Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

Cesta kolem světa - Ze života v sektě

13. 12. 2018 10:00:00
Když jsem vyrazila dobrovolničit do Kanady, asi jsem si nepředstavovala, že se ocitnu na farmě, která svým fungováním ze všeho nejvíc připomíná sektu. Nebo minimálně naplňuje mojí představu o tom, jak sekty fungují.

4. května – 11. května 2017

Máme tu Lin, šéfku, která určuje všechna pravidla a pak ovečky, tedy dobrovolnice. Od všech je vyžadována slepá poslušnost bez otázek, bez přemýšlení a naprosto ve všem. Vše samozřejmě zabalené do hezkého obalu o tom, jak je práce na farmě nebezpečná, proto je nutné na slovo poslouchat, aby se něco nepěkného nestalo. Slepá oddanost je odměňována (jízda na koni, vyšší pravomoce Malé Lin etc.), jakákoliv známka neoddanosti je více méně nenápadně trestána – práce navíc, sem tam nějaké to zesměšnění, kratší sprcha...

Ale teď už k tomu, jak probíhal další týden na farmě. Časový harmonogram každého dne je stejný. Ráno před 7 snídaně, suché nádobí z myčky, špinavé do myčky, přinést dřevo do domu, odjet do stáje, cestou nadrobit tvrdý chleba pro ptáky podél cesty, vybrat koně na vyjížďku, ostatní do ohrady. Hned druhý den se naučím řídit Wilmu. Škoda, že jezdí tak pomalu, jinak bych si to doma pořídila na běžné ježdění.

Na hodinu s Wilmou doprovázet koně na vyjížďce s jedinou výjimkou a to, když je Julie v práci, to se vypustí všichni koně a projížďka se ráno nekoná.

Jeden z mých posledních dnů se Julie rozhodne, že se ráno nepojede na vyjížďku, ale protože má celý den volno, může se víc věnovat koním i nám. Všechny tak máme chvíli šanci se projet na Maxovi a pak se dívat, jak trénují s Maxem a Angel.

Lin se pak vrací do domu a my jdeme do stáje. Tam se střídá kolečko toho, kdo co dělá s tím, že Princezna stále moc nedělá, protože je tu taková zima. Překvapivě jí to flákání docela prochází a vždycky za ní nejnutnější práci dodělá Malá Lin, anebo já. A v domě si většinou nikdo nevšimne, když ta její část není udělaná.

Ve chvíli, kdy je Malá Lin delegovaná na práci kolem domu a my máme s Princeznou dělat celou stáj, tak zhodnotím, že za ní pracovat fakt nebudu. Že dva koně budou stát v bobkách nenápadně zasypaných pod novými pilinami, mi je sice líto, ale nebudu tu za ní otročit. A fakt nechápu, jak tady Malá Lin mohla víc než měsíc dělat všechno sama. A nevěřím tomu, že by jí Lin nějak šeřila.

Hned druhý den si s sebou beru telefon, že si pustím vlastní hudbu. Když jsou holky venku, pouštím si jí nahlas. Po chvíli přijde Malá Lin a zavelí, že jestli chci poslouchat TOHLE, tak leda do sluchátek, protože to má určitě negativní vibrace. No nevím, co si pod tím mám představit, ale poslušně nosím sluchátka, takže nemusim poslouchat tu jejich „dobře vibrující“ příšernost, kde se navíc opakuje 8 písniček pořád dokola.

V koňských stáních se vždycky vyhazují mokré piliny, ostatní se zametají tak, aby pod kýblem na vodu a žrádlo byla jen guma a nové piliny se sypou do toho rohu, kam koně nechodí kadit a z něho už si je postupně rozkopou po celém boxu. Druhý den mám stranu Maxe, a Malá Lin mi ukazuje, který je ten roh, kam se sypou piliny, protože tam Max nikdy nechodí. " Vážně? Tak proč je tam ta velká hromada? Není lepší ten druhý fakt čistý roh?" Malá Lin kouká na ten stejný metabolický produkt: "Ne, dáme je tam, Max ten roh nikdy nepoužívá!" Okey, takže v této stáji máme velký problém. Máme tu zcela evidentně koně, který se umí teleportovat do rohu, který Max NIKDY nepoužívá...

Další dny už s námi Malá Lin nechodí do stáje, protože pracuje kolem domu - pleje záhonky, opravuje plot, myje Lin auto. Ráno po vyjížďce vždycky zahlásí, že je jí to moc líto, ale musí si vzít Wilmu, protože by jí dole třeba mohla potřebovat a přece si pro ní nebude chodit nahoru, tak ať si nějak poradíme bez ní. Je to taková malá schválnost, která nám ovšem dost přidělává práci. S Wilmou se totiž jezdí pro těžké věci, které bychom teď měly tahat v náruči. Třeba 6 desetikilových balíků pilin. Normálně by je člověk u kontejneru naložil na Wilmu a dovezl do stáje, bez ní by to znamenalo jeden po druhém nést asi 100 metrů. Taky za ní taháme naložené kolečko se dřevem do domu.

No co, nějak si poradíme. Když je čas dojít pro piliny, vezmu kolečko, ve kterém se vozí seno, že balíky naložím na něj. Sice se tam nevejdou všechny, ale radši půjdu dvakrát s kolečkem, než 6x s těžkým balíkem v náruči. Když jedu s druhou várkou, dostaví se Malá Lin s Wilmou. Prý má zjistit, proč nám to tak strašně moc trvá. Když mě vidí s kolečkem a pilinami, tak hned spustí, že to se nesmí. Ptám se proč. „Protože takhle to Lin nedělá!“ „Ale vždyť je to takhle bez Wilmy (a vlastně i s ní, protože v kolečku to člověk doveze až do skladu a ne jen před stáj) jednodušší.“ „To ano, je to dobrý nápad, ale my to tady takhle neděláme!“ Okey. Malá Lin se do své role vžila velmi rychle a velmi dobře, takže se z ní stává skvělá kontrolorka toho, jestli všechno děláme přesně tak, JAK TO DĚLÁ LIN! No, nakonec to stejně dělám celý týden po svém za tichého souhlasu Princezny, protože si odmítáme zničit záda.

Po práci ve stáji se každý den vracíme na oběd a práci v domě. V den, kdy Malá Lin drhne auto se vrátíme přesně ve chvíli, kdy ho celé naleštěné předává Lin. Musím podotknout, že to je auto, ve kterém se vozí psi, ze ketrých občas opadává bláto, hnůj a slintají všude kolem, odpadky, které tečou do kufru i na zem a obecně se používá spíš jako traktor, takže je jednak neskutečně špinavé a druhak docela smrdí. Po tom, co se mu Malá Lin celé dopoledne věnuje, vypadá, jako kdyby právě vyjelo z továrny. Načež Lin vleze dovnitř, utře neviditelné smítko z palubky a zahlásí: „Jistě to šlo udělat i líp, zlatíčko.“ To už nevydržím, protože když vidím, jak se Malá Lin snaží téhle fůrii neustále zavděčit a bere jí minimálně za polobohyni, dovolím si říct, že čistější to auto být nemohlo. Lin jen mávne rukou a usměje se.

Po jídle mě pošle pro tyčku na kontrolu stavu vody v nádrži, kterou den před tím doplnili. Překvapivě je plná. Lin se jen usměje a sdělí mi, že moje sprcha, na kterou mám po 4 dnech nárok se bude muset zkrátit na 5 minut. A žádné mytí vlasů. "Ta voda taaaak rychle ubývá."

Lin se vůbec velmi často usmívá. Její úsměvy se dají rozdělit na několik druhů:

Úsměv č.1 nasazuje na všechny ty LOVELY věci. Takže na psy, koně a kočky.
Úsměv č. 2 je přesně ten, po kterém bude následovat: „Šlo to udělat líp, zlatíčko.

Úsměv č. 3 je pro chvíli, kdy se zeptáte, zda je ještě potřeba něco udělat. Doprovází ho: „Ne, zlatíčka máte volno.

Úsměv č.4 následuje do 5 minut, kdy jste se hezky usadily ke krbu a doprovází ho: „Bylo by moc lovely, kdyby některá z vás... Do 10 minut makáme všechny. Dokonce i Princezna.

Úsměv č 5. „Kde je *DOSAĎ JMÉNO PSA/KONĚ* Pokud nevypálíte ihned správnou odpověď, tak následuje úsměv č.6 a to fakt nechcete. Při něm srší blezky z očí a je vám důrazně vysvětleno, že: „My tady vždycky víme, kde je které zvíře, protože, co kdyby je chtěl někdo ukrást?!"

Obědy - většinou bývá nějaká obměna zeleninové směsi z velkého napařovacího hrnce. Hodně receptů je indických a Lin je má od svého bývalého manžela. Při obědě nám Lin vysvětluje, jak správně vychovávat psy (prý o tom měla i pořad v televizi). Mně totiž občas ujede, že na některého z nich zakřičím, většinou „FUJ!“, když se mě snaží ožužlávat, nebo mi krást jídlo, případně se začnou rvát. Ale tady se psům neříká ne, nesmíš... Tady se jim vysvětluje, jak moc lovely by bylo, kdyby začli dělat něco jiného. Moje první okřiknutí Lin jednou přejde se zdviženým obočím a následně mi začne vysvětlovat, že takhle se to nedělá. Se psy i koňmi se má mluvit normálně, jako s lidmi. A rozhodně od nich nemám chtít nic, co bych nechtěla po ní. Jasně. Jak to funguje vidíme za chvíli. Hux, Dex a Zach se začnou šíleně rvát, štěkat u toho, kácet nábytek. Lin stojí u kuchyňské linky a klidným hlasem povídá: „Chlapci, bylo by od vás moc lovely, kdybyste se přestali prát a začli si třeba tiše hrát s tou plyšovou housenkou.“ Případně: „Chlapci, my u jídla taky neštěkáme, tak by bylo moc lovely, kdybyste ani vy neštěkali.“ Asi si dokážete představit, jaký efekt to má na jmenované, že jo? A kolikrát denně vlastně Lin o něčem řekne, že to je, anebo by bylo lovely?

Odpolední práce je většinou stejná, jako jsem popisovala minule. Jen občas se najde nějaká výjimka. Třeba, když přijde Lin a zahlásí, že dnes máme vyrobit přání k narozeninám pro Maxe, protože mu zítra bude 9. Přemýšlím, kdo je Max, jestli její vnuk? Nakonec se ptám a je mi vysvětleno, že přece náš Max. Pořád z toho nejsem moc moudrá, protože jediná osoba mužského pohlaví, kterou jsme tu zatím potkali opravdu nebyla devítiletý klučina, ale Juliin manžel. „Max. Náš velký kluk!“ „Kůň Max?“ „Samozřejmě!“ „Ach tak.“ „A hlavně, aby byla ta přání co nejvíc lovely!“ uzavře to Lin, než zase zmizí v neznámu. Malá Lin, která už se dopracovala k tomu, že už chodí i stejně oblečená jako Lin, se vrhne do svého pokoje, přinese papíry, lepidlo a fixy. Okey. Koho chleba jíš... Tak vyrobím přáníčko pro koně. Myslím, že poprvé a naposled v životě, tak ať to stojí za to.

Další den ráno mu Julie nese jablečný mufin z Tim Hortons se svíčkou, zpíváme mu Happy Birthday a čteme mu, co jsme napsali do přání. Ta mu pak Lin věší nad box a následně si je prý založí do složky, co má každé zvíře, aby měla památku na své dobrovolnice. Na druhou stranu, proč ne, když jim to dělá radost. Maxe to zajímá jen do té doby, než spolkne mufin a následně se nás snaží okousat všechny, když mu čteme. Pozitivní je, že nějakou tu sladkou věc má Julie i pro nás. U Lin v domě totiž platí pravidlo žádného cukru, čokolády, ani ničeho dalšího nezdravého, zatímco stáj patří Julii a jejímu muži, takže nám občas něco dovezou a nechají to v kuchyňce. Taková roztomilá vzpoura proti pravidlům. Julie se zároveň občas snaží Lin krotit, když už začne vymýšlet moc velké hovadiny, ale ne vždycky se jí to povede.

Jindy je ale odpolední práce o dost náročnější. Třeba odvozit z louky všechnu slámu a staré seno, co se tam nahromadilo za zimu. Další den kydáme asi tak tunu (možná i víc) hnoje a starého sena z přístřešku u stáje. Rovnáme „trávníkové panely“ kolem pítka ve velkém výběhu, vybíráme bordel a větve z hodně zarostlé louky, upravujeme po zimě zahradu. No a vždycky to končí tím, že nám Lin s úsměvem sdělí, že všechno šlo udělat lépe a rychleji.

Po vykydání všeho toho v bahně zašlapaného sena z louky se vracíme s pocitem dobře odvedené práce a poměrně zmrzlé. Lin nás vítá mezi dveřmi „Dnes jste tam byly nějak dlouho, zlatíčka.“ „Malá Lin hned odpovídá, že ano, protože jsme to chtěly mít hotové a nenechávat si část na zítra.“ (Takže jsme se dohodly, že budeme dělat dneska hodinu přes vymezený čas.) A Lin se stále stejným úsměvem pokračuje: „Ale to jsem myslela, zlatíčka, jistě to šlo udělat rychleji. A lépe. Ale teď už to tedy nechte.“

Když vykydáme 40 vrchovatých koleček hnoje z přístřešku u stáje dolů na hnojiště, zjistíme, že už skoro nemáme kam vyvážet. Jdeme se tedy zeptat Lin, kam s tím zbytkem. A ona se na nás tentokrát podívá velmi smutně, zahlásí, že to mělo být hnojiště na celé jaro, a že jsme to tedy měly udělat nějak líp, třeba to neodvážet. Skoro mám chuť to do toho přístřešku navézt zpátky.

Při těchto činnostech ovšem dochází i k úsměvným situacím. Celou dobu nám totiž asistují i koně. Max je poměrně přítulný, takže ho má neustále některá z nás jako ocásek za sebou. Se mnou chodí velmi rád vyvážet kolečka. Radostně pak rozhazuje hnůj všude kolem. George zase všechno z kolečka vyhazuje rovnou v přístřešku. Malá Lin si tak před něj stoupne a zcela vážně mu začne vysvětlovat, že my se mu to tady snažíme udělat hezké, tak by nám v tom mohl pomoct tím, že by teď odešel a nepřidělával nám zbytečnou práci. George jí na to odpoví po svém. Se zdviženým ocasem. Pak ještě převrhne kolečko a odkluše pryč.

Vedle stojí Princezna a v krátké bundičce a tenoučkém svetru se klepe zimou. Já se neprozřetelně zeptám, jestli s sebou tedy nemá něco teplejšího na sebe. Smutně se na mě podívá a pronese, že s sebou moc teplých věcí nemá, protože čekala, že tu bude stejně, jako v Anglii. "Stejně jako v Anglii?" "Kanada přece patří pod Británii, měli by tu mít stejné počasí!" Přemýšlím, jestli se dá spáchat Harakiri vidlema.

Další den je zase v hlavní roli Victor, který mi do teď přišel jako nejpohodovější kůň. Max je sice mazel, když chce, ale umí být i hodně zákeřný a Gorge je kousavý neustále, takže od toho se držím co nejdál. Od Victora většinou žádnou záludnost nečekám, takže když ke mně přijde a hryzne mě do ramene (naštěstí přes mých asi 10 vrstev, takže to skončí jen modřinou) jsem docela překvapená, avšak ochotná se bránit násadou od vidlí. Malá Lin se rozhodne vyřešit situaci dle Lin, tedy si stoupne poměrně chytře tak, aby mezi ní a koněm bylo kolečko a začne mu opět vysvětlovat, že vůbec není lovely, když kouše lidi, kteří se mu to tady snaží udělat hezké, a že by se za to teď měl stydět. Victor obejde kolečko a rafne jí taky.

Po odpolední práci nastává „relax“ u kamen. Tedy chvíle sezení na jakémkoliv dostupném místě, drbání psů a mezi tím všechno, co by bylo moc lovely, kdybychom to udělaly. Jediná chvíle, kdy je fakt klid je, když běží Coronation street. To je britský seriál, který už běží 50 let a Lin prý ještě nevynechala jediný díl. Trochu mě překvapuje, že tahle na úrovni paní, která žije tak moc v souladu s přírodou a já nevím, co ještě, pak čumí na takovouhle slátaninu. Jakmile začnou koncové titulky, je pomalu čas vyrazit do stáje chystat večeře pro koně a vrátit je do boxů. To už se většinou nic zásadního neděje.

Před večeří opět vymýšlíme 3 věci, za které jsme vděčné. Většinou se snažím vymyslet něco fakt hezkého, ale ve „sprchovací den“ si neodpustím sarkastickou poznámku, že jsem vděčná za to, že jsem si mohla dopřát tak skvělou a dlouhou sprchu. Na druhou stranu je na společných povídacích večeřích dobré, že mi Lin opravuje angličtinu, jakožto jediné nerodilé mluvčí. Po jídle jdeme „uspat koně“ a rozcházíme se do svých postelí.

V karavanu je pořád zima, ale elektrická dečka je parádní vynález. Většinu večerů tedy lezu rovnou do peřin a ani se nepokouším číst. Vymyslela jsem si skvělý způsob, jak na dece rozprostřít prádlo na druhý den, abych se ráno neoblékala do studeného, docela to funguje. Každovečerní rituál doplním o omotání hlavy mikinou, přečtení skoro nečitelné zprávy „Dobrou noc“ na rozbitém mobilu a brečení do polštáře.

Jeden jediný výjimečný den nastane o víkendu, kdy Lin vyhlásí, že jede do města. Vzhledem k tomu, že potřebuju naposílat Vojtovi náhledy fotek z Ameriky, aby je měl připravené na přednášky, přesvědčím Lin, abych mohla jet taky a nechala mě někde v kavárně. (Na farmě se internet používat nesmí.) Chvíli odporuje, že vždycky jezdí jen ten, kdo má největší zásluhy a tedy Malá Lin, protože už je tu několikátý měsíc a vůbec nepočítala s tím, že někdo z těch, co tu jsou na kratší dobu by vůbec do města chtěl. Podotknu, že v popisu toho, jak to tu funguje měla napsáno, že volná odpoledne se dají trávit ve městě, které ovšem není „kousek“, jak uváděla, ale 12 km a místní doprava žádná. Prý samozřejmě, ale jen v létě, kdy jsou k dispozici kola. Pak následuje zakroucení hlavou, úsměv, že to tedy bude muset asi trochu poupravit a do města mě tedy vezme.

Vyrážíme před obědem, Lin mě vysadí v Tim Hortons, že tam prý skvěle vaří a mají tam stabilní wifinu, abych mohla udělat, co potřebuju. Dost mě překvapí, že mi dá peníze na jídlo. Prý to tak dělá vždycky, pokud dobrovolnice ten den celý pracuje, ale doma neobědvá. Díky tomu si můžu koupit malý oběd. Tim Hortons fakt není určený k tomu, aby tam člověk obědval. Ale kafe tu mají ucházející a jablečný donut je dobrý. Wifina samozřejmě na to, co potřebuji nestačí, takže to byly trochu zabité tři hodiny, ale alespoň jsem je netrávila ve psím pelechu.

Půl hodiny před tím, než mě má Lin vyzvednout zajdu do vedlejšího levného obchodu a pořídím si pár podvratných věcí - čokoládu, sušenky a colu - bez cukru, asi abych nebyla až takový rebel. A pak pár hodně užitečných věcí - pořádné punčocháče a teplou čelenku.

Lin mě překvapí tím, že jde nakoupit donuty. Myslela jsem, že je veze holkám, ale místo toho je dá doma psům, že prý je mají rádi. Po návratu na farmu vynosíme nákup, uklidíme a probíhá běžná rutina s večerní stájí. Po ní si dáváme čaj a Lin v mikrovlnce ohřeje rozmačkaný banán s kokosovým cukrem. Musím říct, že to je dost dobré.

Před pár dny jsem se rozhodla, že už tady toho mám fakt plný zuby a navíc se čím dál tím víc začínam dusit ve stáji. Problém je, že pokud tady skončim v nemocnici, tak se nedoplatim, pojistka totiž nekryje chronická onemocnění. V Bolívii se to dalo, to stálo 300Kč, ale jak by to asi dopadlo tady? Proto jsem hodila na couchsurfing, že hledám hrdinu, který mě zachrání od zlé čarodějnice. Ozval se mi sympaťák Yuvi, že pokud stále hledám, můžu přijet k němu.

Domlouvám se s ním, že dojedu 12. května. Noc před tím se rozhodnu strávit v nějakém hostelu, abych se dostatečně odblešila a všechno si vyprala. Nechci přijet k cizímu člověku domů s tím, že jsem se už 5 dní nemohla osprchovat. On mi sice tvrdí, že to je v pohodě, a ať přijedu rovnou, že má i pračku a sušičku, ale nechce se mi riskovat, že bych přijela a on mě rovnou vyhodil, že strašně smrdím.

10. května to oznamuji u oběda Lin. Snažím se jí to vysvětlit po zdravotní stránce, to že nesouhlasím s její životní filozofií z toho radši vynechávám. I když to jde dost těžko, protože mi hned začne vysvětlovat, že astma je jen otázkou pevné vůle a životního stylu. Přemýšlím, jestli tohle vykládá i Angel, která má taky alergii a astma, anebo se to u koní bere jinak, když jí kvůli tomu každý den napařují seno.

Nakonec mi ale dokonce slíbí, že mě odveze do Toronta, protože tam veze svojí maminku na návštěvu k sestře. Tak to jsem fakt nečekala. Původně jsem myslela, že se tady budu ráno tiše plížit k silnici a v lepším případě se mi podaří někoho stopnou aspoň do Port Hope na autobus. Jinak den probíhá jako každý jiný. Sice bych dneska zase měla mít nárok po 4 dnech na sprchu, ale ani se na to neodvažuju zeptat.

Večer si jen zabalím věci a na noc se ke mně do karavanu vplíží Eric. Že tam straší přes den mi až tak nevadí, ale v noci mě trochu irituje. I tak ho zkusím chvíli tolerovat. Dokonce zkouším i lininu metodu klidného rozhovoru. Třikrát ho upozorním, že jestli se mi ještě jednou projde přes břicho, tak ho vyhodím. Evidentně mi ale pro můj přízvuk nerozumí, takže ho vezmu a vyhodím. Tím pádem jsem ale přišla o všechno to skvělé nakumulované teplo za poslední hodinu. Sakra. Eric se pak uraženě usadí před prosklenou stěnu a začne si o ní brousit drápky. Snad se do rána neprodrápe dovnitř, jde z něj strach.

Ráno vstávám, Eric na mě výhrůžně mňouká za oknem, ale snažím se ho ignorovat a jdu na snídani, při které mi Lin se sladkým úsměvem oznámí, že se nakonec rozhodla, že mě nikam neodveze. Do Toronta sice jede, ale s sebou mě neveme. „Ok, půjdu pěšky do Port Hope, cestu znam.“ „To ale nemůžeš!“ „No, jinak to nepůjde, takže co se dá dělat. Někoho si cestou stopnu." "V Kanadě je stopování ilegální." "Tak to mě čeká dlouhá cesta, co se dá dělat." „No dobře, odvezu tě do Oshawy.“ Ta je asi na půl cesty do Toronta a jezdí z tama vlaky, což je fajn.

Místo ranní projížďky jdu uklidit a vyluxovat v karavanu. Na čistě převlečené posteli se okamžitě začne rozvalovat Eric. No co, mě už je to jedno. Mám hotovo tak akorát, když dojede Lin zpět z vyjížďky. Ještě se zaběhnu rozloučit do stáje s koňmi, holkama, Julií a mým oblíbencem Zachem, a pak už jedeme. V Port Hope zajedeme do místního domova s pečovatelskou službou vyzvednout maminku. Té je přes 90 a rozhodně bych jí na to nehádala. Popravdě ani u Lin bych neodhadovala, že je jí 70. Takže si chvíli popovídáme a už mě vyhazují u nádraží.

Loučím se s Lin i s jají maminkou a jdu shánět lístky na vlak do Toronta. Paní u pokladny je moc hodná, protože mě upozorní, že vlak jejich společnosti tam fakt za chvíli jede, ale stojí asi 100x víc, než místní příměstské vlaky, které jezdí co půl hodinu a stojí pár dolarů. Děkuji a jdu do vedlejší pokladny.

Jeden vlak už bych nestihla dohnat, takže si chvíli sedám a čekám. Poté se odeberu do krásného dvoupatrového vlaku, kde jsem snad jediná cestující. Za chvíli se z místního rozhlasu ozvou dva hlasy – ženský a mužský, s tím, že máme vítat na palubě, oni jsou naši stevardi a pokud budeme mít cestou jakýkoli problém, nemáme váhat se na ně obrátit. Nicméně teď už žádný problém nemám, takže začnu vymýšlet hověziny. Třeba, že bych mohla projet Jihovýchodní Asii na kole, než ale stihnu tomuto plánu dát nějaký jasnější obrys, vystupuji v Torontu.

Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 13.12.2018 10:00 | karma článku: 21.38 | přečteno: 914x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 275 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 719 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 254 | Diskuse

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LXIV - Kőszeg /H/

...akýsi pán umýval okná v náprotivnom dome a sem tam zaznamenával prechádzajúcich, obzerajúcich, fotiacich, ale nedal sa rušiť. Veď bol máj a v máji by mali byť okná číro priepustné všetkému krásnu...

15.1.2020 v 19:12 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 104 | Diskuse

Jan Lněnička

České dráhy zrušily zpáteční jízdenky

Možná s touto zprávou přicházím s křížkem po funuse, ale já jsem té zprávě, kterou mi sdělila manželka, když po mně chtěla, abych podepsal petici právě proti tomuto zrušení, nechtěl věřit.

13.1.2020 v 16:05 | Karma článku: 29.99 | Přečteno: 2601 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz