Úterý 21. ledna 2020, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 21. ledna 2020 Běla

Cesta kolem světa - Vang Vieng

13. 11. 2019 14:00:00
Druhá zastávka v Laosu je na polovině cesty do hlavního města Vientiane, tedy město Vang Vieng. V okolí je opět zajímavá příroda a několik různých jeskyní. Pár je jich i přístupných.

30. června 2017

Na dnešní den jsem si zamluvila lístek na autobus z Luang Prabangu do Vang Viengu. Mám ještě celé dopoledne, než autobus pojede, což využiju k další procházce městem a nákupu nových kalhot. Volných, lehkých, se slony. Nosí je tu skoro všichni. Ne, že bych potřebovala nějak akutně zapadat, ale vzhledem k mým cykloplánům jsem zhodnotila, že bych měla mít i nějaké kalhoty. Dlouhé, abych mohla bez starostí navštěvovat chrámy bez toho, abych pořád řešila, že nemám nic dlouhého přes kraťasy. A v sukni se na kole nejezdí zrovna pohodlně.

Kolem poledne dojede minibus, naloží pár lidí u dalších hostelů a jedeme. Tedy jen na nejbližší benzínku. Tam přijedou další dva minibusy a všechny nás narvou do jednoho. Takže na sedačce pro 4 sedí 5-6 lidí. Batohy jsou naházené, kde se dá. Ale nálada je veselá. Skoro všichni kolem jsou Britové a cestu si krátí různými hrami a zpěvem.

Venku je pořádná mlha, ale když ní na chvíli vyjedeme, tak ta panoramata stojí za to. První záchodovou zastávku děláme na opuštěném parkovišti uprostřed ničeho a bez ničeho, takže je celé široké okolí značně opotřebované. A zastavují tu za chvíli i další asi 4 minibusy, které jedou směrem do Luang Prabangu.

Další a delší zastávka je u malého obchodu s restaurací, která asi funguje jen přes oběd. Ale nějaké drobné občerstvení se tu koupit dá. Sedám si k venkovnímu stolku se svačinou a pozoruju dění kolem. Pak se jdu na chvíli projít a udělat pár fotek, než se posuneme zas dál.

Do Vang Viengu dorazíme už za pořádné tmy. Vystupuju z mikrobusu a jdu hledat cestu do hostelu. Ten je někde na konci města. Taxík si brát nechci, nemělo by to být daleko. Ale asi jsem jediná, kdo se tady pokouší chodit pěšky. Zastavuje mi snad uplně každý, kdo jede kolem. Já ovšem nějak nemám náladu se s někým dohadovat, smlouvat a pravděpodobně se zas nechat okrást.

V hostelu mám opět zamluvenou postel v dormitoru, ale mají ho tady tak zajímavě vyřešený, že mám vlastně takový svůj malý pokojík s jednou postelí, jen nemá dveře a prochází se do něj přes třílůžkový velký pokoj, kde spí jeden další člověk. Vybavení je tu naprosto luxusní – poměrně pohodlná postel, moskytiéra a okno s okenicí, takže je tu v noci hezky tma, klid a neprší sem - venku už totiž zase leje. Moc se nezdržuju a jdu rovnou spát.


1. července 2017

V Outland hostelu, kde bydlím mají ráno výborné snídaně. Majitel dojede pro čerstvé pečivo a čerstvé ovoce a povídá si s námi, co tam sedíme. Je to polák a docela mě překvapí, že i on, který už tu bydlí X let má docela problémy s místními. Den před tím jel pro benzín, obsluha ho vyzvala, ať zaplatí předem. Odevzdal peníze, chlapík zašel a místo aby mu přinesl peníze nazpátek a natankoval, tak mu řekl, ať zaplatí znova. No a když to neudělal, odjel bez peněz i benzínu. A to ho tady všichni znají. A stejně ho s ledovym klidem okradou a ví, že stejně tam ten benzín bude brát dál, protože to je nejblíž. Jen tentokrát pošle s autem někoho místního. Achjo...

Půjčuju si na recepci kolo, vyrazím na krátkou projížďku po městě, vrátím se do pokoje pro vodu a než sejdu dolů, tak s tím hezkým černým kolem někdo odjede. Věci z košíku mi prostě vyhodil na zem. Místo toho si tedy beru kolo svítivě růžové. O to asi nikdo jiný mít zájem nebude. A navíc má o něco lepší brzdy.

Než stihnu znova vyjet, začne šíleně lejt. Místní pes, kterého jsem pojmenovala tradičně Vzteklina, si mi lehne pod nohy a vyžaduje drbání. Vyhodnotím, že to je momentálně asi nejlepší nápad dne, protože se mi v tomhle počasí fakt nikam nechce. Nakonec si dám ještě malý oběd sestávající z tousťáku a Nutely, ale jakmile přestane pršet, házím do košíku na kole pončo, vodu a čelovku a jedu.

Pár kilometrů odsud je Modrá laguna a jeskyně. Oblíbená to místní turistická atrakce. Cestou míjím několik stád krav, až dojedu k mostu přes řeku. Asi mě vlastně až tak moc nepřekvapuje, že se tu platí mýtné.

Po dešti už není ani památka, místo toho pořádně pálí sluníčko. Občas zastavuju, abych si něco nafotila. Další zastávka je pak u zraněného chlapíka, který sletěl z kola. Spotřebuju na něj a jeho odřeniny polovinu obsahu svojí lékárničky. No, doufám, že mě nepotká nějaká podobná nehoda.

V protisměru jezdí šílené čtyřkolky, občas projde další kráva, nebo celé stádo. Dojíždím na rozcestí, kde je cesta k další jeskyni. Vzhledem k tomu, že je dost času, rozhodnu se, že bych zajela i tam. Když ale vjedu na cestu, kde není široko daleko ani noha a jen projede jedna motorka, velmi pomalu a nějak moc se její řidič rozhlíží kolem, radši to otočím. Nemám z toho vůbec dobrý pocit. Dokonce až natolik, že do košíku na řídítkách hodím velký kámen s tím, že jsem případně připravená ho hodit po někom, kdo by se ke mně chtěl nějak moc blízko přibližovat. Ale naštěstí se nic neděje a já se vrátím po pár set metrech na hlavní cestu a mezi lidi. Nějaké myšlenky na odbočky mě fakt přešly.

U areálu Laguny platím vstupné. Narozdíl od většiny lidí se nechystám rovnou skočit do vody. Nikdo se tu nenamáhá s převlékáním do plavek, nechávají si všechno oblečení, co mají na sobě. Vzhledem k panujícímu vedru, to asi rychle schne. Snad polovina má na sobě plovací vestu, bezpečnost především. Někteří v ní už přijeli na čtyřkolkách.

Jdu rovnou k jeskyni Tham Poukham. Vede k ní cesta mezi obřími kameny, ale naštěstí je u ní bambusové zábradlí. Venku z jeskyně potkám chlapíka, který rovnou hlásí, že to vevnitř vůbec za nic nestojí a ať tam ani nechodím.

Pravda je, že tam je několik skupin lidí, kteří docela dost vyřvávají, ale když se chvíli zdržím a počkám, až poodejdou, je to celkem v pohodě.

Jdu po šipkách, takže stejně stále za nimi a před dalšími a docela mě štve, že tady průvodci lidi navádějí k tomu, ať vyrývají svá jména do stěn a ještě ať tam obtiskují své zablácené ruce. Ve chvíli, kdy skupina vandalizuje stěny, tak je předběhnu a jdu na další průzkum sama. Jeskyně je nádherná.

Stejný nápad měl i sympaťák Taylor, se kterým se potkáme. Navzájem si svítíme na focení, povídáme a taky společně trochu zabloudíme. Ale nakonec se nějak najdeme a ven z jeskyně se dostaneme.

Tylor odchází stopovat (nabídku, že ho odvezu na polstrovaném nosiči odmítá), já musím zpátky zas na kole. Po chvíli mi vesele mává z korby pick-upu. Trochu mu to závidím, je mi totiž fakt vedro. Ale potřebuju trénovat, tak pěkně šlapu dál.

Vracím se zas přes most do města k obchodu, kde mají docela příčetnou náhradu za sandály. Takové plastové děrované nazouvací boty. Na kolo jsou o dost vhornější než žabky a není v nich takové vedro, jako v normálních botách.

V hostelu odhodím nepotřebné věci a vyrážím do města na večeři. Nakonec si vyberu jednu poměrně slušně vypadající restauraci, kde mají na zdech menu i s cenami a papírové menu s cenami a fotkami před ní. Vyberu si obloženou bagetu a čerstvý kokos. Trefím se až asi na 3. pokus s náplní bagety. Když chci platit, řekne si pán o dvojnásobnou cenu. Ohradím se a ukazuju ceny v menu. Prý jsem ale měla něco jiného. Ptám se, co to tedy bylo a ať mi to ukáže v menu. Prý je to špatné menu se starými cenami. Ukazuju na zeď, že tam mají stejné ceny. Staré menu, špatné menu, zaplať. Okey, zavolam policii. Jo, zavolej, zaplatíš i jim. Když si vezmu, jak to tu chodí, a že stejně nemam čim volat, mrsknu po něm požadovanou sumu a totálně nasraná odjíždím. Ne, že by mi šlo o těch pár korun, ale o ten princip. Že vás prostě regulerně okradou a ještě se vám smějou. Ani moc nelituju, že jsem si na tuhle zemi vyhradila tak málo času.

Vracím se do hostelu, balím si věci a jdu spát.

Autor: Klára Kutačová | středa 13.11.2019 14:00 | karma článku: 14.78 | přečteno: 342x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 279 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 400 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Návrat do Bangkoku

Z Laosu se vracím zpátky do Thajska. Tedy konkrétně zase do Bangkoku, abych si vyzvedla kolo, zařídila Myanmarská víza a tak...

16.12.2019 v 16:00 | Karma článku: 14.70 | Přečteno: 313 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Alena Šnajdrová

Co mě v Norsku zaujalo

Kdysi dávno v pubertě jsem zarytě tvrdila, že každá reakce je lepší než žádná reakce - tedy i ta záporná. Sice jsem za ty roky spoustu věcí přehodnotila, ovšem pravda je, že Norsko mě v žádném ohledu nenechalo chladnou.

21.1.2020 v 0:03 | Karma článku: 25.37 | Přečteno: 1054 | Diskuse

Libor O. Novotný

Duhové hory - nejbarevnější pohoří na světě

Fotky z čínských Duhových hor jste už určitě viděli. A téměř jistě jste jim nevěřili, protože byly nepřirozeně přibarvené. A to je škoda, protože jsou úžasné i bez přibarvování, které jim ubírá na důvěryhodnosti a zbytečně škodí.

20.1.2020 v 15:00 | Karma článku: 14.18 | Přečteno: 328 | Diskuse

Pavel Liprt

Bešeňová a Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž

Při našich cestách si vybíráme místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani v případě výletu na Slovensko do obce Bešeňová, která leží v srdci kraje zvaném Liptov.

18.1.2020 v 8:22 | Karma článku: 16.34 | Přečteno: 289 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 763 | Diskuse

Jan Tomášek

Předvánoční Letovice

Necelých dvanáct volných hodin mezi směnami, což si tedy z Brna nezajet někam nedaleko, například do Letovic. Na to, že budou za pár dnů vánoce, počasí zrovna nevypadá, ale alespoň zaujme jeden tématický obrázek na nádraží.

16.1.2020 v 10:42 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 265 Celková karma 16.82 Průměrná čtenost 1094

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz