Pátek 28. února 2020, svátek má Lumír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 28. února 2020 Lumír

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

2. 01. 2020 14:00:00
Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

7. července 2017

Ráno není po dešti ani památky, takže je jasno, že zas vyjedu na výlet. Částečně jen tak za nosem, i když směrem k Věži duchů. To je starý opuštěný věžák, který momentálně slouží jako obří držák na reklamy, ze kterého jsou ovšem krásné výhledy na Bangkok. (Akorát že já bych se na něj stejně nešplhala, protože bych se bála...) Mě by na něj stačil pohled zdola.

Vyrážím tedy přibližně tím směrem, kde je dům z dálky vidět, ale jakmile se začnu trochu moc přibližovat a věž přestane být vidět, jsem v koncích. No nevadí, jedu dál. Už si docela zvykám na místní dopravu a provoz, i když mi pořád nejde do hlavy, že tady, kde lidí spořádaně stojí frontu do metra, nikdo se nestrká, nepředbíhá jezdí motokráři uplně stejně, jako ve zbytku JV Asie, tedy zcela neodhadnutelně, skoro by se chtělo říct, že jako prasata.

I tak mě Bangkok stále víc a víc fascinuje. Koloniální domy, mezi nimi buddhistické a hinduistické chrámy, oltáříky na stromech a před domy, malá zelená mešita, co vypadá jako z pohádkové knížky, vyhlídkové kolo nad řekou,loutková divadla, obří obchoďáky i malinkaté tmavé a téměř prázdné obchůdky, pouliční stánky s jídlem (y mám obzvlášť ráda) i s cetkami pro turisty, případně cosi na způsob blešího trhu, který provozují zřejmě místní bezdomovci, sem tam člověk přejede kanál plný špinavé a silně zapáchající vody a nad tím vším supermoderní mrakodrapy.

Věž najdu až s pomocí GPSky a nedá se k ní ani dostat, takže jedna rychlá fotka a jedu hned dál. Zastavím se u pár chrámů, kde mají skautíci asi brigádu, takže jich pár poctivě zametá a ostatní blbnou.

Nakonec je z toho malého výletu pár hodin na kole a mě začíná bolet zadek. Ale co, musím si zvykat, pozítří se chystám ujet denně 60-70 km. Na naloženym kole což už nebude taková pohodička, jako teď.

Opět se zastavuju ve svém známém Tescu, byť je to trochu zajížďka, ale mají tu mojí oblíbenou polévku, kterou jsem jinde nepotkala. A dnes jsem vyrazila včas, takže přijíždím zpět do hostelu těsně před pátou. Majitelka venku barví a češe nějaké slečně vlasy, ale najednou začne všechno honem balit a říká mi, ať si hlavně hodím kolo dovnitř, že bude brzo pršet.

Obloha je jasně modrá, nechce se mi tomu věřit, ale zase ona už to tu má jistě dost zažité, takže kolo zaparkuju v patře a než sejdu dolů, je venku černo a leje, jako každý večer. Ona jen krčí rameny: „Já ti to řkala.“

Jakmile zalezu do hamaky, tak mi dojde, že jsem na jednu věc ještě zapomněla – nemám do čeho zabalit kolo.

Takže startuju ještě jednou ven. Pršet už přestalo, ale začíná se stmívat. No, tak snad ten večerní výlet přežiju. Vyrážím směrem k obchodnímu centru, u kterého jsem bydlela prvně, protože tam byly docela rozsáhlé trhy a mohli by tam mít něco použitelného. Dokonce jsem smířená s takovou tou plastovou obří taškou s barevnými pruhy, že bych vzala dvě a nějak sje smontovala k sobě. Nakonec vyberu pevnou úzkou, ale dost dlouhou a vysokou tašku a budu se modlit, aby se do ní kolo opravdu vešlo. Délka a výška je totiž okey, ale šířkou si úplně jistá nejsem. Ale nic většího nikde neměli.

Zpátky už to beru radši skytrainem. Při čekání na nástupišti pozoruji dění pod sebou a blikající domy a reklamy.

Do hostelu dojíždím kolem 11 večer, takže jdu rovnou spát, cpát kolo do tašky zkusím až zítra.


8. července 2017

Ráno si vyrážím vyzvednout víza. Vyřízení bylo uplně bez problémů, ale nalepení do pasu asi už šlo hůř. Výsledek je, že v oblasti fotky je vízum takové nějaké trochu poskládané, takže vypadám jště o něco hůř, než ve skutečnosti. Úředník se ho snaží ještě trochu srovnat, když si toho všimne a já se naopak začnu bát, aby mě někdo pak neobvinil, že jsem se ho snažila nějak přelepovat, či padělat. Ale nakonec se mu ho povede vyrovnat bez známek nějakého dalšího poškození. Supr, další tři dny bych na nové čekat nechtěla. A hlavně už mám na večer koupený lístek na autobus k hranicím.

Vracím se do hostelu, je čas zabalit všechny věci. Snažím se je rozložit do dvou batohů tak, aby byly +/- vyvážené, ale nechci úplně tvrdit, že by se i to nějak zásadně dařilo. Vše balím do dvou pytlů na odpadky a ještě přes ně házím „pláštěnky“, které jsou z nějaké slaboučké a dost snadno promoknutelné látky, ale beru to spíš jako přídavnou vrstvu proti špíně. Ještě je omotám síťkami a jdu je zkusit pověsit na kolo. První špatné zjištění je, že kolo ověšené batohy nestojí se stojánkem. To mi asi mělo dojít už před tím. Druhé zjištění – pohled na mě při této činnosti baví všechny v hostelu.

Sundavám batohy a začíná výzva „zkomprimuj kolo do tašky“. Co mi trochu nedošlo bylo, že skládačka s kovovým košíkem pod řídítky se stává ne tak uplně skládačkou. Naštěstí tam drží na dvou šroubcích a matičkách a já jsem si pořídila v Malajsii docela multifunkční nůž, takže se dá odmontovat a zas přimontovat, i když už ne tak dobře jako to udělali pánové v bazaru. Ale co se dá dělat. Pobavení přísedících je teď maximální. Ale nakonec se podařilo...


Odnáším věci zpět do budovy a vyrážím ještě na jeden výlet po Bangkoku. V plánu mám jen okolí hostelu, ale když mě kroky zavedou kolem hezkého malého kostela k přístavišti říčních lodí, které jezdí k paláci, měním plány a rozhodnu se dojet do centra.

Jízdenky se kupují až na palubě, takže se přesouvám k molu. Když ale vidím, jak lodičky vypadají, opouští mě moje odhodlání. Ale nakonec mě přesvědčí fakt, že nemám moc času, takže přeskočím díru mezi molem a lodí a jsem na palubě malé, přeplněné a strašlivě se houpající lodě. Mám „štěstí“ na tu, která zastavuje u každého mola a u každého přemýšlím o tom, jestli by fakt nebylo lepší jít pěšky, případně zkusit najít nějaký autobus.


Nakonec vystoupím až poblíž Paláce. Až kousek od něj mi dojde, že moje rychlorozhodnutí bylo až moc rychlé, vůbec mi totiž nedošlo, že jsem naprosto nevhodně oblečená. Mám na sobě kraťasy a modré merinové triko. A kolem mě chodí lidé v černém společenském oděvu. Stále totiž drží smutek za zesnulého krále. Já tedy odcházím pryč, nechci někoho pohoršovat.

Po poradě s mapou zjistím, že cestou zpět k hostelu by mělo být Čínské město a taky velký květinový trh, takže zamířím směrem k nim. Nejprve navštívím nádvoří u několika chrámů. Na to, abych šla dovnitř fakt nejsem oblečená.

Projdu se ještě kousek kolem řeky, tam, kde to jde a pak zamířím do uliček krytého i venkovního trhu.

Nakonec vyhodnotím, že než jít 6 km ve vedru zpět, radši zase na chvíli přežiju loď. Jen škoda, že chrám Wat Arun na protějším břehu je v rekonstrukci, tedy celý pokrytý lešením.

Vracím se na zastávku lodi, ze které jsem odjížděla.

A konečně se jdu projít po okolí a zároveň si dát velmi pozdní oběd/ brzkou večeři. Vzhledem k tomu, že už jsem v Bangkoku strávila tolik času, co každý normální dovolenkář proleží někde na pláži na ostrovech, tak už bych taky konečně měla ochutnat nějaké typičtější jídlo, že jsou játra na špejli, rýže ze seven eleven, případně nudlová polévka z Tesca.

Mířím do své známé restaurace a vybírám si Pad Thai. Pro jistotu se ptám, zda to není pálivé. Číšník mě ujišťuje, že žádné z jejich jídel není pálivé. Ukazuji na Chilli chicken a on mi zcela vážně oznamuje, že však ano, to není pálivé, je to jen chilli. Začínám se bát... No, na mě to bylo pálivé dost, ale nerozbrečela jsem se, asi si začínám zvykat...

Je pomalu čas se přesunout na autobus do Mae Sot – hraničního města s Barmou. Majitelka hostelu mi poradí, kde je nejbližší zastávka linky městských autobusů, která mě doveze až na autobusové nádraží. „Hlavně si nespleť strany!“ varuje mě a já jsem jí dost vděčná, pořád jsem si na jízdu vlevo nezvykla, takže bych pravděpodobně chvíli na špatné straně stála, než by mi to došlo.

No, je čas jít. Batoh na záda, druhý na břicho, tašku s kolem přes rameno. Ufff kolik to do háje váží? Radši nevědět. Tess mě ještě vyfotí, naposledy si zamáváme, lidé před hostelem mi přejí šťastnou cestu a já přemýšlím, co jsem to sakra vymyslela za totální hovadinu.

Nastupuji do MHD a asi hodinu si užívám vyhlídkovou jízdu přes totálně ucpaný Bangkok. Mám to tu ráda, bude mi to tu fakt chybět, uvědomuju si. Achjo. Ale další dobrodružství čeká.


Na velkém autobusovém nádraží se doptám po busu do Mae Sot, poprosím o citlivé naložení kola a jdu se usadit na svoji sedačku. Bohužel zjistím, že jsem si vybrala na plánku sakra blbě. Tedy na plánku dobře, v reálu blbě. Protože na plánku bylo u první sedačky vlevo velké místo pro nohy, vpravo žádné, protože schůdky. No jo, ale to by mi zas muselo dojít, že tady jsou schůdky nalevo, že jo. Takže víc než 12 hodin v pozici skrčence. A pak 60 km na kolem. Zabte mě radši někdo hned teď.

Skládám se do malého prostoru na sedačce, přikrývám se froté osuškou s vyšitým logem přepravní společnosti, které jsou k dispozic a snažím se alespoň trochu spát. Nejde to... A nejen díky tomu, že celou cestu na obrazovce před námi běží akční filmy s ohlušujícím zvukem.


Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 2.1.2020 14:00 | karma článku: 18.28 | přečteno: 281x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 3.

Čeká mě cesta z Hpa An do Mawlamyine. Část cesty už mám projetou na motorce, zbytek je velká neznámá.

21.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 18.85 | Přečteno: 426 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 18.89 | Přečteno: 351 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 18.48 | Přečteno: 450 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jan Vaverka

Lednový Izrael: 6. díl - Cesta z Izraele

Cesta končí a vy už jste myšlenkami na Starém kontinentě. Jenže to ještě nevíte, že vás čeká něco jako počítačová hra o několika levelech, v níž vám hned v tom prvním stanoví obtížnost.

28.2.2020 v 8:20 | Karma článku: 10.29 | Přečteno: 225 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Šarm a Britové

Egypťané jsou vděční za každý nový letecký spoj přivážející turisty do jejich destinací. To platí obecně, zejména pak ale o jihosinajském Šarm aš Šajchu, který dostal v roce 2015 pomyslnou ránu do vazu.

27.2.2020 v 21:50 | Karma článku: 11.47 | Přečteno: 274 | Diskuse

Denis Herák

Veľká Javorina / VIDEO

Pohľad na tohto ročnú Veľkú Javorinu v zime. Bohužiaľ snehu bolo málo a pekného počasia ešte menej. Som rád, že som stihol aspoň jeden krát tam zažiť ako takú zimu.

27.2.2020 v 12:00 | Karma článku: 6.84 | Přečteno: 166 | Diskuse

Marta Kučíková

Přišel k nám, nepozván (zpráva o koronaviru u nás v severní Itálii)

„Jsi chorá? zeptal se mě můj řezník, a já se zakašláním do šály zasípala rádobyvtipně: „Ne, mám jen... koronavirus". Řezníka to rozchechtalo, dva postarší klienty ne. S úlekem se na mě podívali - a poodstoupili.

27.2.2020 v 7:44 | Karma článku: 42.56 | Přečteno: 8092 | Diskuse

Denis Herák

Hrad Tematín / VIDEO

Hrad Tematín a pohľad naň pomocou drona. Bolo to natáčané v zime, ale bohužiaľ podmienky boli čisto jarné alebo jesenné.

26.2.2020 v 9:52 | Karma článku: 7.51 | Přečteno: 157 | Diskuse
Počet článků 266 Celková karma 18.63 Průměrná čtenost 1095

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Češi začínají panikařit. Vykupují těstoviny i čističe, klidně i za 20 tisíc

Část regálů v prodejně Lidl na pražské Zbraslavi je poloprázdná. Lidé vykoupili konzervy s gulášem, ale také některé...

Rakousko pobavil „křečkující“ muž v plynové masce, nákup ani neodvezl

Nákaza wuchanským koronavirem se v posledních dnech rozšířila do mnohých evropských zemí. Někteří lidé proto začínají...

Vždycky jsem byla obdařenější prsatice, směje se Lucie Benešová

Chtěla domek na Sicílii, ale nakonec si pořídila hezké místo pro stavbu v Jizerských horách. „Mám plno plánů, pořád...

Hospody, kolo a památky. Orlando Bloom si v Česku užívá se psem i snoubenkou

Orlando Bloom (43) natáčí v české metropoli seriál Carnival Row. Kromě herectví se tu nejčastěji věnuje svému psovi,...

Manžel toleroval v domě milence své ženy. Po Výměně se pár rozvádí

V televizní reality show Výměna manželek šokovala ve středu večer rodina z domku v Doksech. Operátorka Helena tam žije...