Pondělí 20. ledna 2020, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 20. ledna 2020 Ilona

Cesta kolem světa - Hongkong

15. 01. 2019 10:00:00
Moje cesta kolem světa pokračuje přesunem na další kontinent. Ze Severní Ameriky se chystám dopravit do (JV) Asie, konkrétně přelétávám z Vancouveru přes Hongkong do Singapuru.

25. května 2017

Ráno si jdu vyzvednout krosnu z úschovny a pomalu se začnu přesouvat k odbavení do Hongkongu. Když jsem si kupovala letenku z Vancouveru dál, tak jsem se radovala, jak tam strávím krásných 15 hodin, což mi přišlo jako dostačující k tomu, abych se tam trochu porozhlédla, ale nějak mi nedošlo, že tam přiletím v 5 večer. No co se dá dělat, teď už to nezměním.

Zamluvila jsem si proto hostel blízko každovečerní světelné show nad Victoria Harbour, že se alespoň trochu prospím, než poletím dál, protože jestli jsem v poslední době něco hodně podceňovala a zanedbávala, je to rozhodně spánek. Před odletem si projdu poměrně zajímavé Vancouverské letiště a konečně se dostávám do letadla Air Canada.

Letadlo je obrovské, poloprázdné a pohodlné, vybavené obrazovkou u každého sedadla a docela velkým výběrem filmů. Letušky roznesou taštičky obsahující užitečné věci, jako jsou klapky na oči a sluchátka. Nakonec ale většinu třináctihodinového letu přes Tichý oceán úspěšně zaspím, budím se jen na výborné jídlo. Ani si nevšimnu, že jsem přeskočila do budoucnosti. A do poněkud dusivého vedra.

26. května 2017

Jsem v Hongkongu, ještě není ani 5 večer. Vystojím si frontu na imigračním, dostanu vstupní kartičku (razítka nedávají), honem si beru zavazadlo a běžím hledat dopravu do centra. Jezdí tady krásné dvoupatrové autobusy, takže si chci sednout nahoru, abych měla hezký výhled na celou cestu. No nakonec najdu jen místo na schodech, ale když si stoupnu na špičky, můžu pozorovat z okna přejezd do centra. Postupně se schod po schodu probojuji až na přední sedačku. Čím víc se blížíme k centru, tím víc houstne doprava.

Dojíždím kousek od nejlevnějšího hostelu, který jsem tu sehnala, a který se překvapivě nachází v té nejlepší lokalitě - HK Downtown Backpackers, který se schovává ve třetím patře jedné z výškových budov - Chung King Mansion. Na recepci platím 50 HKD (x 2,8 na CZK), ale nemám další na zálohu na vstupní kartu. Prý ale můžu dát pas. Ujišťuji se, že když budu odjíždět ve 4 ráno, tak mi ten pas někdo vrátí. „Samozřejmě, tady je 24 hodinová recepce!“ „Určitě? Nemám mobil, takže nemůžu nikam volat. Opravdu tu někdo bude?“ „Jistě.“ Okey, dávám pas a jdu se podívat na pokoj. Mám horní postel na palandě, které chybí kus matrace a jen doufám, že jí naopak nepřebývají štěnice. Spolu se mnou pokoj sdílí 7 rusů, kteří se asi chystají na nějakou párty. V omšelé a značně špinavé koupelně na sebe patlají tuny nevkusných líčidel, pořvávají jeden na druhého, přehazují si mezi sebou oblečení. Já se chystám na light show, takže jen odhodím krosnu k posteli, vezmu si foťák a jsem na odchodu.

Největší rusák mi zastoupí cestu, pověsí se do futer a oznamuje: „My přijdeme tak ve 3 a nechceme si brát klíč, takže až přijdeme, ty tu budeš a otevřeš nám.“ „Ani omylem.“ „Já jsem řekl, že nám otevřeš!“ „A já řekla, že jestli nechcete spát na chodbě, otevřete si sami. Nejsem vaše služka!“ „Budeš tady a otevřeš nám.“ Protáhnu se kolem něj a opuštím pokoj, odmítám se nechat zastrašovat od nějakého blba. I když jsem z něj docela strach měla, přece jenom byl o hlavu větší a tak dvakrát těžší než já.

Vycházím na rušnou a snad všemi myslitelnými barvami zářící ulici. Od někud vychází docela hezká vůně, takže doufám, že cestou zpět někde seženu nějakou rychlovečeři ze stánku. Teď už spěchám dál, abych nepřišla o zážitek, kvůli kterému jsem tady.

U zálivu je spoustu lidí, někteří zaujímají místa na vyvýšených pozicích, někteří dole u zábradlí nad vodou, já se postupně procházím a hledám, kde bude nejlepší výhled. Nakonec zakotvím uprostřed vrchní "tribuny", Lightshow začne pár minut na to. Zběsilá hudba, blikající mrakodrapy na druhé straně, lasery svítící do nebe a dole po zálivu jezdí barevně nasvícené plachetnice. Celé to trvá asi 20 minut a je to rozhodně zajímavá podívaná.

Jakmile show skončí, odcházím pomalu směr hostel, abych se trochu vyspala. Rozhlížím se po jakékoliv rozumné restauraci, či stánku, ale nikdy nic. Asi budu dneska večer hlady. Co se dá dělat. Dole u vody hraje několik místních pouličních kapel, většinou složených z hodně mladých lidí. Překvapuje mě, že se moc nepřeřvávají a někteří i docela dobře. Negativní je, že mezi nimi postávají a posedávají mladí evropané a američané a žebrají. Všichni mají na kusu papíru + / - stejný „příběh“. Skončil jsem střední, došli mi peníze na cestování, přispějte mi. Jako kdyby v Asii neměli svých žebráků dost, ještě jim sem jezdí "ze západu". Achjo...

Do hostelu se vracím po místní ulici plné značkových obchodů,stále se rozhlížím po něčem na večeři, ale nikde nic. Tohle jsem trochu podcenila.Nezbývá, než se s kručícím žaludkem odebrat do toho podivného, špinavého kutlochu. Stále si znovu a znovu opakuji, že to bylo levné a budu tu jen 6 hodin, to přece vydržím. Momentálně tu nikdo není, takže se můžu alespoň v klidu osprchovat a uložit se do postele. Je trochu krátká, takže mi nohy čouhají ven. S tím jsem schopná se smířit.

27. května 2017

Rusáci přijdou "už" ve dvě a začou třískat do dveří. Ale já je varovala, nejsem jejich služka. Za chvíli si tedy otevřou, rozsvítí lustr a začnou nadávat, proč jsem jim neotevřela já. Asi usoudí, že když můžou být vzhůru oni, musí být vzhůru i celý dům, takže vyřvávají, třískají věmi a všemi dostupnými dveřmi. Super, za dvě hodiny odjíždím, to jsem se fakt moc nevyspala. Moje úvahy o tom, jak se vyspím pokuď si zaplatím na jednu noc hostel, totiž neobsahovaly tlupu ruských ignorantů. Jedna z holek začne něco namítat a jde zhasnout. Ten obří „borec“ zase rozsvítí, protože tady přece šéfuje on, pak začne něco hudrat a strkat do mojí postele a ona zas, že ať toho nechá, co když jim rozumim. Tak na ně rusky zařvu, že ano, rozumim (i když ne všemu, ale to jim řikat nemusim) a najednou je více méně klid. Zajímavé. Nicméně už neusnu, protože světlo a neustálé debaty, byť už ne řvané, přestanou až chvíli před čtvrtou.

Vzhledem k tomu, že mám všechno zabalené, jen se převléknu ze spacího do cestovního a jdu si na recepci vyzvednout pas. Tam samozřejm nikdo není. Jen lísteček s telefonním číslem. Do prdele! Hledám, jestli tu někde je nějaký dostupný telefon, ale samozřejmě, že ne. Tak se chystám seběhnout na ulici, ale cestou potkám nočního hlídače. Prosím jeho, jestli by nemohl zavolat, že nemám mobil, ale pošle mě do háje a třískne mi dveřmi před nosem. Okey. Zatím mi ta asijská cesta moc nevychází. Na druhou stranu, jestli se ten nešťastník musí pořád potýkat s podobnými kretény, jako jsou ti, se kterými bydlím, tak chápu, že se k žádnému pomáhání nemá.

Jedu výtahem dolů, že snad někoho najdu na ulici. Hong Kong prý nikdy nespí. Spí. Ve 4 ráno spí... Naštěstí nespí prodavač ovoce sídlící v suterénu. Ačkoliv nemluví anglicky, podaří se mi ho přesvědčit, abych si od něj mohla zavolat. Po dlouhém vyzvánění se na druhé straně někdo ohlásí a sdělí mi, že v recepci bude v 7 ráno. Vysvětluju, že potřebuju stihnout letadlo v 8, za 15 minut mi jede autobus, oni mají inzerovanou 24 hodinovou recepci a mají můj pas. Tak prý ať teda jdu k recepci, oznámí mi otrávený hlas na druhé straně. Mám takový dojem, že jsou zvyklí nechávat si zálohy v podobě peněz, takže kdybych tam neměla pas, nikdo nepřijde...

Jedu zpět do třetího patra, kam se za chvíli přišourá rozespalý člověk, sdělí mi, že to snad není zas takový problém, že samozřejmě, že mají 24 hodinovou recepci, přece přišel ne? A ať jim dám to nejlepší hodnocení, protože mají tak skvělý servis. Odmítám to komentovat a běžím na autobus. Ten stihnu jen tak tak a hlavně po tom, co mi dojde, že tady se jezdí vlevo a přeběhnu na zastávku na druhé straně. Pak už spícím městem dojedu bez dalších nehod až na letiště.

Tady jsem tak akorát na to, abych se nechala odbavit, prohlédla si hezky vyzdobené letiště a mohla pokračovat v cestě.

V půl 2 přistávám v Singapuru,ani tady není na imigračním žádný problém, takže jen dostanu vstupní razítko do pasu a můžu jít. Já si chci primárně projít samotné letiště, protože je naprosto neskutečně vybavené a zařízené. Na bazén vidím jen směrovky, ale stejně netuším, kde mám plavky. Nejvíc se mi líbí „pohyblivá socha“ bronzových kapek padajících v různých režimech od stropu.

Přesouvám se na městskou dopravu. U pokladny mě vítá nápis SMRT passangers service, kde si nechám od paní za přepážkou poradit, jak tu co nejlépe jezdit a tím pádem si koupím opakovatelně použitelnou jízdenku, na kterou se dobíjí kredit a za jednotlivé jízdy se získávají bonusy. Stoupám si na vyznačené místo na nástupišti a čekám. Za chvíli přijíždí metro a já nastupuji do luxusního a ani ne moc plného vagónu a jedu směrem na zastávku Kallang, nedaleko které je můj hostel Joyfor Backpackers', který jsem si zamluvila na 5 dní. Po zkušenosti z Hongkongu se chvíli modlím, aby to nebyl takový hnus, blešárna a kobka plná ignorantů.

Vstupuji do klimatizované vstupní haly s recepcí. Na první pohled je to tu poměrně velké a hezké. Dostávám čip ke skříňce, kam si můžu zamknout věci a recepční mě jde doprovodit do pokoje. Je poměrně malinký, ale nechystám se tam trávit moc času, takže mi to ani nevadí. Na první pohled je tu čisto, jak v pokojích, tak koupelně, která je společná pro dva osmilůžkové dormitory na patře. Jsou v ní tři kabinky a dvě jdou dokonce zamknout. Na hezky vymalované chodbě s barevnými talíři místo obrazů občas přeběhne gekon. Ti jsou roztomilí a nevadí mi, i když recepční se za ně omlouvá. Moje modlitby tak považuji za vyslyšené. Dole u recepce jsou dostupné stolky a pohodlné sezení, takže než si tam vyřídím doplacení snídaní, chvíli si ještě pokecám s australankou, která sem jednou za čas přijede na dva dny z Darwinu, aby si nakoupila a zas letí domů, prý se to víc než vyplácí. Takže tenhle hostel je trochu její druhý domov.

Vracím se do pokoje a jdu si rovnou lehnout, asi dvě hodinky se převaluji v posteli a chvílemi pospávám. Na postel si alespoň navěsím šátek a českou vlajku, abych si vytvořila malý soukromý koutek.

Večer se vydám jen na krátkou obchůzku okolím, abych si našla něco na večeři. Jedla jsem naposled v letadle, takže už mám docela hlad. Nakonec si vyberu zeleninovou směs, protože na nic zběsilejšího si netroufám. I když nabídky tu jsou. Třeba bych si mohl vybrat v akváriu jednu z žab a nechat si jí udělat na zázvoru.

Zpět v hotelu usínám,ale ne na dlouho.I když jsem neskutečně utahaná, tak nemůžu znovu usnout, a když ano, zase se za chvíli vzbudím. Jet lag je mrcha...

Autor: Klára Kutačová | úterý 15.1.2019 10:00 | karma článku: 14.91 | přečteno: 411x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.97 | Přečteno: 274 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 398 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 15.82 | Přečteno: 275 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.13 | Přečteno: 720 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 254 | Diskuse

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LXIV - Kőszeg /H/

...akýsi pán umýval okná v náprotivnom dome a sem tam zaznamenával prechádzajúcich, obzerajúcich, fotiacich, ale nedal sa rušiť. Veď bol máj a v máji by mali byť okná číro priepustné všetkému krásnu...

15.1.2020 v 19:12 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 104 | Diskuse

Jan Lněnička

České dráhy zrušily zpáteční jízdenky

Možná s touto zprávou přicházím s křížkem po funuse, ale já jsem té zprávě, kterou mi sdělila manželka, když po mně chtěla, abych podepsal petici právě proti tomuto zrušení, nechtěl věřit.

13.1.2020 v 16:05 | Karma článku: 29.99 | Přečteno: 2601 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.81 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz