Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Záchanáři českého zdravotnictví

17. 10. 2019 12:00:00
Už jsem to asi párkrát psala, že spolu s titulem záchranáře dostanete ještě bonusově i kvalifikaci Praktické sestry (dříve Zdravotnického asistenta). Dnes se podíváme na to jak se toho občas někdo pokouší zneužít.

Pro ty, kdo se v těchto pozicích neorientují si dovolím ve zkratce popsat rozdíly. Rozdíl je už v tom vzdělání, Praktickou sestrou se stanete primárně po absolvování tohoto oboru na střední škole, je to tedy obor maturitní. Po jeho absolvování mají Praktické sestry menší kompetence, než Všeobecné sestry (Záchranáři) – například mohou sice odebírat žilní krev, ale nesmí podávat léky do žíly, díky tomu, že mají nižší kompetence spadají i do nižší platové (i mzdové) třídy. (9. třída ve státním – v současnosti 21 040Kč v prvním stupni)

Kvalifikaci Zdravotnického záchranáře získáte momentálně studiem na vyšší odborné (pokud jste začali nejpozději letošní školní rok), či vysoké škole. Kompetence máte pak poměrně široké, zaměřené na přednemocniční péči, ale i na tu nemocniční na odděleních akutní péče a zařazení vám náleží do vyšších platových (mzdových) tříd dle toho, jaké nejsložitější činnosti máte v pracovní náplni. (Ve státním v současnosti 10. či 11. třída – v prvním stupni 22 800 resp. 24 790Kč)

V době, kdy jsem končila vysokou školu, mohli záchranáři pracovat v nemocnici pouze na urgentním příjmu a ARO, nyní už mohou pracovat i na JIPech. (Někomu totiž asi došlo, že to bez té JIPky nedává moc smysl a zároveň asi už začínala být zřejmá personální krize, která by se dala záchranáři částečně „zaplácnout“.)

A plán na zaplácávání děr vidím i v tom, že od 31. 8. 2017 MUSÍ záchranáři odpracovat jeden rok v nemocnici, aby následně mohli na záchranku. Vezmu-li v úvahu, že (podle mě) tak 90 % záchranářů jde studovat tento oboro právě proto, že nechce pracovat v nemocnici, tak povinný rok mi připadá opravdu jen jako hodně nepovedený pokus, jak alespoň částečně lepit díry v nedostatečném nemocničním personálu. Myslím, že toto by mělo být čistě v režii jednotlivých záchranek, jak si nastaví vstupní pravidla. Když se sám absolvent rozhodne, že chce sbírat zkušenosti v nemocnici, anebo prostě tenhle obor studoval už s tím, že chce dělat na urgentu (ARO) proč ne, ale ne nutit ho plácat se minimálně rok někde, kde nechcete být, kde ho to v krajním případě absolutně nebaví a nenaplňuje a je větší šance, že odejde z oboru uplně. A navíc se dostáváme k tomu problému záchranář vs. Praktická sestra a přístupu některých vrchních sester.

Jak už jsem psala, já sama jsem nastupovala do práce v době, kdy záchranáři nemohli oficiálně pracovat na JIPce, ale zároveň jsem dostávala velké množství pracovních nabídek i na tato oddělení. (Mimochodem, nesvědčí už fakt, že čerstvý absolvent dostane pracovní nabídku z 15 různých zdravotnických zařízení státních i nestátních od Plzně, přes Středočeský kraj až po Prahu, přičemž z jedné nemocnice dokonce na 12 různých oddělení o tom, že personální krize už dávno je?) Vzhledem k tomu, že v té době nebrala Pražská záchranka ženy, Středočeská měla plný stav a stěhovat (ani do Plzně, natož někam do Aše) se mi fakt nechtělo, tak jsem zhodnotila, že začnu pracovat v nemocnici. Moje představa byla jasná – urgent, případně ARO. (Ideálně tedy dětský urgent, ale ten je v Praze jen jeden a tam bylo plno...)

Nicméně, začala jsem odepisovat na různé inzeráty a postupně i na další nabídky, které mi posílali personalisté z různých nemocnic – většinou jsem napsala vrchní na nějaké ARO, ta předala můj kontakt na personálku a ta mi začala nabízet „vhodnější“ umístění (čtěte ta, kde chybělo víc personálu, většinou právě JIPky). Osobně jsem se snažila vždy kontaktovat vrchní sestry, abych se dozvěděla podrobnější informace, něco zamítla rovnou a násedně vyrazila na několik pohovorů.

Hned na tom prvním mě zarazilo, když paní vrchní (ARO) začala stylem: „Sestřičko a vy jste vystudovala na....?“ A já na to, že na FBMI obor Záchranář. V tu chvíli se mi dostalo pohledu, jako bych řekla, že jsem včera přistála z Měsíce a paní vrchní pronesla: „No, ale yy nesmíte pracovat v nemocnici, to mi asi z personálky poslali špatný životopis.“ (Podotýkám, že jsem si s ní před tím pohovorem vyměnila několik mailů, přičemž už v tom prvním stálo, že jsem záchranář, stejně jako to bylo nadepsané na mém životopisu, který jí ležel na stole). Snažila jsem se jí tedy upozornit na to, že na urgentu a ARO záchranáři pracovat mohou. Trvala na tom, že tak maximálně na tom urgentu, který ale v jejich nemocnici nemají. Řeči o tom, že my s tím „sanitářským kurzem“ přece umíme jen lepit náplasti a vtípky, že teda asi zvládnu zastoupit, až jim vypadne řidič dopravy, jsem radši vypouštěla a naopak jsem se snažila argumentovat vyhláškou 55/2011Sb. (a jak jsem byla v tu chvíli ráda, že jsme měli i hodiny týkající se legislativy) a i tím, že jsme měli spoustu praktických předmětů a mám za sebou stovky hodin praxe i na lůžkových odděleních od LDNky po ARO.

Po chvíli ale "našla řešení“. „No, víte co, teď jsem si vzpomněla, že nedávno tu taky nastupoval jeden záchranář, ale vzali jsme ho jako Zdravotnického asistenta (dnes praktická sestra). Tak že bysme to udělaly stejně? Samozřejmě byste dělala všechno, to já vím, že vás určitě na té škole naučili a vy budete šikovná, když jste mi to tak vyjmenovala, co jste všechno dělala, ale aby to bylo všechno papírově v pořádku.“ Zůstala jsem na ní koukat, ale bohužel jsem ještě nebyla až tak „odrzlá“, jako jsem teď, takže jsme ten pohovor nezávazně dokončily, já si vzala čas na rozmyšlenou, připadala si jak naprostý pitomec a šla na další pohovory, abych měla co porovnávat.

Další pohovor byl na JIPce a opakovalo se v podstatě totéž. Jen tentokrát nebylo na začátku to „překvapení“, paní vrchní rovnou na rovinu řekla, že záchranář nelze, (což jsem věděla), ale jako praktická sestra ano. Nicméně opět s tím, že samozřejmě budu dělat všechno, jako sestry specialistky, protože „to přece umím“.

Podobný scénář se opakoval s různými obměnami na pár dalších pohovorech. No a já, mladá a blbá získala pocit, že to tak v reálu je a asi se tomu prostě budu muset podřídit. Že jen tak zahodím 3⁄4 toho, co jsem se učila, anebo budu překračovat zákon. Skvělé vyhlídky...

A najednou mi volala z Královských Vinohrad paní vrchní z Kardiochirurgie, jestli nechci přijít na pohovor. No a tam jsem zas koukala já na ní jak na mimozemšťana, protože měla přehled nejen o tom, kdo jsou záchranáři, a kde mohou v nemocnicích pracovat i jaké mají kompetence. Wow! No a bylo jasno. Nejbližší nemocnice, Resuscitační oddělení, 10. platová třída a po adaptačním procesu 11., dokonce i osobní ohodnocení (což někde tedy nabízeli jako *mrk, mrk* kompenzaci toho, že budu dělat asistenta a překračovat kompetence.) Sice jsem dlouho bojovala s tím, že jsem se nechtěla na nic „specializovat“, ale po pár měsících jsem si to tam zamilovala. Práci i kolektiv a do dnes na tohle svoje první působiště až do výměny vedení nedám dopustit.

Ale pak přišla expedice Aviou, cesta kolem světa, návrat do Čech a hledání další práce na zkrácený úvazek. Chtěla jsem si ponechat svoji milovanou kardiochíru a k tomu něco přidat, abych si zas trochu rozšířila obzory a pak už se konečně třeba začít ucházet o práci na záchrance (Praha totiž začala brát ženské!). V tu chvíli už ale hlavně mohli záchranáři legálně nastoupit i na JIPky, už uběhlo i pár let, během kterých jsem měla pocit, že už záchranář v nemocnici není na úrovni marťana a ona chyba. Opět „zaměstnáme vás, ale jako praktickou sestru, samozřejmě budete dělat všechno, určitě to umíte...“ Tak tentokrát už jsem se nedala.

Pokud vám někdo taky nabídne takovou skvělou nabídku, ať už jako záchranáři, či praktické sestře, doporučuji dvě možnosti jak reagovat: Možnost 1. „Opravdu mi tady nabízíte, abych porušovala zákon, abyste mi vy nemuseli platit?“ a možnost č.2 – abych udělala radost jednomu svému kamarádovi, který mě tuhle větu dlouhé roky učil: „To si ze mě děláte prdel?“ Sice neslušné, ale snad by konečně někomu došlo, že takhle to fakt nejde...

Trochu se bojím, že tomuhle jednání bude nahrávat i ten povinný rok v nemocnici. Záchranáři si teď budou potřebovat odpracovat svůj rok, aby mohli dělat to, co opravu vystudovali a tím se dostávají do docela nepěkné situace. Nemocnice potřebuje personál, ale zároveň nepotřebuje takový, který jim po roce zmizí. Ono totiž zaučit se na novém oddělení, zvlášť, když se jedná o JIP, ARO, či urgent fakt netrvá pár dní. Záchranář oproti tomu potřebuje ten rok, aby ho zaměstnali na záchrance a tím pádem se sebou vlastně musí nechat orat, jak někdo uzná za vhodné. Pokud navíc dostane nějaký personalista/vrchní sestra ten skvělý nápad, že ho zaměstná jako Praktickou sestru a on to odsouhlasí jako nutné zlo, protože třeba jiná nemocnice není v jeho dosahu, bude se mu ten rok pak počítat? Anebo si bude muset dodělat další rok na „své pozici“ a pravděpodobně někde jinde?

Navíc jsem se nedávno dočetla od jednoho kolegy záchranáře, že na něj v práci zkoušeli i takové věci, jako že se ho netýkají příplatky za směnnost, protože přece není sestra. A já si tak nějak naivně myslela, že prostě jen já vypadám tak, že si nechám na sobě dříví štípat, tak na mě lidi zkouší ledasco. Ale možná je to obecnější problém, o kterém se radši nemluví. Stejně jako se nemluví o tom, že i praktické sestry po maturitě jsou kvůli nedostatku všeobecných sester (záchranářů) nucené k překračování kompetencí poměrně běžně. Když to jde u nich, proč by to nešlo i u záchranářů? A kdy něco podobného začnou zkoušet i na všeobecné sestry aby se ušetřilo na platech (nebo už se to zkouší)?

Kam se tedy v současné personální krizi posuneme dál? Chybí sanitáři i sestry v nemocnicích. Na záchrance chybí lékaři, ale záchranářů je prozatím celkem dost, začnou se tedy ještě víc zneužívat k tomu, aby povinně nahrazovali chybějící sestry (ošetřovatele, sanitáře)? Dostanou záchranáři za chvíli povinné roky dva, tři, deset, aby se stali opravdovými záchranáři českého zdravotnictví?

Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 17.10.2019 12:00 | karma článku: 24.04 | přečteno: 838x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jaroslav Čejka

Výzva Petru Burianovi

Pane Buriane, ve svém druhém a posledním příspěvku do diskuse k čánku pana Pavlíka Bludy Jaroslava Čejky jste mi adresoval následující výzvu: "A příště až zas budete někoho lživě pomlouvat, tak přímo v diskuzi face to face."

21.1.2020 v 10:45 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Zuzana Slabá

"Učiňme idiota k obrazu našemu, aby panoval..." aneb co Bůh neřekl.

Mnoho lidí vůbec netuší, že přístup k Bohu - to zda věříme či nevěříme - není vůbec o nějaké pobožnosti, ale o naší zodpovědnosti, především sama vůči sobě, ale i zodpovědnosti za druhé a svět okolo nás.

20.1.2020 v 20:16 | Karma článku: 12.93 | Přečteno: 547 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Poslední poselství Jaroslava Kubery

O víkendu můžete být na sjezdu (kongresu) své strany a hýřit energii – a v pondělí může být všechno jinak. Na Nový rok můžete mít projev k národu – a po dvaceti dnech může být všechno jinak. Na to všechno jsem dnes (20/1) myslel.

20.1.2020 v 18:36 | Karma článku: 35.04 | Přečteno: 1185 | Diskuse

Kateřina Karolová

To nechcete zažít. Ani jako pacient, ani jako doktor. (Příběh 1.- magnetické kuličky)

Série blogů, ze které dnes zveřejňuji první část, je věnována příběhům, které se týkají dětského lékařství a skutečně se staly. Myslím, že je potřeba, aby se o tom vědělo. Třeba to někomu zachrání život.

20.1.2020 v 16:43 | Karma článku: 41.66 | Přečteno: 8904 | Diskuse

Tomáš Flaška

Senátore Kubero, díky a sbohem

Dnes už je to rarita. O málokterém politikovi lze říci, že by jej takzvaně mohl kdekdo. Většinou je to o emocích. Buď nenávist, nebo nekritické nadšení. V tomto ohledu se senátor Kubera naprosto vymykal.

20.1.2020 v 15:26 | Karma článku: 45.22 | Přečteno: 4556 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz