Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

"Akorát sedí na sesterně a pijou kafe!"

1. 09. 2019 19:00:14
"...o lidi se nezajímají, když po nich něco chcete, jen je otravujete! Jedna moje známá teď byla v nemocnici a jen ta nejhorší zkušenost..."

Aneb jak se po roce opět dostal „do oběhu“ můj článek o tom, že jde naše zdravotnictví do háje, a že tomu tak bude i nadále, než někomu dojde, že je potřeba nejen nabírat nové zaměstnance, ale hlavně si umět udržet i ty zkušené. (https://kutacova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=668792)A pod tímto článkem na facebboku (a do mé messengerové schránky) se začaly scházet komentáře o tom, kdo má jaké špatné zkušenosti z nemocnice, a že sestry stejně nic nedělají, jen si sedí v klidu na sesterně, popíjejí kafe, vybírají si boty na internetu a vlastně vůbec nejsou v nemocnici potřeba, protože prostě nic nedělají.

Pro začátek, ano, věřím, že někdo má špatné zkušenosti s jednotlivci. Není to snad tak, že v každém odvětví lidské činnosti si hned vybavíme minimálně jednoho člověka, který mu nedělá ani trochu dobré jméno, ale zároveň nikdo z nás nechce, aby s někým takovým byl házený do jednoho pytle? Navíc se negativa sdělují mnohem jednodušeji a tak nějak samozřejměji, než chvála. Nehledě na to, že když „dostaneme službu“, pro kterou jsme si do nemocnice přišli přesně tak, jak jsme si to představovali, není přece důvod o tom mluvit. To je samozřejmost, povinnost... Čest výjimkám a moc děkuji těm pacientům, kteří dokážou práci zdravotnického personálu ocenit – občas i prosté „děkuji“ dokáže dost zvednout náladu. Důvod o něčem mluvit je až ve chvíli, kdy se cokoliv odehrává i jen trošku jinak, než jsme si představovali.

Dovolte, abych tedy trochu shrnula, co taky může stát za tím, že sestra nepřiběhne hned se zazvoněním a taky za tím, že skutečně někdy sedí na sesterně a dokonce u počítače . Dovolím si alespoň pár příkladů z mojí zkušenosti z pooperačního a resuscitačního oddělení, kde jsem sama pár let pracovala, a pak taky z oddělení standardního, kde jsem byla na praxích.

Začneme tím standardem, protože tam mi přijde, že se na sestry útočí ještě o něco víc, než na JIPkách a na ARO. Hlavně v ohledu: „Měla jsem někoho v nemocnici a na pokoji s ním byl člověk, který se nemohl dozvonit na sestru. Určitě seděla na sesterně s kafem. Přišla asi až za 5 minut a ještě se blbě tvářila.“ „Místo toho, aby sestra šla a maminku nakrmila, tak určitě seděla na sesterně a pila kafe, maminku jsem musela nakrmit sama.“

Měla jsem tu čest být na praxi v jedné velké pražské nemocnici na interním oddělení, krom toho, že to byla skvělá praxe a spoustu jsem se tam toho naučila jak od sester, tak od sanitářů, taky jsem mohla vidět, co všechno musí zdravotníci zvládnout v jednom dni v počtu 3 sester, jedné ošetřovatelky a jednoho sanitáře. Když si uvědomíme, že na jednom oddělení je cca 30 lidí (někde i více), vychází nám to na 10 pacientů na jednu sestru, v noci 1 sestra na 15 pacientů.

Většinou se sestry snaží rozdělovat si pacienty tak, aby jedna neměla jen samé nemohoucí a jiná samé soběstačné, aby se to dalo zvládat, ale i tak si představte, že ve chvíli, kdy zazvoní jeden pacient, dojde k němu sestra, zjistí, že je potřeba pacienta přesadit na pojízdnou toaletu, dát mu mísu, vyměnit plenu, doprovodit na toaletu, pomoct posadit, uložit na druhý bok, srovnat ložní prádlo, aby se snížilo riziko proleženin, anebo třeba jen zapnout televizi, rádio, podat knihu, oloupat pomeranč, namazat housku, anebo si pacient jednoduše potřebuje s někým chvíli promluvit... To nějakou dobu zabere, někdy jen chviličku, někdy minuty i desítky minut, zvlášť, když např. musíte pacienta umýt a přestlat celou postel. Pokud v takovou chvíli zazvoní další, buď k němu dojde jiná sestřička, byť třeba nepatří k jejím pacientům, anebo musí, bohužel, počkat, protože k němu nemá v tu chvíli, kdo dojít. Některá zvonění může vyřešit i ošetřovatelka, anebo sanitář, jiná ale ne.

Samozřejmě, že když je to možné, odběhnete od jednoho klienta zjistit, co potřebuje jiný, ale jsou situace, kdy opravdu nemůžete hned vystřelit jinam. (Navíc pak si zas bude stěžovat ten první, že od něj sestřička utekla, asi si vypít to kafe, že jo...)

Totéž je s podáváním jídla. To totiž přijde z kuchyně v jednuurčitou dobu (a za hodinu zas přijedou pro nádobí), sanitářka jej rozdá pacientům dle jejich diet a společně se sestrami a sanitářem jdou nakrmit ty, kteří to nezvládnou sami. A opět tu máte maximálně 5 lidí, kteří mohou s jídlem pomoci, ale třeba 10 a víc těch, kteří pomoc potřebují. Sestra se rozpůlit nemůže, zároveň nemůže žádného pacienta jen tak odbýt, takže ostatní opět musí čekat. Až někdo přijde s řešením, jak to udělat jinak, budou jistě všichni šťastní. V Asii to většinou je vyřešeno tím, že jídlo i dopomoc s ním musí řešit rodina. V tomhle jsme na tom přece jenom trochu lépe, ne? Na druhou stranu, když přijdete za někým sobě milým, tak je docela fajn, když mu třeba pomůžete zrovna s tím jídlem. Nebo do koupelny a na toaletu. Já vím, není to vaše práce, od toho jsou tu sestry, ale...) Ale ano, chápu, všichni chtějí dostat 100% péči (ideálně i něco navíc.) a chtějí ji dostat hned, ale bohužel to ne vždy je možné. Je nás málo. Sester, ošetřovatelů, sanitářů... I lékařů.

A teď zas něco z intenzivní péče. Tam sice podle vyhlášky o minimálním personálním zajištění má být jedna sestra na pacienta, ale realita je spíš jedna sestra na 1 a půl. Reálně se tedy jedna sestra stará o jednoho hodně těžkého pacienta a jiná o dva, kteří nejsou v až tak kritickém stavu. I tak se opět dostáváte do situace, kdy má jeden člověk v jednu chvíli krmit dva lidi, přebalovat dva lidi, polohovat dva lidi, připravovat pro ně léky, asistovat lékřům při převazech etc. (V příštím článku zkusím detailněji popsat běžnou denní a noční službu na pooperačním a resuscitačním oddělení, jen tak pro představu.)

Ale pojďme k tomu sezení na sesterně a u počítače. Díky jedné moc milé paní za komentář: „Ať si ty svoje papíry vypisujou po pracovní době, když jsou v práci, maj se starat o lidi a ne o papíry! Jenom se vymlouvají!“ Ano, dalším tématem bude administrativa. Pro někoho sprosté slovo ale zároveň naprosto nezbytná součást péče, kterou opravdu nikdo nebude a ani nemůže dělat po pracovní době, protože to do té pracovní doby prostě patří! Co není zapsáno, jakoby se nestalo. Navíc pokud budete po třech dnech dohledávat, jaký udělal člověk pokrok například v jídle, pohybové rehabilitaci a podobně, jak to máte bez dobře napsaného hlášení zjistit? Budete obvolávat kolegyně, které se o něj staraly?

Takže ať chcete, anebo nechcete, musíte neustále něco zapisovat, byť by se i to dalo určitě nějak zjednodušit a zredukovat. Něco zapisujete papírově přímo u lůžka pacienta, ale dost věcí řešíte v počítači. Opisujete výsledky vyšetření, objednáváte zpracování odběrů, píšete ošetřovatelské překladové zprávy, někdy vypisujete mimořádné události, tisknete štítky, dohledáváte starší informace v dokumentaci, píšete hlášení za svojí službu...A ano, mezi tím si zvládnete občas i vypít kafe a třeba si i něco říct s kolegyněmi, i kdž ne vždycky. Někdy se radíte o odborných věcech, jindy se prostě bavíte i normálně „lidsky“. A jestli něco dokáže alespoň trochu vyvážit náročnost zdravotnické práce, tak je to právě dobrý kolektiv, kdy víte, že se můžete na kolegy spolehnout jak v pracovních věcech, tak že se jim můžete svěřit i s osobními problémy. Protože i zdravotníci jsou lidé a ne roboti bez emocí.

A jako každý člověk i zdravotníci potřebují někdy pít, jíst, dojít si na záchod, když mají nějakého hodně (ať už fyzicky, anebo psychicky) náročného pacienta, tak si třeba jen na chvíli sednout, vydechnout, srovnat si všechno v hlavě. Zákoník práce platí pro všechny, takže i zdravotníci mají nárok na přestávku na 30 minut (navíc neplacených a v kuse), kdy se mají dojít najíst a oddechnout. Reálně se ne vždycy dostanete z oddělení do jídelny, někdy cíleně zůstanete na oddělení, protože si nemůžete dovolit odejít a nechat tam třeba jen dva kolegy, kdyby se náhodou něco dělo. I tak se mi stalo, že když jsme se ve 4 odpoledne konečně dostali k tomu, abychom se prostřídali na „oběd“, tak ke mně do kuchyňky vtrhnul syn jednoho pacienta se slovy: „Vy tu jako jíte? Táta chce, abyste mu dovezla televizi, má na ní právo.“ Abyste rozuměli, na našem oddělení jsme měli jednu televizi na pojízdném stolečku, kterou si museli pacienti prostřídat. No a protože pacient má právo na TV, ruší se tím automaticky vaše právo na přestávku. A ještě si vyslechnete, že to je naprostý skandál, protože sestry místo péče o pacienta vysedávají u večeře. "To si pište, že si na vás budu stěžovat!"

Mám na vás závěrem jednu velkou prosbu, až si zas příště řeknete, že sestry jen sedí na sesterně a pijou kafe, zamyslete se nad tím, jestli ta realita není někde jinde...

Autor: Klára Kutačová | neděle 1.9.2019 19:00 | karma článku: 46.68 | přečteno: 23963x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jaroslav Čejka

Výzva Petru Burianovi

Pane Buriane, ve svém druhém a posledním příspěvku do diskuse k čánku pana Pavlíka Bludy Jaroslava Čejky jste mi adresoval následující výzvu: "A příště až zas budete někoho lživě pomlouvat, tak přímo v diskuzi face to face."

21.1.2020 v 10:45 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 7 | Diskuse

Zuzana Slabá

"Učiňme idiota k obrazu našemu, aby panoval..." aneb co Bůh neřekl.

Mnoho lidí vůbec netuší, že přístup k Bohu - to zda věříme či nevěříme - není vůbec o nějaké pobožnosti, ale o naší zodpovědnosti, především sama vůči sobě, ale i zodpovědnosti za druhé a svět okolo nás.

20.1.2020 v 20:16 | Karma článku: 12.93 | Přečteno: 551 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Poslední poselství Jaroslava Kubery

O víkendu můžete být na sjezdu (kongresu) své strany a hýřit energii – a v pondělí může být všechno jinak. Na Nový rok můžete mít projev k národu – a po dvaceti dnech může být všechno jinak. Na to všechno jsem dnes (20/1) myslel.

20.1.2020 v 18:36 | Karma článku: 35.04 | Přečteno: 1198 | Diskuse

Kateřina Karolová

To nechcete zažít. Ani jako pacient, ani jako doktor. (Příběh 1.- magnetické kuličky)

Série blogů, ze které dnes zveřejňuji první část, je věnována příběhům, které se týkají dětského lékařství a skutečně se staly. Myslím, že je potřeba, aby se o tom vědělo. Třeba to někomu zachrání život.

20.1.2020 v 16:43 | Karma článku: 41.69 | Přečteno: 9042 | Diskuse

Tomáš Flaška

Senátore Kubero, díky a sbohem

Dnes už je to rarita. O málokterém politikovi lze říci, že by jej takzvaně mohl kdekdo. Většinou je to o emocích. Buď nenávist, nebo nekritické nadšení. V tomto ohledu se senátor Kubera naprosto vymykal.

20.1.2020 v 15:26 | Karma článku: 45.24 | Přečteno: 4586 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz