Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Cesta kolem světa - Toronto II

20. 12. 2018 10:00:00
Můj couchsurfing v Torontu - jednom z nejkrásnějších měst, které jsem měla zatím šanci navštívit. Vysoké mrakodrapy v centru i krásné rodinné domky s malými předzahrádkymi v okrajových čtvrtích.

13. - 16. května 2017

V Torontu je k vidění neuvěřitelné množství věcí. Původně jsem si říkala, že zamířím na ty nejprofláklejší, na které se dá zakoupit hromadná vstupenka Toronto CityPASS za 70 CAD (x18 na CZK), ale po zjištění, že část ze zahrnutých věcí je momentálně zavřená a navíc to je dost mimo můj rozpočet, se rozhodnu na to vykašlat. Yuvi navíc pronese něco o tom, že tady stejně nemají žádné pořádné památky, protože tu nic není ani sto let staré. Pravda je, že to mi až tak nevadí, mě baví moderní velkoměsta.

Dovolte mi zařdit krátký úryvek knihy, která mě reálně přivedla do Kanady a hlavně sem, do Toronta. Poprvé jsem jí četla, když mi bylo asi 10 let a babička mi na prázdniny půjčovala knížky v knihovně. Já si oblíbila Dicka Francise a jeho dostihové detektivky a jednou z nejoblíbenějších se stala kniha V šachu, která se odehrává ve vlaku mezi Torontem a Vancouverem. Takže když jsem plánovala cestu kolem světa, vynořila se mi v hlavě myšlenka na Transkanaďan. Celkem mě překvapilo, že tenhle transkontinentální vlak pořád jezdí a pořídila jsem si na něj jízdenku. Startovat má za týden z tohohle úžasného velkoměsta...

"Zbytek odpoledne jsem nakupoval, procházel se, projížděl taxíkem a znova se seznamoval s jedním z nejzajímavějších měst na světě. Připadalo mi na pohled architektonicky neobyčejně vzrušující už před šesti lety a teď zase, ba dokonce ještě víc, jak jsem tak občas zahlédl štíhlou nejvyšší věž světa s kulovitou vídutí pod vrcholem vznášet se nad hranatými střechami zlatých a skleněných výškových staveb."

Dick Francis, V šachu (1988)

Od roku 1988 se tu mnohé změnilo, CN Tower již není nejvyšší samostatně stojící věží světa (je "až" třetí), ale i přes to budí pozornost. A s tím, že je Toronto neobyčejně architektonicky vzrušující musím souhlasit, byť sama volím trochu jiná a méně vzletná slova. Toronto jsem si na první pohled a pobyt v něm zamilovala do té míry, že bych se sem nejradši rovnou a natrvalo přestěhovala. Ale zpět k mému prvotnímu průzkumu...

Na nádraží objevím skvělé informační centrum, kde mi velmi ochotná paní poradí, co určitě musím vidět. Dostanu od ní mapu a do té mi postupně kroužkuje zajímavosti. Jako první tedy volí Casa Loma, což je místní „zámeček“. Tedy dům vystavěný v „Gothic revival“ stylu v období WW1. Tam se mi vůbec nechce, protože to na mě působí jako předražená turisťárna.

Na infocentru nakonec strávím víc než hodinu, protože venku stejně leje tak, že to vypadá na potopu světa. A paní je tak nadšená do vysvětlování, že mi i vyhledává fotky, jak to které místo vypadá ve všech ročních obdobích a s Vánoční výzdobou, protože já to uvidím jen teď na jaře. Doufám, že má hodně vysoké odměny za tenhle perfektní přístup. Z míst, které mi doporučila mě nejvíc láká stará cihelna, areál univerzity, několik marketů, Distillery district a klikatá nenápadná ulička spojující Bathurs street a Spadina Avenue, která je celá vyzdobená graffiti a zároveň není na mapě, takže mi jí do mapy dokreslí tužkou. Tam zamířím další den jako první. Ostatní zajímavosti si nechávám na ostatní dny a přidám k tomu pár dalších, které mi doporučil Yuvi.

V neděli když mám v příležitost, tak se zajdu podívat na mši, protože mi to přijde jako zajímavá kulturní záležitost. Vzhledem k tomu, že momentálně mám zase kostel kousek od domu, zašla jsem se do něj ráno podívat a rozhodně to byl zajímavý zážitek.

Kostel téměř plný, místo na varhany se tam hrálo na normální klavír a celkem pěkně zpíval sbor a paní, co seděla vedle mě. Co už pěkné nebylo, byl proslov kněze. Po skončení čtení z Bible začal hlásat o tom, že jen katolíci jsou ti jediní správní, že ostatní "sekty" a jinověrci jsou sobci myslící jen na sebe a rozhodně nejsou v jejich komunitě a kostele vítáni. Když takhle pokračoval ve vyjmenování všech možných "špatných" skupin, ozval se na celý kostel chlap stojící vzadu. Řekl něco jako: "Přestaň už plácat takový kraviny a mluv radši o bohu." Vyslyšen nebyl, takže se sebral a odešel. Jakmile se za ním zavřely dveře, kněz podotkl, že dnes je Den matek. Očekávala jsem, že teď už začne mluvit hezky. No, spletla jsem se. Místo toho následovalo: „Vy matky, co tu sedite, která z vás může říct, že je dobrá matka? Žádná! Jen pana Marie byla dobrá matka! A matky, které vychovávají děti sami bez otců nejsou matky." No jasně, protože Ježíš měl ty otce rovnou dva, to chápu... Fakt bych nevěřila, že v 21. století uslyším tak středověký proslov a pořád doufám, že si ten pán jen spletl nedělní kázání s nacvičovanou rolí v místním ochotnickém divadle, kde hraje pomateného inkvizitora. No Piťha s Dukou by asi zaplesali, ale já to nevydržela a spolu s několika dalšími lidmi jsem znechuceně odešla. Tohle mě fakt hodně a nemile překvapilo. Zvlašť tady, kde žijí různé menšiny i lidé různé víry v klidu vedle sebe.

V graffiti uličce, kam pokračuji z kostela, potkám partu tří ̈lidí - dvou bláznivých holek a jednoho kluka. Holky si asi hrají na modelky, ale neskutečně u toho ječí a pokaždé, když už to vypadá, že se jim podaří vyfotit společnou fotku, tak minimálně jedna z nich chytne šílený záchvat smíchu, případně se začne kácet fotograf. Když si pak všimnou mě, jdou mě ujistit, že jsou zcela normální a jen je baví život. A pravděpodobně i nějaké psychotropní látky...

Pokračuji do Čínského města. Yuvi to komentoval tak, že stačí objet celé Toronto, nafotit si ho a nemusím na žádnou cestu kolem světa a nikdo to ani nepozná. Částečně měl pravdu. Projdu se po tržnici s ovocem, na chvíli se schovám před deštěm v obchodním domě a hledám restauraci, kam zajít na oběd. Nakonec skončím mezi obytnými domky s krásně rozkvetlými předzahrádkami.

Pokračuji na Kensington market. Popsala bych to jako hezkou hippie-hipster čtvrť. Pomalované domy, pouliční umělci, rozličné restaurace a kavárny, obchody s etnooblečením a podivná výzdoba a obří sochy všude kolem...

Přes něj dojdu do univerzitního areálu. Budova každé fakulty je vystavěná v jiném stylu, což dává dohromady neuvěřitelnou architektonickou všehochuť, ve které se člověk může toulat i několik hodin, pozorovat florbalový zápas i poskakující veverky.

Další den mi Yuvi půjčí svoje horské kolo, abych se mohla projet i do vzdálenějších částí města. Rozhodnu se pro výlet na východ po pobřeží jezera Ontario. Od stanoviště trajektů jedu po Lake shore bulváru.

Jako první se zastavuji na Kew beach a zkouším teplotu vody. No na koupání to není.

Pokračuji po Boardwalk až na Balmy beach, kde tyrkysová voda přilákala pár koupačů - otužilců, které osobně dost obdivuji. Já se držím hezky na souši a na konci pláže zatočím do místní luxusní obytné čtvrti. Jedu nahoru na sever více méně za nosem a projedu se po řeckém městě, ve kterém byl můj hostel a pomalu, ale jistě mířím zas domů.

Doufala jsem, že se mi podaří dojet až do staré cihelny, ale místo toho se mi podaří tak akorát zabloudit do slepé uličky nad poměrně vysokým srázem nad dálnicí. Ale aspoň z tama byl krásný výhled na město. Musím říct, že mě bez ustání překvapuje, jak je Toronto zelené.

Vracím se do centra přes Church Wellesley village - duhovou čtvrť s obří malbou na zdi u parku.

Mířím na autobusové nádraží, kde si nechám vytisknout jízdenku na Niagarské vodopády, kterou jsem si zamluvila přes internet a začnu se městem probíjet zpět k Yuvimu. Chvíli se trochu bojím, že to nenajdu, byť jsem měla pocit, že v úplném centru už jsem se docela zorientovala, ale někdy se setměním se tam konečně dostanu. Nakonec má můj dnešní výlet přes 30 km.

Až na jednu výjimku, kdy je Yuvi v práci do 2 do noci a navíc mimo dosah signálu, aby mi mohl otevřít, takže sedím asi 2 hodiny na wifině před kavárnou a čekám na signál, všechny večery mého pobytu v Torontu probíhají stejně. Uvařím něco na večeři, Yuvi se vrátí domů a: "Yuvi, jdu dělat večeři." "Jasně, jen si dam rychlou sprchu." Po hodině, kdy nevlézá si začínám říkat, že se možná snaží radši utopit, než aby musel jíst to, co uvařím... Následně se spolu i tak najíme (většinou už studeného jídla) a povídáme si.

Po návštěvě kostela se zaměříme na náboženství a víru. Já si třeba díky tomu rozšířím obzory o to, jak funguje indické náboženství sikhismus, o kterém jsem do té doby slyšela jen velmi okrajově. Zároveň se bavíme o církevním pokrytectví, obzvláště ve vztahu kázání tolerance, lásky k bližnímu, péče o druhé, ale vždycky s nějakou tou výjimkou. Yuvi mi vysvětluje, jak se on "rozloučil s církví". Jako malému mu říkali: "Rozdávej v chrámu jídlo a jez s lidmi jako rovný s rovným, král jako sluha." Ale když pozval do chrámu stejně staré děti, které žebrali venku a nandal jim rýži, dostal výprask, že jsou ze špatné kasty. A druhý, když se pokusil oponovat, že tak ho to přeci naučil Bůh. No shodneme se na tom, že něco na tenhle způsob se děje zřejmě ve všech církvích a je to sakra špatně.

Jindy se bavíme o tom, co a jak se děje ve světě, koukáme na Yuviho oblíbené a fakt zajímavé vzdělávací pořady s dost širokým spektrem témat. On má tu výhodu, že si většinu z toho bez problémů pamatuje, zatímco já si vedle něj připadám (slušně řečeno) jako pologramotný blbec.

Občas i hrajeme šachy, výjimečně ne ty kapesní, které pořád tahám s sebou v brašně na foťák, ale na počítači, kde se dají poznat figurky. Yuvi tvrdí, že hrát skoro neumí, ale po tom, co mě totálně rozseká, tak se přizná, že je šachový mistr a jen mě nechtěl vyděsit. Tak aspoň mám s kým trénovat. Jen ta terminologie u figurek je docela vtipná. Věž není věž, ale slon. Proč slon? No protože věže se přece nehýbou a Indové šachy vymysleli se slonem.

Po šachách většinou z vážných debat o světových tématech přejdeme na nešťastnou lásku a předháníme se, kdo z nás je větší zoufalec. Yuvi pak většinou ještě sedí u počítače, zatímco já se zavrtám pod deku spát. Před cestou na Niagarské vodopády, na které mám ranní jízdenku, mě rovnou vyžene spát do ložnice, protože bude pracovat v obýváku u počítače do rána, tak abych se vyspala a sám pak spí na zemi v obýváku místo mě.

Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 20.12.2018 10:00 | karma článku: 16.50 | přečteno: 462x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.11 | Přečteno: 1054 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.15 | Přečteno: 328 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.33 | Přečteno: 289 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 763 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz