Neděle 8. prosince 2019, svátek má Květoslava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 8. prosince 2019 Květoslava

Cesta kolem světa - Hanoi a Přístav draků

6. 11. 2019 16:00:00
Asi je zas na čase posunout se dál v povídání o cestě kolem světa. Hanoi a výlet do známé a značně fotogenické zátoky Ha Long.

25. června 2017

Do Hanoje dojíždíme v 5:30. Poberu si věci, několikrát na sebe zamáváme se spolucestujícími a jdu ven lovit taxík. Z hostelu mi přišel varovný e-mail, že si má člověk dávat pozor na nelicencované taxikáře a doporučené dvě společnosti, které mají taxametr. Problém je, že v množství zaparkovaných aut nemůžu ani jednu z těch firem najít. V tom se ke mně přitočí mototaxikář. Odmítám ho a nahlásím, že hledám tu konkrétní firmu. Už si nevzpomínám na celý název, ale druhé slovo bylo „Group“. On se nevzdává a hlásí, že on a jeho motorka jsou Moto group, a že mě odveze. Kdybych neměla tu obří krosnu, tak možná zapomenu i na svojí fóbii ze spolujízdy na motorce. Nakonec ale pochopí, že mě nepřesvědčí a najde mi taxikáře z mojí požadované skupiny.

Ten mě doveze do hostelu Hanoi Winter hostel, kde jsem si zamluvila místo ve čtyřlůžkovém dormitoru. Ten je až v nejvyšším patře a je částečně trojlůžkový a částečně čtyř. Je tu totiž jedna palanda a jedna manželská postel. Takže tu ubytovávají buď tři neznámé lidi, anebo 4, když se alespoň dva z nich znají a jsou ochotní sdílet jednu postel. Já mám místo dole na lehce rozvrzané palandě, tak snad se nebude nikdo nahoře moc vrtět. K pokoji je i malá koupelna, což je fajn.

Odkládám si věci a jinak se ničím nezdržuji a jdu na obhlídku terénu. Město se pomalu začíná probouzet a v uličkách kolem hostelu se začíná chystat ranní trh. Rovnou si to tady projdu. Ovoce, zelenina, čerstvé ryby...

Z trhu zamířím do centra. Už teď ráno začíná být docela teplo, takže když vidím malinkou kavárnu plnou lidí s krásně vonící kávou, zamířím do ní taky. Vietnamská káva s kondenzovaným mlékem je výborná. Navíc je ledová, což je příjemně osvěžující. (A že dávat si led do kafe je blbost na entou a docela risk mi došlo až po dvou letech, když jsem začala pracovat v oboru cestovní medicíny... No co už. Pro tentokrát jsem měla štěstí.)

Od kavárny mířím k prvnímu chrámu, ale od pokladny mě posílají zase zpět, zapomněla jsem si totiž přibalit sukni, nebo dlouhé kalhoty a v kraťasech samozřejmě dovnitř nesmím. Takže sprint do hostelu, vyběhnout do čtvrtého patra a zase zpátky.

Chrám Ngoc Son ležící v jezírku Hoan Kiem je momentálně v rekonstrukci, ale alespoň jeho část je přístupná. A navíc je z něj hezký výhled. Pokračuji dál a v parku potkám skupinu teenagerů, kteří se představí jako Alibaba tým studentů angličtiny. Zrovna mají jako téma lekcí jídlo, takže od nich dostanu spoustu doporučení na věci, které musím rozhodně ochutnat, nasměrují mě na zajímavé památky a ještě chvíli si jen tak popovídáme a já jdu dál.

Prvním cílem je národní muzeum. To má dvě budovy. Už z venku jsou to budovy rozhodně impozantní a budí pozornost. V té první jevše od pravěku do skoro současnosti a ta druhá je věnovaná něčemu, co bych nazvala „oslavou komunismu v mnoha formách“. Expozice jsou tu od dob okupace Vietnamu po současnost. V té první mají moc hezké expozice, ta druhá je... řekněme nepřesvědčivá.

Další muzeum, které navštívím je Ženské muzeum. To stojí v moderní budově, mají to tu opět moc hezky zpracované a ozdobené. V některých expozicích si člověk může vyzkoušet různé činnosti. Třeba ruční mlýn. V nejvyšším patře má galerii místní umělkyně. Nejvíc mě dostane obraz muže zakrytého prostěradlem ležícího na poli před parním válcem. To by chtěl mít doma v obýváku přece každý.

Jdu dál kolem zavřené katedrály Sv. Josefa až k Chrámu Literatury.

Ten je nepřehlédnutelný hlavně díky své nádherné vstupní bráně. Za ní je obrovská, krásná zahrada a na konci velký chrám, kde se modlí mnoho věřících. Na to, kolik je tu lidí, mi přijde, že je tu až neuvěřitelný klid.

Čas docela utíká, takže se přesunuji zase dál. Kolem military muzea, do kterého opravdu nejdu, přecházím k Ho Chi Minhově mauzoleu. Park kolem něj je obrovský, chodí tu stráž ve slavnostních uniformách a ze v zemi zabudovaných reproduktorů vyřvávají oslavné písně na Ho Chi Minha. Dovnitř do muzea nejdu a mauzoleum už je zavřené. I tak se před ním srocují davy lidí. Stráž je ale neoblomná a všichni se musí držet ve středu obřího náměstí.

Projdu se tak jen po turistům vymezeném koridoru a kolem paláce k jezeru Truc Bach a Tran Quoc pagodě.

Kolem jezera se vracím zpět, cestou mě ale překvapí další liják. Kolem zrovna není moc míst, kam by se člověk schoval. Koukám na mapu a vidím, že nedaleko je Citadela. Doběhnu k ní a schovávám se pod stříškou od vrátnice. Vrátný si chce povídat. Sice si nerozumíme, ale než přestane pršet, tak se docela zasmějem. Pak mě ještě posílá do chrámu na střeše. Sice jsem ve vojenském objektu, ale asi je tahle část přístupná.

Z citadely už směřuji rovnou do starého města, kam projdu poslední zachovanou městskou branou Quan Chuong. Ještě si chci koupit něco na večeři na tržišti, ale tam nic neobjevím. Místo toho najdu na jedné z hlavních ulic nedaleko hostelu docela dobrou restauraci s malými stolečky a židličkami na chodníku, kde si dám dobré Pho Bo.

Zpět v hostelu potkám pár českých holek, které jsou tu na dovolené, tak prohodíme pár slov, a pak si každá jdeme po svém. Já si na druhý den domlouvám výlet na Ha Long Bay, což mi doporučila moje prostřední sestra. Vzhledem ke svému odporu k vodě a lodím mi stačí jednodenní výlet, potřebu nocovat na lodi nepociťuji. Sice mě dost lidí přesvědčuje, že to je obrovská škoda, ale nemusim mít všechno.

Jdu spát. Dnes je náš pokoj pro 3. Horní spáč se vrtí, postel vrže, ale spát se dá.

26. června 2017

Ráno vstávám docela brzo, abych stihla výlet. V rámci zájezdu opět byl inzerovaný pick up servis u hotelu, který opět spočíval v tom, že si pro nás přišel zástupce cestovní agentury, nahnal nás k hlavní silnici, dostali jsme instrukce, že musíme nastoupit co nejrychleji, a pokud by autobus najednou zavřel dveře a ujel, tak se nemáme lekat, pošlou pro nás taxík. Pak ten člověk zmizí, asi sehnat i další cestující z okolních hostelů.

Autobus přijede, nabere nás všechny a jedeme. Průvodce se hned ujímá slova a konečně nám vysvětlí, co mají znamenat tyhle zběsilé nástupy do autobusů. Existuje totiž nějaký zákon, či vyhláška, podle které nesmí žádný autobus v ranní a odpolední špičce otevírat dveře ve městě. Nicméně všechny tyhle zájezdy začínají ráno a končí večer, takže agentury hrají takovou hru s policicí. Pokud by se během nastupování objevil někdo v uniformě, autobus prostě ujede a lidé, kteří by zůstali venku, by museli sednout do taxíku a dojet za autobusem za město. Trochu pakárna.

Když stojíme v husté zácpě, zavelí průvodce, že teď je čas se navzájem představit. Každý má říct, jak se jmenuje, z jaké je země a jako co pracuje. Pak následují otázky na to, co se nám tu všechno líbí. V autobusu panuje docela veselá atmosféra. A najednou přijde otázka: „A je tu snad něco, co se vám nelíbí?“ Ticho... A zase má odpovědět každý. Všichni mrmlají něco o tom, že je to tady všechno tak skvělé, že se jim všechno líbí, sem tam někdo pronese něco ve smyslu, že se mu nelíbí, že má tak málo času, aby tuhle báječnou zemi mohl poznávat delší dobu a já ze sebe vypotím, že mě trochu vyděsilo, když jsem viděla motorku na chodníku.

Průvodce se toho chytí a vysvětluje, že tady připadají dvě motorky na člověka. Je to nejlevnější a nejspolehlivější způsob dopravy. A hned se ptá jednoho místního, co jede na Ha Long Bay se synem, zda už má klučina motorku. „Nemá, je mu 13.“ „Takže jí dostane k 15. narozeninám?“ Kluk se rozzáří a kouká na tátu, který ledově pronese něco ve smyslu, že leda přes jeho mrtvolu. Celý autobus padá smíchy. Průvodce ještě sem tam pronese nějakou nenápadnou otázku na politické téma, ale nikdo z nás nemá tendence tu ventilovat svoje názory, takže nás nakonec nechá, ať se bavíme mezi sebou.

Opět zastavujeme u jedné chráněné dílny. Povinná exkurze, ideálně tu nechat co nejvíc peněz, koupit si předražené občerstvení, a kdo tudy projde, může jít čekat na parkoviště k autobusům. Sice jsme všichni prošli dost rychle, ale pokračovat můžeme až po hodině, takže se nás většina zase vrací k dílně a občerstvení.

Před přístavem je dost živo. Průvodce nás nažene do jednoho hloučku a upozorní nás, že se nemáme nikam vzdalovat, jinak se ztratíme. Stačí se rozhlédnout kolem a nikdo nemá tendence kamkoliv odcházet, protože tady bychom se fakt ztratili a pravděpodobně už nikdy nenašli. Průvodce se vrací se vstupenkami a procházíme do obrovské a neskutečě nacpané haly. Tady opět musíme čekat, až na nás přijde řada k projití na molo.

Tady kotví desítky výletních lodí namačkaných jedna na druhou. Hledáme mezi nimi tu naši. V rychlosti se naloďujeme, rozesazujeme se ke stolům a čekáme na vyplutí. Než se loď dostane ze svého kotviště, notně omlátí všechny lodě kolem.

Po vyplutí se podává luxusní oběd. Všichni si neskutečně pochutnáme a užíváme si nádherný výhled na Přístav draků. Skály kolem nás jsou nádherné.

Celá zátoka je plná turistických lodí podobných té naší, ale i pár větších, na kterých se pořádají delší plavby.

Zastavujeme se u něčeho, co vypadá jako molo plovoucí uprostřed ničeho, na kterém jsou asi dvě budky a prodávají tu předražené kokosy a vzletně to nazývají plovoucí vesnicí. Tady nás přesadí buď do kajaků, anebo na pramičky, které nás provezou blíže ke skalám.

Z vesnice jedeme do jedné z místních jeskyní. Protože máme zaplacený jen jednodenní výlet, tak je to jeskyně nejblíže pevnině. I tak je pěkná. Jen by možná stačilo jí nasvítit jen jednou barvou a ne všemi, co měli zrovna na skladě.

Jeskyně se dá projít na druhou stranu skály, kde je další přístav a tam už na nás čekají naše lodě. Opět si tak musíme vybrat tu správnou. Přistávající kapitáni si opět nedělají moc hlavu s tím, kolik lodí okolo omlátí.

Cestou zpět do přístavu se odvážím i na střechu, kde je krásný výhled do okolí. Pozdě odpoledne jsme zas na pevnině a vracíme se do Hanoje. Opět zastavujeme v dílně. Všichni už zase máme docela hlad, ale nikomu se nechce platit asi tak 10 x předražené jídlo tady, zvlášť, když jsme asi 200 metrů odsud potkali malou restauraci. Z areálu dílny ale nesmíme. Takže hodinu opět čekáme, až budeme moct jet dál a všichni máme hlad a trochu nadáváme na to, že když už tu musíme hodinu trčet, tak si nemůžeme dát ani normální jídlo.

Konečně jsme zpět v Hanoji a já mířím rovnou do svojí včerejší restauraci na výbornou a velmi sytou polévku s rybími knedlíčky a kousky smažené ryby, což mi včera doporučila ta parta studentíků, že si rozhodně musim dát.

27. června 2017

Ráno se po snídani vydám do půjčovny kol a půjčím si takový téměř muzeální kousek, na kterém se vydám do městského provozu. Chvíli mi trvá, než si na něj zvyknu, ale nakonec dojedu až na adresu, kde má sídlit cykloobchod. Vyhlédla jsem si včera na webu brašny na zadní nosič, které budu potřebovat, ale obchod se buď přestěhoval, anebo mají špatně adresu. Tak, či tak, nic tu nenajdu. Jen muzeum vojenské techniky, kde mají za plotem vystavená letadla a vrtulníky.

Dovnitř se sice nedostanu, ale alespoň z venku se pokochám. Okružní jízda po městě je nakonec docela příjemná. K obědu si dám skvělou obloženou bagetu plnou čerstvé zeleniny a smažené cibulky. Výborné.

Odpoledne mířím na tržiště, kde si nakonec pořídím dva docela slušně vypadající batohy, že si brašny vyrobím z nich. Člověk musí umět improvizovat. Podvečer trávím v klidu v hostelu, kde čekám na lehátkový autobus do Luang Prabangu v Laosu. Ten má opět avizovaný pick up servis, tak jsem docela zvědavá, jak bude vypadat tentokrát. Autobusové nádraží je totiž asi hodinu cesty městským provozem odsud.

Za chvíli mě popohání recepční, že tu mam odvoz. Tedy odvoz... Přijel pán na motorce a velí, že mám běžet za ním. Ve vedlejším hostelu „nabereme“ ještě jednu slečnu, která na to kouká taky dost nevěřícně a pán na nás kouká zas docela nasraně. Protože asi běžíme moc pomalu a on nám ujíždí, dokonce se musí několikrát vátit, protože se nám na rušnějších křižovatkách ztrácí.

Nakonec nás dovede na stejné místo, ze kterého jsme jeli včera na Ha Long Bay. Tady nás nechá sedět a čekat, aniž by nám cokoliv řekl. Sedí tu už asi 6 dalších lidí. Jedna z přítomných ženštin usedavě pláče a drží si evidentně bolavou ruku. Ptám se, co se stalo, prý se praštila. Jdu do restaurace naproti a vyškemrám tam pytlík ledu. Tím si asi získám její sympatie a tím pádem mi začne vysvětlovat, jak a proč se to stalo. Netrvá to dlouho a začnu hoce litovat, že jsem jí radši rovnou neignorovala.

Rozešla se prý s přítelem a vzteky prašti do zdi. Okey. Pokračuje něco o tom, že se opila a líbala se s nějakým jiným klukem a jejímu příteli někdo poslal fotku. „To je mi líto.“ zamručim a ona pokračuje: „Byla to láska mýho života. Měli jsme se brát.“ Říkám si, že v tom případě je blbá, když se líbá s jinym chlapem, ale nechci být zlá. Opět opakuju, že je mi to fakt líto a ptám se, jak spolu byli dlouho. „14 dní! Byl to drogový dealer od nás z hostelu. Měl tu nejlepší trávu, co se dá sehnat v Hanoji.“ Málem vybouchnu smíchy. Na to už nemám moc co říct. Nakonec vykoktám, že si určitě najde lepšího, načež mi ona sdělí, že v 35 letech už těžko. Mám taky chuť jít mlátit do zdi. Hlavou. Její...

Konečně přijíždí minibus, který nás naloží a má nás odvézt na autobusové nádraží. Opět uvízneme v šílené zácpě, jediné, co se občas pohybuje vyšší rychlostí jsou motorkáři. Ti občas najdou prostor k prokličkování. Když kolem nás takhle projede motorka, na které sedí řidič, za ním dítě a za ním ještě s nohama bokem paní, která má v náručí druhé dítě a za jízdy ho zvládá kojit, tak přemýšlím, jestli to náhodou není nějaká halucinace. Ale ostatní to vidí taky. Na autbusové nádraží se doploužíme s hodinovým zpožděním. Asi je to tu normální, protože se nad tím nikdo, kromě nás, nepozastaví. Před minibus se nahrne několik mužů a každý řve cílové místo. Loučím se s ostatními a ženu se na autobus do Luang Prabangu, ostatní (naštěstí) jedou do Vientiene. 24 hodin usedavého pláče, střídaného zoufalými výkřiky o ztraceném smyslu života bych asi psychicky nezvládla.

Autor: Klára Kutačová | středa 6.11.2019 16:00 | karma článku: 20.79 | přečteno: 583x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Vientiane

Poslední zastávka v Laosu je jeho hlavní město. Z více stran jsem slyšela, že to je město naprosto odporné, ale letím z něj do Bangkoku, tak se tu chci alespoň trochu porozhlédnout.

20.11.2019 v 14:00 | Karma článku: 19.74 | Přečteno: 381 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Vang Vieng

Druhá zastávka v Laosu je na polovině cesty do hlavního města Vientiane, tedy město Vang Vieng. V okolí je opět zajímavá příroda a několik různých jeskyní. Pár je jich i přístupných.

13.11.2019 v 14:00 | Karma článku: 14.72 | Přečteno: 321 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Luang Prabang a vodopády Kuang Si

Z Vietnamu se do Laosu přesouvám autobusem. Moje první zastávka je v Luang Prabangu, u kterého se nachází soustava tyrkysových jezírek a vodopádů Kuang Si.

8.11.2019 v 14:00 | Karma článku: 25.43 | Přečteno: 1897 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Michal Hruška

Výlet do USA (5) St. Augustine, nejstarší město v USA

Dnes jsme opustili Orlando a zamířili severu vstříc. Naším cílem je St. Augustine, nejstarší město se stálým osídlením na území USA. Také se těšíme, že si konečně prohlédneme pořádný americký venkov a nasajeme trochu atmosféry.

8.12.2019 v 1:46 | Karma článku: 20.30 | Přečteno: 493 | Diskuse

Radmila Švaříčková Slabáková

Drobty z Číny aneb jak pobyt v Číně mění perspektivy

Co ještě zaujme člověka v Číně? O čínských rychlovlacích, mapách i Konfuciovi. O rychlosti, z níž se tají dech. A o každodenním životě. Zbylé postřehy ze zahraniční cesty, slovem i obrazem.

7.12.2019 v 21:53 | Karma článku: 24.70 | Přečteno: 773 | Diskuse

Marcel Burkert

Od „povojnových" Atén cez jej najkrajšiu štvrť až po výhľady z Lykavittosu (300 m.n.m.)

Dnešné Atény sú hustou betónovou džungľou s niekoľkými oázami zelene. Na rozlohe o veľkosti Bratislavy, ktorá má pol milióna, tu žijú 3 milióny ľudí.

6.12.2019 v 23:36 | Karma článku: 5.17 | Přečteno: 110 | Diskuse

Jaroslav Holý

Jak se nebát zpoždění letadla - část druhá

Druhá část článku o tom, jak se nebát zpoždění letadla vás zavede na letiště v Buenos Aires a Chicagu.

6.12.2019 v 21:14 | Karma článku: 13.82 | Přečteno: 292 | Diskuse

Aleš Gill

Evo je lid! Evo je budoucnost! Bolívie řekla: Ne

Pokud jste za posledních pár měsíců alespoň několikrát viděli zprávy nebo četli noviny, asi jste zaznamenali, že se v Bolívii něco děje. Byli jsme, alespoň na krátkou chvilku, u toho.

5.12.2019 v 8:02 | Karma článku: 13.79 | Přečteno: 374 | Diskuse
Počet článků 261 Celková karma 22.38 Průměrná čtenost 1103

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz