Pátek 28. února 2020, svátek má Lumír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 28. února 2020 Lumír

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

9. 01. 2020 14:00:00
1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

10. července 2017

Ráno zvládám šíleně zaspat. Chtěla jsem nejpozději v 7 odjíždět a místo toho jsem v půl 9 totálně rozespalá v zablešené posteli. Výhoda je, že balení spočívá jen v tom, že musím zas nacpat notes do batohu. Moc se nenabil, mobil naštěstí ano. Pak už jen zase všechno navěsit na kolo, majitel hotelu se na mě dívá a směje se mi. Já mu na oplátku na verandu vyklepu z tašky, do které si dávám jídlo hejno brouků. Nechápu, jak se do ní dostaly :( Naštěstí je tam jen pár tuňákových konzerv, které jsem si vzala pro všechny případy z Thajska, kdybych dojela někam moc pozdě a už nesehnala nic na jídlo a dva balíčky sušenek a vše vypadá nepoškozeně.

Při této činnosti dojdu k závěru, že mám hlad. Loučím se s blešárnou a přejíždím kousek dál po ulici, kde je restaurace, kterou jsem objevila večer, když jsem se vracela domů. Je docela plná, všichni tu sedí s čajem a jídlem. Dávám si Myanmarský čaj (černý, kořeněný s kondenzovaným mlékem) a ptám se po něčem sladkém na jídlo. Dostanu chleba ve vajíčku politý máslem s krystalovým cukrem. Je to překvapivě moc dobré.

A díky hodinám nad barem navíc zjistím, že jsem si sice přeřídila hodinky o půl hodiny, ale špatným směrem. To mi dodává trochu optimismu. Není tedy po 9, ale teprve po 8 a já tak nemám až tak zásadní zpoždění, jak jsem myslela. A sluníčko zatím taky nepraží.

Cesta z města už vede po staré silnici, která je „trochu rozbitá“, prostě tankodrom bez krajnice s hlubokými dírami. Ale lemují ji krásná rýžová políčka. Což je zároveň důvod, proč dneska nezastavuji a nefotím, pravděpodobně bych totiž při pokusu o zastavení zahučela i s kolem do vody v rýžovišti. Musím uznat, že tato etapa nebyla uplně dělaná pro nezkušeného cyklistu.

Asi v polovině dnešní trasy (asi po 40 km) zastavuji u jedné občerstvovny, kde prodávají instantní čaj, kávu, colu v plechovkách, betelové ořechy a benzín v plastovýh lahvích a docházím ke zjištění, že do Hpa An nedojedu. Dnešní etapa měla mít 70 km podle itineráře, který jsem brala jako plán. Včera jsem ujela 50 km. Těch posledních asi 30 km prostě neujedu. Navíc mi maps.me ostentativně tvrdí, že jsem ujela 40 a čeká mě ještě 60. Tak buď jedu nějakou děsnou oklikou, nebo neumim číst v mapě, anebo už nevim.

Výsledek je, že se začnu ptát po autodopravě. Paní z občerstvení mi nejdřív ukazuje, že ano, Hpa An je tímto směrem. Ukazuju na auto. Ano i auta jezdí tudy. Tak naznačuju složení kola, zas auto a konečně to pochopí pán stojící opodál, který se tu taky zastavil na občerstvení. Do Hpa An jede a odveze mě za.... Chvíli přemýšlí a ptá se, co bych řekla na 20 000. No, co bych řekla, že mam u sebe jen 10 000. Protože jsem si včera měnila jen na večeři a občerstvení cestou.

Bere 10. Kolo mi pomůže uložit do kufru a vyrážíme. V Hpa An jsme ve dvě odpoledne, pán jel na můj vkus a kvalitu silnice až moc rychle. A navíc fakt nechápu, jak v thajském autě, tedy s volantem vpravo může s ledovým klidem předjíždět.

Ale ve zdraví mě po 2 odpoledne vysazuje před hostelem. Tady mám opět široké obecenstvo a tři pomocníky k odstrojování batohů, kteří mi je ochotně donesou až na recepci.

Tady se zapíšu a dostanu krásný velký pokoj s obrovskou postelí a samostatnou koupelnou. Oproti tomu, kde jsem spala dneska je to jako spát v 5 hvězdičkovém hotelu. Radši vše vyndavám a kontroluji na přítomnost brouků, ihned asi na 5x peru vše, co se včera dostalo do kontaktu s postelí a pak si jdu sednout nejdřív do společenské místnosti, kde se dá chytit vyfina a vyřídit nějakou korespondenci s domovem. Když mi ale začne až moc lézt na nervy puštěná televize, tak se přesunu na terásku o patro výš pozorovat, jak venku leje. Chudák Dobby, že v tomhle počasí musí stát venku.

Dneska to vypadá, že bude pršet snad až do rána, venku už se slušně setmělo. Jdu si otevřít jednu konzervu a přelít instantní nudle, nechce se mi v tomhle počasí totiž nikde hledat žádnou restauraci.

Nakonec ale pršet přestane a já přece jenom vyrazím na chvíli ven. Na recepci mi totiž poradili, kde mají Myanmarský čaj a je to asi 200 metrů odsud. Jdu si tak sednout do čajovny/kavárny vedle místní mešity. Dávám si čaj a sleduji akční film běžící v televizi a tam najednou Praha. A jo no, trochu se mi po ní už stýská. Ale když pak piju ten výborný sladký čaj,tak bych své momentální působiště neměnila.

Vracím se do hostelu a usínám snad ještě dřív, než přes sebe zvládnu přehodit chlupatou deku.

11. července 2017

Ráno jako první kontroluju Dobbyho. Nikdo ho neukradl, ale po včerejším lijáku mu z pár šroubků začíná opadávat rez.


Na snídani zajdu do včerejší čajovny. Podává se Myanmarský čaj a něco na způsob podlouhlé koblihy. Pravděpodobně včerejší, či předvčerejší, takže již trohu kamenné konzistence. Pro kolo se po jídle nevracím, vzhledem k tomu, že mám v plánu hodně fotit a zároveň navštěvovat chrámy, tak mi pěší přesuny přišly jako nejlepší možný nápad.

Začínám na místním trhu. Ten mě neskutečně fascinuje svou barevností, místy až moc zběsilou, třeba, když potkám stánek, kde prodávají podobizny Buddhy s blikající svatozáří a lidé tady zase svojí usměvavostí i tím, že se ochotně nechávají fotit.

Z trhu pokračuji k chrámu Shweyinhmyaw. Cestou potkávám pána, který si na lavičce čte noviny. Nechá se poměrně ochotně vyfotit, ale až po tom, co si sundá a schová brýle.

U chrámu Shweyinhmayaw je mimo jiné hezký výhled na řeku. Nejprve se procházím kolem, pozoruji malé vratké lodičky na vodě, které převáží jak pasažéry, tak náklad. Třeba obrovské pytle plné nějakého ovoce. Z lodě je přenáší bosí muži do aut. Nechápu, jak s takovým nákladem může někdo vůbec stát, natož v podstatě běhat.

Přesouvám se do středu města k jezeru Kan Thar Yar.

Přes jeho kousek vede dřevěný most s několika odpočívadly. Přejdu na druhou stranu, kde si hrají malé děti, kolem běhá hejno hus a v rákosí sedí skoro nehnutě rybář, kterého asi všechen ten ruch kolem docela ruší.

Vracím se zpět na výchozí bod a směrem nahoru ke kostelu, vedle kterého je škol(k)a. Z ní vyběhne paní, že mě tu vítá, a že hned sežene klíče, abych se mohla podívat i dovnitř o kostela. A opravdu je sežene. Kostelík je pěkný a paní se hned omlouvá, že jim fungují větráky jen na jedné straně. Asi se bojí, co si o nich teď pomyslím. Ale já jí ujišťuju, že to tu mají moc krásné.

Kolem věžních hodin v křižovatce se vracím do hotelu, koupím si čerstvou vou a jdu si půjčit do vedlejší půjčovny skútr. K mému velkému překvapení není elektrický. Maitel mi dá rychlokurz ovládání a pro jistotu mi za pár kyatů navíc doplní nádrž. Tedy spíš přeplní, abych nemusela nikde zařizovat tankování, protože na to si fakt netroufam. Krom toho mě vybaví i ručně kresleným plánkem, kde mi vyznačí nejzajímavější místa, která jsem schopná ještě dnes objet.

Dle dopoučení tak začnu u asi 12 km vzdáleného „Vodního kláštera“ Chan Thar Gyi a pagody stojící na podivném kusu skály Kyauk Ka Lat. Koukám se ještě na pořádnou mau, abych si objasnila, kde se vlastně nacházím a kudy jet a zhodnotím, že se potřebuji vymotat na silnici u řeky a podél ní pojedu dál a dál, až narazím na odbočku k chrámu. To by mělo být jednoduché, takže se jde na věc.

Skůtr s naštěstí chová dost podobně, jako jeho elektrický bratranec v Kambodže, takže si na něj docela rychle zvyknu. A na to, že jezdí 55 km/h taky. Mohlo by to jezdit i rychleji. Na druhou stranu, taky jsem to mohla šlapat na kole, že jo...

Za městem jedu po docela široké silnici a kolem mě sviští auta, což mi trochu nahání hrůzu, ale musím si zvykat. Překvapivě se i zvládám kochat okolní krajinou, hlavně horou Zwegabin, která se tyčí do výšky 723 metrů. Pokud se Vám to zdá málo, tak v místní ploché krajině je to fakt velehora. Na ní stojí buddhistický klášter, kam se ještě nedávno dalo dojít a dokonce přespat, ale před pár dny tam spáchal sebevraždu nějaký kluk z Francie, takže mniši řekli dost. Chápu.

Nacházím správnou odbočku a zastavuji se u jedné louky. Pár kluků tam hraje zápas ve vodním fotbalu. Pokud tento sport neznáte, tak si představte normální fotbal, u kterého ale hráči běhají bosí a po kolena ve vodě.

Když mě cizí sportování přestane bavit, dojíždím k chrámu. Tady zaparkuji k ostatním motorkám a jdu se projít kolem. Mniši jsou tu zabraní do práce. Někdo vyzdívá břeh jezírka, další nosí materiál, jiní zametají a urovnávají chodník...

Strávím tu docela dost času a ve chvíli, kdy se rozhodnu pro přesun k jeskyni s netopýry, začne liják. Beru to jako znamení, že se mám zastavit u stánku s kokosy a počkat až to přejde.

Nakonec ale déšť nedéšť vyrážím, už se začala stmívata nechci propásnout tenhle netopýří výlet. Čekám, že na silnici budou ukazatele, ale toto očekávání se ukáže jako liché. Místo toho mě předjede tuktukář, zamává na mě ať zastavím a ptá se, zda hledám jeskyni. Když přitakám, tak mi poradí, kudy se mám vrátit a kde se koukat po odbočce. To mě dost potěší.

Po hodně rozbité cestě dojedu do vesničky, kde začíná chodník k chrámu a jeskyním. Odkládám motorku a boty, neb tu o to žádají a pokračuji bosá dál.

U jeskyně sedí 4 další holky, všechno sólocestovatelky. Asi je barma prostě holčičí destinace, nebo co. Sedám si k nim a dáváme se do řeči. Ale pořád při tom po očku ledujeme, kdy už to všechno začne.

Dokonce i přestalo pršet a netrvá to ani 15 minu a z jeskyně vyletí první netopýři. Postuopně jejich proud sílí a za chvíli už je to obrovská masa drobných šustících tělíček, která míří přes řeku do dálky.

Chlapík, který tu hlídá čas od času praští klackem do plastového barelu. V tu chvíli se část netopýrů vychýlí ze směru, ale za chvíli se zas vrátí do proudu. Pozoruji je docela dlouho, ale pak se začnu bát, abych nejela zpět v úplné tmě, takže se balím.

V polovině cesty domů zase začíná dost vydatně pršet. Mířím tedy na benzínku. Tam se ke mně s radostí vrhnou tři mladíci, ale já jim vysvětluju, že mám plnou nádrž. Jen si někde potřebuju oblíct pončo. Tam mi aspoň popřejí, ať dobře dojedu a zamávají.

Minutu na to se spustí tak šílený liják, že jsem takový snad nikdy nezažila. Nestačím ani mrknout a po ulici už se valí voda ve výšce stupátka mého skútru. A já v tom jedu zpět do města a modlím se, abych dojela ve zdraví, vidím totiž naprosté... Takže by stačila jedna blbá díra, případně jeden blbý řidič bez světel.

Ale dojedu. A dojedu k večernímu trhu, kde mají spoustu jídla. Kvůli tomu, že prší nemusím přece jít spát hladová, no ne?


Obcházím stánky a vyhraje omáčka z jater. Jen je tak strašně pálivá, že mi skoro lezou oči z důlků. Nedá se nic dělat, to je potřeba zajíst. Naštěstí vedle prodávají palačinky s kokosem. Přívalový déšť ovšem ani po hodině a půl neopadá a mě čeká cesta přes město zpět do půjčovny. Zjišťuju, že tady se bojím o něco víc, je tu totiž silnější provoz.

Odevzdávám skútr a jdu se do hostelu vyždímat. Nakonec zjistím, že to není až tak strašné. Sukně sice nacucala dost vody od spodního lemu, který jsem měla srolovaný na stupátku a hlavně, který vyčuhuje z pod pláštěnky, ale jinak Jurek pončo zachránilo zbytek. Musím říct, že jsem od něj čekala fakt hodně, ale stejně mě tohle překvapilo.

Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 9.1.2020 14:00 | karma článku: 18.89 | přečteno: 351x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 3.

Čeká mě cesta z Hpa An do Mawlamyine. Část cesty už mám projetou na motorce, zbytek je velká neznámá.

21.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 18.85 | Přečteno: 426 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 18.48 | Přečteno: 450 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 18.28 | Přečteno: 281 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jan Vaverka

Lednový Izrael: 6. díl - Cesta z Izraele

Cesta končí a vy už jste myšlenkami na Starém kontinentě. Jenže to ještě nevíte, že vás čeká něco jako počítačová hra o několika levelech, v níž vám hned v tom prvním stanoví obtížnost.

28.2.2020 v 8:20 | Karma článku: 10.28 | Přečteno: 224 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Šarm a Britové

Egypťané jsou vděční za každý nový letecký spoj přivážející turisty do jejich destinací. To platí obecně, zejména pak ale o jihosinajském Šarm aš Šajchu, který dostal v roce 2015 pomyslnou ránu do vazu.

27.2.2020 v 21:50 | Karma článku: 11.46 | Přečteno: 274 | Diskuse

Denis Herák

Veľká Javorina / VIDEO

Pohľad na tohto ročnú Veľkú Javorinu v zime. Bohužiaľ snehu bolo málo a pekného počasia ešte menej. Som rád, že som stihol aspoň jeden krát tam zažiť ako takú zimu.

27.2.2020 v 12:00 | Karma článku: 6.82 | Přečteno: 166 | Diskuse

Marta Kučíková

Přišel k nám, nepozván (zpráva o koronaviru u nás v severní Itálii)

„Jsi chorá? zeptal se mě můj řezník, a já se zakašláním do šály zasípala rádobyvtipně: „Ne, mám jen... koronavirus". Řezníka to rozchechtalo, dva postarší klienty ne. S úlekem se na mě podívali - a poodstoupili.

27.2.2020 v 7:44 | Karma článku: 42.56 | Přečteno: 8088 | Diskuse

Denis Herák

Hrad Tematín / VIDEO

Hrad Tematín a pohľad naň pomocou drona. Bolo to natáčané v zime, ale bohužiaľ podmienky boli čisto jarné alebo jesenné.

26.2.2020 v 9:52 | Karma článku: 7.51 | Přečteno: 157 | Diskuse
Počet článků 266 Celková karma 18.63 Průměrná čtenost 1095

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz