Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Cesta kolem světa - Niagárské vodopády

2. 01. 2019 10:00:00
Nemohla bych být v Torontu a nezajet se alespoň na jeden den podívat k nedalekým Niagárským vodopádům, které leží na hranici s USA a jsou nejlépe vidět právě z Kanadské strany.

17. května 2017

Vstávám ve 4 a snažím se co nejtišeji vyplížit ven. Chytám noční MHDčko na autobusové nádraží a jen se modlím, abych správně přestoupila a nedojela uplně někam jinam.

Na autobusovém nádraží asi půl hodiny čekám, než přijede mírně opožděný Greyhound bus. Naštěstí tu je poměrně velká čekárna, kde nefouká a je tam oproti venku teplo, takže to není až tak hrozné. Na stejný autobus tu čeká docela dost lidí, ale většina z nich pokračuje až do New Yorku. Musím si tak dát velký pozor, abych nezaspala a stihla vystoupit. Jednoho z cestujících nakonec nevpustí na palubu, protože nemá u sebe doklady. Chudák pak stojí opodál a snaží se vyjednat s hotelem, aby mu je sem někdo dopravil a zároveň přemluvit řidiče, ať na něj počkají. Bohužel to ale nevyjde a on musí zůstat tady a počkat na další autobus. Mě na palubu naštěstí pustí, čímž se mi splní další sen - projet se Greyhoundem. Ale už jeho moderní verzí a ne tou ze stříbrného vlnitého plechu.

Na autobusovém nádraží v městečku u Niagar vystupuji jako jediná, pořídím si mapu a podle ní a ukazatelů přejdu na chodník podél řeky. Je tu poměrně vylidněno, minu jen jednu ranní běžkyni a dvě další paní v protisměru, mým směrem nejde nikdo. Podcházím hraniční most do USA, na jehož kanadském konci je Casino a obří hotel a konečně už se blížím k vodopádům. Z mého směru je jako první na protějším břehu vidět American Falls, hned vedle něho malý Bridal Veil Falls - oba patřící americké straně a po chvíli už je konečně vidět i nejzajímavější vodopád - Horseshoe Falls patřící Kanadě.

Je tu nádherně. Slunce sotva vyšlo a už začíná trochu hřát, všude jsou rozkvetlé Narcisy, na vyhlídce na vodopády potkám jen pár lidí a i dole pod ní je jich maximálně tolik, že by je pojal jeden autobus. I když předpokládám, že za pár hodin už tady bude pořádný nával. Pár dalších odvážlivců už se v červených pláštěnkách přesunuje na loď vozící turisty přímo pod vodopád. Kanadskou loď člověk pozná na dálku podle lidí v červených pláštěnkách, zatímco na amerických lodích mají lidé pláštěnky tmavě modré. Tento zážitek si já nechávám s radostí ujít, byť mě Yuvi přesvědčoval, že bez toho to prostě nejde.

Procházím se podél řeky až za poslední vodopád k botanické zahradě. Chvíli uvažuji, že bych se podívala i dovnitř, ale odradí mě poměrně vysoké vstupné. Místo toho si sedám v parku u řeky za vodní elektrárnou a pozoruji vodu mizící na hraně vodopádu.

Když mě to tu přestane bavit, vracím se k vodopádům a místnímu návštěvnickému centru, tady si člověk může zakoupit vstupenky na všechny atrakce, dozvědět se něco víc o vodopádech a ze druhého patra je docela hezký výhled na vodopády i na vyhlídkovou věž se žlutými výtahy nahoře ve městě.

Ale přesně jak jsem předvídala, je tu všude už neskutečné kvantum lidí. Část stojí frontu na lodě, na procházku za vodopád, což je ale reálně balkon před podkovovitým vodopádem, na lepší výhled u zábradlí i na fotku s obřím nápisem Canada 150 - Kanada totiž letos slaví 150. "narozeniny".

Jdu si spíš čistě ze zvědavosti projít pár obchodů se suvenýry, kde z nějakého důvodu ještě pořád (anebo už zase) mají vánoční výzdobu.

Pomalu, ale jistě je čas jet zpět do Toronta. Skoro až lituju, že jsem si zamluvila jízdenku už tak brzo. Ale co se dá dělat. Ještě se naposledy pokochám, udělám si pár fotek a tentokrát se rozhodnu vrátit městem a koupit si tam něco na večeři. Že je v okolí vodopádu šílené město jsem věděla, ale že tam narazím na Godzilu, zpívajícího supa a další zvěrstva, to jsem fakt nečekala.

Na normální restauraci s alespoň trochu rozumnými cenami tu ovšem nenarazím, takže nakonec končím zas v Tim Hortons, protože v burgrárně mají rozbitý terminál na karty a já u sebe nemám hotovost. Sedím s jídlem u stolku a píšu domů, když na mě od vedlejšího stolu začne pískat a mlaskat nějaký teenager, jak na psa. Chvíli ho ignoruji, ale když už začne být tak hlasitý, že se po něm dívá celá restaurace, otočím se taky. Cvak a má mojí fotku. Sice netuším, k čemu mu bude, ale aspoň můžu zbytek jídla dojíst v klidu a tichu.

Parkem se vracím k autobusovému nádraží. I tady chodníček využívají lidé ke sportu pro zdraví. Někdo běhá a někdo mezi běháním zvládá i klikovat. Na nádraží jsem asi o půl hodiny dřív, takže se ještě projdu v okolí a následně se jdu slunit s knížkou na lavičku.

Když se před nádražím začne vytvářet fronta, nikam se neženu, času je ještě dost, mám jízdenku na přesný čas, takže nevidím důvod se kamkoliv cpát. Jen mě nenapadne, že autobus přijede, naloží pár lidí a pak řidič jednoduše zahlásí, že už se mu do autobusu nevejdeme a odjede. Jdu se přeptat na informace, co teda bude s námi ostatními, co máme jízdenky a nevešli jsme se. Prý máme čekat, posílají další autobus a bude tu za chvíli. Po půl hodině se jdu zeptat znovu. Protože jestli ten autobus teď vyjel z New Yorku, asi bych si měla jít někde zamluvit hotel. Autobus prý jede, ale stojí v koloně asi hodinu odsud. Prostě čekejte! Odpovídá už značně naštvaný pán na informacích. Autobus nakonec přijede asi za hodinu a půl. Začíná boj o místa, na další už nikdo čekat nechce, ale naštěstí se tentokrát vejdeme všichni.

Sedám si na nejbližší volnou sedačku a po chvíli vyndavám počítač. „Píšeš knížku?“ No kéž by... „Ne, jenom blog.“ Seznamuji se se svým spolucestujícím a dáme se do řeči, aby nám utekla cesta.

„Tys byla v Jižní Americe? Já taky, několik měsíců.“ Ptám se, kde všude byl. Dozvím se, že tam nebyl jako turista, ale jako uprchlík, než dostal azyl v Americe. Pochází ze Etiopie, odkud kvůli válce uprchl do Somálska. I tam se začalo válčit, takže pokračoval do Lybie. No a všichni víme, jak to skončilo tam... Takže dlouhá cesta do Jižní Ameriky a nakonec do USA, kde vystudoval univerzitu. Teď tam žije poměrně spokojeně a jen ho mrzí, že i kdyby se jednou dostal do své rodné země, tak nikdy svým dětem neukáže rodný dům, protože ten byl za války srovnaný se zemí. Ale vrátit by se tam stejně jednou chtěl. Díky tomuhle se dostaneme i na téma uprchlictví a migrantů. USA a Kanada jsou v tomhle ohledu dobré země. Jejich obyvatelé pochází ze všech koutů světa a lidé jsou na to dost zvyklí a nemají s tím až na výjimky problém.

„Jo a jsem muslim, snad ti to nevadí.“ „Ne, proč by mi to mělo vadit.“ Usměje se a dodá: „Já vím, jaký na nás mají názor ve světě.“ Uf. Co mu na to říct? Nicméně on hned pokračuje: „Ale teď čtu skvělou knížku. A to, co se v ní píše by mohlo zachránit celý svět. Zas by se tu dobře žilo a všichni by si byli rovní.“ Následně z něj vypadne, že je Marxista. Začnu se ho ptát, jak se to sakra může slučovat s tím, že je věřící? Prý uplně jednoduše, komunismus přece nebrání nikomu ve víře, jen dává rovnost všem lidem. „No jasně, pokud místo boha začneš věřit ve vůdce revoluce,“ dodám já a doufám, že to znělo dostatečně sarkasticky. Nechápe mě. „Proč by to tak mělo být?“ "U nás byl komunismus 40 let." Než stihnu cokoliv dodat, tak se on úplně rozzáří a začne řešit, že to musí být úžasné, když už to u nás funguje. Vysvětluju, že už to u nás naštěstí nefunguje, že teď jsme demokratická republika a za vlády komunistů to bylo všechno možné, jen ne ideální stát, kde se mají všichni dobře a jsou na sebe hodní bez ohledu na cokoliv. Nemůže to pochopit. Vždyť přece v těch marxových knihách je to tak krásně popsané. Debatujeme takhle až do Toronta, kde se na nádraží loučíme.

Venku už je solidní tma, takže se nechci moc zdržovat. Zároveň ale ještě není moc zima, takže se rozhodnu jít pěšky kolem radnice a svítícího nápisu na náměstí. Toronto je i v noci moc pěkné město, zvláště s nasvícenou CN tower hrající všemi možnými barvami.

Při večeři Yuvimu vyprávím o setkání s věřícím marxistou, což on komentuje tak, že i univerzitně vzdělaní lidé můžou být úplní blbci. Téma hovoru k večeři už je tím ale jasně dané. Zbytek jídla si pak zase balí do krabičky s sebou do práce a podotýká, že se kolegové strašně diví, že si najednou začal nosit jídlo. No a já mám alespoň trochu dobrý pocit, že se mu nějak odvděčuju za to, že mu víc jak týden bydlím v obýváku.

18.-19. května 2017

Další dva dny v Torontu se rozhodnu věnovat Distillery districtu a staré cihelně. Jako první mířím do staré palírny Whiskey, kde jsou nádherné cihlové viktoriánské budovy. Dnes už se využívají k naprosto jiným účelům. V některých jsou galerie, jinde restaurace, kavárny, různé řemeslné dílny, obchody... Líbí se mi tu.

Zvládnu se tam procházet a fotit celý den.

Zajdu i do místní galerie moderního umění, než se vydám zase domů.

Další den odjíždím k cihelně. Líbí se mi, že na místních autobusových zastávkách visí upozornění, že během noci je možné z důvodů bezpečnosti požádat o zastavení na jakémkoliv místě. To na mě působí jako velmi rozumné řešení.

Jsem u cihelny, která má v současnosti přibližně podobný koncept jako stará palírna, nicméně tady je na rozdíl od ní poměrně mrtvo. Je tu cykloservis, občerstvení a vedle zahradnictví. Ale aspoň tu mají obrovský park s rybníčkem. Na to, že jsem pořád relativně v centru velkoměsta, tak díky poloze v údolíčku je opět široko daleko vidět jen zeleň.

Cestou zpět se radši jdu přeptat na nádraží, jak je to tam se zavazadly, protože tady funguje odbavení, jako v letadle, ale zároveň je část nádraží v rekonstrukci a já bych nerada, aby mi vlak ujel. Je tu velice sympatický pán, který mi poradí, kam mám přijít, kam dát zavazadla a já odcházím na sraz s Yuvim. Dneska večer se uvidíme naposledy, protože on odjíždí ráno k sestře a já večer do Vancouveru, takže mi chce ještě ukázat noční město a navíc je tu Žebírkový festival na Dundas square. (Něco jako Times square, taky je tu spoustu obřích obrazovek.)

Každá farma, která tu griluje maso má nad stánkem plakáty s různými oceněními a před nimi stojí stůl s trofejemi. Já na žebírka a pivo zrovna chuť nemám, ale vyhlédnu si velký smažený trhanec s obří porcí čokoládové zmrzliny, politý čokoládovou polevou. Stojí to tedy naprosto nekřesťanské peníze, ale beru to jako předběžný dort k narozeninám. A člověk si občas musí dopřát něco dobrého, zvlášť, když už od začátku v Torontu snídám ovesnou kaši, oběd většinou nemám a nebo je to trochu těstovin s cukrem a vařím až společné večeře. Před stánkem potkám sympatickou němku na hezky ozdobeném kole, tak se dáme do řeči. Před pěti lety sem přijela na výlet a už tu zůstala. Jo, tomu rozumím, s chutí bych to udělala uplně stejně, jen bych tu nesehnal práci.

Yuvi si ukořistil porci žebírek a jdeme si s tím sednout na lavičku o ulici dál, protože tady jsou všechna místa k sezení beznadějně obsazená. Kousek od nás stojí protestující vegani s notebooky na kterých pouští videa z jatek. Občas se u nich někdo zastaví, ale ve frontě na maso stojí lidí podstatně víc.


Když dojíme, vyrazíme se podívat do okolí. Nedaleko odsud je vstup do Path, což je takové město pod městem. Ulice v podzemí propojuje výškové budovy v centru, jsou tam různé obchody a restaurace, kam místní úředníci a všichni pracující v centru, chodí každý den na oběd. Teď je tu docela mrtvo, všechno už je zavřené. Yuvi si stoupne na longboard a projede se. Zkouším namítat něco o tom, že to tu určitě není povolené, ale on tvrdí, že ano. Když ho pak zastaví ochranka, tak se sklopenou hlavou hlásí, že jsem měla pravdu.


Vracíme se na povrch, jdeme se podívat k hokejové síni slávy, což mě teda moc nebere, ale Yuvi je z toho hrozně nadšený. On je vůbec obrovský sportovní fanda. Jediná věc, kterou se chystá pověsit si domů na zeď je kus parkety ze hřiště, kde se hrál nějaký basketbalový zápas.

Domů se vracíme podél pobřeží Ontaria. Yuvi se prohání na longboardu (je tu cyklostezka, takže tady jede legálně) a jdu pomalu za ním. Po pravé straně máme nádherně osvícené město, hlavně tedy CN Tower a Rogers centrum.

Nakonec si zase povídáme skoro až do rána.

20. května 2017

Ráno společně posnídáme, zabalíme se, vyfotíme si poslední společnou fotku a před domem se loučíme. Yuvi odjíždí a já se jdu projít po městě. Batoh si jdu rovnou odložit na nádraží, velká krosna, co půjde k odbavení už se rovnou pošle na palubu, jakmile přijede vlak a ostatní do úschovy. Nejvíc mě překvapí, když mě zaměstnanec drah rovnou vítá slovy: „Ahoj Kláro z České republiky.“ Koukám na něj, jako na zjevení a on se jen směje, že má prostě dobrou paměť.

Na procházku centrem se vydávám směrem k St. Lawrence marketu a spodní části Church street a následně směrem na východ, kde má být hezký výhled na město.

Procházím se městem až asi do 6 večer, během odpoledne zamířím znovu do Path a tentokrát si projdu i několik luxusních obchodních center. Z jednoho z nich poměrně dlouho hledám východ na ulici, ale nakonec ho najdu zase až v podzemí. Tam mě zastaví mladý kluk, maximálně 18 letý, že jsem moc krásná a určitě musím být z Rumunska a jestli mu na sebe dám telefon. Výhoda toho, když člověk žádný nemá, nemusí lhát...

Odcházím směrem na nádraží s tím, že vlak má odjíždět v 8. Na přepážce mi ale řeknou, že má zpoždění a pojede až ve 2 v noci. No paráda. Tak co teď můžu dělat? Jdu si jako obvykle sednout do Tim Hortons, protože mají otevřeno nonstop a tvrdnu tam s kafem a dvěma donuty až do 1 ráno. Pak se vracím na nádraží.

Autor: Klára Kutačová | středa 2.1.2019 10:00 | karma článku: 19.58 | přečteno: 518x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

René Flášar

Že života štíplístka - Do roka a do dne

Vším, čím jsem byl, byl jsem rád. A tak budu určitě rád i štíplístkem, alias průvodčím nebo chcete-li stevardem. Využil jsem totiž nabídky společnosti Arriva vlaky a stal se na DP Č jedním z jejích zaměstnanců.

21.1.2020 v 10:54 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.51 | Přečteno: 1070 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.18 | Přečteno: 329 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.34 | Přečteno: 289 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 764 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz