Pátek 28. února 2020, svátek má Lumír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 28. února 2020 Lumír

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 3.

21. 01. 2020 14:00:00
Čeká mě cesta z Hpa An do Mawlamyine. Část cesty už mám projetou na motorce, zbytek je velká neznámá.

12. června 2017

V 5 vstanu a v 6 vyrazím, dokud nebude vedro... Jasně, skvěle jsem si to večer vymyslela. Realizace opět trochu vázne. Vstávám v 7 a vyrážím v 8. Tentokrát mi dost trvá, než všechno navěsím na kolo a zrovna, když by se hodil nějaký asistent, tak nikde nikdo.

Vyrážím již známou cestou k řece a podél ní směrem ven z města. Sluníčko svítí, ale zatím nijak šíleně. U jednoho z posledních domků Hpa-An se zastavím a koupím si něco malého na snídani a vodu, abych pak nemusela někde cestou řešit, že nemám co pít. Že nejedu až tak moc pozdě, poznám i podle toho, že kolem chodí mniši s nádobami pro jídlo. Lidé jim dávají rýži a další potraviny a mniši se pak modlí za jejich lepší následující život. (No dobře, až takhle jednoduché to asi není, ale takhle jsem to pochopila...)

Cesta utíkala na motorce o něco líp, ale teď se stíhám o něco víc kochat. Vzhledem k tomu, že mám čas do 7 večer, kdy jsem psala, že budu v hotelu v Mawlamyine, nemusím až tak moc spěchat, takže si občas udělám zastávku. Tu u stánku s občerstvením na čaj a studenou colu, tu jen tak, abych se podívala, jak místní loví ryby, případně orají rýžové pole.

Kus před mostem přes řeku se začne zatahovat. Ideálně v čase oběda, takže v klidu zajedu k jedné restauraci a jakmile mi majitel pomůže vytáhnout kolo na terasu, spustí se šílený liják.

Sedám si ve skoro prázdné restauraci k dlouhému stolu naproti oknu a vybírám si menu s rybou za 2 000. Dostanu dva talíř plný rýže, výborný salát, tři rybí knedlíčky, které šíleně pálí, ale kdyby mi to přišlo pořád ještě pálivé málo, tak si je můžu přichutit chili papričkou, chili omáčkou a přikousnout si k tomu zázvor. A nesmím zapomenout na polévku, co vypadá a chutná jako vyvařený žabinec. Ale na zapití pálivých knedlíčků je dobrá. Když mi ale paní donese třetí misku, tak už jí radši s díky odmítám. Přece jenom mám před sebou ještě asi 30 km a nechci se cestou...víte co.

Po jídle už jen sedím a čekám, až se umoudří počasí, ale paní do mě začne šťouchat se slovy: „Rain stop.“ Na tomto místě by se asi slušelo uvést na pravou míru, jak je to tady s tím deštěm.

Jakmile je přívalový déšť, kdy z nebe padá tolik vody, že máte pocit, že stojíte pod vodopádem a nevidíte na půl metru před sebe, tak tomu místní říkají, že prší. To, co bychom my označili jako fakt silný liják je pro místní „Přestává pršet!“ a to co je u nás prší je tady: „Hele, už neprší.“ Tím pádem usuzuji, že nemá cenu se hádat a zas tolik peněz navíc, abych tu mohla vysedávat půl dne jsem jim taky nenechala, takže se soukám do pláštěnky a vyrážím dál.

Mám před sebou dva mosty, oba jsou docela velké, kovové a určené pro auta a motorky, takže mezi kovovými pláty jsou docela široké mezery, tak akorát, aby se mi do nich zaseklo kolo. Vzhledem k tomu, že pořád šíleně leje a déšť mi mete vodu přímo do obličeje, tak nechci nic riskovat a kolo radši tlačím. I mimo most se v tomhle počasí jede fakt blbě.

Blbé je, že mě kus za mosty zastavuje policista na check pointu, aby mi vysvětlil, že v Barmě sice cyklisté můžou jezdit, ale jen na několika hlavních tazích a já z něj dneska, zdá se, vyjela. Nevím, kdo byl tedy víc překvapený a vyděšený, jestli já, že mě teď zavřou a nebo on, že mě musí řešit. Nakonec se ale rozhodne, že když mu slíbím, že dál už pojedu busem, tak mě nechá dneska ještě jet. A navíc za pár kilometrů už budu zase problémem někoho jiného. Tedy slavnostně slibuji a jedu dál.

Pár kilometrů před městem potkávám Hijet v pangejtu a přestávám z toho svého dobrodružství mít ten dobrý pocit, co jsem měla ještě včera. Takže když mi za chvíli jiný Hijet zastaví a nabízí, že mě popoveze kousek k městu, neváhám a přijímám. Kolo házíme dozadu na korbu a já si chci sednout k němu, jsem totiž špinavá a mokrá. Ale řidič jen mávne rukou, ať si nasednu do kabiny. Pláštěnku tedy házím k nohám a jedem. Je to kousek, asi 2 nebo 3 km, než on odbočuje pryč a tedy mě vysadí, ale i tak to znamenalo asi o půl hodiny míň šlapání.

Sice pořád trochu prší, ale už se ani nesoukám do pláštěnky. Díky tomu k hotelu Cinderella dojjíždím v dosti popelkovském stavu. Tedy v té neprinceznovské variantě – značně umolousaná.

Kolo zastavuji v průjezdu u vchodu, že se půjdu nejdřív poptat dovnitř po své rezervaci a tak, ale ještě než stihnu slézt, vyběhne ze dveří mladík v bílé livreji a bílých rukavičkách, že mi pomůže vzít zavazadla. S díky se ho snažím odmítnout a vysvětluju, že je to všechno dost špinavé, že nejdřív sundám zabahněné pláštěnky a do něčeho je zabalím, ale prý v pořádku, já to vezmu.

Takže mi odnosí věci do honosné vstupní haly, kde mi recepční ukáže na křeslo, ať se v klidu posadím a vychutnám si čerstvý džus, který mi přinese a potom, že v klidu vyřídíme formality. Pro jistotu znovu opakuji, že mám zamluvenou pouze postel v dormitoru (kdyby to náhodou nebylo uplně jasné už z toho, jak jsem sem dojela a jak vypadám) a ona se jen směje s tím, že to přece neznamená, že bych pro ně byla nějakým méněcenným hostem. Wow.

Jakmile vyřídíme papírování a to, kam si mám odklidit a zamknout kolo, dovede mě do dámského dormitoru. Tady jsou 4 vysoké palandy, každá má svojí odkládací poličku, světlo a hlavně závěsy z obou stran. Dostávám spodní postel uplně vzadu, ale zatím to stejně vypadá, že jsem tu sama. Děkuji a paní recepční odchází.

Já se vydávám na průzkum. V pokoji jsou dvě toalety spojené se sprchou a umyvadlo má být za třetími dveřmi. Otevřu je a jsem na balkoně vedoucím do zahrady u restaurace. Znovu se dívám na piktogram a tentokrát otevřu trochu víc a opravdu, na zdi za lavičkou je umyvadlo. Rovnou tedy na věšák a lavičku věším mokré věci, ať trochu proschnout a sama se jdu zcivilizovat do sprchy. Mezi tím přijede i druhá slečna, tak pak prohodíme pár slov.

Na recepci si poté zjišťuji, kam zajít na večeři a jsem nasměrována na večerní trh. Tady je docela dost jídelních stánků, ale mě se moc nechce vybírat a přebírat, takže si dávám rýži s masem u jednoho z prvních. Mají to moc dobré.

Do hotelu se vracím za tmy, ale naštěstí je to fakt kousek. Usínám jako zabitá...


Autor: Klára Kutačová | úterý 21.1.2020 14:00 | karma článku: 18.85 | přečteno: 426x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 2.

1. den jsem dojela z hraničního města Myawaddy do malého městečka Kawkareiku a dnes mě čeká přejezd do Hpa An, kde se chci den až dva zdržet.

9.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 18.89 | Přečteno: 351 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 1.

Sedím v nočním autobusu z Bangkoku na hranice s Myanmarem, který mám v plánu přejet na kole. Sama nevím, proč mě taková věc vůbec napadla a jestli vůbec půjde realizovat. Ale za pokus to stojí...

7.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 18.48 | Přečteno: 450 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bangkokem na kole i na lodi

Můj pobyt v Bangkoku se blíží skoro ke konci. Kolo mám a čekám už jen na víza do Barmy, takže se automaticky nabízí možnost, že se v mezičase po okolí projedu na svém novém přibližovadle.

2.1.2020 v 14:00 | Karma článku: 18.28 | Přečteno: 281 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jan Vaverka

Lednový Izrael: 6. díl - Cesta z Izraele

Cesta končí a vy už jste myšlenkami na Starém kontinentě. Jenže to ještě nevíte, že vás čeká něco jako počítačová hra o několika levelech, v níž vám hned v tom prvním stanoví obtížnost.

28.2.2020 v 8:20 | Karma článku: 10.29 | Přečteno: 224 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Šarm a Britové

Egypťané jsou vděční za každý nový letecký spoj přivážející turisty do jejich destinací. To platí obecně, zejména pak ale o jihosinajském Šarm aš Šajchu, který dostal v roce 2015 pomyslnou ránu do vazu.

27.2.2020 v 21:50 | Karma článku: 11.47 | Přečteno: 274 | Diskuse

Denis Herák

Veľká Javorina / VIDEO

Pohľad na tohto ročnú Veľkú Javorinu v zime. Bohužiaľ snehu bolo málo a pekného počasia ešte menej. Som rád, že som stihol aspoň jeden krát tam zažiť ako takú zimu.

27.2.2020 v 12:00 | Karma článku: 6.84 | Přečteno: 166 | Diskuse

Marta Kučíková

Přišel k nám, nepozván (zpráva o koronaviru u nás v severní Itálii)

„Jsi chorá? zeptal se mě můj řezník, a já se zakašláním do šály zasípala rádobyvtipně: „Ne, mám jen... koronavirus". Řezníka to rozchechtalo, dva postarší klienty ne. S úlekem se na mě podívali - a poodstoupili.

27.2.2020 v 7:44 | Karma článku: 42.56 | Přečteno: 8091 | Diskuse

Denis Herák

Hrad Tematín / VIDEO

Hrad Tematín a pohľad naň pomocou drona. Bolo to natáčané v zime, ale bohužiaľ podmienky boli čisto jarné alebo jesenné.

26.2.2020 v 9:52 | Karma článku: 7.51 | Přečteno: 157 | Diskuse
Počet článků 266 Celková karma 18.63 Průměrná čtenost 1095

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz