Pátek 28. února 2020, svátek má Lumír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 28. února 2020 Lumír

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

7. 01. 2020 14:00:00
Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

9. července 2017

Tak jo, sem tam jsem na chvilku usnula, ale žádná sláva. Kolem 6 ráno jsme v Mae Sot, konečná stanice.

Do háje. Mně se chce tak strašně moc spát. Spát a ne šlapat 60 km někam do háje, do země o který vlastně vůbec nic nevim a vůbec. Bože, jak je možné, že jsem až tak blbá? Honí se mi hlavou, když vyndavám kolo ze zavazadlového prostoru.

Ale momentálně asi není cesty zpět. Tedy bylo by, mohla bych přejít hranice a v Myawaddy sednout na další autobus a pokračovat do Hpa An. S vidinou toho, že se vždycky můžu rozmyslet, začínám skládat kolo, šroubovat košík. V tu chvíli dojde jeden řidič autobusu s nářadím, že mi pomůže. Super, to by se mohlo hodit, vždyť teď přece kolo skládat hned tak nebudu, když na něm budu každý den jezdit, ne? Tím ale pomalu, ale jistě docházím k závěru, že je rozhodnuto. Přejedu Myanmar na kole. Skládacím. S 20 palcovými koly bez vzorku. Na kole, na kterém si málem kopu do brady, když na něm šlapu. Řidič se loučí, já pokračuju v přípravách.

Do košíku dávám věci, ke kterým chci mít rychlý přístup – pončo, voda, jídlo. Pak přijde to nejhorší – batohy na nosič. Bez cizí pomoci to jde špatně. Ale když se kolo opře o lavičku, nandá se první batoh právě ve směru lavičky a až potom ten druhý, docela to jde. Ještě mezi nosiče hodit stan, nahoru poskládat tašku, vše alespoň z vrchu zakrýt pláštěnkou z velkého batohu, která je docela funkční a jsem připravená vyrazit. Opět mám docela velké obecenstvo, sem tam i někdo přijde a pomáhá mi držet kolo, či batoh a někdo se přijde zeptat, co že to mám v plánu. Velkou blbost. Ale snažím se tvářit, že vím, co dělám, takže s úsměvem odpovídám, že dojet do Myanmaru. Což je vlastně cíl vzdálený 3 km, to by mohlo pro začátek vyjít.

Kolo je naložené, čas vypadnout. Tak ne, ještě si někde dam kafe, ne že bych se bála, že bych v tomhle návlu adrenlinu usnula, spíš na něj mama prostě chuť.

Při hledání stánku s občerstvením nechávám kolo, kde je. Pokud by měl někdo chuť ho ukrást, bránit mu nebudu. Pravděpodobně bych ho totiž zvládla doběhnout, možná i dojít. A navíc tohle monstrum by nikdo nechtěl.

Mám dopité kafe, snězenou snídani, teď už se nemám na co vymlouvat, je tedy čas vyrazit. Odvádím kolo k silnici. Je těžké. Dost špatně s s ním manipuluje už takhle. Nasedám.

A ku... Asi by se slušelo zmínit, že jsem nikdy neseděla na kole, na kterém by bylo něco naloženo. Vždycky maximálně s batohem na zádech, nebo s košíkem na nosiči, kam jsem si dávala batoh se skautskou výbavou na družinovky. Takže vždycky tak maximálně 2 kila. Teď sama netuším, kolik to může vážit, ale přes 10 kg určitě.

Prvních pár metrů po silnici tedy jedu dost zvláštním cyklostylem. Viděla bych to asi na to, jako kdyby se člověk opil a začal se prvně v životě učit jezdit na kole. Jedu v poměrně velkých obloucích s klepajícíma se rukama i nohama a kolo, krom toho že neustále vyjíždí z přímé linie se taky naklání sem tam. Začínám mít dost neodbytný pocit, že nezvládnu dojet ani ty 3 km k hraničnímu přechodu, natož 60 do Kawkareiku. Navíc lahev s vodou v košíku lítá sem tam, což mě neskutečně irituje a zároveň taky vyvádí z rovnováhy, jako kdyby to všechno ostatní nestačilo.

Tím pádem zastavuji asi po 100 metrech a dělám drobné úpravy. Co jde, dávám pod gumicuk na nosič. Snad nic nepoztrácím.

Znovu nasedám. Je to výzva, zvládnu to. Musím říct, že jak se mi původně chtělo na všechno vykašlat, najednou mám velkou motivaci. Začínám se dokonce už i držet při krajnici a kolo začíná vypadat docela stabilně. Yes!

K hraničnímu přechodu dojedu s asi 10 zastávkami, ale jakmile se přiblížím k budkám úředníků, snažím se tvářit, že jsem absolutně v pohodě a tohle dělám už strašně dlouho... Kolo pak odkládám za budky, kam mi ukáže jeden z celníků. Pokládám ho jen tak na zem, pět ho nezamykám. Spoléhám na to, že tady snad nikdo krást nebude a opět i na to, že by ho prostě nikdo nechtěl. Jdu vyřizovat výstupní formality, což je docela rychlovka.

Na kolo se ani nepokouším sedat, nahoru na Most přátelství ho vytlačím. Uprostřed mostu jsou nakreslené šipky, které upozorňují na to, že tady se jezdí po pravé straně. Asi si nechci ani představovat, jak by se tu míjelo víc aut, ale naštěstí to tu teď není moc frekventované.

Na myanmarské straně hranice mají vystavěnou honosnou bránu, před kterou opět odložím kolo a jdu řešit formality, opět překvapivá rychlovka. Teď už mi tedy nestojí v cestě vůbec nic. Tak maximálně začínající vedro a pálící slunce. Docela dost pálící na to, že je půl 8.

Ale čím víc se budu zdržovat, tím to bude horší. Takže rychlé občerstvení a vyrážím. Během pár minut se opět zatáhne, což ocením. Jede se tak o něco líp.

Ještě Myawaddy potkám check point u velké křižvatky. Skládá se z plasového stolečku, slunečníku a dvou vojáků, kteří na mě začnou mávat. Děsím se, co je za problém. Našla bych jch asi milion. Nemám světlo, nemám zadní blikačku (a co si budeme povída, i kdybych jí měla, tak přes všechny ty věci stejně nebude vidět), kola jsou bez jakéhokoliv vzorku, navíc celé to monstrum vypadá,jako kdybych ho ukradla nějakému dítěti. A jen tak mimochodem mám na sobě sice svoje dlouhé kalhoty se slony, ale ty jsem si asi při třetím nasedání ještě před hranicemi zvládla roztrhnout, když se zasekly nohavicí o šlapku, takže mají utržený kus nohavice a velkou díru na zadku i v rozkroku, takže jsem na sebe alespoň přes tričko navlékla jedny šaty, aby moje spodní prádlo nesvítilo do okolí. Že by snad to byl problém? Pobuřuju místní? No hned uvidíme Zastavuji u nich, začnu lovit pas s vízem a oni se diví, co dělám. Pak berou vysílačku a někam volají. Přece jenom mě zavřou, nebo co? Ale oni se jen usmívají zas mávají. Tak naznačuju, jestli teda můžu jet dál. Ukazují, že ano a pořád mávají. Pak mi to dojde, prostě mě od začátku jen zdravili. Okey.

Po pár kilomatrech už se docela začínám s kolem sžívat a dokonce si to začínám užívat. Vojáci na dalším check pointu mi salutují, další se zas ptají, jestli mám dost vody. Nevím, co mě překvapuje víc, jestli to, že na každých pár kilometrech stojí minimálně dvojice vojáků, anebo to, jak moc hezky, mile a starostlivě se ke mně chovají.

Počasí je takové střídavě oblačno, doslova. Chvíli pálí slunce, chvíli je zataženo, asi po hodině se k tomu zataženu začne přidávat drobné osvěžující mrholení, pak zas pražící sluníčko. V 10 hodin jsem na silničním rozcestí. Buď můžu jet doprava, kde vede stará silnice a tedy asi míň aut, což by bylo z pohledu rizika střetu s autem asi výhodnější, ale zase riziko, že když se sama někde rozbiju, tak by mě tam taky nikdo nemusel najít. Volím proto novou hlavní silnici. Po půl hodině začne lejt. Zamířím k místní „autodopravě“. Tedy k domu, kde mají krytou dřevěnu terasu a před ní dva náklaďáky.

Ptám se, jestli se můžu schovat, pán mi kyne, kudy dovnitř a pomůže mi odstavit kolo tak, aby nepadalo do bláta. Pak jde ještě s pár dalšími mýt náklaďák. Asi nestačí, že by pořádně opršel. Jakmile déšť ustane na nějakou příčetnou mez, děkuji, loučím se a jedu dál.

Tady je to hezky nahoru, dolů, nahoru kolo vždycky tlačím, dolů jedu. Začíná opět strašný liják. Honem mířím k malému „stánku“ (přístřešku, chatrči?), kde si koupím hrnek instantního kafe, paní mi ukáže, jak se připravují betelové ořechy na žvýkání a páni, kteří je sem přišli konzumovat mi zas přišroubují řídítka, která se začala povážlivě hýbat. Zjistí to ve chvíli, kdy mi sami chtějí přemístit kolo opět do většího sucha. První dojem z Myanmaru je tak naprosto neskutečný.

Opět vylézá sluníčko, samozřejmě ve chvíli, kdy mě čeká nejhorší stoupání dne, 500 výškových metrů. Asi v polovině míjím takový hezký check point na vedlejším kopci a začínám si říkat, že už vím, co si to posílají po vysílačkách: „Blíží se k vám nějaká bláznivá ženská na kole, mávejte.“ Protože ve chvíli, kdy já teprve rozeznávám pár postaviček se zbraní vedle nohy, tak oni už salutují. Vydrží to do chvíle, kdy se já ve vedru ploužím k nim, zamávám jim a pomalu, ale jistě se ploužím do velmi táhlého kopce dál. Otáčím se a oni pořád salutují. Asi jen nečekali, že mi bude cesta kolem nich trvat tak dlouho. Jen nemám odvahu se zastavit a z dálky si je vyfotit, co kdyby pojali podezření, že na ně mířím něčím jiným, než foťákem. Navíc moje fotící zastávky jsou na dlouhé časy i lokte. Opatrně zastavit, rychle nohy na zem, vybalancovat kolo. Pomalu, ještě když nad ním obkročmo stojím ho položit na krajnici, pak až poodejít. A zvedat ho ze země je ještě horší. Proto nejradši zastavuju někde, kde ho můžu rovnou o něco opřít.

I tak na chvíli zastavuju jen tak u krajnice, abych se trochu vzpamatovala a hlavně napila a zastavuje u mě osobní auto. Spolujezdkyně mi podává ledovou vodu. S díky jí odmítám, mám své dva litry. Ale je to milé. Konečně jsem nahoře na kopci a čeká mě docela dlouhý sjezd. A dost bolavý sjezd. Snad každých 100 metrů jsou 3 nebo 4 retardéry. Muj zadek.

Ke konci sjezdu na mě ale číhá něco o dost horšího, než retardér. To, co jsem si myslela, že je najký kus plastu, či gumy, se ukáže být hadem. Honem rychle se na poslední chvíli vyhýbám a fakt mi neudělá ani trochu dobře, když se mi těsně u zadního kola vztyčí. Myanmarskými horami se tak cvíl nesou zvučné úlevné nadávky.

Cílová rovinka. Sluníčko už praží nepřetržitě a já konečně dojíždím na rozcestí před Kawkareikem, kde budu dnes spát. Jako první ale odbočuji k dalšímu malému domku, kde mají základní občerstvení. Dávám si ledovou colu a čokoládovou sušenku a ležím jn tak ve stínu na terase. Kolo stojí opodál a místní děti ze mě mají legraci. Já jsem totálně mrtvá, ale ještě musím zvládnout poslední asi kilometr a půl a najít si ubytování. Je tedy čas vstát a vyrazit, než se až moc rozležím. Nicméně celkový čas 6 hodin od hranic sem mě celkem uspokojuje, čekala jsem to horší.

Přijíždím do městečka a mířím k prvnímu hotelu. Tady mají ovšem plno a posílají mě jinam. Zkouším druhou možnost. Zavřeno, uplně, definitivně a na pořád. Takže poslední varianta, okey. Člově si prostě nemůže vybírat. Tady doslova. Přejíždím tedy ke třetímu zařízení, které smí ubytovávat a u policie registrovat přes noc turisty. Hostel se jmenuje Smile World a je přes ulici od Hinduistického chrámu.

V pokoji mám jako bonus k posteli, záchodu a hadici ve stropě hodně mrtvého hmyzu v neprůhledném okně a jak zjistím večer, nějaké malé broučky, kterých je plný jak pokoj, tak postel. Předpokládám, že štěnice též přijdou na návštěvu. Nechávám tak radši uplně všechno v igelitových pytlích a smiřuji se s tím, že v tom v čem jsem přijela budu taky spát a násedně to budu muset dezinsektovat. Na druhou stranu jsem tak utahaná, že je mi to vlastně uplně jedno a nejspíš bych zvládla usnout i v mraveništi.

Po chvíli odpočinku, kdy jen sedím na židli a koukám do plesnivé zdi, vyrážím do města. Cíl číslo jedna je výměna peněz. Hotel se sice dá platit v dolarech, ale jídlo asi těžko. Pro radu si zamířím do domu, na kterém mají anglicky napsáno, že rádi pomohou – na policejní stanici.

Místní strážníci jsou sice trochu překvapeni, když k nim dojedu, ale nakonec dohledají se postupně dobereme toho, co hledám a jeden z nich mě doprovodí do zlatnictví. Tady je to docela zvláštní. Prodávající paní sedí za mříží, ale mluví fakt dobře anglicky, takže krom toho, že mi vymění peníze, tak mi ještě poradí, kam si zajít na nejlepší večeři. Prý mám zkusit trh a pokud už by tam bylo zavřeno, tak v jedné ulici: „Počkej, jdu ti ukázat.“ Vyleze ze své kukaně a jde se mnou na ulici a ukazuje kudy kam. Je to trochu složitější, ale zas Kawkareik je fakt malinké městečko, takže to musím najít, i kdybych nechtěla. Pak ještě koukne na hodinky a vrtí hlavou, že trh už nestíhám. No, já to chci aspoň zkusit, ale opravdu mě přivítají jen prázdné zavřené stánky.

Vracím se tedy do ulice, kterou mi paní poradila a po chvíli bloudění skutečně najdou zapadlou restauraci.

Tady si vyberu kuřecí vývar s tím, že částečně se domluvíme anglicky, částečně pantomimou. A než mi donesou jídlo, přijdou se na mě podívat dvě děti paní domácí. Docela se společně vyblbneme. Oni si fotí mě na chytrý telefon a já se skoro marně snažím vyfotit je, jsou strašně rychlí. Polévka je výborná a je jí velký talíř. Když ochutnám, tak pochopím, co se mi snažila paní ještě o ní říct, že je trochu ostřejší, neb je v ní zázvor.

Po jídle se vydávám zpět do hotelu. Kolo přivazuji před vchodem ke sloupu vedle agregátu, který se bude spouštět v půl 7 a poběží do deseti. Dávám si ledovou sprchu, strčím zapnutý počítač do zásuvky, do něj zapojím mobil, aby se taky nabil a já měla zítra k dispozici mapu i plně nabitý „záložní zdroj“, což je momenálně jediná funkce, jak ještě svůj notebook využívám. Na to, až zapnou proud ani nečekám, jen si o půl hodiny posunu hodinky a nařídím na nich budík a někdy před 6 večerní usínám.

V noci mě budí křik a ruch na chodbě. Vždycky je tam tak půl hodiny děsný kravál,pak zas ticho, ve kterém usnu a tak se to párkrát zopakuje. Ticho nastane až po 3 ráno.


Autor: Klára Kutačová | úterý 7.1.2020 14:00 | karma článku: 18.48 | přečteno: 450x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 3.

Čeká mě cesta z Hpa An do Mawlamyine. Část cesty už mám projetou na motorce, zbytek je velká neznámá.

21.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 18.85 | Přečteno: 426 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 18.89 | Přečteno: 351 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 18.28 | Přečteno: 281 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jan Vaverka

Lednový Izrael: 6. díl - Cesta z Izraele

Cesta končí a vy už jste myšlenkami na Starém kontinentě. Jenže to ještě nevíte, že vás čeká něco jako počítačová hra o několika levelech, v níž vám hned v tom prvním stanoví obtížnost.

28.2.2020 v 8:20 | Karma článku: 10.32 | Přečteno: 226 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Šarm a Britové

Egypťané jsou vděční za každý nový letecký spoj přivážející turisty do jejich destinací. To platí obecně, zejména pak ale o jihosinajském Šarm aš Šajchu, který dostal v roce 2015 pomyslnou ránu do vazu.

27.2.2020 v 21:50 | Karma článku: 11.47 | Přečteno: 275 | Diskuse

Denis Herák

Veľká Javorina / VIDEO

Pohľad na tohto ročnú Veľkú Javorinu v zime. Bohužiaľ snehu bolo málo a pekného počasia ešte menej. Som rád, že som stihol aspoň jeden krát tam zažiť ako takú zimu.

27.2.2020 v 12:00 | Karma článku: 6.84 | Přečteno: 166 | Diskuse

Marta Kučíková

Přišel k nám, nepozván (zpráva o koronaviru u nás v severní Itálii)

„Jsi chorá? zeptal se mě můj řezník, a já se zakašláním do šály zasípala rádobyvtipně: „Ne, mám jen... koronavirus". Řezníka to rozchechtalo, dva postarší klienty ne. S úlekem se na mě podívali - a poodstoupili.

27.2.2020 v 7:44 | Karma článku: 42.59 | Přečteno: 8107 | Diskuse

Denis Herák

Hrad Tematín / VIDEO

Hrad Tematín a pohľad naň pomocou drona. Bolo to natáčané v zime, ale bohužiaľ podmienky boli čisto jarné alebo jesenné.

26.2.2020 v 9:52 | Karma článku: 7.51 | Přečteno: 158 | Diskuse
Počet článků 266 Celková karma 18.63 Průměrná čtenost 1095

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Češi začínají panikařit. Vykupují těstoviny i čističe, klidně i za 20 tisíc

Část regálů v prodejně Lidl na pražské Zbraslavi je poloprázdná. Lidé vykoupili konzervy s gulášem, ale také některé...

Rakousko pobavil „křečkující“ muž v plynové masce, nákup ani neodvezl

Nákaza wuchanským koronavirem se v posledních dnech rozšířila do mnohých evropských zemí. Někteří lidé proto začínají...

Vždycky jsem byla obdařenější prsatice, směje se Lucie Benešová

Chtěla domek na Sicílii, ale nakonec si pořídila hezké místo pro stavbu v Jizerských horách. „Mám plno plánů, pořád...

Hospody, kolo a památky. Orlando Bloom si v Česku užívá se psem i snoubenkou

Orlando Bloom (43) natáčí v české metropoli seriál Carnival Row. Kromě herectví se tu nejčastěji věnuje svému psovi,...

Manžel toleroval v domě milence své ženy. Po Výměně se pár rozvádí

V televizní reality show Výměna manželek šokovala ve středu večer rodina z domku v Doksech. Operátorka Helena tam žije...