Cesta kolem světa - Toronto I

Původně jsem nechtěla v Torontu trávic víc, než 3 dny, ale nakonec mě tu díky "útěku z farmy" a azylu přes couchsurfing čeká dnů 10.

11. května 2017

Přijíždím příměstským vlakem z Oshawy na hlavní nádraží v Torontu. Tady se jako první snažím někde chytit wifi, abych si mohla stáhnout mapu a zjistit, jak se dostanu do hostelu. Ten je hned na zelené lince metra u stanice metra Donlands. Já jsem momentálně na žluté lince, která vede ve tvaru U a já jsem přímo v jejím středu na stanici Union. Tím pádem ať odsud pojedu jakýmkoliv směrem, vždycky se dostanu na druhou zelenou linku, která vede od východu na západ a žlutou protíná ve dvou stanicích.

Sbíhám dolů do metra a před přestupní stanicí se ještě snažím trochu zorientovat v mapě. Všimne si mě místní paní a ptá se, zda mi může nějak pomoct. Vysvětluji, kam jedu a ona hned, že mi pomůže přestoupit, protože i místní mívají občas problém trefit správný vlak. Sice jede uplně jinam, ale prý má ještě čas před domluvenou schůzkou s dcerou, takže mi ráda pomůže. Po pár minutách mě "posadí" do správného metra, popřejeme si hezký den a já dojíždím na stanici Donlands.

Hostel The Only Backpackers Inn je od ní doslova za rohem - v zářivě barevném patrovém domku. Recepci nemá, místo toho se člověk nahlásí v baru a dostane kartu k pokoji. K tomu se jde nahoru po schodech do velmi výrazně barevné chodby, kterou zdobí různé nmandaly a ornamenty. Trochu Hipízácké doupě, ale to se dalo od nejlevnějšího hostelu ve městě čekat. Samotný pokoj se dvěmi palandami pro 4 ženy je vymalovaný o něco střízlivěji a je tu nad očekávání čisto. V rychlosti odhazuji věci do skříňky a pod postel, beru si poslední čisté prádlo, které jsem si na farmě schovávala v igelitovém pytlíku, aby nezačlo smrdět a jdu hledat sprchu. Koupelna je společná pro několik pokojů,  nachází se na další šíleně barevné chodbě a musím říct, že i ta mě překvapuje svojí čistotou.

Asi po třech sprchách a milionu umytí vlasů už si připadám alespoň trochu čistá. Z chodby od koupelny je přístup na hezkou terasu, kde musí být poměrně příjemné posezení, když je venku hezky. Dokonce tu mají i gril. A taky tu mají krabici s oblečením, kam člověk může odložit, co už nechce a naopak si vzít to, co využije. Přistupuji k lehké obnově svého šatníku, čímž získávám alespoň jednu slušnou černou košili s krátkým rukávem a konečně se odvážím vydat do terénu. Kus od hostelu je obchod Dolarama, kde mají na místní poměry levné jídlo, takže si tam nakoupím nějaké základní suroviny a odcházím do podzemní kuchyně vařit. Kuchyně je teoreticky přístupná i z baru, ale mě se něpodaří najít správné dveře, takže jdu přes horní terasu, ze které vede venkovní schodiště. Kuchyně a přilehlá jídelna jsou velké a skvěle vybavené. Je tu několik obřích sporáků, poměrně logicky uspořádané nádobí a dvě velké lednice pro ubytované. Koromě mě je tu pár dalaších lidí a všichni něco poměrně složitě vyvařují, zatímco já vařím plněné těstoviny a prefabrikovanou omáčku, jako v Jižní Americe.

Když mám "uvařeno", tak mě ostatní zvou, abych si sedla k nim ke stolu. Všichni jsou tady na chvíli, než si seženou v Kanadě nějakou práci. Jedna ze slečen je poměrně zoufalá, protože neustále obíhá pracovní pohovory a pořád se jí nedaří nic najít. Další dvě už práci mají a za pár dní do ní mají nastoupit. Já jsem tu asi jedna z mála, co jen cestuje a nechystá se v Kanadě na nějakou dobu usadit. Tedy ne, že bych nechtěla, kdyby to bylo jen trochu možné. Ale na to jsem si holt zvolila špatný obor činnosti.

Po jídle se jdu podívat do dalšího sklepa, jestli už je volná pračka, na kterou jsem si koupila u baru žeton. Mám štěstí, takže do obřího bubnu nacpu téměř všechno svoje prádlo, nechávám si jen to, co mám na sobě. Pak odcházím alespoň na hodinku spát. Sice by se tu asi dalo dělat spousta jiných věcí, ale já jsem utahaná a pořád strašně zmrzlá, takže jediné o co stojím, je můj teplý spacák a měkká postel.

Z hodinky je nakonnec několik, takže z postele vstanu až za tmy. Sakra a prádlo je samozřejmě v pračce. Tak honem běžím dolů do sklepa, přehodit všechno do sušičky a za hodinu zas pro to. To už je bar plný lidí, takže když přes něj jdu s plnou náručí spodků a svršků, jsem celkem středem pozornosti. Jen doufám, že ze mě cestou nebudou odpadávat žádné svršky, ani spodky.

V pokoji zkusím všechno zas nějak rozumně zabalit, vezmu si knížku a protože jsem spala odpoledne, nedaří se mi teď usnout. Když už se začne blížit půlnoc, vypínám čelovku a snažím se spát. Problém je, že když nejsem utahaná jako kotě, nedaří se mi vypnout mozek. Takže první noc v Torontu bude bezesná. Nad ránem přichází má jediná spolubydlící, místní bar je asi dobrý. Chvíli po tom se mi konečně podaří usnout

12. května 2017

Check out je tady ve 12, ale snídaně jen do deseti, takže ani dopoledne moji noční insomnii zrovna nevytrhne. Snídani stihnu chvíli před tím, než začnou všechno zklízet. Vybírám si jeden z malých stolků, u kterého jsou zdánlivě nejpohodlnější židle. Zdá se, že tu žádné dva kusy nábytku nejsou stejné. Snídaně je připravená na baru a překvapuje mě, jaký je tu velký výběr. Několik druhů čaje, káva, džus, mléko, zrní do mléka, tousty s marmeládou a nutellou, ovoce. Bar je ráno vylidněný, buď všichni ještě spí, anebo už jsou naopak někde ve víru velkoměsta. Pro mně je taky na čase se do něj vydat. S recepčním se domluvím, že si tu můžu nechat batoh do odpoledne, protože s Yuvim mám sraz až večer, po tom, co skončí v práci. Tím pádem mám pár hodin na poznávání Toronta.

Přecházím k metru, kde si chci u okýnka koupit lístek stejně, jako jsem si ho kupovala na nádraží. Tady to ale funguje jinak. Pán v kukani mi to asi vysvětluje, ale nefunguje mu mikrofon. Slyšet je až ve chvíli, kdy začne fakt nahlas křičet něco o blbech, co ho připravují o čas. Pán za mnou mu sdělí, že blb je tu asi někdo jiný, a že by ho nikdo o čas nepřipravoval, kdyby mluvil pořád tak, aby ho zákazníci slyšeli a pak mi poradí, že musím hodit žeton - Token - do pokladničky vestavěné do pultu před kukaní. Problém je, že žetony nemám. Nakonec si kupuju nějaký výhodný žetonový balíček, tři tokeny za 9 dolarů a jeden rovnou házím do pokladničky. Ještě si nechám od dalšího kolemjdoucího poradit, že při přestupování na jinou dopravu si musím vytisknout doklad o zaplacení v automatu, který je vždycky někde poblíž přestupu, anebo výstupu. Zároveň prý ale člověk nesmí jet zpět, na to už si zas musí koupit jiný lístek. O tomto systému se dá říct ledasco, ale asi ne to, že by byl jednoduchý, či třeba intuitivní a už vůbec ne, že jsem ho za celý svůj pobyt v Torontu někdy opravdu pochopila.

Odjíždím na západ k High parku. Bohužel ale není uplně hezké počasí na nějaké velké trajdání. Škoda. Dost jsem se sem těšila. I tak dojdu docela daleko, krom části parku se projdu i po různých obytných čtvrtích s malými domky i po obřích sídlištích. Ani nevím jak rychle utíkají hodiny, takže abych stihla být v centru včas, je potřeba se zas vrátit k hostelu. Chytám tak jeden autobus, který jede na východ po Queen street a v něm se doptám, kde mám přestoupit, abych se dostala na autobusové nádraží Donlands. I když mi řidič poradí, tak samotnou přestupní zastávku hledám docela dlouho, je totiž docela dobře schovaná. Naštěstí mi poradí ochotní místní.

Pak už si jen beru batoh a opět metrem, když už alespoň přibližně vím, jak na něj, odjíždím do centra. S Yuvim máme sraz u hokejové haly, kde pracuje. Prý ho poznám tak, že bude vypadat jako bezdomovec na longboardu. Tak nevím, nevím, jestli v Kanadě nosí bezdomovci společenské kalhoty a košile s proužkem. Ten longboard už pravda je. Vzájemně si potřesem rukama a on se hned nabízí, že mi vezme batoh. To s díky odmítám, co jsem si naložila, to si odnesu. Tak prý jestli mi nevadí s tim tak 2 km jít. Jasně, že nevadí. Yuvi na mě po chvíli chůze kouká a povídá něco o tom, že jestli takhle rychle chodím se zátěží, tak se mnou nikdy nechce nikam jít, když jí mít nebudu. Musím říct, že větší sympaťák se mě asi nemohl ujmout.

Na půli cesty se zastavujeme u obchodu. Yuvi velí, ať čekám venku, že zaběhne jen pro nějakou čerstvou zeleninu, protože už mu doma došla. Chvíli čekám a dívám se na jezero. Následně už dojdeme k němu domů. U dveří mi vysvětluje, jak funguje bezpečnostní systém domu. Obyvatelé vstupují na kartu, ale pokud k němu půjdu já bez ní, tak musím zazvonit, on mi otevře a zároveň tím odblokuje výtah. Ale jen k němu do patra, takže se nesmím splést, jinak uvíznu v přízemí.

V domě je taková malá zvláštnůstka. Pro asiaty je nešťastné číslo 4 - protože se v Čínštině vyslovuje podobně, jako slovo smrt. A pro evropany a severoameričany je zas nešťastná 13. Takže chybí patra s číslem 4 a 13. Tím pádem sice jedeme do 15. patra, ale reálně do 12. Tak jako tak, výheld je tu hezký.

U sebe doma mě Yuvi zaparkuje v obýváku a sebe ke sporáku. K večeři bude výborné kuře na kari, pro mě nepálivé, pro něj hodně pálivé. Jeho maminka to vařila jako slavnostní jídlo a návštěva nového couchsurfera je důvodem k oslavě. To je milé. Takže sedáme k večeři a povídáme o všem možném. Yuvi je ajťák, ale má naprosto neskutečný přehled o geografii a historii a poctivě si nastudoval co nejvíc o České republice. Nakonec se dostáváme i k výhodám a nevýhodám Evropské unie a nakonec k cestování.

Ještě se domlouváme, jak to udělat, abych tu mohla normálně fungovat, zatímco on bude v práci a poměrně pozdě v noci se odebíráme spát.