, neb snídaně se podává až později ráno.

24. dubna 2017
Vstávám v 7 a jdu znova na recepci poprosit, zda by mi mohli najít nějaké příčetné spojení na Homestead, protože to co jsem si já vygooglila je na můj vkus až moc šílené. Recepční mi ochotně dává lísteček, kde mám vypsaný autobus, metro a další autobus a celkový čas 2 a půl hodiny, takže bez jakéhokoliv zdržování rovnou vyrážím. Na rohu se otáčím zpět a vracím se pro baterky do foťáku...

Autobus v 8 naštěstí i tak stíhám a nechám si navíc poradit od mísní paní, že linka C jede taky na přestupní bod na Government centru a ještě o 5 minut dřív než 120, kerou mi napsal recepční. Tím pádem bych měla stihnout skytrain i autobus a dorazit přesně na sraz v 10:30. Po půl hodině v autobusu a velmi dlouhém čekání přestupuji na metro svištící nad městem. Tam se potkám s pánem, který se učí německy (je trochu zklamaný, že já německy neumím, takže si nemůže potrénovat) a rád si povídá s turisty, takže mi doporučí pár zajímavých míst k návštěvě.Vystupuji na konečné a jdu na autobus 38. Problém je, že tu nikde nemají jízdní řády, takže ani v nejmenším netuším, za jak dlouho by měl jet. Opět sedím a čekám a čakám a čekám.

Konečně je tu autobus, nastupuji a jedu. Do mého cíle je to 24 zastávek a asi 150 ulic, takže pěkně dlouhá cesta a každých snad 50 metrů jsou semafory, samozřejmě se svítící červenou. A navíc sjíždíme z hlavní silnice někam uplně jinam a už je mi víc než jasné, že nemám šanci dojet včas a zároveň nemám jak dát vědět Kubovi, že jsem sice na cestě, ale opožděná.

Přijíždím až v 11 a samozřejmě Kuba nikde na dohled. No nedivím se. Chvíli bloudím kolem zastávky, jestli přece jenom někde náhodou nečeká, až zalédnu u nedaleké benzínky stříbrného Mustanga. Kuba ještě pro jistotu stahuje střechu, abych ho viděla. Super. Házím si věci do auta a ještě si jdu odskočit na velmi nechutný záchod. Převléknout se ze zimního (jo, do klimatizované MHD jsem se navlékla do teplých kalhot a peřovky) se jdu radši za budovu a jak na potovru tam zrovna musí projít několik lidí. Všichni mi ochotně vysvětlují, že z druhé strany jsou záchody. Evidentně je nikdy neviděli z blízka.

Sedáme do auta a frčíme do Everglades. Avokádo má vyhlédnuté vyhlídky a informační centra, kde chceme zastavit. Dojíždíme k centru Shark Valley, kde na parkovišti platíme vstupné 25$ a zjistíme, že k rozhledně je to 11km. To se nám v poledním sluci po asfaltu nechce uplně jít, tak se ptáme na jiné možnosti. Na výběr jsou buď kola, anebo turistická tramvaj. Oboje zamítáme, že to je neskutečně předražené a radši se vydáváme jen na krátkou procházku, že uvidíme co uvidíme. Avokádo mi mezi tím vypráví o svých včerejších setkáních s aligátory, v jeho podání to občas zní, že ho málem sežrali, ale vypadá, že je bez jakéhokoliv fyzického poškození, takže jako vždycky přehání.

Konečně i já vidím svého prvního aligátora. Má asi půl metru a Kuba nad ním jen mávne rukou, že tohle nic není. Já jsem nadšená. Odbočujeme na stezku mezi stromy, která nás dovede po chvíli zase zpět k návštěvnickému centru. Odjet se nám ještě nechce, takže se zas vracíme na chodník a jdeme dokud se nám chce, a pak se otočíme a jdeme zase zpět. Potkáváme několik dalších aligátorů a velmi ošklivé želvy.

Jsme zpět u auta a jedeme dál po 41 silnici, ze které následně odbočíme na vedlejší silničku tzv. Scenic drive, kde se Kuba rozhodne, že vyzkouší,co umí jeho auto. Já bych chvílemi ocenila, kdyby to zkoušel trochu méně intenzivně. Ale nakonec si zvyknu a přestanu se klepat kdykoliv, kdy auto zrychlí. Podle mě jede více než dobře, ale podle něj má strašně slabý motor.

Zastavujeme se kdyoliv, kdy vidíme aligátora, anebo nějaké jiné zajímavé zvíře a v každém infocentru, které potkáme a mezi tím hledáme nejlepší možnost zítřejšího výletu na vznášedla. Poměrně rychle jsme se i přes mojí hydrofobii shodli na tom, že výlet za aligátory na tomto zvláštním plavidle v místních mokřadech si nemůžeme nechat ujít. Nakonec přijíždíme k benzínce, kde si v Subway dáváme něco na způsob oběda. Jiné jídlo jsme tu nikde nesehnali, takže si Kuba stěžuje, že jsem na prd jídelní skupina. K tomu bych chtěla podotknout, že zatímco já k snídani žužlala jeden okoralý mufin, který jsem stihla ulovit při čekání na autobus, on mi poslední půl hodinu detailně vyprávěl o svojí opulentní snídani v hotelu. Ale že by mi přinesl alespoň kousek suchého chleba, to ne. Takže kdo je tu pak na prd jídelní skupina?

Přejíždme na západ do městečka Chocoloskee. Před odbočkou k němu je další návštěvnické centrum (Gulf Costal), kam se jdeme přeptat na možnost kempování, ale u vstupu mě zarazí cedule, že bez bot vstup zakázán. Vracím se do auta pro boty a Kuba se za mě stydí. Na druhou stranu, asi nejsem jediná, kdo tady chodí bos. Nahoře v centru zjišťujeme špatné zprávy, nejbližší kemp dostupný po silnici je asi ve 3⁄4 cesty zpět k Miami, všechny ostatní jsou dostupné jen na kajaku. Kuba se ptá, zda bychom tam ještě stihli dopádlovat, ale paní razantně krotí hlavou. Cesta trvá několik hodin a za hodinu bude tma. Nehledě na to, že já bych si pádlovat na vratké loďce mezi aligátory fakt netroufla.

Jedeme dolů až na konec silnice u Smallwood Store, kde je výhled na Chocoloskee bay. Tady je malé muzeum, ale my do něj nejdeme. Místo toho znovu projíždíme téměř vylidněným městečkem a vyhlížíme, zda tu nemají alespoň jeden obchod s jídlem. Nemají, místo toho tu mají sposta prázdných domů na prodej. Jak lákavé, ve vodou obklopeném a od světa téměř odříznutém Chocoloskee by chtěl žít každý. Až na mě.

Jedeme zpět do městečka Everglades. Míjíme pěkný kostel a hezky americky kýčovitou radnici, kterou si chci nafotit a natočit, takže Kuba obkrouží několikrát kruháč, abych následně zjistila, že jsem měla špatně přepnutý foťák a z videa nic není. Ale další otočku už kvůli tomu dělat nebudeme. Zastavujeme a jdeme se podívat ke kostelu. Nohy mi poštípou červení mravenci. Auuuu. „Jo, kdyby ses občas obula!“ K tom nemám, co dodat a je mi jasné, že tady mě nikdo litovat nebude.

Vzhledem k tomu, že jsme nikde nepotkali žádný obchod (to fakt lidi odsud jezdí nakupovat až do Miami, nebo co?), tak se zas vracíme na benzínku nakoupit snídani, vodu – nemají a večeři opět v jediném dostupném formátu, což je Subway – bleh. Jedeme hledat místo na spaní. Kuba dělá opět skopičiny s autem. Zííív, už jsem zvyklá. U již zavřeného infocentra Big Cipress Swamp naštěstí mají otevřené dveře do chodby, ze které jsou přístupné záchody s pitnou vodou, takže dobereme vodu a díky tomu, že mají stále zapnutou wifi, tak se Kuba může podívat po nějakém ubytování na zítra. Rád by se přesunul z periferie víc do centra Miami a ideálně k plážím. Problém je, že na South beach prostě není možné bydlet společně s parkováním, pokud nechcete za jednu noc zaplatit přes 100$.

Odsouváme tento problém na zítra a jdeme řešit, kde budeme spát dnes. Cestou jak po hlavní, tak i vedlejší silnici je sice pár kempů, ale jsou zavřené kvůli riziku požárů. Tak se alespoň zajdeme podívat, jak je to tam hezké. U prvního je i vysvětlení, proč je zavřeno, u druhého a třetího je jen poměrně výmluvná závora se zámkem. Míříme tedy do toho jediného, který by měl být otevřený, což je Midway Campgroun a míjíme zahradu jakéhosi psychopata, která je celá posetá různými zvláštními (a poměrně hrůzunahánějícími) věcmi, což korunuje vrak auta v němž sedí „mrtvá figurýna“ (doufám, že ta krev na ní nebyla pravá) a na garáži puška s nápisem „nevoláme 911“. Tady se na nocleh opravdu ptát nebudeme.

Konečně jsme v kempu. Na noc za jeden stan je to 25$, docela síla, ale pokud nechceme nocovat v autě (nechceme), anebo pod širákem mezi aligártory (to už vůbec nechceme), tak jiná možnost není. Platba za nocleh je samoobslužná a chvíli nám trvá, než vůbec odhalíme, jak to tu funguje. Zapíšete se na obálku, do ní vložíte peníze a vhodíte do poměrně plné dřevěné schránky u vjezdu pod informační tabulí. Po tom, co vysypeme obsahy obou našich peněženek, dáme dohromady 24$. Tak připojujeme omluvu, že ten dolar navíc fakt nemáme a jdeme si vybrat vhodné místo k nocování. Kuba přeparkuje kousek od přístřešku se stolem a lavičkami.

Po otevření kufru nás zarazí fosforeskující páčka, kterou se dá kufr otevřít zevnitř. Alespoň podle nákresu. Testovat její funkčnost odmítám. Docela by mě zajímalo, jak velké procento lidí se běžně omylem zavře v kufru od auta. Ale vzhledem k tomu, že stmívání postupuje poměrně rychle, přestáváme řešit auto a začínáme stavět Jurka. Vypadá to trochu zvláštně, stavět stan vedle Mustanga.

Když máme postaveno, vyrážíme na detailnější průzkum kempu. Je pěkný a dobře vybavený, jsou tu čisté toalety s tekoucí vodou a před nimi se nachází poučná cedule o nebezpečí hrozícím pumám na silnicích. Je to dojemný, fotografiemi doplněný příběh o jedné nešťastné pumě, kterou našli sraženou u silnice, zachránili ji, vyléčili, po několika měsících vypustili s monitorovacím obojkem slavnostně zpět do přírody a... kdo teď čekáte happy end o tom, jak jim pak třeba přišla poděkovat se smečkou koťátek, jako jsem to čekala já, tak se nedočká. Po třech dnech ji na stejném místě jiné auto přejelo definitivně. Kus od našeho spacího místa je plechová skříň na jídlo, kam odkládáme snídani a vše, co by mohlo lákat zvířata, a u čeho auto s plátěnou střechou vyhodnocujeme jako nedostatečný úkryt . Sedáme si k vedlejšímu stolu a večeříme, ale za chvíli se z nás stane večeře pro komáry, takže se radši odebíráme spát.


25. dubna 2017
Snídáme gumovou taštičku s malinovou náplní a vyrážíme na vznášedla. Nakonec jedeme k těm, kde jsem se včera ptali jako první. Byli tam totiž nejsympatičtější, nejusměvavější a hlavně měli nejlepší poměr ceny a výkonu – 45 minut za 30$ na osobu s návštěvou záchranné stanice. (Že nepůjdeme do žádného z těch center, kde z toho dělají spíš cirkus s aligátory kolem kruku jsme se ani nemuseli bavit.) Platíme, vyfasujeme otíkovská sluchátka na uši a jdeme se usadit do středu vznášedla. Před startem pro jistotu varuju Kubu, že pokud to bude hodně moc houpat, bude ho to stát hodně chlupů na nohou. Vzhledem k tomu, že už se chvíli známe, tak jen protočí oči vsloup a nijak to nekomentuje.

Rozjezd je docela v klidu a pohyb vpřed taky, chvíli přejíždíme i docela husté a dlouhé kusy rákosí, ale když se velmi prudce zatočí skoro o 360°, mám co dělat, abych neječela. A proč tak zatáčíme? Protože je před námi aligátor, na které upozorňuje chlapík sedící vepředu a my ho musímě hezky obkroužit, aby si ho mohli všichni prohlédnout. Vznášedlo je při tom nahnuté tak moc, že se obávám, že za chvíli bude setkání s aligátorem mnohem bližší a intenzivnější, než by komukoliv bylo milé. Nakonec se ale vždycky zase srovnáme a loďka se zase řítí dál rákosím.

Chlapík na přední lavičce po chvíli docela slušně zaspí, takže jednoho chudáka přejedeme. Je nám promptně vysvětleno, že to víc ublížilo naší lodi, než nebohému plazovi. Asi je to pravda, vzhledem k tomu, že ten nezraněn vybíhá ven z vody, ani se po nás neohlédne. Ale den jsme mu tím asi zrovna nezlepšili. Alespoň, že se nestane dalším obyvatelem záchranné stanice, u které o chvíli později zastavujeme.

Vidíme tam několik aligátorů, místních želv (opět jedna ošklivější než druhá), jedno divoké prase,u kterého by mě docela zajímalo, jak ho sem do středu mokřadu dostali a rok a půl staré aligátoře, které si můžeme opatrně i pohladit, případně vzít do rukou. S Kubou jsme jediní, kdo se k tomu odhodlá. Takové malé křehké zvířátko a co z toho pak vyroste. Vracíme se na vznášedle zpět k autu a již bez dalších zastávek jedeme až do Miami. Musím říct, že to byl neskutečný zážitek. Vidět aligátory plavající kousek od našeho vznášedla a na souši zas vidět, jak šíleně rychle se zvládnou i přes svojí zdánlivou nemotornost pohybovat.

Ve městě nás vítá silný provoz a téměř nemožnost parkování. Nakonec ale ve Wynwood art district najdeme parkoviště za 5$ na 2 hodiny, necháváme tam auto a jdeme se porozhlédnout kolem. Téměř všechny budovy jsou pomalované graffiti. Většina z nich vypadá moc pěkně. Vyrazíme do parku, kde je jich asi nejvíc.

Než celý park projdeme, začne se ozývat hlad. Po chvíli vymýšlení nad mapou se rozhodneme zakotvit v nejbližší restauraci přímo v parku a zkusit tam rovnou i vyřešit, co s Kubou a autem. Jako nejschůdnější varianta se ukazuje vrátit ho o den dřív, protože dnes už stejně nikam nepojedeme a zítra dojet na letiště autobusem. Ale protože má neskutečné štěstí, tak mu za chvíli přijde email, že na tom typu auta, které má půjčené, našli nějakou závadu. Tím pádem se mají auta co nejdřív vrátit do půjčovny a buď jim půjčí nové, anebo vrátí zpět peníze. Jsem ráda, že se ta závada neprojevila, když jsme s ním dělali skopičiny v Everglades.

Tím pádem se můžeme dát na vymýšlení toho, co budeme podnikat po zbytek dne. Na vymýšlení máme času dost, neb si Kuba vybral k obědu cosi s názvem 48 hodinové vepřové a po nějaké době začínáme mít pocit, že to je doba přípravy od objednání. Nakonec se ale oba jídla dočkáme a moc si pochutnáme. Jen to prý se svojí porcí Pork belly už příště na slušnou židovku neuhraju. No musim na tom ještě zapracovat. Před odchodem ještě navštěvuji místní sociální zařízení a překvapí mě všudy přítomné cedule, že si zaměstnanci po použití mají umýt ruce. Nakonec se ale s shodujem, že ačkoliv nám to přijdu naprosto zbytečné, tak i v našem okolí máme lidi, které bychom takovou cedulí rádi obdarovali. Dokonce bohužel i v tom nejbližším okolí.

Jedeme na letiště vrátit auto, což znamená asi hodinové popojíždění v šílené koloně na dálnici. Vrácení auta je úplně bezproblémové a ještě se Kubovi omlouvají za způsobené komplikace. Kdyby jen věděli, že místo způsobení komplikací nám naopak pomohli jich několik odstranit. Následně jdeme na bus. Já už jako téměř místňák vím, jak to tu chodí, takže koupíme jízdenky v automatu a můžeme se přsunout dolů na zastávku. Opět nám to ujelo asi o minutu, maximálně dvě. Sedáme tak na 20 minut na lavičku a pozorujeme myče oken, než konečně přijede autobus, který řídí taková strašně švihlá paní. Ta celou cestu vykřikuje, že zavazadla patří do přihrádek, cestující si mají postoupit dále do vozu, a když je to vše splněno, tak si pojďme zatleskat. A celý autobus tleská. Američani jsou evidentně fakt praštěný. Ale tak nějak sympaticky.

Po této 45 minut trvající jízdě, kdy řidička snad ani na vteřinu nebyla zticha (kdy sakra dýchá?) vystupujeme na 5. ulici a jdeme do mého hostelu. Doufám, že tam bude Mick, ale zdá se, že už odjel někam dál. Škoda. Kuba chce samozřejmě na pláž, takže bereme plavky a jdeme. On se téměř ihned vrhá do vody a plave do dálky, zatímco já se zastavuji ve vodě po ramena a nechám se v klidu nadnášet vlnami. Není to špatné, ale že bych to musela dělat celý den? Natož každý den celý týden?

Když už jsme dostatečně vykoupaní, jdeme se ještě chvíli slunit, ale protože už je docela pozdě a začne zapadat sluníčko, začne být i zima. Vracíme se do hostelu, kde Kuba odchází do loby pracovat a já si hrát na ukázkovou jídelní skupinu a připravit večeři. Pytlíková polévka a mražené plněné tortily, když už tady máme k dispozici ten gril. Po jídle jdeme oba chvíli pracovat, ale nakonec ještě docela dlouho přes půlnoc hrát šachy. Začínám se zlepšovat, chvíli to vypadá, že bych i mohla vyhrát. Ale jak je mým zvykem, opět udělám uplně nesmyslnou chybu a Avokádo mě rozseká na mikroskopické kousíčky. Čas jít spát.

26. dubna 2017
Ráno se budím díky několika cizím budíkům, které vzbudili polovinu pokoje, samozřejmě krom jejich majitele a v 8 a jdu se projít ven. Sice jsem si původně říkala, jak budu každý den chodit běhat, ale hodinová procházka po pláži taky dobrá, ne? Vracím se tak akorát na snídani, kde se potkáváme s Kubou a dáváme si dva lívance a tři lžičky ovesných vloček. Kuba se ofrňuje, že bez mléka je nechce, takže svojí porci odevzdává mně. Já jsem spokojená a on hladový, za mě dobrý.

Kolem poledne se jdeme projít po městě, zastavujeme se na již otevřené poště, ale je tam taková fronta, že to vzdáváme a jdeme dál. Zastaujeme se v podle všeho nejlepší burgrárně v celém Miami, kde si Kuba si dává oběd. Já jsem ještě najezená od snídaně, takže mu jen nenápadně užírám hranolky. Po jídle odcházíme na Lincoln street, kde se na jejím začátku zastavíme v kostele. Líbí se mi, že tu mají vyvěšenou ceduli, že jsou kostelem pro všechny bez ohledu na sexuální orientaci a i policejní auto tu má nápis v barvě duhy. Konečně si zas někde připadám jako v 21. století.

Odcházíme do Apple store pro mp3 přehrávač, kde si pro změnu připadám jako ve století minimálně 22. Pro mě je většina z těch věcí kolem něco jako kosmická technologie, zatímco Kuba většinu z nich zná a ovládá, takže mi s nadšením ukazuje, co všechno může člověku z(ne)příjemňovat život. No já jsem vděčná za svůj jednoduchý telefon.

Avokádo už má tak akorát čas odchytit bus na letiště, aby stihl odletět, taže jdeme hledat zastávku. Na ní nás navede projíždějící autobus. 20 minut čekání na zastávce už začíná být takovou mojí Miamskou tradicí. Autobus konečně přijíždí, vyzbrojuju Kubu 2 dolary a 25 centy, protože se musí platit přesná suma, rychle se loučíme a už na něj jen otevřenými dveřmi zakřičím, ať si nezapomene dát batoh do přihrádky a on na mě, ať ho neseru a koukam cestovat, neb ví, že mám tendence se na celou cestu kolem světa vykašlat a letět už taky domů. (No jak vidno, tak jsem ho poslechla.) Dveře se zavírají a autobus mizí. A mně jen vyvstane v hlavě nápis z budek na pláži. "No lifeguard on duty." Teď už je to jen a jen na mě.

Vracím se do hostelu, abych tam byla v domluvený čas na telefonát taťkovi. Nakonec spolu mluvíme přes 2 hodiny.

Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 29.11.2018 10:00 | karma článku: 15.83 | přečteno: 362x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Miami

Poslední tři dny v Miami se nesou v podobně líně-pracovním duchu, jako dny předchozí. Nicméně se rozhodnu, že by bylo dobré si je trochu zpestřit a vyrazím do ZOO.

6.12.2018 v 10:00 | Karma článku: 12.25 | Přečteno: 243 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Miami beach

Vzhledem k tomu, že dávám více přednost kultuře a historii před povalováním na pláži, vyrážím na obhlídku našeho ostrova. Především pak do Židovského muzea a k památníku Holokaustu.

4.12.2018 v 10:00 | Karma článku: 12.05 | Přečteno: 265 | Diskuse

Klára Kutačová

Aviou Amerikou 2017 - Všechno končí...

Loučím se se zbytkem naší skvělé posádky a vyrážím na další cestu po Kolumbii. Tentokrát už uplně sama. Zvykání na nepřítomnost kohokoliv dalšího bude poměrně tvrdé...

27.11.2018 v 10:00 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 353 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Petr Hurt

Na Staromáku jak na horách, jen bez sněhu

Chcete si udělat výlet do Prahy? No jasně, že jo. Praha je krásné město. Je zde spousta památek a pěkných míst, které stojí za to je navštívit.

10.12.2018 v 15:42 | Karma článku: 12.31 | Přečteno: 238 | Diskuse

Michal Tříska

Vánoční trhy - Český Krumlov

Projděte se malebnými uličkami středového města, které jsou vánočně ozdobeny a na místním náměstí si pak vychutnejte tradiční adventní trhy.

10.12.2018 v 13:10 | Karma článku: 12.46 | Přečteno: 306 | Diskuse

Jan Tomášek

Vzpomínky na Teplice

Takový malý návrat v čase do dob, když Hadí lázně ještě byly v provozu a vařilo se zde výborné rizoto.

10.12.2018 v 1:43 | Karma článku: 9.40 | Přečteno: 247 | Diskuse

Jan Tomášek

Adventní sobota v Zubří

V sobotním výletu nastala sice neplánovaná změna, ale i tak dojem z cesty lze označit jako příznivý.

9.12.2018 v 4:01 | Karma článku: 6.85 | Přečteno: 124 | Diskuse

Michal Tříska

Vánoční trhy - Ústí nad Labem

Vydejte se užít si Ústecké Vánoce, který nabízí trhy na několika místech a pořádají k ním bohatý doprovodný program.

8.12.2018 v 9:32 | Karma článku: 8.66 | Přečteno: 335 | Diskuse
Počet článků 232 Celková karma 13.42 Průměrná čtenost 922

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz