Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Vážně potřebuje mít záchranář ( a všeobecná sestra) vysokou školu?

13. 01. 2019 15:00:21
Pro ty, které nezajímá, kde jsem k té otázce přišla a ani žádné detailnější vysvětlení, proč si to myslím, tak jen stručně odpovídám: Potřebuje! Potřebuje kvalitní vysokoškolské, či vyšší odborné vzdělání...

Sice jsem si původně říkala, že budu svůj blog věnovat jen cestování, ale nakonec mi to nedá a občas napíšu i něco "oborového". Dnes tedy o vzdělání zdravotníků.

Vynechám většinu věcí, které dává, dle mého názoru, vysoká škola každému člověku, bez ohledu na studijní obor. Vezmu to víc konkrétně a osobně. Mám vystudovanou vysokou školu v oboru zdravotnický záchranář, takže ano, budu tohle studium obhajovat a zároveň si díky němu můžu před podpis přidávat písmenka Bc. Pokud to není nezbytně nutné (životopis, žádost o práci a pod.), tak to nedělám. Nehledě na to, že mám kamarády a svého drahého tatínka, kteří mi ten titul rádi předhazují ve chvílích, kdy se projevím jako úplný pitomec...

Nicméně díky tomu, že mám bakalářské vzdělání, otevřely se mi dveře do studia magisterského, které se ovšem od mého původního oboru jistým způsobem vzdaluje, ale o to víc mě zajímá a doufám, že ho ještě někdy zvládnu dostudovat - studium žurnalistiky. (Ano, novinář s magisterským titulem nebývá překvapení, ale ti záchranáři, to je prostě divné.) Na úvodní hodině do jednoho z předmětů se mě přednášející docent zcela vážně dotázal, zda a na co záchranář potřebuje vysokou školu. A byl na něm vidět skutečný údiv.

Stalo se tak po tom, co všichni museli uvést v jakém oboru mají bakaláře. Nikdo se ani nepozastavil nad bakalářem japanistiky, filozofie, či bohemistiky. Jediné pozdvižení vzbudila bakalářka - záchranářka. Následovalo pobavené, to musím odpoledne probrat s přáteli, to mi neuvěří a vypálení otázky, jakouže školu to založil Platón. Přiznávám, že jsa zaseknutá už nějaký čas ve svém oboru, nemám nejmenší tušení. Místo mě odpovídá student ze zadní řady, načež se pan docent rozpřáhne rukama a zvolá: "Hle, tam sedí pravý vzdělanec!" A já si myslím něco o infarktech, resuscitaci a užitečnosti vzdělanců v různých oborech. Dům si taky nenechám projektovat od lékaře a u soudu mě nebude zastupovat programátor, byť jsou to zcela nepopiratelně vzdělanci.

Ale zpět k tomu, proč se (podle mě) lidé tak moc podivují. Domnívám se, že to je z jednoduchého důvodu, jsme zvyklí na to, že vysokoškolské vzdělání mají lidé v jakýchsi tradičních oborech, nepřekvapují nás různí docenti a profesoři "Neurčitě mlhavých studií", pokud jsou tu ta studia už po desetiletí, či rovnou staletí, ale překvapuje nás, že má vysokou školu poměrně nový obor - zdravotnický záchranář.

Tento obor se jako pomaturitní studium vyvíjí teprve od roku 1992, nejprve jako dvouletá specializace a v roce 1996 se stal tříletým oborem Vyšších odborných škol - ukončený absolutoriem s titulem Dis. Tato varianta vzdělávání záchranářů přetrvává dodnes, ale od roku 2004 se k ní přidává i vzdělání vysokoškolské s titulem Bc.

Ještě víc asi lidi překvapují vysokoškolsky vzdělané sestry, protože tam se jedná o obor starší, avšak tradičně jen maturitní, byť možnost studovat obor všeobecná sestra na VŠ, byla již od roku 1992. (Pokud vás zajímá více informací, doporučuji na internetu dostupnou prezentaci "Historické souvislosti nelékařských zdravotnických oborů" vzniklou na Technické univerzitě v Liberci, vytvořenou Mgr. Martinem Krausem, Dis a Bc. Michaelou Přibíkovou.)

A teď k tomu, proč má mít nelékařský zdravotnický personál vysokou školu - přičemž se zaměřím nejdříve na sestry a pak na záchranáře, jakožto obory mě blízké. Jsem záchranář, ale pracovala jsem v nemocniční péči na resuscitačním a pooperačním oddělení, tedy s prakticky stejnou pracovní náplní a kompetencemi, jako sestra se specializačním vzděláváním ARIP. (Ano, jsou tam jisté rozdíly, ale ty asi nemá v této souvislosti důvod pitvat.)

Nejprve ke všeobecným sestrám. Profesionální ošetřovatelky se začaly vyskytovat přibližně od 19. století a jistě mi dáte za pravdu, že od té doby se i v oboru Ošetřovatelství dosáhlo jistého pokroku. Třeba už jen toho, že se na ošetřovatelství začalo pohlížet jako na samostatný obor...

S narůstajícími požadavky na zdravotnický personál je samozřejmě potřeba jej náležitě vzdělávat, nelze se zastavit ve vývoji jen proto, že to tak bylo tradičně. Častou námitkou proti vysokoškolskému vzdělání sester je: "Taky mám jen maturitu a jsem dobrá sestra." Ano, s tím souhlasím. Měla jsem úžasné kolegyně, které měly "jen" tradiční středoškolskou zdrávku, ale k tomu měly taky desítky let praxe, během které se postupně ve svém oboru dovzdělávaly, postupně začaly využívat lepší a lepší techniku, postupně jim byly přidávány kompetence a (minimálně oficiálně) ubírány některé povinnosti, které byly převáděny na jiné i nezdravotnické pracovníky.

Praxe a plynulý vývoj během svojí práce je ovšem to, co chybí novým sestrám. Ty je potřeba seznámit se vším, co se po nich bude v jejich náročném povolání vyžadovat. V dnešní době, kdy se od sester vyžaduje vysoká odbornost a velmi vysoká míra samostatné práce, je potřeba aby sestry měly i patřičné vzdělání a byly schopné ho ve své profesi využívat. Bohužel v našem systému je stále laiky (a někdy bohužel i nadřízenými) zvykem na sestru nahlížet jako na poskoka a služku, osobu, která pouze přesně vykonává pokyny lékaře. Že je to osoba, která zajišťuje "hygienický servis", takže po tom, co vytře podlahu, vydrbe kartáčkem kolečka od přístrojů a právě nepoužívané postele, dojde vynést bažanty a podložní mísy. V mezičase nakrmí nemohoucí na oddělení a jinak sedí s kafíčkem na sesterně a vypíná zvonky od "otravujících" pacientů.

Realita je ale taková, že sestra je člověk, který s pacientem tráví většinu času, ví, jak se vyvíjí jeho zdravotní stav, jak na co reaguje, zároveň k tomu, aby mohla dobře odvádět svojí práci potřebuje znát lékařské postupy, aby mohla asistovat u odborných výkonů, potřebuje znát farmakologii - potřebuje znát účinky léků, jejich indikace i kontraindikace, jak reagují, když se podají s jinými léky, znát dávkování, rychlost jakou smí ta která infuze být podána, jaké léky smí být ve společné infuzi etc. třeba i proto, že se například může stát, že se lékař někde "upíše" a pak je to sestra, kdo zabrání poškození pacienta, musí ovládat základy psychologie a komunikace a to jak s pacienty, tak s rodinou, musí být schopná komunikovat s agresivními jedinci, musí znát různé laboratorní hodnoty a hodnoty fyziologických funkcí, aby byla schopná určit, kdy je potřeba zásah specialisty, musí ovládat desítky různých specializovaných přístrojů, být schopná bezprosředně reagovat na jakékoliv nestandardní situace a zhoršení pacientova stavu, je toho nepřeberné množství... Ale i tak spousta lidí vidí jen to, že sestry roznáší čaj a (s prominutím) jen utírají zadky.

Ano, současná sestra, která nemá X letou praxi, potřebuje vysokou školu. V dnešní době, kdy se maturita stává ve své podstatě standardem pro většinu lidí, tak jako bylo dříve standardem mít ukončené základní vzdělání a maturita "už něco znamenala". Na vysoké škole nejen, že získá aktuální poznatky, ale vyšším stupněm studia se zvyšuje prestiž tohoto povolání pro všechny sestry, tedy i pro sestry ze starých zdrávek - ze služek dělá odborníky.

Nedivím se, že se to stále některým vedoucím pracovníkům nelíbí. Pokud totiž někdo pracuje na pozici, pro kterou je v současné době potřeba osoba s vysokoškolským vzděláním, je nutné podle toho přizpůsobit i zařazení ve vyšších platových třídách. A navíc už jí tak snadno nepřesvědčíte k tomu, aby suplovala veškerý pomocný personál. Zvláštní, že třeba po malování nikoho ani nenapadne vybavit lékaře kartáčkem na zuby a poslat je drhnout postele a seškrabovat barvu z podlahy, u sester a záchranářů je to ovšem zcela samozřejmé...

A teď k těm záchranářům. Zdravotnický záchranář je osoba, která poskytuje přednemocniční péči, to znamená, že se s nimi můžete potkat, když si z jakéhokoliv důvodu zavoláte sanitku. Taky je to člověk, který vám pomáhá na druhé straně linky 155 (ne té televizní...). Zároveň to je člověk, který pracuje na urgentních příjmech v nemocnicích a taky jsou to lidé, se kterými se můžete setkat na resuscitačních odděleních a jednotkách intenzivní péče.

Docela široké pole působnosti, což? Pojďme si to trochu přiblížit, jen pro představu. O záchranářích v nemocnici +/- platí to, co jsem psala o sestrách, tak něco k těm, co slouží na záchrance. Již dávno byl opuštěn systém, kdy na tísňové volání ze zdravotních důvodů vyjížděli lékaři a sestry z nemocnic, naložili pacienta a co nejrychleji se jej snažili dopravit do nemocnice, byť to do dnešní doby má mnoho lidí stále takto zafixováno. Systém poskytování přednemocniční péče se též v průbehu let značně vyvíjel co se týká postupů, personálního, ale i materiálního vybavení.

Na lince 155 skutečně nesedí nemocniční vrátný, ale osoba vzdělaná v oboru, takže může poskytovat tzv. telefonickou první pomoc, kdy navádí člověka na druhé straně telefonu k tomu, co má dělat a zároveň je schopná dle popsaného stavu poznat, koho má vyslat na pomoc. V sanitce pak opět sedí odborníci v oboru, ale ne vždy je tam lékař.

Ze stanovišť záchranné služby (tedy ne z nemocnice) vyjíždí velká (a cca jako mobilní JIPové lůžko vybavená) sanitka s posádkou řidič-záchranář + záchranář. Tato posádka si v případě potřeby může dovolat též přístrojově a materiálně poměrně dobře vybavený osobní automobil s řidičem - záchranářem a lékařem. Lékaře samozřejmě může operátorka v případě potřeby vyslat rovnou. Jedná se o tzv. Randez-vous neboli setkávací systém.

Lékař na místě pak má dvě možnosti - po poskytnutí prvotního ošetření buď může pokračovat s pacientem do nemocnice, anebo v případě, že to dovoluje jeho zdravotní stav, vrátit se na základnu x pokračovat k jinému pacientovi, zatímco tento je sanitou se záchranáři transportován do nemocnice.

Určitá část případů v dnešní době přítomnost lékaře nevyžaduje, ale vyžaduje přítomnost zdravotnického odborníka - záchranáře. To je umožněno právě díky tomu, že zdravotničtí záchranáři mají vzdělání na patřičné odborné úrovni a mají kompetence a schopnosti vzniklé obtíže řešit na místě bez lékaře. Na místě. Již to není tak, že by ve všech případech dojeli, naložili pacienta a co nejrychleji jeli do nemocnice. Naopak, je-li to potřeba, posádka setrvává a poskytuje primární ošetření.

Záchranář musí znát věci, které jsem vypisovala u sester, protože jak už jsem zmínila, může pracovat v nemocnici, ale pak musí znát mnohé další, aby mohl pracovat v terénu. Záchranáři musí mít přehled o akutních stavech všech myslitelných specializací. Potřebují znát anatomii a fyziologii dospělých i dětí, protože se nemůže specializovat. Potřebují mít přehled o novinkách v oboru, neustále se dovzdělávat, pracovat ve ztížených podmínkách, bez "zázemí" nemocnice se zobrazovacími metodami, týmy specialistů a operačními sály, musí umět improvizovat, potřebují stanovit pracovní diagnózu, aby věděli, kam pacienta směřovat bez možnosti využívat laboratorních metod, musí si poradit s mimořádnými událostmi, kde je velký počet pacientů v jednu chvíli... Přesto se stále setkáváme s překvapením, že na místo nepřijel lékař. Myslím si, že lidé mimo zdravotnictví (a někdy ani ti v něm) jednoduše nemají představu o fungování záchranek a tím pádem asi ani "důvěru" k záchranářům, kteří jsou pro ně stále neznámou a bohužel k tomu přispívají i některé pořady vysílané v TV.

Tak... Když jsme si tu záchranářskou práci tak trochu a dost zjednodušeně shrnuli: Pořád se divíte, že by měl mít záchranář kvalitní vysokou, anebo vyšší odbornou školu a nestačí třeba jen kurz od červeného kříže, jak mi kdysi sdělil jeden moc milý pán na praxi?

A jen tak mimochodem, třeba v Bolívii, kterou asi nikdo z nás nevidí, jako zářný příklad pokrokové a rozvinuté země, studuje sestra 5 let na vysoké škole. Asi si tam uvědomují tu zásadní věc - člověk, který odpovídá za cizí zdraví a život, by měl mít tu nejlepší možnou kvalifikaci. Není už na čase, abychom se alespoň začali tvářit, že jsme na úrovni alespoň té Bolívie, když už ne jiných západních zemí?

(O tom vzdělávání záchranářů a jak se z něj stává trochu "kočkopes", kterým se snaží naše ministerstvo "lepit" nedostatek sester napíšu něco málo zase příště.)

Autor: Klára Kutačová | neděle 13.1.2019 15:00 | karma článku: 32.32 | přečteno: 4636x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jaroslav Čejka

Výzva Petru Burianovi

Pane Buriane, ve svém druhém a posledním příspěvku do diskuse k čánku pana Pavlíka Bludy Jaroslava Čejky jste mi adresoval následující výzvu: "A příště až zas budete někoho lživě pomlouvat, tak přímo v diskuzi face to face."

21.1.2020 v 10:45 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 58 | Diskuse

Zuzana Slabá

"Učiňme idiota k obrazu našemu, aby panoval..." aneb co Bůh neřekl.

Mnoho lidí vůbec netuší, že přístup k Bohu - to zda věříme či nevěříme - není vůbec o nějaké pobožnosti, ale o naší zodpovědnosti, především sama vůči sobě, ale i zodpovědnosti za druhé a svět okolo nás.

20.1.2020 v 20:16 | Karma článku: 12.93 | Přečteno: 551 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Poslední poselství Jaroslava Kubery

O víkendu můžete být na sjezdu (kongresu) své strany a hýřit energii – a v pondělí může být všechno jinak. Na Nový rok můžete mít projev k národu – a po dvaceti dnech může být všechno jinak. Na to všechno jsem dnes (20/1) myslel.

20.1.2020 v 18:36 | Karma článku: 35.15 | Přečteno: 1214 | Diskuse

Kateřina Karolová

To nechcete zažít. Ani jako pacient, ani jako doktor. (Příběh 1.- magnetické kuličky)

Série blogů, ze které dnes zveřejňuji první část, je věnována příběhům, které se týkají dětského lékařství a skutečně se staly. Myslím, že je potřeba, aby se o tom vědělo. Třeba to někomu zachrání život.

20.1.2020 v 16:43 | Karma článku: 41.79 | Přečteno: 9189 | Diskuse

Tomáš Flaška

Senátore Kubero, díky a sbohem

Dnes už je to rarita. O málokterém politikovi lze říci, že by jej takzvaně mohl kdekdo. Většinou je to o emocích. Buď nenávist, nebo nekritické nadšení. V tomto ohledu se senátor Kubera naprosto vymykal.

20.1.2020 v 15:26 | Karma článku: 45.27 | Přečteno: 4626 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz