Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Cesta kolem světa - Kuala Lumpur

24. 01. 2019 10:00:00
Můj pobyt v Malajsii pokračuje. Přes noc jsem přejela z Kuala Terengganu do hlavního města Kuala Lumpur.

5. června 2017

Přijíždím do Kuala Lumpur ještě za tmy. Vypravovat se do středu města se trochu bojím, takže se rozhodnu počkat na nádraží, než se rozední. Sedám si do kavárny, kde prodávají barevné donuty a čtu si.

Po rozednění se přeptám na informacích. Můj hostel se jmenuje Step Inn guesthouse a je nedaleko zastávky metra Plaza Rakyat. Výlez z ní je momentálně ale v rekonstrukci, takže se prochází dlouhým dřevěným koridorem. Ten naštěstí vede na křižovatku, na kterou potřebuji. Podle instrukcí z hostelu projdu kolem Hinduistického chrámu, za kterým se kupí hromada obětin bohům, takže to tu šíleně smrdí, zatímco z přední části chrámu hoří vonné tyčinky, které to trochu zvládnou přebít a naštěstí konečně najdu hostel. Je v jednom z řadových několikapatrových domků.

Na recepci je velice sympatická recepční, která tu je jako dobrovolník za ubytování a stravu. Zamluvený mám 4 lůžkový dormitor, který je zatím plný. To se není čemu divit, jsem tu skutečně brzo. Můžu si tu ale odložit batoh a vyrazit na obhlídku města.

Kousek odsud je mešita Masid Jamek. Mám docela štěstí, protože se po rekonstrukci včera poprvé otevřela pro turisty a od dalšího týdne prý už bude přístupná jen v některé dny. Vzhledem k tomu, že se tu snažím chodit přiměřeně oblečená, tedy v dlouhé sukni a ideálně v delších rukávech, tak mi u vchodu jen půjčují šátek přes vlasy. Lidem v kraťasech půjčují dlouhé pláště s kapucí – vypadají trochu jako zářivě červené župany.

Návštěvníky tu provádí místní dobrovolníci, kteří poukazují na nejzajímavější architektonické prvky, na náboženské věci a podobně. Prohlídka trvá necelou půl hodinu. Potom se tu ještě chvíli procházím sama.

Následně pokračuji kolem staveniště přes řeku k budově Sultan Abdul Samad, před kterou se na náměstí chystají velké bílé stany a do některých začínají přivážet jídlo. Zřejmě se tu chystá velký ramadánový trh, ale těžko říct.

Vzhledem k tomu, že se blíží druhá hodina odpolední, vracím se k hotelu, abych se mohla oficiálně zapsat a ubytovat. Můj pokoj je ve třetím patře, které je přístupné buď po vniřních schodech, schovaných ve vedlejší budově, anebo po kovovém venkovním schodišti, které vede ve dvoře. To začíná u společné koupelny a dá se po něm dojít dolů do společné kuchyně s jídelní terasou. Kuchyňka je poměrně malá, vybavená základně, ale vzhledem k tomu, že se chystám nakoupit na trhu a maximálně si něco ohřát, tak to úplně stačí. V pokoji pro 4 jsme zatím dvě, po chvíli přijde pán v kovbojském klobouku. Ten má až moc tendence na všechny kolem zírat, takže ověšuju celou postel vším možným, abych si vytvořila alespoň malé zdání soukromí. V Singapuru se dost osvědčila vlajka a velký šátek, tady vzhledm k umístění postele přijde ke slovu i osuška. Aspoň uschne a zároveň trochu brání ve výhledu čumilům.

Když se trochu „zabydlím“, vyrážím znovu do města. Před západem slunce chci ještě vidět to, kvůli čemu jsem sem přijela – Petronas Towers. Odcházím opět na metro a dovezu se až k nim. Problém je, že z blízka na ně není až tak dobrý výhled, 452 metrů už si žádá pořádný záklon hlavy. Procházím se pod nimi směrem do parku. Ten je plný lidí, většinou turistů, kteří si fotí věže se stejným nadšením jako já. Problém je, že mě to nadšení poměrně rychle přechází, protože můj foťák se prostě rozhodl, že už toho má dost a udělá maximálně jednu fotku z 50. No, tolik k tomu, že jsem si pořídila nový foťák před cestou, protože jsem se nechtěla spoléhat na ten 10 let starý... Park je sám o sobě taky moc pěkný, ale mostem propojené věže ho moc hezky doplňují. Jen je škoda, že na most ve 41. patře si člověk musí zarezervovat vstupenku předem, jinak není asi příliš vysoká šance se na něj dostat. Tím pádem mám smůlu a věže vidím jen ze spodu.

Na internetu si pak vyhledám, kde by měl být nejbližší ramadánový trh a vydám se k němu. Dojdu docela velký kus od věží do viditelně chudší čtvrti, kde je ovšem obrovské tržiště. Stánky, kde prodávají neskutečný výběr jídel a pití, restaurace, které se chystají k otevření. Mám docela problém si něco vybrat, láká mě totiž téměř všechno. Nakonec vítězí praktičnost pro transport, takže si dávám jakousi obří masem a zeleninou plněnou taštičku a čerstvý džus. Přes trh se projdu k nejbližší zastávce metra a k hostelu dojíždím chvíli po západu slunce.

U hinduchrámu se vyrojili stánky s obětinami bohům a je tu neskutečné množství lidí, zřejmě jdoucích na večerní modlitbu. Já se ovšem odebírám do hostelu, kde si v kuchyňce ohřeju večeři a jdu volat babičce. Řešíme hlavně balík posílaný z Miami. Nějak se mu totiž nechce dojít až k babičce, byť už jsem doložila všechno, co po mně chtěli na celní poště (fotku pasu, že jsem fakt byla v Americe a prohlášení, že jsou v balíku jen moje věci). No nakonec se to řešilo ještě několik dní, z pošty nakonec zjistili, že výzvu o vyzvednutí poslali jejich chybou kamsi do uplně jiného města a světe div se, tam nikdo babiččina jména nebydlel, takže po několika telefonátech se odhodlali balík nakonec skutečně dovézt babičce, ale naúčtovali si skladné. Grrr. Babička po chvíli telefonování vytvoří konferenční hovor i s tátou, takže si povídáme poměrně dlouho.

Po večeři chvíli sedím na terase pod kovovými schody a přemýšlím, co dál. Z Kuala Lumpur určitě do Bangkoku, minimálně si tam potřebuju nechat opravit foťák, protože už skoro nefotí, ale co pak? Kdo ví...

5. června 2017

Na dnešek jsem si naplánovala celodenní výlet na Batu Caves – velkou vápencovou jeskyni s Hinduistickými chrámy, která je za městem. Možná jí znáte z fotografií, na kterých je vidět obří (43 metrů vysoká) zlatá socha jednoho z Hinduistických bohů – Marugana a za ním vysoké schodiště k jeskyni, které v současnosti hraje všemi barvami duhy.

Dostat se k jeskyním není nikterak složité, stačí sednout na metro a člověk dojede kousek od nich. Čím více se blížíme k okraji města, tím více se metro vylidňuje, u jeskyní nás vystupuje jen pět. To mě celkem těší, alespoň se tu nebudeme tlačit s moc velkým davem lidí.

Cesta od metra je lemovaná prodejci suvenýrů a květinových obětin do chrámů. Díky tomu, že tu je dnes málo turistů, tak se na mě vrhají tři prodavačky naráz. Jedna mi ukazuje svoje korále na krk, druhá barevné obrázky a třetí náramky. Mám co dělat, abych jim utekla.

Vlevo od chodníku z metra je první Hinduistický chrám a za ním vstup do malé jeskyně, takže se porozhlédnu nejdřív tam. Za chrámem je opět smetiště plesnivých obětin s patřičným odérem, takže se radši přesovám dál.

Kolem několika dalších Hinduistických chrámů a krásných skal až pod barevné schodiště. V době mojí návštěvy je „jen“ omšele červené a vstupní brána k němu, stejně jako chrám pod ním jsou právě v rekonstrukci. Než se vydám na cestu nahoru, obejdu si přilehlé tržiště, dám si něco malého na oběd.U vstupní brány stojí místní a nevhodně oblečeným lidem zapůjčují šátky, aby se mohli patřičně přiodít. Já jsem sem naštěstí vyrazila připravená, takže šátek mám svůj a jen si ho házím přes ramena. Paní u brány souhlasně kýve a směje se na mě.

Začínám stoupat. Zkouším počítat schody, ale po chvíli mě tak vyděsí makak, který mi skočí těsně před obličejem, že s tím hodně rychle skončím a místo soustředění se na počítání, si dávám daleko větší pozor, co se děje v okolí. Já mám štěstí, opice skáčou jen kolem mě. Chlapík o pár schodů výš už takové štěstí nemá. Jedna z opic se rozhodne, že ho použije jako mezi zastávku při přeskakování schodiště a hupsne mu na batoh. Mladík docela zavrávorá, ale naštěstí neupadne. Opice už je o kus dál a snaží se jiné turistce sebrat z ruky lahev s vodou. Paní celkem rozumně usoudí, že tenhle souboj nemůže vyhrát a pití vydává. Začínám se trochu bát o foťák.

Opic je tu spoustu. Jsou drzé, vlezlé a s ostrými zuby. Někteří turisté se je snaží nalákat k sobě, aby si mohli udělat selfie. Mě stačí z dálky.

S pár zastávkami docházím nahoru k jeskynnímu komplexu. V něm je několik chrámů, malých oltáříčků na stěnách i velké obchody se suvenýry. Kousek za vchodem je hromada cihel, zřejmě určených pro výstavbu dalšího chrámu.

Přecházím k dalším schodům a k nejdůležitějšímu chrámu v jeskyni. U něj se modlí pár místních lidí. Chvíli se procházím po jeskyni, než se rozhodnu vrátit zpátky do města. Od vchodu do jeskyně je krásný výhled na město.

Ze schodů vede ještě odbočka k další jeskyni, kde si člověk můžu zaplatit vstup s průvodcem. V jeskyni mají být různé vzácné druhy zvířat, včetně vzácných pavouků. Tím mám jasno. Tam nejdu... Místo toho se chvíli bavím (stále z bezpečné vzdálenosti) malými opičkami.

Nakonec už ale sbíhám po schodech dolů, ještě znovu se projdu po okolí a mířím zpět do města. Vystupuji v centru u vlakového nádraží a jdu se poptat po jízdence do Bangkoku.

Poblém je, že mezinárodní jízdenka se koupit nedá. Můžu si koupit jízdenku jen do hraničního města Padang Besar za 76 MYR (cca x6 na CZK), přejít pěšky hranice a doufat, že seženu jízdenku dál. Chvíli se rozmýšlím, připojím se na wifi, abych si našla, jak jezdí další vlaky na thajské straně a zvažuji, jak moc je to riskantní postup, ale nakonec zhodnotím, že to určitě půjde a beru lístek na ranní vlak. Teoreticky bych tak měla být v Padang Besar kolem poledne a za odpoledne a večer by měli jet 3 vlaky směrem na Bangkok, snad alesoň v jednom bude místo.

Z nádraží se do hostelu vracím pěšky, koupím si večeři a snídani do vlaku v supermarketu a do tmy opět sedím na terase. Pak si dojdu zabalit, nařídím si budík na půl 6 ráno a jdu spát.


Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 24.1.2019 10:00 | karma článku: 16.24 | přečteno: 461x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.37 | Přečteno: 1054 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.18 | Přečteno: 328 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.34 | Přečteno: 289 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 763 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz