Neděle 8. prosince 2019, svátek má Květoslava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 8. prosince 2019 Květoslava

Cesta kolem světa - Luang Prabang a vodopády Kuang Si

8. 11. 2019 14:00:00
Z Vietnamu se do Laosu přesouvám autobusem. Moje první zastávka je v Luang Prabangu, u kterého se nachází soustava tyrkysových jezírek a vodopádů Kuang Si.

Následuji řidiče ke správnému autobusu, který je velice zajímavý, na palubní desce má malý oltář a před vstupem se musíme vyzout. Naštěstí si můžeme si půjčit erární pantofle a opravdu jsou tu místo sedaček lehátka, ale ne tak velká a pohodlná jako v autobusu v Kambodže. Tady se je pokusili vytvarovat do jakési zkroucené pozice, která by možná mohla být pohodlná pro člověka, který neměří víc, než tak metr 60. Což já přesahuju o 20 cm. Věštím si, že těchto 24 hodin nebude nejpohodlnější, co jsem zažila. Výhled ven se taky moc nekoná, je tu jen malinkatý průhled těsně pod vrchním lehátkem. A když se chci trochu narovnat, musím si sednout vedle do uličky.

I tak se mi podaří docela rychle usnout. Děláme několik zastávek, problém je, že většinou na dost pitomých místech, takže chlapi si můžou jít odskočit ke krajnici, ale my tři ženské máme docela problém. A i když zastavíme na parkovišti, kde je plno autobusů, restaurace a záchody, tak nám tvrdí, že nikde nic není a nemáme se vzdalovat od autobusu. Začínám se dostávat do situace, kdy bych byla schopná si dřepnout do uličky mezi autobusy, ze které nás nechtějí pustit k budově. Zvlášť, když je naprosto jasné, že to dělají schválně.

Když už je to na další zastávce fakt nutné, jdu ven z autobusu, ale stevard mi zastoupí cestu. Prý smějí vystoupit jen muži, kvůli bezpečnosti. Vysvětluju, že potřebuju na záchod. Musíš vydržet, za 3 hodiny budeme zase stavět. Nevydržim tři hodiny. Probíhám kolem něj do tmy na první trávník v okolí, protože jinak by mohlo dojít k nehodě. Že by mi ujeli se bát nemusím, protože stojíme frontu před nějakou policejní budkou... A záchodem. Při návratu do autobusu mě neskutečně seřve, ale co jsem měla asi tak dělat?

28. června 2017

Po 6 ráno dojíždíme na Laoské hranice. Tady stojí jeden zdánlivě vybydlený dům, který ovšem dole obsahuje malý obchůdek a restauraci, kde vaří výbornou kávu. Snažím se tu utratit svoje poslední peníze, ale mají tu všechno překvapivě levné, takže i když si dám dvě kafe, sušenky na svačinu, pořád mi zbývá. Tak říkám paní prodavačce, že to je v pohodě, ať si zbytek nechá. A ona mi ještě vnutí pytlík bonbonů. Zpětně musím říct, že to byly jedny z nejlepších, co jsem jedla.

Čekat tu budeme do 8, kdy se otevírá hraniční přechod. Tak se alespoň dám do řeči s holkama z Koreje, které jsou na tu na prázdninách a docela si zanadáváme na to, jak blbě nám staví na záchod, a že nechápou, co to má jako znamenat. Kluk, který cestuje s nimi se sice řidiči i stevardovi snažil domluvit, ale i jemu se jen vysmáli.

Jakmile se dostaví úředníci do svých celních budek, tak se vietnamci odeberou s pasem, ve kterém mají rovnou 5 dolarů jako úplatek (oficiálně by totiž neměli platit nic) k přepážkám pro občany ASEAN, korejská skupinka už má víza ze Soulu, takže projdou uplně bez problémů, zatímco já si musím jít zažádat o vízum. Přemýšlím, kolik mě to bude stát navíc, ale úředník je velice milý, korektní, pomůže mi sepsat žádost, zaplatím jen předem avizovanoou částku, ještě se zeptá, jestli se mi v jihovýchodní Asii líbí, popřeje mi šťastný zbytek cesty a já jen zírám. Protože takhle milého úředníka jsem snad nikdy a nikde neviděla.

Dobrý první pocit z Laosu mi zkazí až to, že mám přímo za hlavou obří reproduktor, ze kterého se na plné pecky šíří šílené pazvuky, které se zdráhám nazvat hudbou. Spíš třískání do poklic a hrnců. Je mi jasné, že mě bude řidič ignorovat, pokud ho požádám o tom, jestli by to nemohl alespoň ztlumit. Je ovvšem vidět, že to leze na nervy i lidem kolem, takže stačí chvilka domlouvání, dojde ke vzpouře a je zase ticho.

Ovšem řidiči i stevardovi jsme tím asi dost pokazili den, takže přijde opět pomsta.S autobusem zastavujeme na nějakém totálně nevhodném místě a řidič se stevardem se dobře baví a zakazují, že kvůli bezpečnosti nemůžeme ven. Tady na tom místě už se docela naštvu a seřvu ho na tři doby, že opravdu nikdo nevydrží 24 hodin nemočit! On se tomu pořád jen hlasitě směje, ale nakonec se poslušně odeberou před autobus, abychom my mohly za něj. Dřepíme na kraji asi 200 metrového srázu a kocháme se výhledy. Krajina kolem je krásná, vzpomenu si na náš příjezd do Kolumbie, která nás taky neskutečně překvapila.

Když se pak postavím na vyhlídku před autobus, že si udělám pár fotek, než se všichni protáhnou, tak se ke mně stevard rozběhne a dělá, že mě chce nakopnout. Tak jen stojím, koukám na něj a sdělím mu, že je hovado. Sice mi nerozumí, ale pochopí. A překvapivě už je po zbytek jízdy klid.

Děláme ještě pár zastávek, hlavně u restaurace, kde stavíme na občerstvení a konečně na normální záchod. Před restaurací a dalšími domy podél „návsi“ mají výzdobu a květináče vyrobené ze starých raket.

Po 24 hodinách konečně dojíždíme do cíle cesty – do Luang Prabangu. V ceně jízdenky na autobus je i rozvoz malým autem do hotelů. Jejich adresu jsme předávali při nastupování do autobusu a teď si je od nás berou znova. Postupně nás začínají vysazovat u hotelů, většina si to hlídá sama, a když mají vystupovat, začnou bušit na střechu. Nakonec zůstaneme v autě jen dva. Venku začne docela slušný liják a klučina, který jede se mnou hledá v GPSce, jestli jedeme dobře. Moc se mu to nezdá. A právem.

Taxikář zastavuje v nějaké zapadlé uličce a tvrdí nám, že si máme vystoupit, že tohle je náš hotel. Vzhledem k tomu, že jsme se bavili a víme, že každý máme hotel jiný, nakonec to taxikář opraví na to, že to je můj hotel a už mi chce vyhazovat věci ven. Já ale trvám na tom, že se tam nejdřív dojdu zeptat. Samozřejmě je to uplně jiný hostel, taková malá polozbořená špinavá díra na konci temné uličky. Paní ve dveřích hlásí, že prý mají volno, tak se můžu ubytovat. No to tak... Trvám na svém zamluveném hostelu. Taxikář mi sděluje, že si to máme dojít pěšky a snaží se vyhodit i spolucestujícího. Ten se ale nedá a já taky ne. Odmítám v noci bloudit po městě bez mapy a navíc, když jsem si zaplatila dopravu až na místo.

Nakonec nás zaveze dál k tržišti a zavelí, že tady už teda definitivně vystupujeme. Klučina na mobilu najde, že můj hotel je někde asi uprostřed ulice momentálně zabrané tržištěm a jeho o pár metrů dál, takže se loučíme a vybíháme do deště.

Probíhám kolem stánků, občas se zamotám do nějakého špagátu, který napíná plachty nad prodejci a konečně jsem u hostelu. Tady je poměrně sympatický majitel, který mi jde ukázat můj pokoj. Je to dormitor pro 6 lidí a prozatím je tu jen starší Američan Dan. Taky přijel z Jižní Ameriky, jen tam strávil o dost víc času, než my, takže má víc věcí k povídání. Ale shodnem se na tom, že nás oba hodně mile překvapil Ekvádor a již zmiňovaná Kolumbie.

29. června 2017

Ráno si sedám k snídani, bavím se s Danem a majitelem hostelu, který se přistěhoval s manželkou z Thajska. U recepce provozuje jeden z místních malou „cestovku“ kde jsou nabízené výlety po okolí. Vzhledem k tomu, že je období dešťů, tedy mimo sezónu, je nabídka dost omezená. Nicméně vybereme si. Výlet na vodopád Kuang Si, kvůli kterým jsem minimálně já přijela. Platíme za cestu a vstup 74 000 LAK, dostaneme potvrzení a kolem oběda budeme vyrážet.

Před tím si tedy ještě v ustávajícím dešti zaběhnu na průzkum blízkého okolí. Jsou tu hlavně turistické obchody a další cestovky.

Vracím se do hotelu, dám si polévku od paní domácí a spolu s Danem pak čekáme na odvoz. Pojedeme mikrobusem spolu s dalšími asi 8 lidmi, které postupně nabíráme cestou.

V půlce cesty řidič najednou šlape na brzdu, otáčí se na nás a chce dalších 20 000 LAK na vstupné. Všichni se začneme ohrazovat, že nám v cestovce řekli, že to je v ceně. Řidič tvrdí, že ne. Okey, tak až dojedeme, koupíme si vstupenky. Řidič se začne rozčilovat, že to by nešlo, protože tam budou velké fronty a jemu ty vstupenky prodají bez zdržování. Nakonec nechci být jediná, kdo dělá problémy, takže paníze dávám, ale jakmile dojedeme a u kasy žádná fronta není tak jdu s řidičem a ptám se po vstupence.

„Nepotřebuješ, jděte dovnitř.“ „Ale já vstupenky sbírám.“ „Nepotřebuješ, jdi!“ Většina ostatních už je u brány do parku, ale Dan se přidává ke mně. „Taky jsem sběratel.“ Řidič mrskne hromádku peněz pokladní, ta nám dá vstupenky a vzápětí vrátí balíček bankovek řidiči, který je strčí do kapsy. Začnem se rozčilovat, co to má znamenat, načež řidič prohlásí, že za 3 hodiny odjezd zpět a přestane mluvit anglicky. Jsme pořádně naštvaní, ale teď s tím asi nic neuděláme, alespoň jsme připravení si stěžovat po návratu v cestovce.

Jdeme do areálu parku. Na začátku je medvědí záchranná stanice. Je tu několik medvědů ve výběhu, ukázka klecí, ze kterých některé medvědy zachránili, váha, u které je uvedeno, jako který medvěd vážíte (Panda) a sochy různých dalších medvědů.

Pokračujeme dál, kde začíná soustava jezírek a vodopádů. V některých jezírkách se koupou turisti, což mě nijak neláká.

Dojdu až k nejvyššímu vodopádu, nad který se dá teoreticky vyšplhat, ale v žabkách si fakt netroufám.

Místo toho jdeme s Danem do restaurace, dáme si čerstvý kokos a čekáme na ostatní, než se vykoupou. Přisedává si k nám kluk z Austrálie, tak si chvíli pokecáme, než nastane čas odjezdu.

Řidič s námi nemluví a jede jako prase. Evidentně už se nás chce zbavit, ale aspoň, že nás někde nenechal trčet. Po návratu do hotelu si jdeme stěžovat a prý máme být rádi, že to bylo jen za 20 000. To, že taxikář zastaví v půli cesty a řekne si o další peníze, jinak máte jít pěšky a třeba do háje, je tu na denním pořádku. A stěžovat si na to v cestovce klidně můžem, ale nikoho to zajímat nebude. Paráda...

Vzhledem k tomu, že do večera je docla dost času, vyrážím ještě do města. Projdu se kolem několika chrámů.

Až dojdu k soutoku Mekongu s Nam Khan, kde chvíli pozoruju lodě na vodě, než se odeberu na vyhlídku Phou Si.

Vstupné nahoru stojí 10 000 LAK. Cesta po schodech nahoru je opět lemovaná několika chrámy a sochami Buddhů a je z nich výhled na město a řeku.

Na uplném vrcholu už čeká na západ slunce snad stovka lidí. Vzhledem k tomu, že mě tlačenice v davu moc nefascinuje, radši sbíhám druhou stranou dolů zpět k tržnici.

V jedné z postranních uliček je trh jídelní. Vyhlédnu si nejhezčí pečenou rybu s rýží, sednu si k trochu ulepenému stolečku spolu se dvěma němkami, které se sice pokouší konverzovat, ale já německy neumim ani slovo, takže se jen na sebe usmíváme, než se odeberu zpět k hostelu. Venku trochu poprchává a než se vrátím z koupelny, spustí se opět solidní liják.

Po pár hodinách spánku mě budí ruch v pokoji. Naši nový spolubydlící cosi kutí u svojí postele, pak vybíhají někam ven z pokoje. Co se děje pochopím ve chvíli, kdy se vrátí s velkým lavorem, hodí ho na horní postel a zalezou oba na spodní. Trochu nám sem prší. Trochu víc.


Autor: Klára Kutačová | pátek 8.11.2019 14:00 | karma článku: 25.43 | přečteno: 1897x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Vientiane

Poslední zastávka v Laosu je jeho hlavní město. Z více stran jsem slyšela, že to je město naprosto odporné, ale letím z něj do Bangkoku, tak se tu chci alespoň trochu porozhlédnout.

20.11.2019 v 14:00 | Karma článku: 19.74 | Přečteno: 381 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Vang Vieng

Druhá zastávka v Laosu je na polovině cesty do hlavního města Vientiane, tedy město Vang Vieng. V okolí je opět zajímavá příroda a několik různých jeskyní. Pár je jich i přístupných.

13.11.2019 v 14:00 | Karma článku: 14.72 | Přečteno: 321 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Hanoi a Přístav draků

Asi je zas na čase posunout se dál v povídání o cestě kolem světa. Hanoi a výlet do známé a značně fotogenické zátoky Ha Long.

6.11.2019 v 16:00 | Karma článku: 20.79 | Přečteno: 583 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Michal Hruška

Výlet do USA (5) St. Augustine, nejstarší město v USA

Dnes jsme opustili Orlando a zamířili severu vstříc. Naším cílem je St. Augustine, nejstarší město se stálým osídlením na území USA. Také se těšíme, že si konečně prohlédneme pořádný americký venkov a nasajeme trochu atmosféry.

8.12.2019 v 1:46 | Karma článku: 20.30 | Přečteno: 493 | Diskuse

Radmila Švaříčková Slabáková

Drobty z Číny aneb jak pobyt v Číně mění perspektivy

Co ještě zaujme člověka v Číně? O čínských rychlovlacích, mapách i Konfuciovi. O rychlosti, z níž se tají dech. A o každodenním životě. Zbylé postřehy ze zahraniční cesty, slovem i obrazem.

7.12.2019 v 21:53 | Karma článku: 24.70 | Přečteno: 776 | Diskuse

Marcel Burkert

Od „povojnových" Atén cez jej najkrajšiu štvrť až po výhľady z Lykavittosu (300 m.n.m.)

Dnešné Atény sú hustou betónovou džungľou s niekoľkými oázami zelene. Na rozlohe o veľkosti Bratislavy, ktorá má pol milióna, tu žijú 3 milióny ľudí.

6.12.2019 v 23:36 | Karma článku: 5.17 | Přečteno: 110 | Diskuse

Jaroslav Holý

Jak se nebát zpoždění letadla - část druhá

Druhá část článku o tom, jak se nebát zpoždění letadla vás zavede na letiště v Buenos Aires a Chicagu.

6.12.2019 v 21:14 | Karma článku: 13.82 | Přečteno: 292 | Diskuse

Aleš Gill

Evo je lid! Evo je budoucnost! Bolívie řekla: Ne

Pokud jste za posledních pár měsíců alespoň několikrát viděli zprávy nebo četli noviny, asi jste zaznamenali, že se v Bolívii něco děje. Byli jsme, alespoň na krátkou chvilku, u toho.

5.12.2019 v 8:02 | Karma článku: 13.79 | Přečteno: 374 | Diskuse
Počet článků 261 Celková karma 22.38 Průměrná čtenost 1103

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz