Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Cesta kolem světa - Saigon

27. 07. 2019 17:45:33
Tedy dnes již Ho Chi Minhovo město a můj výchozí bod pro putování po Vietnamu, který jsem se opět rozhodla přejet vlakem od jihu na sever.

22. června 2017

Jízda do Saigonu je tak opět velice zábavná. Procedury na hranicích jdou rychle, neděje si nic zapamatování a zaznamenání hodného.

V Saigonu si spolu s pár dalšími lidmi vezmeme společný taxík na ulici, kde je několik hostelů. Já si tam zamluvila místo ve čtrnácti lůkovém dámském dormitoru v Marvel hostel s nadějí, že se díky tomu dnes konečně pořádně vyspím.

Hostel je neskutečně luxusní. Překvapuje mě, že patřil k těm levnějším tady, i ldyž tentokrát jsem si dala jako nejzásadnější věc ne cenu, ale právě dámskou ložnici. Krom toho, že v pokoji spí jen další dvě holky, jinak je prázdný, má každá postel vestavěné tlusté závěsy, svojí vlastní lampičku a zásuvku, zamykací prostor pod spodní postelí a velice pohodlné lůžkoviny. Koupelna je společná pro dva pokoje a je dostupná z chodby. Je krásně čistá, teče v ní teplá voda. Paráda.

Odkládám si batoh do zamykacího prostoru a vyrážím na průzkum okolí. Mám totiž docela hlad. Radím sen na recepci, kam si zajít v okolí na jídlo, ale nakonec stejně zvolím metodu – rovnou za nosem a za nejzajímavějšími památkami ve městě a cestou něco potkám.

Docházím k velké křižovatce, kde na červenou stojí obří řada motorek. Ty, co se nevejdou na silnici, jedou po chodníku. Mám co dělat, abych včas uskočila do bezpečí. Pohyb po místních ulicích bude evidentně stát za to.

Jdu se podívat ke katedrále Notre Dame, k centrální poště a k Paláci nezávislosti. V katedrále probíhá mše, tak se jdu na kousek podívat. Tady skutečně ale nerozumím ani slovu, takže se tam moc dlouho nezdržím.

Odcházím do obchodního centra, kde si dám výborný oběd sestávající z jemných rýžových závitků s masem a s krásným výhledem na město a různými oklikami kolem zajímavých míst se vracím k hostelu.

Sice jsem si říkala, že budu chodit jen za světla, ale opět to nějak nevyjde, takže když s počínajícím soumrakem potkám pouliční restauraci, kde je docela dlouhá fronta na jídlo s sebou, rozhodnu se tam usadit. Sice je tam nábytek velikosti většího domečku pro panenky, ale nikomu kolem to zjevně nevadí.

K jídlu je možné si zvolit nudle s různými druhy masa a buď zalité vývarem, anebo suché. Dávám si nudle s játry a vývarem vedle, zaplatím necelé dva dolary a večeřím s výhledem na mumraj před hinduistickým chrámem, který je naproti přes silnici.

Do hostelu se vracím přecpaná k prasknutí a za naprosté tmy, olem barvně nasvícených obchodů a luxusních restaurací.

Na recepci si na radu jednoho ze „Ztracených motorkářů“ ještě na zítra zamluvím cestu na Cu Chi tunely za 550 000 VND (cca x 0,001 na CZK) – z toho je 110 000 za vstupy a zbytek za dopravu a průvodce. Odjezd je naplánovaný na 8 ráno a v půl 8 nás má přijet vyzvednout zástupce cestovní agentury.

Odcházím spát a konečně se opravdu vyspím.

23. června 2017

Vstávám v 7, běžím dolů na snídani, ke které je dobrá, křupavá bagetka (konečně žádný gumový tousťák) a ledová káva. Výborné. V půl 8 jsem spolu s dalšími dvěma lidmi nachystaná na cestu k tunelům.

Asi za 5 minut přijde zástupce cestovky a za sebou vede hlouček lidí. Jen na nás mávne, ať se zařadíme a jdeme. Dovede nás na nejbližší náměstí, tam nás začne řadit na jedno místo, zatímco vedle nás už řadí do dvojstupů jiné skupinky lidí. Pán z cestovky nás obíhá jako ovčácký pes, kdykoliv se někdo pokusí vzdálit, tak ho hned žene k ostatním, netušíme, co se to proboha děje. Vysvětlení dostaneme za chvíli. K náměstí začnou přijíždět autobusy.

„Třetí je náš! Třetí je náš! Pamatujte si, že třetí je náš“ hlásí průvodce a jakmile se k náměstí začne přibližovat 3. autobus tak honem velí, ať běžíme za ním. „Rychle, rychle, rychle, běžte, nezdržujte, rychle!“ Nikdo nechápe, co se děje, vedle nás už běží několik dalších skupin ke svým autobusům, ale není moc čas se rozhlížet, nechceme, aby nás tu nechali. Za posledním člověkem se zabuchují dveře a jedeme, je jedno, že polovina lidí ještě nesedí. Vysvětlení, co se děje, se nekonalo.

(Dostalo se mi jej až v Hanoji od průvodce na jiném výletu, ale vysvětlím to už tady. Ve velkých vietnamských městech mají prý autobusy v ranní špičce zakázáno zastavovat a otevírat dveře, aby neblokovaly provoz. Agentury ovšem chtějí i nadále vypravovat zájezdy z města, takže ráno vždycky někam dojedou, honem ryche naberou lidi, ale pokud by někde v dosahu byla policie, tak prostě zavřou a jedou bez ohledu na cokoliv a lidi, kteří nestihli nastoupit případně naberou za městem, kam je dovezou taxíky. Prý se to nestává moc často, ale stává. Nám naštěstí tedy ne, byli jsme dost rychlí...)

Odjíždíme k 70 km vzdáleným tunelům s povinnou zastávkou v dílně, kde váleční invalidé vyrábějí různé suvenýry. Hlavně obrázky ze dřeva a veječných skořápek, různé podobně zdobené krabičky a vyšívané pytlíčky. Tady musíme všichni projít výrobou i obchodem, ideálně si něco koupit. Poté dostaneme 15 minut na to, abychom si mohli zakoupit neuvěřitelně předražené občerstvení.

K tunelům dojíždíme asi půl hodiny na to. Průvodce jde nakoupit vstupenky, každý dostaneme dvě a k tomu samolepku na oblečení, abychom byli řádně označení. Vstupujeme vykachličkovaným „tunelem“ do areálu, kde jsou zachovány tunely sloužící Vietkongu v bojích proti Američanům.

Jako první se jdeme podívat k nadzemním součástem „expozice“, jako jsou různé dílny, kuchyně a ošetřovny. Jsou to díry vyhloubené v zemi, kryté dřevěnou konstrukcí se střechou z palmových listů.

Tady jsou umístěné i různé figurýny, některé dokonce pohyblivé, které naznačují k čemu to, či ono místo sloužilo. Mužské figurýny jsou oblečené v zelených uniformách, protože muži se pohybovali a bojovali na povrchu, zatímco ženy a děti chodily v černé a pohybovaly se většnou jen ve stísněných tunelech.

Pokračujeme k první části „reálného tunelu“. Je to opět vyhloubená díra v zemi, do které se vstupuje malým okýnkem, krytým dřevěnou destičkou. Jsou to místa, která sloužila jen k rychlému úkrytu. Vejde se do něj jeden přikrčený člověk. Průvoce nabízí, že si to můžeme zkusit. Nikdo se k tomu nemá, tak se hlásím. Seskočím do díry, stojím od pasu nahoru venku, takže je potřeba se opatrně poskládat do otvoru a zároveň si nad hlavou držet lupením maskovanou destičku. Dvakrát se zaseknu, protože vždycky pokrčím ruce. Na třetí pokus už se zvládnu skrčit s rukama nad sebou a přiklopit se v jámě. No, není to nejpříjemnější pocit, co vám budu povídat. Po mně se odhodlají i další.


Další jsou na řadě pasti. Je jich velké množství a mají společnou jednu věc – vražednost. Díry s kovovými hroty, do kterých se padalo, díry s hroty na kotouči proti sobě, které člověku chytili končetinu, hroty letící za zavřenými dveřmi. Brrr.

V dalším přístřešku je starý vykuchaný tank, v dalším další pasti a následně i vstup do tunelů.

Ty jsou upravené pro turisty – rozšířné a každých cca 5 metrů s nouzovým východem, kdyby se někomu udělalo špatně. Sestupujeme po schodech dolů, pak už musíme všichni do podřepu, připadně lézt po čtyřech. Cesta je dlouhá jen pár metrů, ale zážitek to je rozhodně silný. V tunelu je šílené vedro a i sem dolů doléhají zvuky výstřelů, které nás provází celou cestu. Jedna ze slečen z naší skupiny musí odejít nouzovým východem, dva kluci ani nejdou dovnitř, ostatní se proplazíme celou cestou. Vylézám ven s odřenými koleny.

Průvodce nás vede k vodě, abychom se mohli trochu umýt a dovede nás k dalšímu přístřešku, kde nás seznámí s jídlem, které tu ženy připravovaly. Pečený maniok s nadrcenými buráky. Vaření, se jako všechno tady, odehrávalo opět pod zemí. Oheň se rozdělával ve velkých hromadách, ze kterých vedlo mnoho malých otvorů, kterými vystupoval kouř a ještě byly zaházené listím, takže se kouř rozptýlil kousek nad zemí.

Poslední zastávka je stánek se suvenýry a vedle něj ležící střelnice. Z ní vycházely ty výstřely, které nás děsily celou cestu. Dostáváme na půl hodiny rozchod, kdo chce, tak si může zaplatit střelbu – jde většina chlapů a ostatní si prochází suvenirshop. Nakonec si kupuju alespoň zmrzlinu. Problém je, že s nanukem v ruce si nemůžu zacpávat uši, což bych potřebovala. Po chvíli se zmrzlinou na lavičce dojdu k závěru, že příště už možná zvládnu i ohňostroj.

Vracíme se k autobusu a do Saigonu. Začíná neskutečný liják. Průvodce se nás ptá, zda se někdo z nás chystá i do válečného muzea. Hlásí se asi polovina autobusu. Okey, vysadíme vás tam. Ostatně, měli to v nabídce, takže s tím asi většina z nás počítala. S čím jsme ale nepočítali bylo to, že na nás průvodce za chvíli houkne: „Tak se připravte, je to asi 5 minut touhle ulicí.“ „To si děláte srandu, ne? V tomhle počasí?“ Ptá se pán v přední řadě. Průvodce ale kroutí hlavou a řidič už taky zastavil u chodníku. Všichni se po sobě díváme, samozřejmě, že nikdo z nás nemá deštník, ani pláštěnku a venku leje čím dál víc. „Tak honem, honem, ven!“ Nakonec se odhodlá jeden pár a já.

Přebíháme silnici a schováváme se v podchodu před nějakou poměrně luxusní restaurací. Mladík z onoho páru po chvíli ukecávání přesvědčí místní servírku, ať mu půjčí deštník a někde za rohem sežene tři igelitové pláštěnky s puntíky za velmi přijatelnou cenu. Soukáme je na sebe, což není zrovna jednoduchá záležitost. Zkuste si na sebe navléknout tenoučký mikrotenový pytlík, když jste promočení na kost. Ale potřebuju alespoň doklady a foťák udrežet mimo déšť.

Papírová vstupenka do muzea se téměř rozloží, když jí vezmu do mokrých rukou a oblíbené samolepky na oděv taky fungovat asi nebudou... Vstupuju do budovy muzea a opatrně ze sebe sundavám igelitku, protože se obávám, že jí budu potřebovat i na cestu zpět. Muzeum má několik pater, já jdu spíše náhodně.

Kroky mě zanesou přímo do galerie fotek. Jako první jsou fotky mezinárodní pomoci a protestů, všude hezky zdůrazněno, že to protestují komunisté za komunisty v různých zemích, následují fotky z útoků chemickými zbraněmi. Jsem ráda, že jsem si cestou všimla, kde jsou toalety, ale i tak přemýšlím, jaká je tu asi trestní sazba za pozvracení muzea.

Radši si jdu sednout na chodbu a čekat, až přestane pršet a proklínám se za tak debilní nápad, jako jít do muzea války. Konečně přestalo pršet, takže jdu na čerstvý vzduch. Venku stojí zaparkovaná letadla a za nimi jakási budova. V očekávání, že bude mít něco společného s letectvím, vstoupím dovnitř. A ona to mučírna. Tak zase hezky vycouvám a vracím se k hostelu.

Udělám si nakonec docela hezkou a dlouhoou procházku tímhle zběsilým městem. Na obrovské a neskutečně frekventovované křižovatce uprostřed uvízlo malé kotě, pro které se vrhne nějaký člověk. Dobří lidé ještě nevymřeli.

Procházím kolem kostela, kde zrovna probíhá mše. Je tu tak narváno, že někteří lidé sedí i v několika řadách na židličkách před ním.

Vracím se do hostelu, převlékám se do suchého oblečení a jdu na večeři. Mířím do včerejší restaurace, kde si dávám tentokrát ledvinky s nudlemi. Včerejší játra byla trochu lepší. Pořád mám ještě trochu času do odjezdu vlaku do Hanoje, ale pomalu se odebírám k hostelu, ze kterého si vezmu taxík na nádraží. Vlak odjíždí v 11 večer.

Zaplatila jsem si lehátkový vůz, vzhledem k tomu, že mě tu čeká 33 hodin... Kupé je pro 6 lidí, ale bude nás tu 7. Děti se totiž tradičně asijsky nepočítají. Ale mám docela štěstí, ve vedlejším kupé je jich dokonce 9. Levnější varianty jízdenek byly měkká sedačka, případně tvrdá sedačka. To asi byly plastové židličky v chodbičce. A kolik platili a jestli vůbec lidé, kteří spali na rohožích pod umyvadlem, ani nechci radši vědět.

Chvíli po tom, co vyjedeme, ukládám se ke spánku. Spát se ale moc nedá, protože náš sedmý pasažér minimálně každou hodinu hlasitě zaječel a celou noc vydržel lézt a skákat po cizích postelích. To mu vydrželo i celý druhý den.

24. června 2017

Vlak jede podstatnou část cesty podél pobřeží, takže se člověk může celý den kochat nádherným výhledem z okna, když mu nevadí květník s umělohmotnými růžemi.

Sice bych se občas zašla podívat na výhled do rýžových polí, co jsou vidět z okna na chodbě, ale tam je potopa světa. Někdo hned večer ucpal jediné volné umyvadlo (čtěte nikdo pod ním nespal) ve vagonu, ze kterého pravidelně při pohybu vlaku cáká voda na zem. Do toho je podlaha pokrytá něchutnou kaší z rozšlapaného ovoce. Chuťovka...

Problém je, že nemám boty. Tedy já je mám, ale ráno si je půjčil nejstarší pán z našeho kupé. Pak jeho žena. A najednou zjišťuji, že v nich chodí 6 jiných lidí a já mám problém si je vybojovat aspoň na cestu na záchod. Ten je zážitkem sám o sobě. No jen si zkuste navštívit turecký záchod v jedoucím vlaku, který se kymácí ze strany na stranu, při tom se nechcete moc ničeho držet, protože tu není nic dostatečně čisté a přitom si nechcete načůrat do těch bot, které jste si konečně vymohli... K tomu nejdou zamknout dveře a k vodě v umyvadlu musíte překročit několik spících lidí.

Během dne si člověk může od stevarda objednat jídlo, ale já neumím vietnamsky a nikdo tady anglicky. Ale já jsem se dostatečně zásobila a na chodbě je zásobník s vařící vodou, takže si můžu udělat čaj i nějaké instantní jídlo, které jsem si nakoupila. Sedět u jídle v kupé s asiaty je peklo. Všem chutná, takže mlaskají. A bohužel jim chutnají i žvýkačky. Hodně chutnají.

Přežila jsem první noc, přežila jsem celý den, už chybí jen noc poslední. Už jsem si zvykla, že svůj denní režim musím řídit tím, že se mi zrovna navrátily boty, už mi ani nepřijde divné, že se myju a čistím si zuby v cizí "ložnici", ale když konečně ulehnu a najednou mi v posteli sedí cizí babička, trochu mě to vyděsí. Ale maje úctu ke stáří, jen se posunu víc ke zdi, aby měla místo. A najednou mi druhý člověk sedí na polštáři a na vlasech a ještě mi hodí na nohy asi tunový pytel rýže. Naštěstí to trvá asi jen půl hodiny, než se odeberou na své lože. Z nějakého důvodu si ten pytel bere paní na horní postel. Možná si ho tam mohla hodit rovnou, i když tam sama ještě neležela


Autor: Klára Kutačová | sobota 27.7.2019 17:45 | karma článku: 19.52 | přečteno: 478x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 24.97 | Přečteno: 1045 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.15 | Přečteno: 327 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.33 | Přečteno: 288 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 762 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz