Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Cesta kolem světa - Příjezd do Kanady

11. 12. 2018 10:00:00
Zatímco do USA jsem se dostala spíš náhodou, cestu do Kanady jsem plánovala víc než půl roku dopředu. Zajistila jsem si tu dobrovolničení na koňské farmě poblíž Toronta a jízdenku na vlakovou linku Toronto-Vancouver.

2. května 2017

Jsem v Torontu. Stojím před sympatickou imigrační úřednicí, která se na mě hezky usmívá. Nejdříve se ptá na to, odkud letím a jestli bylo na Floridě tak hezky, jak se o ní říká. Následně se mě optá na zpáteční letenky. Hlásím alespoň datum a kam letím a doplním, že jsem na cestě kolem světa. Zamává na mě mým pasem a opět s úsměvem podotkne, že toho mám před sebou ještě hodně. Myslím, že ta spousta předchozích razítek dost pomáhá, protože je vidět, že jsem skutečně na cestě a nechci se sem nelegálně přistěhovat. Následně se pak ptá, jak se chci dostat do Vancouveru, ze kterého mám letět dál. Vysvětluji, že mám koupenou jízdenku na transkanaďan, protože to je můj dětský sen. Úplně se rozzáří, prohlásí, že to tedy bude jistě skvělá cesta, bouchne mi vstupní razítko do pasu a jsem oficiálně v Kanadě.

Vyzvedávám si zavazadla a vyrážím ven z přistávacího prostoru. Jako mírné štěstí v neštěstí se ukáže, že tu má stánek místní telefonní operátor, takže si rovnou kupuji ten nejobyčejnější a nejzákladnější telefon, co tu mají, abych byla zas mobilní. SIMkartu odmítám a nějak mi hned nedojde jeho konstatování, že si to určitě ještě rozmyslím. Měla jsem to jen za reklamní tah, neb mě nenapadlo, že ještě existuje vyspělá země, kde má každý operátor svoje telefony zablokované pro cizí karty. Na druhou stranu jsem rychle zjistila, že mi stačí mobil používat jako přijímač na wifi a taky se s tím dá žít.

Pomalu, ale jistě nastává čas, kdy mi má jet zamluvený autobus do Port Hope. Na ten jsem si naštěstí jízdenku vytisknula už v Miami. Autobus je poloprázdný a má zastavovat na několika dalších zastávkách, takže si sedám na sedadlo u řidiče, aby mě v příhodnou dobu mohl vyhodit ven. Začíná se stmívat a pršet. No, snad bude na farmě aspoň trochu teplo, říkám si, zatímco se soukám do další vrstvy merina.

Jsme v Port Hope, vystupuju z autobusu a za chvíli už vidím starší paní a jednoho boxera – psa, jen pro jistotu. Ten na mě hned skáče a vítá se se mnou, paní mě obejme vzápětí. Zatím to vypadá docela sympaticky. Psisko Dexter se usazuje na zadní sedačce, já na přední a už se seznamuji s Lin, paní která vlastní malou farmu a pro kterou budu teď nějakou dobu dobrovolničit. Avokádo mě celou Jižní Ameriku přesvědčoval o tom, že ta ženská je na 100% magor a mam se na to vykašlat, ale zatím to tak nevypadá. (Takže až zase budu někdy prohlašovat, jak mám dobrý odhad na lidi, taktně mi připoměňte Lin, jo?)

Dojíždíme na farmu. Míjíme pastviny pro koně a vjíždíme na oplocenou zahradu před malým přízemním domečkem. Lin hned vyskakuje z auta a ukazuje mi, kde co je: „Tamhle nahoře nad pastvinou je stáj a tady v tom karavanu budeš bydlet.“ Jdeme do domu. „Tahle vrátka musí být vždycky zavřená, máme štěně! S tím se můžeš přivítat. Na tu malou bílou fenu nesahej, je slepá a hluchá, lekla by se. Ráno jí vysvětlím, kdo jsi, pak už si jí pohladit můžeš.“ Super. Vítám se s druhým neskutečně akčním boxerem Huxem, podrbu za uchem dogu Gemu, která se přišourala zjistit, co způsobuje ten rozruch a zcela ignoruji klepajícího se jack russela Macy, který se mi motá pod nohama.

Boty schováváme do truhly na verandě: „Nezapomeň, máme štěňátko“ a vstupujeme z malé předsíňky do kuchyně. Přemýšlím, které z těch obřích telat je štěňátko. U kuchyňského stolu stojí v pozoru dvě holčiny. Popravdě už si po tom roce a půl ani nepamatuji, jak se jmenovaly. Já jim říkám Malá Lin a Princezna. Proč objasním později. Malá Lin je švýcarka a už je tu třetí měsíc, Princezna je z Británie a přijela dnes ráno. Obě spojuje to, že vyjeli po ukončení střední školy do světa (a jak jinak, než láska ke koním). Lin ohlásí, že mi všechno potřebné ukáže Malá Lin, protože ta už je tu po třech měsících jako doma.

Malá Lin se sladce usměje a velí, ať jdu za ní. První mi ukazuje svůj pokoj. Má tam palandu, na které spí nahoře ona, dole občas nějaký ze psů. Teď tam momentálně leží německá doga Gema. V pokoji je ve skříni spižírna. „Tohle je můj pokoj, takže sem můžeš jen když tě pro něco pošleme do spižírny.“ Okey. „Tady je koupelna. My tu máme pravidlo, že každý se může sprchovat jen 10 min jednou za 4 dny. Když použiješ záchod, tak se nesplachuje. Leda by už byl moc plný, anebo jsi šla na velkou.“ Uf. Ano, měla jsem instrukce už před cestou sem, psalo se tam o tom, že není moc vody, takže pouze rychlé sprchy a ne denně, ale rozhodně se tam nikde nepsalo o tom, že se tu nesplachuje splachovací záchod. Snažím se vstřebávat informace a malá Lin už na mě chrlí další PRAVIDLA. Pravidla jsou tu totiž na úplně všechno. Podle všeho se ovšem mění tak, jak se to zrovna hodí.

Vracíme se do obýváko-kuchyně. Kamna, u nich psí pelech, naproti velká klec, dva gauče, na každém jeden boxer. „Tohle křeslo patří Lin, tam si nesedáme.“, vedle malý psí pelech. Obývák přechází v kuchyňský kout, kde je jídelní stůl pro 4. „Tady bude tvoje místo. Vedle tebe sedí Lin, naproti já a vedle mě Princezna. Každý den společně snídáme chleba, který jsme včera upekli. Pravidlo je, že kolik si naložíš jídla, tolik ho musíš sníst. My tu jídlo nevyhazujeme!“ To mi zní konečně jako jedna z normálních věcí. Vrací se Lin , že si ještě všichni dáme hrnek čaje a pak půjdeme spát. Čaj je dobrý a zahřeje. Po něm bere Lin baterku a jdeme ke karavanu. Ten sestává ze dvou částí, v každé části je jedna velká postel. Na té bližší spí Princezna, já mám pro sebe druhou polovinu karavanu. Celá část zdi vedle postele je prosklená. Okey. Skládám si věci na zem u postele, Lin mi ukáže jak se zapíná elektrická dečka a přeje nám dobrou noc. V karavanu je 5°C. Jsem ráda, že mám dvě deky a hlavně dobré termoprádlo.

S Princeznou se domlouváme na kolik si dáme ráno budík a jdeme spát.

3. května 2017

Budíky zvoní a mě se ani trochu nechce z dosahu elektrické dečky. Alespoň, že venku trochu svítí slunce. V rychlosti se oblékám do všeho teplého, co najdu a vyhodnotím, že to může přijít k úhoně a už jdeme do domu. Zdravím se se všemi psy, kteří nám přiběhnou naproti, trochu poutírám slinty z kalhot a svetru a jdu do koupelny. Zcela vážně pak začnu uvažovat, jestli se záchodem nemám počkat až budeme na louce. Po ranní hygieně zasedáme ke stolu. Lin už je ve stáji, takže se opět vysvětlování ujímá Malá Lin.

Každá máme schovaný svůj hrnek od včera a do něj si můžeme udělat čaj na ráno. Sklízím pochvalu, že recykluji sáček na dva hrnky. Domácí chleba k čaji je fajn. Během celé snídaně kolem běhají boxeři a rvou se, no jak psi. Gema znuděně leží na gauči a občas na ně ňafne, když jí moc ruší. Rozklepaného Jack Russela přinese až Lin. Rovnou se ptá, jestli chci půjčit nějaké pracovní oblečení a holinky. Vzhledem k tomu, že jsem se na tom domlouvaly už po emailech, tak kývu, že ano. Sice jsem si přivezla jednu starou mikinu, ale tu jsem si nakonec nechala na noc, abych si do ní mohla balit omrzlé uši. Navíc hezky voní a ráda bych, aby to tak ještě chvíli zůstalo. Jdeme tedy něco vybrat do skříně a boty v truhle. Mám štěstí, že jsou mi velké jen o kousek, takže na dvoje teplé ponožky akorát.

Je čas vyrazit do stáje. Lin pojede autem, my pojedeme Wilmou – tedy golfovým vozíkem. Lin vyráží, Malá Lin sedá za volant Wilmy, vedle ní naskakuje Dex a my s Princeznou na zadní sklopné sedátko. A najednou máme na klíně kocoura Erica, který se ráno vozí do stáje pro žrádlo, druhá kočka se k domu nenamáhá chodit a žije ve stáji. Máme tak všechna potřebná zvířata a můžeme jet. Malá Lin se snaží řídit a zároveň hlídat Dextra, aby nevypadl a k tomu, aby neztratil svůj oblíbený balonek. (Takže asi 20x na 200 metrech zastavujeme a hledáme balon.) Dálkovým ovládáním otevíráme bránu a Wilmu parkujeme před stájí. Malá Lin ke mně přijde, přísně se na mě podívá a vysvětluje, že zadní sedačka se vždycky musí odklopit, aby nezmokla, kdyby pršelo. "Teď jsi to ještě nevěděla, ale příště ať už se to neopakuje!"

Ve stáji jsou mi představeni koně. Ti patří Linině dceři – Julie a všichni jsou zachráněnci ze špatných poměrů. Juliina oblíbenkyně je Angel. Vedle ní má stání Victor, naproti George a nakonec je tu jeden tažný valach – Max. Julie přijde za chvíli, provede nás po stáji, ukáže, kde má který kůň své věci, kde se pro ně připravuje krmení a vybere dva koně, kteří dnes pojedou na projížďku. Julie dnes pojede výjimečně na Maxovi a její kamarádka Jade - bývalá dostihová jezdkyně, pojede na Georgovi, je totiž jediná, která ho zvládá. Jiné dny, jezdí na vyjížďky Julie a s ní někdo z dobrovolníků. Poslední 3 měsíce jezdí hlavně Malá Lin, na které je vidět, jak jí štve, že dnes se nesveze. Zbylé dva koně pro dnešek pouštíme do výběhu.

Při vyjížďce „asistuje“ Lin ve vozítku. Jede za koňmi, anebo před nimi a případně zpomaluje auta, vedle ní sedí Malá Lin a my s Princeznou opět sedíme na zadní sedačce, rozhlížíme se po autech a jiných koním nebezpečných věcech v okolí a taky fotíme a točíme. Lin se roplývá nad tím, jak Max dneska hezky jde a George taky skoro nezlobí. "A podívejte se na Julii, vždyť ona vypadá, jako policistka!" "Já myslela, že ona je policistka." "Samozřejmě, že je policistka." To dává smysl...

Projížďka po krásném okolí trvá něco přes hodinu. Někteří sousedi dovolují Julii jezdit s koňmi přes své pozemky, jiní ne, takže se cesta volí podle toho. Lin neustále kouká, co se kde v okolí děje. Dokonce už skoro zavolá policii, protože u jedné louky stojí auto, které prý nikdy neviděla. Když se kolem něj vracíme zpátky, přichází k němu pán se psem. Lin zastavuje a začne ho vyslíchat, co tam dělal. Vysvětluje, že je tu na návštěvě u přátel a venčí psa. Myslím, že příště radši pojede někam jinam. K jiným přátelům. I kdyby to znamenalo, že si najde nějaké nové. Ideálně na druhé straně Kanady.

Zpět ve stáji pustíme i tyhle dva koně do výběhu, Lin odjíždí do domu, Julie do práce (dělá v Torontu u jízdní policie) a my se pouštíme do práce ve stáji. Práce jsou rozdělené na „Kbelíkovou osobu“, „Strana Angel“ a „Strana Max.“

Já pro dnešek dostanu na starost kbelíky. Všechny vynosit ven, vyčistit z nich staré žrádlo, vypláchnout hadicí, vydrbat kartáčem, znova vypláchnout, dát sušit, dojít do obou výběhů a vydrbat tam pítka pro koně a donést tam kbelík s vodou pro Angel, která z vestavěného pítka nepije. Už jsem říkala, že je venku necelých 10°C? Jít octem vydrbat vnitřky stání, shodit balíky se slámou, nakrmit kočky Erica a Percyho, vynést kočičí záchod. Doplnit "napařovač na seno" pro Angel, která je alergická a má astma. S napařovačem smí pracovat jen Malá Lin, protože to umí, takže ho hned zapíná. Holky mají každá dvě koňská stání na vykydání, odvezení bordelu na hnůj za malou ohradou a doplnění dalšími pilinami. Poté bereme Wilmu a jedeme do kontejneru pro nové pytle s pilinami, které se uskladní ve stáji na zítřek. Celou dobu k tomu z „kuchyňky“ hraje naprosto příšerná hudba, takže si píši mentální poznámku, že si zítra musím vzít s sebou mp3 přehrávač.

Když je hotová stáj, jdeme pro dřevo. To je za stodolou, takže ho musíme naskládat do špinavého kolečka a to pak za Wilmou dotáhnout k domu. Tam ho vyskládáme pod verandu a nové dřevo nanosíme do obýváku ke kamnům. V domě pak vyskládává Malá Lin nádobí z myčky. Kdyby si před tím alespoň umyla ruce od hnoje. Ale to se tady asi moc nenosí. Nečekala bych, že očkování proti žloutence a choleře ocením zrovna tady. Pak přijde Lin zavřít Zacha do klece. Zach je další německá doga, ale jako jediný pes patří Julii. Obří černé štěně, které si zcela evidentně neuvědomuje, že už je větší než jídelní stůl a Lin ho hlídá přes den, když jsou Julie s manželem v práci. Prý ho máme v kleci nechat, nijak si ho nevšímat, jako kdyby tam nebyl, ať už bude vyvádět jakkoliv. Fajn. Lin s Malou Lin pojedou na nákup do města a my máme s Princeznou zatím připravit směsi na chleba. Recept nám nadiktuje Malá Lin, načež přijde velká Lin, že recept se v noci trochu změnil a celý ho překope. Pak nám ukáže, kde je váha a suroviny a my se do toho můžeme pustit.

Odvážené suroviny se sypou v určeném! pořadí do skleněných lahví, ty se dávají do lednice a jsou tak nachystané na každý večer na pečení. Pak se vrhneme na úklid kuchyně a bytu. Malá Lin nám přes messenger poslala rozpis, kdo má dnes co na starost s tím, že já mám udělat i práci za ní.

Jako první beru ocet, hadr a jdu vyčistit psí misky, vyleštit oslintané sklo, umýt slinty z gaučů, natřepat na nich polštáře a napnout deky, umýt octem koupelnu, srovnat koberce a vyluxovat. To má sice dělat Princezna, ale ta se zrovna moc nepřepíná, sedí na křesle a jen neustále opakuje, že je jí tu zima, a že se zmrzlými prsty nemůže nic dělat. A já radši budu poslouchat vrčící vysavač, než její fňukání. A ano, to je ten důvod, proč jí říkám Princezna. Protože pořád jenom fňuká a je líná jak veš. Nakonec beru koště a jdu zamést verandu a rampu ke kůlně a vysbírat psí exkrementy na zahradě. A každou hodinu je potřeba přepočítat psy a zkontrolovat koně, jestli neleží.

Asi po třech hodinách přijíždí obě Lin, takže jdeme vyklízet nákup. Něco patří do spíže, něco do kuchyně a spousta věcí se cpe do obřích lednic a mrazáků ve studiu - to je ta velká kůlna na dvoře. Tady jsou i mrazáky s masem pro psy. Každý je popsaný tím, jaký druh masa se v něm skladuje. Lin jde chystat oběd. Vaří se tu vegetariánsky a musím říct, že je výborná kuchařka. Během vaření oběda ještě chystá jídlo pro psi, takže běžím zět do studia. Každé maso má svojí speciální misku, protože každý pes je alergický na jiné a nesmí se to pomíchat. „Je tohle hovězí? To nevypadá jako hovězí. Jsi si jistá, že to není krůta?“ Jasně, že jsem si jistá, brala jsem to z hovězího mrazáku. „Opravdu to byl ten mrazák?“ „Ano.“ „Tak to asi je hovězí, ale vypadá jako krutí.“ Já to v nakostičkované mleté formě fakt nepoznam (a v jiné asi taky ne), takže spoléhám na popisky.

Lin velí, že si můžeme jít nandat oběd. Máme zeleninovou směs s chlebem. Fakt je to výborné, takže si všichni jdeme přidat. Při jídle se bavíme o tom, co kdo děláme "v civilním životě" a o tom, co vlastně holky chtějí dělat v budoucnu. Oběma je 18, skončili střední školu. Malá Lin chce jít studovat, ale ještě neví co. Na druhou stranu jakožto Švýcarka, která mluví třemi jazyky má docela výhodu. Zatímco Princezna se chystá odstěhovat do Francie a být Francouzska. „A co budeš dělat?“ „Jak to myslíš?“ zamrká na mě. „No jak si budeš vydělávat peníze?“ „To nepotřebuju. Mě peníze dávají rodiče!“ Okey... Mam chuť mlátit hlavou do zdi.

Lin nám pak vypráví, jak pracovala jako učitelka a pak instrukorka v autoškole pro lidi, kteří měli nějakou zdravotní újmu, taže je přezkušují, zda jim můžou nechat řidičák. Musím říct, že to mohla být docela zajímavá práce. Teď už je v důchodu a může se tak věnovat čistě psům, kočkám a koním. A aby na to nebyla sama, tak si celý rok hledá 1-4 dobrovolníky. Tedy dobrovolnice. Chlapi sem mají vstup zakázán, protože jsou prý líní a necitliví. Po nějaké době docházím spíš k závěru, že jí prostě a jednoduše nebaští ty její kecy tak dobře, jako mladý holky. No a jak už víme, já jsem tak nějak na půl chlap a ještě jsem prý nejstarší dobrovolník, který sem kdy přijel, takže mám občas tendence se ptát na to, proč se něco dělá tak a ne jinak a je vidět, že na to není uplně zvyklá. Tady se prostě na slovo poslouchá a dodržují se pravidla, ať jsou sebenesmyslnější.

Po obědě Lin dává Macy zbytky z talířů a pak skládáme talíře do myčky a Princezna začne fňukat, že nemůže nic dělat, jaká je jí zima. Aby tomu dodala patřičnou vážnost, začne téměř omdlívat a teatrálně prohlašovat, že nezvládne v těch zkřehlých prstech ani udržet talíř, a že se tu proto vůbec necítí dobře. Lin jí řekne, ať si jde do karavanu pro věci, a že samozřejmě bude spát v domě. Já budu mít tím pádem karavan sama pro sebe. Supr.

Odpoledne si můžeme posedat po obýváku na místa, kde už nesedí nějaký velký pes, takže já se usazuju ve psím pelechu před kamny, kde mi dělá u počítače společnost malá Macy. Klidná idylka vydrží tak 10 minut, pak zase Lin začne nenápadě rozdávat úkoly. "Já vím, že jste si zrovna sedly, a že svoje dnešní hodiny už máte skoro odpracované, ale bylo by od vás tak moc lovely, kdyby některá z vás..." A už to jede.

Večer sedáme do auta a jedeme do stáje. Před autem se Lin zastavuje a otáčí se ke mně: „Běž se jemně zeptat miss Gemy, jestli chce jet s námi.“ Chvíli na ní koukám a přemýšlím, kdo je miss Gema, než mi dojde, že to je doga. „Uh, huh, a myslíš, že mi s mým přízvukem bude rozumnět?“ „Máš pravdu, zeptám se jí radši sama.“ Miss Gema se zřejmě rozhodne, že pojede, protože už se pomalu sune k autu. Dexter se Zachem, kterého jede vrátit Julii, už jsou v autě. Auto je sice velké, ale pro 4 lidi a tři psi zas ne tak moc. Dexter si mě evidentně oblíbil, takže mi sedí na klíně, anebo mi neustále vnucuje svůj šíleně ocintaný balonek. Ještěže je stáj blízko.

Ve stáji je jasný program. Roznést čerstvé seno do boxů, přičemž se hned vyskytne problém. Seno pro Angel se nenapařilo, protože Malá Lin špatně zapnula napařovač. Velká Lin se chvíli rozčiluje, jak se jí to mohlo stát, když už je tady TAK DLOUHO, ale pak pronese, že to je prostě tím, že se naučila na dobrovolníky moc spoléhat a opět jí to vytrestalo. Angel tak dostane nenapařené seno a snad to přežije. Odcházíme nakrájet jablka a mrkve pro koně, což mě hned jde instruovat Malá Lin jaká velikost je pro jakého koně, který má radši mrkev, než jablka, kterému se dávají mrkve a jablka do kýblu a komu do sena. Dále je potřeba podle receptu namíchat každému správnou směs žrádla a roznést jim to do boxů - správné směsi odvažuje a mixuje Lin, my jí to sypeme z obřích těžkých pytlů do nádob a pak smíme míchat v kýblech, roznést vodu a znova zahnat koně. Každá stojíme u jedněch dveří od boxu, abychom je za koněm hned zavřeli. Ti se zabořenými čumáky v kýblu ovšem nevypadají, že by se jinak zas někam vydali. Jediný Max má neustále tendence někam odcházet a ochutnávat všechno ostatní, než je žrádlo. Třeba moje ucho.

Jedeme domů na večeři, ke které jsou vždycky zbytky od oběda, anebo z předchozích dnů. Než začneme jíst, tak musíme každý vymyslet 3 věci, za které jsme ten den vděčné. Po jídle se vracíme pozhasínat ve stáji a vypnout tu úděsnou hudbu, kterou koně prý naprosto zbožňují. Lin se se všemi jde před spaním pomazlit, pak jim pozavírá výhledy z boxů a odjíždíme zpět do domu. Ještě si dáváme horký čaj a já se odebírám do karavanu spát.

Autor: Klára Kutačová | úterý 11.12.2018 10:00 | karma článku: 18.10 | přečteno: 666x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

René Flášar

Že života štíplístka - Do roka a do dne

Vším, čím jsem byl, byl jsem rád. A tak budu určitě rád i štíplístkem, alias průvodčím nebo chcete-li stevardem. Využil jsem totiž nabídky společnosti Arriva vlaky a stal se na DP Č jedním z jejích zaměstnanců.

21.1.2020 v 10:54 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.51 | Přečteno: 1070 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.18 | Přečteno: 329 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.34 | Přečteno: 289 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 764 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz