Cesta kolem světa - Kambodža

5. 02. 2019 10:00:00
Z Thajska mířím do další země JV Asie - Kambodži. Konkrétně do Siem Reap a k chrámům z komplexu Angkor Wat, jehož siluetu má Kambodža i na státní vlajce.

14. června 2017

Balím se a odhlašuji z hostelu. V poledne by mi měl jet minivan do Siem Reap. Beru si foťák, že do něj vrátím karty a zjistím, že to nejde. Na první pohled, když jsem to kontrolovala před přebráním v opravně jsem si toho nevšimla, až teď, když do jednoho slotu nejde dát karta. Mám 3 hodiny, než mi pojede minivan a samozřejmě z druhého konce Bangkoku a mezi tím musím ještě na vietnamskou ambasádu. Nejprve si tedy dojedu vyzvednout pas s vízem. Mám štěstí, nen í tu fronta a vízum jsem dostala. Pak se honem vracím na metro a do opravny. Ještěže to není moc daleko.

Vysvětluju své již známé paní problém. „Jasně, přijď si odpoledne.“ „Mám 20 minut.“ Za 10 minut mám foťák ve špičkovém stavu. Uffff.

Další sprint na metro a dojet na adresu udanou u jízdenky. Rozhlížím se kolem, jestli je tu někde pobočka Mekong expresu, jak se moje přepravní společnost jmenuje, ale nikde nic. Jsem tu o hodinu dřív, takže mám čas na hledání. Aresa je size="12pt"Street 17, Petchaburi Road (opposite Pantip). Stojím na rohu Petchaburi a 17. ulice, naproti mně je obchodní centrum Pantip, problém ale je, že se mi nedaří najít nic, co by vypadalo jako zastávka autobusu. Přecházím do obchodního centra, jestli tam chytím wifi, abych si ještě ověřila, že jsem na správném místě. Nakonec najdu partu mladých lidí, kteří tu čekají na taxi a ptám se, jestli neví, kde by tady mohla být zastávka minibusů. Jeden z mladíků kouká na adresu a říká, že asi tady, ale neví. Pak vezme telefon a volá na číslo pod adresou, chvíli něco řeší a nakonec mě posílá do 17. ulice, že jí mám projít až na konec (já jí zatím prošla vždycky tak maximálně do poloviny) a někde tam bude dodávka. Prý už na mě čekají. Měla jsem docela štěstí, už by skoro odjeli beze mě.

Procházím ulicí, na jejím konci nevím kam dál, ale kousek za rohem vidím ceduli Mekong Express, tak se tam jdu přeptat. Posílají mě za další dva rohy a tam skutečně čeká minibus. Jsem tu za minutu odjezd, hodím batohy do kufru a už jsem navigována na přední sedačku. Dodávka je Kambodžská, takže má volant nalevo - na stejné straně, jako se v Thajsku jezdí. To v praxi znamená, že na každém místě, kde se platí mýto do mě řidič drcne loktem, podá mi peníze a já platím.

Po pár hodinách zastavujeme u benzínky a máme půl hodiny pauzu na občerstvení. K hranicím s Kambodžou přijíždíme už za tmy, kolem 6 večer. Místo toho, abychom zamířili přímo tam, jedeme k cestovní agentuře, kde nám rozdají visačky na krk, abychom se pak poznali a nastupuje k nám do dodávky další člověk z agentury. Na hranicích jsme za chvíli. Vystupujeme ven a řidič nás vyzývá, ať mu všichni odevzdáme pasy. Vzhledem k tomu, že jsem si četla varování, že to tak některé agentury dělají, a pak si vezmou i trojnásobek ceny víza, tak pas odmítám vydat. Řidič se strašně rozčiluje a vyhrožuje, že když pas neodevzdám, tak mě tu nechají, ať si seženu jiný odvoz. Problém je, že takové vyhrožování se nelíbí ani zbytku skupiny, takže nakonec rezignuje, vybere pasy asi od poloviny osazenstva a ostatní si trvají na tom, že to zvládnou sami.

Řadíme se do koridoru k výstupní kontrole. Tam to jde poměrně rychle, jen se jako skupina docela roztrháme. Následuje pěší přechod hranice, kde je neskutečné množství otravných žebráků. Když se jim snažím vyhnout, minu vchod ke kanceláři, kde se vydávají víza, takže se pak musím vracet. Vyplním žádost, zaplatím 50 dolarů za vízum a ještě pár THB za vyřízení na místě a mám vízum v pase.

S ním ale musím projít další kontrolou, na kterou je šílená fronta. Stojím tam 3⁄4 hodiny, člověk z agentury běhá venku za oknem a počítá, kolik lidí z naší skupiny tam ještě stojí. 3. Jeden hodně přede mnou a další asi o pět lidí za mnou. Jsem ráda, že nejsem poslední. Po průchodu kontrolou nám člověk z agentury sděluje, že dál jedeme jiným minibusem a k němu nás rozvezou na motorkách. Snaží se nás nacpat na motorku dva, ale taxikář to odmítá a velí, že nás odveze po jednom.

Doveze nás pár metrů k dalšímu mikrobusu, kde se lidé, co odevzdali pasy rozčilují, že zdržujeme. Tahle firma byla poctivá a nevzala si ani o THB navíc. Co se dá dělat.

V Siem Reap jsme těsně před půlnocí. Řidič autobusu nám ukazuje na přistavěné tuk tuky, že jsou placení od jejich agentury a rozvezou nás do našich hostelů, rozdá jim lístečky s napsanými adresami, které jsme jim nahlásili. Pár lidí už má zabazadla, nastupuje do jednoho tuk tuku a odjíždí, já mám věci až úplně na dně kufru, takže tam zůstávám jako jedna z posledních. Minibus odjíždí a tuktukáři nám hned oznamují, že buď zaplatíme, anebo nejedeme. Můj hostel má být podle mapy asi 700 metrů od místa, kde nás vyhodili, takže se usměju, že nikam vézt nepotřebuju. Tuktukář mi tvrdí, že mám špatno mapu, a že mě za 5 dolarů odveze. Nakonec se spokojí s dolarem a já jsem ráda, že nemusím jít v noci pěšky do neznáma.

Trochu mě vyděsí, když z jedné docela široké, ale pořád ještě osvětlené ulice, zamíří do neosvětlené uzoučké uličky. Překvapí mě, že je to ale správně. Můj zamluvený Pub Hostel je opravdu dobře schovaný. Platím domluvený dolar za dvouminutovou jízdu a jdu se zapsat.

Mám zaplacené místo v pokoji pro 12 lidí, v dámském pokoji místo nebylo, takže mám smíšený. I ten je úplně plný. Dostávám místo na vrchní palandě vedle plechových skříněk na konci pokoje. Boty se nechávají v poličce před vstupem do obytných prostor, snad je ještě někdy najdu. Sice bych docela potřebovala sprchu, ale ty jsou obě dostupné přímo z pokoje, dveře se musí zavírat celkem důrazným třísknutím a já nechci rušit spící lidi, takže to nechávám na ráno.

Odkládám si batoh ke zdi, vyndám si jen věci na spaní a lezu do postele.

15. června 2017

Ráno se odebírám do koupelny, která je spojená i se záchodem, což je trochu nepraktické. Když se má 12 lidí vystřídat na záchod, sprchu a čištění zubů ve dvou koupelnách, docela to trvá. Když na mě pak přijde řada, tak si při odchodu ven málem zlomím nohu, podjede mi totiž rohožka pod vysokým schodem vedoucím do pokoje. To nám to hezky začíná, říkám si v sedě v kaluži vody na dlaždičkách.

Jdu si pořídit snídani a chytit wifi, abych se domluvila s Monikou a Zdeňkem kdy a kde se sejdeme, abychom se společně vydali ke chrámovým komplexům Angkor. Oni přijeli už včera odpoledne, takže se stihli seznámit s řidičem tuk tuku, který nás dnes k chrámům odveze a bude nás po nich vozit celý den.

U vstupní brány do komplexu je odbočka k prodejně vstupenek. Člověk si může vybrat, jestli chce jen jednodenní, anebo třídenní, kterou může využít v průběhu 10 dní. Já se chystam v Siem Reap zdržet, takže beru 3 denní, oni jen na dnešek. Nákup se trochu komplikuje tím, že tu moc nefungují bankomaty,ale nakonec se podaří, zaplatíme vstupenky, na kterou nám vytisknou i fotku, protože vstupenka je nepřenosná a můžeme do areálu chrámů, které pochází z 12. století, stavěné byly dříve jako Hinduistické, ale dnes jsou „zasvěcené“ Buddhismu. No a hlavně taky turismu...

Jako první nás „Tiger“ bere k nejznámějšímu chrámu, podle kterého se, i když nepřesně, označuje celý chrámový komplex – Angkor Wat. Velký chrám, obklopený vodním příkopem, přes který je momentálně vytvořen plovoucí plastový most ke vchodu.

Chrám je skutečně monumentální. Do jeho spodní části je volný přístup, ale nahoru na střechu smí jen lidé, kteří mají na sobě dlouhé kalhoty / sukni a ramena zakrytá rukávy, ne jen šátkem. Tím pádem pustí nahoru jen mě. Výhled do okolí je tu krásný.

Vydáváme se na procházku po okolí a najdeme buddhistickou školu. Malí mniši mají zrovna hodinu a učitel je vyvolává, aby předčítali text napsaný na tabuli. Když něco řeknou špatně, dostanou rákoskou. Zrovna vyvolaný žáček má problém s jedním slovem, takže dostává opakovaně. Po chvíli se začne bránit pravítkem a docela zdárně s učitelem šermuje. Chvíli ještě pozorujeme místní vzdělávání, než se přesuneme ke stánku s kokosy a vracíme se Tigerovi pospávajícím v tuk tuku.

Jsme odvezeni k dalšímu chrámu – Angkor Thom. Ten se vyznačuje obřími obličeji všude, kam se člověk podívá. Opět ho obejdeme kolem dokola, pokocháme se sochami Buddhů zabalených v zářivých látkách (na těch bezhlavých to vypadá vyloženě podivně), vidíme i obří stromy, které pohlcují i část zdiva, místní mnichy i údržbáře, kteří čiští vodní příkop.

Přesouváme se k dalším chrámům v okolí na „Sloní terasu“, dlouhý vyvýšený chodník, ze kterého je výhled na malé chrámy naproti. Tady už si uděláme jen krátkou procházku, a protože jsme náležitě upečení, vracíme se k Tigerovi a dohodneme se, že pro dnešek stačilo. Vracíme se zpět do města, kde se loučíme.

Já se vydávám na průzkum tržiště nedaleko mého hostelu, kde najdu paní, která výborně vaří večeře za 1 dolar a stánek, kde prodávají chlazený kokos taky za dolar. Myslím, že mám pro další dny jasno, kde budu večeřet.

Vracím se do hostelu, kde probíhá velké stěhování. Je tu skupina lidí, kteří se snaží pobalit svoje věci a nosí je do jiného pokoje. Když se podruhé vrátí, tak člověka, co spal na posteli pode mnou upozorním, že si odnesl i můj balík vody, který jsem si pořídila cestou sem a odložila ho ke skříňkám. Jedna ze slečen, která k němu patří se omlouvá, že to musel být omyl a přinese mi ho zpátky, zatímco on se mi ho snaží zase vytrhnout, že je jeho. No a já mám zase už z práce zvyk si vody podepisovat. Vypadá nasraně a ostatní mu domlouvají, asi ať se přestane chovat jako blbec. Další chlapík z jejich skupiny se mi znovu omlouvá, že to vážně nebylo schválně. Okey, v pohodě, stane se.

Zdá se, že jsou přestěhovaní a v pokoji zavládne klid. Jdu spát.

16. června 2017

Sice jsem původně měla v plánu, že si najmu tuk tuk sama pro sebe a pojedu se podívat na Angkor Wat sama, ale vůbec se mi ráno nechtělo vstávat, takže se nakonec rozhodnu jen pro obchůzku v okolí hotelu a odpoledne máme sraz s Mončou a Zdeňkem, kteří vyrazili na výlet po okolí.

Hostel je vybavený bazénem a společenskou místností s kulečníkem, u obojího je přes den docela prázdno, takže si sedám do společenské místnosti, koukám na bazén a snažím se chvíli dělat něco užitečného na počítači.

Před pátou vyrážím za M + Z k jejich hotelu. Společně míříme obhlédnout místní tržiště, kd si pořídím hezké šaty a následně zamíříme na společnou večeři do jedné z restaurací na hlavní třídě. Je sice trochu dražší, ale výborná a obrovská. Pomalu se loučíme, protože oni mají v plánu zítra ráno přeletět zpět do Thajska a užít si zbytek dovolené, zatímco já budu zůstávat ještě pár dní tady, do Vietnamu smím vstoupit dle víza až 21. června.

Z večeře se vracím přes tržiště, opět si dám chlazený kokos na dobrou noc a vracím se do hotelu.

Usínám celkem brzo, ale uprostřed noci mě budí nějaký ruch. Koukám kolem sebe a ve tmě vidím hlavu člověka, která se kroutí pod klimatizací. To osobně nechápu, protože je nastavená asi na 15 stupňů, takže já už od včera spím pod svým peřovým spacákem, abych nezmrzla. Ukládám se znova ke spánku.

Budí mě opět další ruch, otevřu oči a u skříněk vidím hlavu toho člověka, který před chvílí stál pod klimatizací. „Potřebuješ něco?“ Ptam se, protože mě nenapadne, proč na mě civí. „No problem, no problem.“ Opakuje a zmízí. Otáčím se na druhou stranu a najednou světlo od spodní postele.

Otáčím se zpátky ke skříňkám a tam zas on a zírá na mě. To už nevydržím, sednu si a dívám se na něj dolů. Tím pádem zjišťuju dvě věci. Za 1) je to ten člověk, který tu spal první noc, 2) je nahatý a leští si lachtana. „No to si ze mě děláš prdel!“ zařvu na něj. A on zase: „No problem, no problem.“ „No to si piš, že máš velkej problém!“ Slézám z postele a z nohou mi spadnou jeho trencle. Fuj.

Běžím na recepci oznámit, co se stalo. Recepční se vrací se mnou a s velkou baterkou, ale samozřejmě, že exhibicionista už je pryč. Až zpětně mě napadna, že sem ty trenky měla vzít s sebou, chlap běhající po hostelu s holym zadkem by byl asi dost nápadnej. Oznamuji, že si myslím, že to na 99% byl ten chlap, co tu spal před tím a stěhoval se pryč. Recepční to bere na vědomí a posílá mě spát. Spát, jasně. No tak na to teď asi nemam ani pomyšlení. Dva úchylové během týdne, možná je čas vrátit se domů. Přemýšlím o tom až do rána.

17. června 2017

Ráno zjistím, že Monča se Zdeňkem jsou ještě dnes tady, přesunuli jim let. Popravdě, já jsem za to sobecky ráda, i když jim to komplikuje situaci, protože jsem pořád šíleně rozklepaná a dost mi pomůže, že si můžu s někým normálně popovídat a navíc v rodném jazyce, takže nemusím nic složitě vymýšlet. Oba jsou navíc neskutečně hodní a milí a nabytí energií, že se v jejich společnosti docela rychle vzpamatuju. Jsem jim za to neskutečně vděčná.

Odpoledne se vypravíme do ulic a v jedné půjčovně elektromotorek si dvě půjčíme. Zdeněk se nechal přesvědčit, že mě na ní naučí jezdit. Oni mají jednu, já druhou, chvíle teorie, jak se to startuje, jak přidat plyn, jak zabrzdit a jedem. Volíme trasu, kterou oni předevčírem jeli s Tigerem.

Zastavujeme se u místních malých Buddhistických chrámů a školy, užíváme si jízdu mezi políčky v západu slunce.

Z prašné cesty se po nějaké době stává hluboké oraniště, kde mám občas problém udržet rovnováhu. Ale nedokážu si představit lepší motoškolu.

Když už se začne blížit tma, vracíme se zpět do města, abychom se dostali včas na rozumnou cestu a dojeli bezpečně domů.

Ve městě už se definitivně loučíme, oni vrací motorku, zatímco já si ji platím i na druhý den a ráno na ní vyrazím na Angkor Wat při východu slunce. Provozní kontroluje baterku a zahlásí, že to je ještě na 50 km a tedy je to v pohodě. Věřím mu.

Motorku si nechávám zaparkovanou mezi ostatními a vydávám se na trh, kde mají šaty podobné těm, které jsem si koupila, ale tentokrát v modré barvě. Nakonec je usmlouvám z 50 dolarů na 13, stejně, jako stály ty zelené. Ve vedlejším obchodě si k nim ještě pořídím náušnice a osloví mě jakýsi kluk. Představí se jako Georg a chvíli se bavíme.

Nakonec se spolu vydáme k mojí oblíbené večeřové paní, dáme si jídlo a jdeme na kokos. Georg se ptá u mého oblíbeného stánku, zda mají chlazené. Paní kroutí hlavou. Chceme jít jinam, ale ona na mě volá, že pro mě ho schovala. Má totiž malou lednici, kam se vejde pouze jeden jediný. Georg dostane teplý.

V hostelu zjistíme, že bydlíme ve stejném pokoji. Ptám se, zda včera neviděl, co se dělo. Omlouvá se, že spal jak dřevo. No, to všichni. A já jsem bohužel byla tak vyvedená z konceptu, že jsem se nezmohla ani na pořádné zaječení, anebo aspoň nevzbudila někoho na nejbližší posteli. Dneska ale slibuje, že bude ve střehu, a pokud se někdo pokusí jen přiblížit, tak si to s ním vyřídí. Je to milé. Přejeme si dobrou noc, i když mě je jasné, že toho moc nenaspím. Neustále se celou noc budím.

Autor: Klára Kutačová | úterý 5.2.2019 10:00 | karma článku: 15.32 | přečteno: 356x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Siem Reap a Angkor Wat

Angkor Wat je prý nejkrásnější za východu slunce, takže jsem si půjčila elektromotorku, abych si to ráno mohla ověřit na vlastní oči...

12.2.2019 v 13:45 | Karma článku: 15.78 | Přečteno: 344 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkok a Kanchanaburi

V Bangkoku zjišťuji, že krom žebráků, jezdí do Asie taky "misionáři", kteří mají potřebu obracet na svojí víru vše živé kolem sebe. K tomu odjíždím na dva dny do Kanchanamburi k mostu přes řeku Kwai.

31.1.2019 v 10:00 | Karma článku: 14.89 | Přečteno: 388 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Vlakem do Bangkoku

Bangkok - další z měst, která jsem si na první pohled zamilovala. Možná díky tomu, že jsem nebydlela v turistické čtvrti kolem Khao San road a o její existenci jsem v té doby neměla ani ponětí.

29.1.2019 v 9:00 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 534 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Martina Moudrá

Boudy nad Passo Monte Croce (Dolomity)

Pro pěší i cyklisty: mapy, fotky a popis cesty hustým lesem i mokřadem a pastvinou v průsmyku Monte Croce, rozkládajícím se v těsné blízkosti rakousko-italské hranice, mezi masivy Karnische Alpen a Dolomiti di Sesto.

20.2.2019 v 19:55 | Karma článku: 10.59 | Přečteno: 241 | Diskuse

Mirek Matyáš

Tesla se už nediví ...

... pokračování článku o tom, jak se jezdí s elektromobilem po USA - jsem sice slíbil na druhý den, ale trošku jsem nepočítal s časovým posunem. Když my spíme, tak v Oregonu mají den a když my máme den, tak spí zase oni ...

19.2.2019 v 23:59 | Karma článku: 16.90 | Přečteno: 912 | Diskuse

Libor Ondráček

Zimní Andalusií- část první Málaga

Zimní cesta španělskou Andalusíí. O lidech současných i minulých, o zimě i teple. Část první - Málaga.

19.2.2019 v 20:56 | Karma článku: 15.91 | Přečteno: 402 | Diskuse

Michal Tříska

Drábské světničky

Východně od města Mnichovo Hradiště najdete pozůstatky skalní pevnosti, ze které se vám naskytne nádherný a daleký výhled do okolí.

19.2.2019 v 17:55 | Karma článku: 21.93 | Přečteno: 694 | Diskuse

Petr Havránek

Šumavský dvojboj-Třístoličník a Velký Javor

Výšlap na šumavské vrcholy Třístoličník a Velký Javor mi do cesty postavil osud a náhoda. Dva dny na různých koncích pohoří se skitouringovými lyžemi na nohou slibují skvělé zážitky.

19.2.2019 v 7:00 | Karma článku: 12.49 | Přečteno: 314 | Diskuse
Počet článků 247 Celková karma 18.17 Průměrná čtenost 920

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz