Jak zvýšit sesterskou prestiž?

Prý je potřeba zvýšit prestiž sesterského povolání, aby začalo více lidí uvažovat vůbec o studiu tohoto oboru a následně přecházeli do praxe.

A protože mi byl vyčteno, že píšu jen věci, která „každý ví“, ale nemám žádné nárhy na řešení, tak tentokrát zkusím nastínit prád věcí, kzeré asi všichni ví, ale které si myslím, že tu prestiž dost sráží a případně i nějaký návrh, jak by se to mohlo dát řešit.

Na úvod si dovolím malé porovnání „vnímání laické veřejnosti“ sestra vs. Záchranář. Díky tomu, že jsem záchranář (vystudovaný VŠ obor)/praktická sestra (takový bonus, co získáte s odstátnicováním, a který mě momentálně živí), tak se s tím občas setkávám. Už kolikrát mi někdo řekl něco volně na motivy: „Co by ty sestry ještě chtěly, mají dost, to vám záchranářům by se mělo přidávat.“ a pak na mě jak na pitomce koukají, když řeknu, že teď pracuju jako sestra a fakt nemam 40 000, a když jsem dělala ve fakultce, tak jsem dělala uplně stejnou práci, jako ty sestry, a že si zaslouží každou korunu… Kolikrát už jsem navíc četla různé komentáře, že hasiči, policisté a záchranáři jsou ti, kdo si zaslouží brát ty nejvyšší platy, neb zachraňují životy. Když se nad tím zamyslím, dojdu k závěru, že záchranáři mají u lidí určitou úctu a dobré jméno. A o tom jméně, tedy spíše názvu oboru to asi hodně je. Jakmile se řekne záchranář, tak to v lidech opravdu rovnou evokuje záchranu lidských životů a tím pádem mnohem větší zájem. Sestry to mají o dost horší, protože jejich povolání si lid zřejmě stále spojují s řádovými sestrami, s vyšším posláním, sebeobětováním se pacientům, tiše, bez řečí…

A tak je pro spoustu lidí asi nepochopitelné že se najednou i sestry začínají ozývat. Že chtějí lepší pracovní podmínky, nechtějí celý svůj život a zdraví obětovat své práci… Dávno už si snad i ti největší idealisté všimli, že u brány žádné nemocnice nestojí zástupy nových sester, ale naopak, že ty stávající často musí pracovat za jednu a půl, až dvě a k tomu si přibrat ještě činnosti sanitáře a někdy i uklízečky.

Teď už konkrétně. 9 věcí, co mě napadá:

1. Peníze. Já vím, že pan ministr teď všude velmi důrazně křičí, že sestry mají průměrný plat přes 40 000. Ale je to vlastně uplně zkreslené číslo, které se týká jen minimálního počtu sester, ty ostatní si o něm můžou nechat tak maximálně jen zdát. Jak bych si já představovala, že by se tohle dalo vyřešit?

Platovými a mzdovými tabulkami, které by platily ve všech zdravotnických zařízeních bez ohledu na zřizovatele stejně. Proč? Protože tak každý člověk jasně vidí, jaký bude mít příjem při nástupu, je jasně daný i následný fnanční postup. Takže by nikdo nemusel řešit, jestli bude muset po škole dojíždět desítky kilometrů do fakultky, případně se muset stěhovat někam, kde ta fakultka je, anebo prostě dělat za minimální mzdu a doufat, že se třeba časem zvýší. Ve chvíli, kdy vládne v tomto ohledu naprostá nejistota a hlavně netransparentnost, tak se nedivím lidem, že dají přednost jinému oboru, kde je šance na slušný výdělek, lepší pracovní dobu a třeba i kariérní postup. V jiných oborech, když je nedostatek lidí, snaží se firmy předhánět v tom, aby ty kvalitní zaplatili a nalákali k sobě. Ve zdravotnictví se dozvíte, že máte držet pusu a krok, protože máte poslání.A hlavně si nebrat jako rukojmí pacienty, že? (Viz můj minulý článek Otroci a nevolníci...)

2. Přesčasy, svátky, víkendy, noci… Jedna z věcí, co mě hodně lákala na zdravotnictví byl paradoxně ten směnný provoz. Proč? Protože 16 dvanáctihodinových směn do měsíce teoreticky znamená docela dost volna mezi tím. Na studium, na koníčky na nějakou další činnost, ale i na pořádný odpočinek, který je třeba po takové výživné dvanáctihodinové noční fakt potřeba, o tom, když máte tři po sobě ani nemluvě. Dokud je ale realita, jako v současnosti, že těch 12 hodinových směn musíte odpracovat 20 a více v měsíci, už to jaksi ztrácí to „kouzlo“ a do takového systému se nikdo obzvlášť nepohrne. Když si mám vybrat, jestli odpracuju za každý měsíc cca 22 osmihodinových směn, anebo 22 těch 12hodinových, co si asi tak vyberu? Až se omezí množství přesčasů a s(zpět k bodu 1) nebudou sestry finančně závislé na tom, aby těch přesčasů udělaly co nejvíc, možná se zas budou stát fronty za branami, ale tentokrát ne na útěk pryč...

3. Vzdělání. Máme vysokoškolsky vzdělané sestry. Hurááá! Jako fakt! Hurá! Tak co si jich konečně začít vážit? A teď mluvím i k nám ostatním zdravotníkům. No jen si sáhněte do svědomí... Kolikrát týdně někde čtu, případně rovnou slyším, že vysoká škola není potřeba, že dřív stačila maturita, že vysokoškolské sestry jsou líné, nechtějí pracovat, nejsou ochotné dělat to a tamto… Možná by neškodilo si uvědomit i tu drobnost, že díky tomu, že je dnes všeobecná sestra vysokoškolský obor, tak se všem ostatním (i těm ze střední školy) zvedl plat na tu vysokoškolskou úroveň (která je i tak stále mizerná...) Takže, prosím, až k vám příště přijdou studenti na praxi, zkuste se k nim (když už nic jiného) chovat slušně, motivujte je k tomu, ať dostudují a nastoupí do praxe. Chovejte se hezky k novým kolegům a zapomeňte na to, že „Se mnou se při nástupu taky nikdo nemazal, tak to teď dam sežrat té nové/tomu novému.“ Žádná škola, ani ta vysoká, nás nepřipraví na 100% věcí, se kterými se budeme v reálu setkávat, to ale přece neznamená, že je ta škola, či absolvent/ka špatná.

Přestaňme, prosím, tvrdit, že vysokoškolské studium je určeno pro sestry, které touží po kancelářských pozicích a podobné blbosti, které pak s radostí přebírají další a další… Netvrďme, že všichni vysokoškoláci se štítí práce, že se odmítají starat o pacienty a podobně, protože to není pravda. A hlavně by asi bylo fajn přestat komukoliv předhazovat, že s vysokou školou odmítá do nekonečně dělat na oddělení uklízečku, či zaskakovat za sanitáře...

Tím plynule navážu bodem č. 4 – Chceme, aby povolání sestry bylo prestižní, aby mělo dobrý zvuk u veřejnosti, ale zároveň spoléháme na to, že sestra bude dělat uplně všechno. Bez řečí bude mezi péčí o pacienta vytírat pomočenou(pozvracenou, či jinak znečištěnou) podlahu, protože uklízečka přijde až za hodinu, tak snad to není takový problém vzít kýbl a hadr, ne? Při službách bude plnit harmonogram úklidových prací – vytírat dezinfekcí skříňky, přerovnávat infuze ve skladu, drhnout kolečka od přístrojů… Po malování se místo úklidové firmy prostě napíšou služby sestrám, které oškrabou barvu, vydrhnou povrchy, vezmou kartáčky na zuby a vydrbou všechny postele a přístroje na oddělen.

A jen tak mimochodem, dost by nejspíš pomohlo, kdyby ty, co brblají, že musí dělat práci mimo svojí pracovní náplň přestali brblat v soukromí a pak se před nadřízenými předhánět v tom, že ony to teda udělají, když je to těm mladým (vysokoškolsky vzdělaným, či nevím jakým ještě - dosaďte dle libosti, co si vzpomenete) za těžko. Prostě to odmítněte dělat stejně, jako oni a třeba už to po vás nikdo příště chtít nebude.

5. Celoživotní vzdělávání – asi by mělo být cílem jak zaměstnavatele, tak nás samotných, abychom si udržovali své vědomosti a znalosti na co nejvyšší úrovni. Nicméně jsem ráda, že se zrušil kreditový systém, protože ten vedl tak maximálně k tomu, že se lidé hlásili na nesmyslné „vzdělávací akce“, často formou e-lerningu, kde získali dost kreditů za málo peněz. Myslím, že každý z nás by se rád přihlásil klidně jen na jednu pořádnou akci, kde se dozví skutečně užitečné věci ke svému oboru a ne na několik hloupostí jen proto, aby měl dost bodů... Dále si myslím, že mnohem víc lidí se bude chtít vzdělávat, když k tomu dostane příležitost – volno v práci, finanční příspěvek na účastnický poplatek, etc.

6. Kompetence. Nejprve jejich zvyšování , to je totiž taková hezká pohádka a trochu útok na lidské ego. Dobře se poslouchá, když vás někdo chválí, jak jste šikovní, vzdělaní, že by určitě bylo super přidat kompetence, aby se to vzdělání v praxi projevilo. No dobře, ale v tom případě by bylo dobré v souvislosti s tím mluvit o dvou věcech – zvýší se kompetence, tím pádem se zvýší objem práce a zodpovědnost a měl by se úměrně tomu zvýšit i plat. Opravdu se to stane?

A druhá věc, když tedy budeme přidávat obtížnější úkoly, nebylo by dobré, kdyby některé jiné zase přešly na další pracovníky? Ale kde vzít ty další pracovníky, což? A druhá kompetenční poznámka je o současném překračování kompetencí, které už se stalo taky běžnou součástí péče (o možná právě součástí těch úvah, že by se to třeba mělo prostě nějak zlegalizovat, aby se to nemuselo řešit). Myslíte, že se do zdravtnictví pohrnou radostně davy, které si pro jistotu už rovnou najmou právníka, až se v tomhle systému něco po****, aby o nebyli právě oni, kdo si půjdou na pár let sednout? Dovolím si hádat, že ne...

7. Vybavení a pracovní pomůcky, aneb první pravidlo sestry – když něco nemáš, tak si to vyrob. Ano, práce ve zdravotnictví vám dá neuvěřitelnou školu improvizace. Víte proč? Protože chybí mnohdy i uplně základní pomůcky a materiály. Opravdu očekáváme, že do zdravotnictví půjdou davy lidí s vidinou, že si zničí zdraví, protože nejsou dostupné moderní pomůcky k manipulaci s pacientem? Že budou obden řešit, že nemůžou dělat svojí práci pořádně prostě proto, že na to nemají prostor, ani materiál? Jak tohle vyřešit? Co třeba féroými úhradami pojišťoven – všem plátcům pojištění a v reálné výši...

8. Uniforma. No nesmějte se. Ono je to docela časté téma. Jak dříve byly skvělé uniformy se zástěrou a čepcem, že sestřičky byly více ženské a podobně. Upřímně? Já jsem šťastná za kalhoty, šaty v práci nenosím ani ve chvíli, kdy si můžu vybrat, protože mi to je nepříjemné a nepohodlné. Momentálně mi nejvíc vyhovuje bavlněné tričko a kalhoty, které máme u nás v ordinacích. Bohužel spousta nemocnic zavedla „pronajímání“ uniforem i veškerého pacientského prádla od jedné „profesionální prádelny“, čímž se docílilo toho, že všichni chodí v oblečení z jakési umělotiny, která se údajně nepere, ale chemicky čistí a spousta lidí z nich má / mělo dost hnusnou vyrážku (včetně mě). O tom, že si často z „čistého prádla“ vyberete kalhoty, či halenu s nechutnými skvrnami na různých místech ani nemluvě. (A výjimkou nebyly ani lůžkoviny s otisky podrážek, či skvrnami od krve a stolice, ale to je na jiný příběh…) Možná se to zdá jako malichernost, ale když máte v něčem trávit 12 hodin a při tom vyvíjet dost fyzické námahy, mělo by to oblečení na to být uzpůsobené. Navíc, když je tento oděv brán jako OOPP. A pak k tomu přidejte boty, které se fasují prostě ty nejlevnější bez ohledu na to, že se v nich nedá ani stát, natož chodit…

9. Mediální obraz. Jestliže i ministr zdravotnictví veřejně vystupuje takovým stylem, že to vypadá, že proti svým vlastním lidem spíš bojuje, než aby bojoval za ně, je to špatně. Když vypustí MZ do éteru nepovedenou, nedodělanou a chyb plnou kampaň, jako je „Studuj zdrávku“a má pocit, že teď spasili situaci,aniž by se někdo snažil ty chyby alespoň tiše opravit, místo toho, aby je vesele ignoroval, je to strašně špatně. Ale nejhorší asi je, když se lidé z „terénu“ pro svoje zviditelnění „podepisují“ k různým stupidním seriálům ze „zdravotnického prostředí“, kde jsou snad veškeré zdravotnické profese i postupy vykreslované úplně nesmyslně, ale laická veřejnost má pocit, že přesně tak to funguje, protože na tom přece spolupracuje MUDr. PUDr. Nevim kdo... A o tom, že by už sakra měli přestat doktoři mluvit o sestrách jsem psala už minule. Pokud totiž chceme, aby naše povolání bylo prestižní, neměl by za nás neustále mluvit někdo jiný...

Tak to by bylo, pár věcí, které by z mého pohledu mohly stát za úvahu...