Cesta kolem světa - Miami

6. 12. 2018 10:00:00
Poslední tři dny v Miami se nesou v podobně líně-pracovním duchu, jako dny předchozí. Nicméně se rozhodnu, že by bylo dobré si je trochu zpestřit a vyrazím do ZOO.

29. dubna 2017

Standardně snídaně s ostatními, takže: „Už zase ta Nutella.“ a „Nazdar Dany, jak se dneska jmenovala?“, kluci na pláž a já jedu do ZOO. Část cesty už dobře znám, opět autobusem na skytrain a tím na konečnou. Tam mám až moc času před tím, než mi pojede další autobus, takže se projdu po obchodech v okolí. Autobus mě pak vyhazuje kousek od ZOO. Vzhledem k tomu, že jsem trochu nedomyslela fakt, že když sem pojedu o víkendu, bude tu dost lidí, řadím se do velice dlouhé fronty.

Pokladní ale trhají rekord v rychlosti, takže ani ne za půl hodiny si kupuji za 19 dolarů vstupenku a dostávám se dovnitř. Díky rozloze ZOO to ani není velká davová záležitost. Pokud se zrovna nejedná o nějakou velkou zvláštnost, jako je třeba krmení žiraf. Samotná ZOO je rozdělená na několik částí. Za vchodem je odbočka k imitaci bažin v Everglades, kterou si nechávám na konec, když zbyde čas a místo toho přecházím do Asie, z ní do Afriky a Amazonského pralesa, který přechází v Austrálii. Nad těmito částmi projíždí monorail, se kterým jsem se sice chtěla projet, ale obejít celou ZOO zabralo příliš mnoho času.

Hodinu před zavírací dobou zamířím do části věnované Floridě, kde se opět projdu poblíž aligátorů. Musím říct, že celá Miamská ZOO je neskutečně krásná, zvířata tam mají obrovské výběhy, voliery i vodní plochy, hodně z nich se prochází jen tak volně mezi návštěvníky, jednotlivé části jsou vystavěné v takovém stylu, aby odpovídali místu původu, pro návštěvníky je tam několik odpočinkových zón a občerstvovacích koutků, pro děti zase vzdělávací aktivity. Jediná věc, kterou do teď nechápu je, že skoro u každého výběhu je nainstalovaný reproduktor, ze kterého hraje hudba.

Odcházím těsně po zavírací době, kdy už místní zaměstnanci vyhánějí poslední návštěvníky, pokochám se plameňáky, kteří se u jezera před branou ukládají ke spánku a jdu zase chytat dopravu zpět k hostelu.

Vzhledem k tomu, že to dost trvá, poslední autobus už jede po setmění. Problém je, že se v téměř prázdném autobusu vyskytnul úchyl. Nejdřív po ostatních cestujících začal házet papírové kuličky, po nejbližších, což jsem bohužel i já, i plivat. Pak zvýšil kalibr a začaly létat lahve. Všichni se začnou obracet na řidiče, jestli s tím může něco udělat. Ten kýve hlavou ze své kukaně a poměrně rozumně nevylézá ven. Já si alespoň sedám na sedadlo hned u řidiče a snažím se moc neohlížet, ani když mi zas v hlavě přistane nějaký hnus. Ještě mám před sebou dlouhou cestu. Uvažuji i o variantě vystoupit a počkat na další autobus, ale ten by jel nejdříve za půl hodiny, já ani pořádně nevím, kde jsem, venku tma jak v pytli a kdo mi zaručí, že na mě druhej jemu podobnej nevyskočí ze křoví. Tady je světlo a poměrně statný řidič, který sice viditelně se situací nic nedělá, ale chce se mi věřit, že to třeba nahlásil do vysílačky a na nějaké zastávce bude čekat policajt, neb několika dalším cestujícím, kteří ho opakovaně upozorňují odpovídá, že o tom ví, už to řešil a vše je pod kontrolou. To nám sice nepřijde, ale co máme dělat. Call 9-1-1 mě nějak v tu chvíli nenapadlo. Nakonec máme štěstí a nakonec onen člověk projde bez kalhot celým autobusem, asi aby si ho všichni mohli prohlédnout, vystoupí předními dveřmi a ještě chvíli chodí kolem a buší do oken, než odjedeme dál.

Autobus staví u Lincoln street. Přes den je to na 4. ulici hezká procházka, ale teď v noci mě to trochu děsí. Nicméně, když se člověk vydá po Ocean drive, tak tam je hodně živo (jedna party za druhou) a tedy snad i bezpečno. Do hotelu se tak dostávám bez újmy na zdraví, jdu si vydrhnout vlasy, přeprat poplivané oblečení a spát.

30. dubna 2017

Dva lívance, mísa vloček, trocha kafe, „nazdar Dany, jak se... No to je vlastně jedno.“ Na plány na dnešek se už ani neptám, kluci už mají žabky na nohou a ručník přes opěradlo a jen si strhávají a do popelníků hází včerejší náramky z klubů, aby je dnes večer nahradili dalšími. „Jdeš s námi?“ „Zkus hádat?“ „Jestli nemáš plavky, Anabel ti jedny půjčí.“ Jmenovaná hned kýve, že to by nebyl problém. „V pohodě, plavky mám dvoje, ale stejně nejdu.“ Vzdávají to jako marný boj.

Já mám dnešní plán jasný, začnu v kostele St. Francis de Sales na mši, a pak si zase zalezu s prací k počítači a večer se možná na chviličku zastavím na pláži. Odcházím tedy do pokoje vyhrabat nějaké alespoň trochu slušné oblečení. Nakonec volím dlouhou sukni a černé tričko, protože nic moc lepšího nemám a vyrážím. Když pak vidím místní muže v košilích a ženy ve slavnostních šatech, trochu se zdráhám jít dovnitř. Nicméně právě vcházející rodina na mě mává, ať jdu dovnitř, že každý je vítán. Naštěstí tu je i pár lidí v tričku a džínech, takže už si nepřipadám tak nemístně. Usazuji se v zadní lavici a jsem zvědavá, co bude.

Musím říct, že mše je moc pěkná, při kázání kněz zvolil přirovnání k cestě a čtení z Bible bylo o putování Ježíše s Apoštoly. Zároveň se snažil lidem vysvětlit, jak je důležité být tolerantní a mít respekt ke všem, se kterými se na svých "cestách" setkáme a nikdy nemáme soudit jen podle vzhledu, orientace etc. Příjemné bylo i to, že mluvil hezky pomalu a jasně, takže jsem měla problém s porozuměním jen velmi zřídka. Hromadných zpěvů a modliteb jsem se neúčastnila, jen jsem si je pro sebe snažila přelouskat z knížky, která tu byla dostupná, a která obsahovala program všech mší po celý rok – tedy zpěvy, modlitby, úryvky z Bible i to, kdy mezí tím bude mluvit kněz. V Českém kostele jsem to ještě neviděla (ne, že bych jich nějak moc navštěvovala), takže netuším, jak se takové knize odborně říká. Jediné, co jsem nečekala bylo vybírání na charitu. Tedy čekala jsem to jednou, i jsem na to měla připravené peníze, ale třikrát? Ještěže jsem seděla sama v poslední řadě, takže se na mě ošklivě dívala jen ta malá roztomilá vybírající holčička s košíkem na tyči.

Po mši se vracím do hostelu a k mému velkému překvapení se plážové procesí ještě nikam nepohnulo. Brazilský šéfkuchař Juan totiž za chvíli odlétá, tak s ním kluci ještě čekají na taxík. Já si jdu rovnou pro počítač. „Dneska nemůžeš pracovat, dneska je neděle!“ „Trhni si, já jsem židovka.“ To je dostatečně vyvede z konceptu a nechají mě pracovat, čímžto můj záměr vyšel na 100%. Nakonec se spíš věnuju organizačním věcem, například tomu, kam poletím z Vancouveru. Stále si pohrávám s myšlenkou, že si koupím letenku rovnou do Prahy. Nejsou drahé. Ale letí zpět stejnou cestou, jako jsem se dostala sem. Zadávám náhodné nejlevněší letenky do Asi. Vyhrál Singapur s mezipřistáním na 15 hodin v Hong Kongu. A tam se uvidí, co bude dál. Ukládám si všechny potřebné dokumenty do telefonu, abych je měla po ruce pro Kanadské imirační. Všichni ostatní se mezi tím nepozorovaně vypaří na pláž a já zůstávám sama ve vymrzlém loby hostelu.

Před západem slunce to balím a vyrážím skutečně na pláž. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že si vážně vezmu plavky, ale rychle jí zavrhnu. Stejně bych nenechala venku z vody foťák a jít na dvakrát se mi nechce. Místo toho dojdu někam na úroveň Lincoln street po Washington Avenue, která mě nepřestává překvapovat tím, kolik je na ní prázdných restaurací, obchodů a obecně prázdných domů. Hlavní třída na Miami beach a postupně vymírá. Přijde mi to až neuvěřitelné. Stejně jako to, že byt tady stojí skoro stejně, jako byt v Praze. Kdybych měla na byt v Praze, možná rovnou pouvažuju, jestli ho nekoupit radši tady. Na důchod bych tím mořem možná nepohrdla.

Od Lincoln street přejdu na Ocean drive a následně rovnou přejdu na pláž. Je to od prázdné Washingtonovi obrovský rozdíl – tady jsou davy lidí, cvičí se tu v písku jóga, kdo zrovna neplave tak běhá po pláži, leští surfy, piknikuje s kamarády... Já se projdu až na nejjižnější cíp ostrova, zahnu do South Point parku, kde opět běhá spousta lidí, tentokát i se psy, cvičí se tu karate a je tu hezký výhled na přístav. Přibližně na úrovni 5. ulice se konečně obuju (kdyby mě viděl Kuba, tak půjde určitě dva metry za mnou a bude dělat, že mě nezná) a zajdu tentokrát do jiného obchodního centra nakoupit si na večeři. Pro změnu beru zase kuřecí koláč a vracím se s ním do hostelu. Zítra už mě tu čeká poslední den, než se přesunu s mezipřistáním v Chicagu do Toronta. Docela ten týden utekl...

1. května 2017

Dneska je divný den. Kluci na sobě nemají plavky už od snídaně. Na druhou stranu mají všichni slušnou kocovinu. Včerejší párty evidentně stála za to. Já už jsem ale po týdnu tady tak vycvičená, že ani jejich velmi pozdní návraty mě už nevzbudí. Moje plány jsou jasné, snídaně, pošta, pak se uvidí.

Na poště to jde naštěstí rychle, koupím krabici, doběhnu s ní do hostelu, nacpu tam věci na poslání, zalepim, doběhnu na poštu a vracím se už celkem v klidu k hostelu. Kluci se právě chystají hrát Monopoly, tak nabízí, ať se přidám. Proč ne. Nakonec se přidají ještě dvě Španělky, ale docela rychle je to přestane bavit. Já to vzdávám ve chvíli, kdy to někteří začnou brát až moc vážně, křičet na sebe a dost ošklivě se urážet. Radši jdu do města. V nejvyšším patře jednoho z obchodních center objevím second hand, kde seženu malý batůžek, který můžu využít jako o dost pohodlnější příruční zavazadlo než to, co mám.

V hostelu si zabalím a vlastně už jen čekám na odjezd. Můj plán je dát si poslední večeři v té nejlepší burgrárně a hned po ní se přesunout na letiště. Francois se ptá, zda mě může v tak významný den na večeři doprovodit. Jasně. Dáváme si opravdu skvělý burger s ještě lepšími hranolkami a k tomu neomezeným množstvím arašídů.

Po večeři se jdeme projít po osvětlené Ocean drive a zpět v hotelu se loučím, že odjíždím. Francois se ptá v kolik mi to letí. Ráno. A teď je 7 večer, tak prý ať neblbnu a počkám, ať tam nejsem zbytečně celou noc. Dneska je v loby našeho hostelu cosi jako party a všichni tam budou, tak přece neodjedu. Ptám se na recepci do kolika jezdí autobus a vypravím se na ten předposlední. Gentleman Francois mi bere batoh a jde se mnou. Na zastávce samozřejmě zjistíme, že poslední autobus ujel už před hodinou a první ranní jede až příliš pozdě. Paráda. Takže co teď? Vracíme se do hostelu, že si tedy nechám zavolat taxíka, ale Francois ho mezi tím zavolal přes Uber. Takovou tu luxusní verzi.

V hostelu se se mnou zase všichni vítají, že prý věděli, že si to rozmyslím a zůstanu na pláži. Pitomci. Honem si z bankomatu vybírám 20 dolarů, abych měla na cestu a dávám je Francoisovi. Opět se se všemi loučím a nastupuju do černé limuzíny před hotelem. Francois mě doprovází až k autu, pomáhá mi s batohem a na rozloučenou se obejmeme, ještě jednou mu děkuji za pomoc a přejeme si hodně štěstí. Na letišti zjistím, že mi při tom strčil peníze zpátky do kapsy. Asi vypadám víc zoufale, než skutečně jsem.

Na letiště dojíždím po půlnoci, čekám do 4 ráno, kdy se nechám odbavit asi trochu v polospánku a za chvíli už přelétávám na mezipřistání do Chicaga.

Z toho si pamatuji jen to, že nás s dvouhodinovým zpožděním nacpou do letadla, přejedeme na runway, a když už se letadlo rozjede a už už by se i odlepilo od země, tak zase začne urputně brzdit a vracíme se ke gatu. Prý nám selhal motor. Po dvou hodinách nás jdou skládat do jiného letadla. V něm při vypínání telefonu zjišťuji, že se právě rozhodl, že už toho má všeho dost a odporoučel se do křemíkového nebe. Celý let tak přemýšlím, co budu dělat v Kanadě na imigračním, když po mně budou chtít cokoliv doložit. Než stihnu něco kloudného vymyslet, přistáváme v Torontu. Moje dobrovolnické dobrodružství právě začíná.

Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 6.12.2018 10:00 | karma článku: 12.25 | přečteno: 243x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Miami beach

Vzhledem k tomu, že dávám více přednost kultuře a historii před povalováním na pláži, vyrážím na obhlídku našeho ostrova. Především pak do Židovského muzea a k památníku Holokaustu.

4.12.2018 v 10:00 | Karma článku: 12.05 | Přečteno: 265 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Mustangem Floridou

Na 3 dny zas s parťákem z Avie, ale tentokrát v USA. Dvoudenní výlet do národního parku Everglades. Želvy, aligátoři, volavky a jiná havěť, jízda ve sporťáku, projížďka na vznášedle, spaní mezi aligátory - Americký sen.

29.11.2018 v 10:00 | Karma článku: 15.83 | Přečteno: 362 | Diskuse

Klára Kutačová

Aviou Amerikou 2017 - Všechno končí...

Loučím se se zbytkem naší skvělé posádky a vyrážím na další cestu po Kolumbii. Tentokrát už uplně sama. Zvykání na nepřítomnost kohokoliv dalšího bude poměrně tvrdé...

27.11.2018 v 10:00 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 353 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Petr Hurt

Na Staromáku jak na horách, jen bez sněhu

Chcete si udělat výlet do Prahy? No jasně, že jo. Praha je krásné město. Je zde spousta památek a pěkných míst, které stojí za to je navštívit.

10.12.2018 v 15:42 | Karma článku: 12.31 | Přečteno: 223 | Diskuse

Michal Tříska

Vánoční trhy - Český Krumlov

Projděte se malebnými uličkami středového města, které jsou vánočně ozdobeny a na místním náměstí si pak vychutnejte tradiční adventní trhy.

10.12.2018 v 13:10 | Karma článku: 12.46 | Přečteno: 299 | Diskuse

Jan Tomášek

Vzpomínky na Teplice

Takový malý návrat v čase do dob, když Hadí lázně ještě byly v provozu a vařilo se zde výborné rizoto.

10.12.2018 v 1:43 | Karma článku: 9.40 | Přečteno: 246 | Diskuse

Jan Tomášek

Adventní sobota v Zubří

V sobotním výletu nastala sice neplánovaná změna, ale i tak dojem z cesty lze označit jako příznivý.

9.12.2018 v 4:01 | Karma článku: 6.85 | Přečteno: 124 | Diskuse

Michal Tříska

Vánoční trhy - Ústí nad Labem

Vydejte se užít si Ústecké Vánoce, který nabízí trhy na několika místech a pořádají k ním bohatý doprovodný program.

8.12.2018 v 9:32 | Karma článku: 8.66 | Přečteno: 335 | Diskuse
Počet článků 232 Celková karma 13.42 Průměrná čtenost 922

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz