Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

Cesta kolem světa - Toronto I

18. 12. 2018 10:00:00
Původně jsem nechtěla v Torontu trávic víc, než 3 dny, ale nakonec mě tu díky "útěku z farmy" a azylu přes couchsurfing čeká dnů 10.

11. května 2017

Přijíždím příměstským vlakem z Oshawy na hlavní nádraží v Torontu. Tady se jako první snažím někde chytit wifi, abych si mohla stáhnout mapu a zjistit, jak se dostanu do hostelu. Ten je hned na zelené lince metra u stanice metra Donlands. Já jsem momentálně na žluté lince, která vede ve tvaru U a já jsem přímo v jejím středu na stanici Union. Tím pádem ať odsud pojedu jakýmkoliv směrem, vždycky se dostanu na druhou zelenou linku, která vede od východu na západ a žlutou protíná ve dvou stanicích.

Sbíhám dolů do metra a před přestupní stanicí se ještě snažím trochu zorientovat v mapě. Všimne si mě místní paní a ptá se, zda mi může nějak pomoct. Vysvětluji, kam jedu a ona hned, že mi pomůže přestoupit, protože i místní mívají občas problém trefit správný vlak. Sice jede uplně jinam, ale prý má ještě čas před domluvenou schůzkou s dcerou, takže mi ráda pomůže. Po pár minutách mě "posadí" do správného metra, popřejeme si hezký den a já dojíždím na stanici Donlands.

Hostel The Only Backpackers Inn je od ní doslova za rohem - v zářivě barevném patrovém domku. Recepci nemá, místo toho se člověk nahlásí v baru a dostane kartu k pokoji. K tomu se jde nahoru po schodech do velmi výrazně barevné chodby, kterou zdobí různé nmandaly a ornamenty. Trochu Hipízácké doupě, ale to se dalo od nejlevnějšího hostelu ve městě čekat. Samotný pokoj se dvěmi palandami pro 4 ženy je vymalovaný o něco střízlivěji a je tu nad očekávání čisto. V rychlosti odhazuji věci do skříňky a pod postel, beru si poslední čisté prádlo, které jsem si na farmě schovávala v igelitovém pytlíku, aby nezačlo smrdět a jdu hledat sprchu. Koupelna je společná pro několik pokojů, nachází se na další šíleně barevné chodbě a musím říct, že i ta mě překvapuje svojí čistotou.

Asi po třech sprchách a milionu umytí vlasů už si připadám alespoň trochu čistá. Z chodby od koupelny je přístup na hezkou terasu, kde musí být poměrně příjemné posezení, když je venku hezky. Dokonce tu mají i gril. A taky tu mají krabici s oblečením, kam člověk může odložit, co už nechce a naopak si vzít to, co využije. Přistupuji k lehké obnově svého šatníku, čímž získávám alespoň jednu slušnou černou košili s krátkým rukávem a konečně se odvážím vydat do terénu. Kus od hostelu je obchod Dolarama, kde mají na místní poměry levné jídlo, takže si tam nakoupím nějaké základní suroviny a odcházím do podzemní kuchyně vařit. Kuchyně je teoreticky přístupná i z baru, ale mě se něpodaří najít správné dveře, takže jdu přes horní terasu, ze které vede venkovní schodiště. Kuchyně a přilehlá jídelna jsou velké a skvěle vybavené. Je tu několik obřích sporáků, poměrně logicky uspořádané nádobí a dvě velké lednice pro ubytované. Koromě mě je tu pár dalaších lidí a všichni něco poměrně složitě vyvařují, zatímco já vařím plněné těstoviny a prefabrikovanou omáčku, jako v Jižní Americe.

Když mám "uvařeno", tak mě ostatní zvou, abych si sedla k nim ke stolu. Všichni jsou tady na chvíli, než si seženou v Kanadě nějakou práci. Jedna ze slečen je poměrně zoufalá, protože neustále obíhá pracovní pohovory a pořád se jí nedaří nic najít. Další dvě už práci mají a za pár dní do ní mají nastoupit. Já jsem tu asi jedna z mála, co jen cestuje a nechystá se v Kanadě na nějakou dobu usadit. Tedy ne, že bych nechtěla, kdyby to bylo jen trochu možné. Ale na to jsem si holt zvolila špatný obor činnosti.

Po jídle se jdu podívat do dalšího sklepa, jestli už je volná pračka, na kterou jsem si koupila u baru žeton. Mám štěstí, takže do obřího bubnu nacpu téměř všechno svoje prádlo, nechávám si jen to, co mám na sobě. Pak odcházím alespoň na hodinku spát. Sice by se tu asi dalo dělat spousta jiných věcí, ale já jsem utahaná a pořád strašně zmrzlá, takže jediné o co stojím, je můj teplý spacák a měkká postel.

Z hodinky je nakonnec několik, takže z postele vstanu až za tmy. Sakra a prádlo je samozřejmě v pračce. Tak honem běžím dolů do sklepa, přehodit všechno do sušičky a za hodinu zas pro to. To už je bar plný lidí, takže když přes něj jdu s plnou náručí spodků a svršků, jsem celkem středem pozornosti. Jen doufám, že ze mě cestou nebudou odpadávat žádné svršky, ani spodky.

V pokoji zkusím všechno zas nějak rozumně zabalit, vezmu si knížku a protože jsem spala odpoledne, nedaří se mi teď usnout. Když už se začne blížit půlnoc, vypínám čelovku a snažím se spát. Problém je, že když nejsem utahaná jako kotě, nedaří se mi vypnout mozek. Takže první noc v Torontu bude bezesná. Nad ránem přichází má jediná spolubydlící, místní bar je asi dobrý. Chvíli po tom se mi konečně podaří usnout

12. května 2017

Check out je tady ve 12, ale snídaně jen do deseti, takže ani dopoledne moji noční insomnii zrovna nevytrhne. Snídani stihnu chvíli před tím, než začnou všechno zklízet. Vybírám si jeden z malých stolků, u kterého jsou zdánlivě nejpohodlnější židle. Zdá se, že tu žádné dva kusy nábytku nejsou stejné. Snídaně je připravená na baru a překvapuje mě, jaký je tu velký výběr. Několik druhů čaje, káva, džus, mléko, zrní do mléka, tousty s marmeládou a nutellou, ovoce. Bar je ráno vylidněný, buď všichni ještě spí, anebo už jsou naopak někde ve víru velkoměsta. Pro mně je taky na čase se do něj vydat. S recepčním se domluvím, že si tu můžu nechat batoh do odpoledne, protože s Yuvim mám sraz až večer, po tom, co skončí v práci. Tím pádem mám pár hodin na poznávání Toronta.

Přecházím k metru, kde si chci u okýnka koupit lístek stejně, jako jsem si ho kupovala na nádraží. Tady to ale funguje jinak. Pán v kukani mi to asi vysvětluje, ale nefunguje mu mikrofon. Slyšet je až ve chvíli, kdy začne fakt nahlas křičet něco o blbech, co ho připravují o čas. Pán za mnou mu sdělí, že blb je tu asi někdo jiný, a že by ho nikdo o čas nepřipravoval, kdyby mluvil pořád tak, aby ho zákazníci slyšeli a pak mi poradí, že musím hodit žeton - Token - do pokladničky vestavěné do pultu před kukaní. Problém je, že žetony nemám. Nakonec si kupuju nějaký výhodný žetonový balíček, tři tokeny za 9 dolarů a jeden rovnou házím do pokladničky. Ještě si nechám od dalšího kolemjdoucího poradit, že při přestupování na jinou dopravu si musím vytisknout doklad o zaplacení v automatu, který je vždycky někde poblíž přestupu, anebo výstupu. Zároveň prý ale člověk nesmí jet zpět, na to už si zas musí koupit jiný lístek. O tomto systému se dá říct ledasco, ale asi ne to, že by byl jednoduchý, či třeba intuitivní a už vůbec ne, že jsem ho za celý svůj pobyt v Torontu někdy opravdu pochopila.

Odjíždím na západ k High parku. Bohužel ale není uplně hezké počasí na nějaké velké trajdání. Škoda. Dost jsem se sem těšila. I tak dojdu docela daleko, krom části parku se projdu i po různých obytných čtvrtích s malými domky i po obřích sídlištích. Ani nevím jak rychle utíkají hodiny, takže abych stihla být v centru včas, je potřeba se zas vrátit k hostelu. Chytám tak jeden autobus, který jede na východ po Queen street a v něm se doptám, kde mám přestoupit, abych se dostala na autobusové nádraží Donlands. I když mi řidič poradí, tak samotnou přestupní zastávku hledám docela dlouho, je totiž docela dobře schovaná. Naštěstí mi poradí ochotní místní.

Pak už si jen beru batoh a opět metrem, když už alespoň přibližně vím, jak na něj, odjíždím do centra. S Yuvim máme sraz u hokejové haly, kde pracuje. Prý ho poznám tak, že bude vypadat jako bezdomovec na longboardu. Tak nevím, nevím, jestli v Kanadě nosí bezdomovci společenské kalhoty a košile s proužkem. Ten longboard už pravda je. Vzájemně si potřesem rukama a on se hned nabízí, že mi vezme batoh. To s díky odmítám, co jsem si naložila, to si odnesu. Tak prý jestli mi nevadí s tim tak 2 km jít. Jasně, že nevadí. Yuvi na mě po chvíli chůze kouká a povídá něco o tom, že jestli takhle rychle chodím se zátěží, tak se mnou nikdy nechce nikam jít, když jí mít nebudu. Musím říct, že větší sympaťák se mě asi nemohl ujmout.

Na půli cesty se zastavujeme u obchodu. Yuvi velí, ať čekám venku, že zaběhne jen pro nějakou čerstvou zeleninu, protože už mu doma došla. Chvíli čekám a dívám se na jezero. Následně už dojdeme k němu domů. U dveří mi vysvětluje, jak funguje bezpečnostní systém domu. Obyvatelé vstupují na kartu, ale pokud k němu půjdu já bez ní, tak musím zazvonit, on mi otevře a zároveň tím odblokuje výtah. Ale jen k němu do patra, takže se nesmím splést, jinak uvíznu v přízemí.

V domě je taková malá zvláštnůstka. Pro asiaty je nešťastné číslo 4 - protože se v Čínštině vyslovuje podobně, jako slovo smrt. A pro evropany a severoameričany je zas nešťastná 13. Takže chybí patra s číslem 4 a 13. Tím pádem sice jedeme do 15. patra, ale reálně do 12. Tak jako tak, výheld je tu hezký.

U sebe doma mě Yuvi zaparkuje v obýváku a sebe ke sporáku. K večeři bude výborné kuře na kari, pro mě nepálivé, pro něj hodně pálivé. Jeho maminka to vařila jako slavnostní jídlo a návštěva nového couchsurfera je důvodem k oslavě. To je milé. Takže sedáme k večeři a povídáme o všem možném. Yuvi je ajťák, ale má naprosto neskutečný přehled o geografii a historii a poctivě si nastudoval co nejvíc o České republice. Nakonec se dostáváme i k výhodám a nevýhodám Evropské unie a nakonec k cestování.

Ještě se domlouváme, jak to udělat, abych tu mohla normálně fungovat, zatímco on bude v práci a poměrně pozdě v noci se odebíráme spát.

Autor: Klára Kutačová | úterý 18.12.2018 10:00 | karma článku: 16.97 | přečteno: 468x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 275 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 719 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 254 | Diskuse

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LXIV - Kőszeg /H/

...akýsi pán umýval okná v náprotivnom dome a sem tam zaznamenával prechádzajúcich, obzerajúcich, fotiacich, ale nedal sa rušiť. Veď bol máj a v máji by mali byť okná číro priepustné všetkému krásnu...

15.1.2020 v 19:12 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 104 | Diskuse

Jan Lněnička

České dráhy zrušily zpáteční jízdenky

Možná s touto zprávou přicházím s křížkem po funuse, ale já jsem té zprávě, kterou mi sdělila manželka, když po mně chtěla, abych podepsal petici právě proti tomuto zrušení, nechtěl věřit.

13.1.2020 v 16:05 | Karma článku: 29.99 | Přečteno: 2601 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz