Pondělí 25. května 2020, svátek má Viola
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 25. května 2020 Viola

Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 4.

8. 04. 2020 21:34:20
Včera jsem dojela do Mawlamyine a dnes se chystám vydat na téměř celodenní projížďku tímto moc pěkným městem, než se vydám na další cesty na sever Barmy.

Ráno si připravím výletní výbavu na celý den ve městě, tedy dlouhou sukni, abych mohla chodit do chrámů, vodu, foťák a pro jistotu i pláštěnku, protože tady člověk nikdy neví, kdy začne pršet a ostatní věci si nechávám v úschovně na recepci. Recepční mi rovnou nabízí, že mi můžou večer zavolat taxi na autobusové nádraží, abych tam nemusela jet na kole, což s díky přijímám. Alespoň budu mít víc času na poznávání města, do kterého obratem na kole vyrážím.

Sjíždím dolů k řece, abych si udělala pár fotek kalné vody a dlouhého mostu vedoucího z města. Vjedu na dlažbu pokrytou mechem a slizem a po marných pokusech se udržet ve vzpřímené poloze si chvíli sundavám sliz z levého boku. Ještěže je to kolo tak malé, že člověk nepadá úplně z výšky, a že foťák jsem měla na druhé straně...

Vracím se radši zas na silnici a vyrážím na takový boží okruh městem. V Mawlamyine je totiž až neuvěřitelné množství chrámů všech možných náboženství. Buddhistické pagody a kláštery, mezi nimi kostely, mešity, hinduistické chrámy.

Minu jednu velkou mešitu, jednu menší a mířím směrem nahoru na kopec.

Tady narazím na tržiště, kde musím z kola sesednout, abych se propletla mezi stánky a nakupujícími. Nakonec neodolám a koupím si i trochu čerstvého ovoce a hledám cestu dál nahoru.

Občas trefím na slepou uličku, vyběhne na mě něčí hlídací pes, zatímco druhý mě vleže pod sušákem na prádlo vesele ignoruje, projedu kolem věznice a konečně jsem nahoře na kopci.

Jako první zamířím k pagoděKyak Than Lan. Samotná pagoda leží ve středu velkého chrámového areálu. Vede k ní buď několik výtahů ukrytých ve věžích, od kterých vedou k chrámům mosty, ale ty slouží zřejmě jen pro místní mnichy, anebo několik schodišť. Kolo parkuji u nedalekého stromu a jdu k nejbližšímu schodišti, na kterém si člověk za první podestou musí odložit boty. Hlavně, abych si pamatovala, kterými schody jsem přišla, abych se s nimi ještě někdy shledala.

Nahoře se nejdřív pokochám výhledem směrem na řeku, procházím kolem několika svatyní se sochami Buddhů, kde pospávají na rohožkách toulavé a poněkud vypelichané kočky, sem tam tu proběhne pes v ne o moc lepším stavu.

Obejdu středovou pagodu a dostanu se na další část nádvoří, kde bílá dlažba přejde v ozdobnou, avšak z větší část černou. Vzhledem k tomu, že na ní svítí slunce, je pořádně rozpálená. Po chvíli chůze po ní dojdu k závěru, že buddhisti jsou asi drobet sadisti. Snažím se proto co nejvíc držet ve stínu, ale krásným výhledům na město za kopcem nelze odolat.

Když pak vidím dva malé mnichy s nanukem, začnu se rozhlížet, kde ho tu mohli sehnat. Najdu malý stánek, u kterého je řádná fronta. Přede mnou stojí 4 tak 15 letí kluci, tak se řadím za ně. První z nich pak ostatním rozdává nanuky a překvapí mě, když přijde i ke mně a podává mi ananasový nanuk. Dávám mu peníze, ale on jen krotí hlavou, usměje se a se smíchem odchází se svojí partou kamarádů. Wow.

Dolů se vracím stejnou cestou, kterou jsem přišla. V hromadě škrpálů si vyberu ty své, seběhnu zbytek schodů, koupím si vodu u pouličního prodavače a zase sedám na kolo. Další zastávku dělám u světlého hinduistického chrámu. Všechny hinduchrámy, které jsem do té doby viděla hýřily všemožnými barvami, takže mě tenhle o to víc překvapí a nadchne. (O rok později už se začal trochu vybarvovat...) Hned vedle něj je dívčí škola, jedna z dívek mi oknem zamává, ale pak jí okřikne učitelka a mě začne vyhánět, tak radši jedu.

Přejíždím do parku s barevnými kameny. Myslela jsem si, že to bude nějaký přírodní úkaz, ale reálně jsou toobyčejné velkébarvou natřenébalvany.Místní tento park využívají k randění. Ať se otočím kamkoliv, sedí tam muckající se páreček na lavičce, anebo na motorce. Vzhledem k tomu, že by mě tu tak akorát mohla začít jímat závist, radši sedám na kolo a odjíždím.

Směřuji dolů z kopce ke kostelům. Přijíždím ke kostelu St. Matthew, který by podle kubova deníku měl být nepoužívaný a z venku tak skutečně vypadá – okna zatlučená prkny a tak. Proto mě dost překvapí, když se ke mně za chvíli přidá místní pastor, který z kapsy vyloví klíče a pozve mě dovnitř do kostela , kde mi začne vysvětlovat, že každou neděli mu sem chodí tak 30-50oveček na bohoslužbu.Asito ovšemnení dost na ufinancování oprav.

Další kostel, nebo spíše katedrála, je na tom (alespoň z venku) podstatně lépe. Jedná se o katedrálu svaté rodiny.Jdu se podívat kolem. V chlívku za katedrálou chovají obrovské (mně neznámé) zvíře, pár králíků, hejno slepic a hus. Z mojí procházky mě ale vyruší, nebo spíš vyžene rozzlobený krocan. Radši se rozběhnu ke kolu a jedu dál.

Jedu kolem velké školy, ze které zrovna děti odjíždí hromadně hijety domů. Musím říct, že se mi líbí místní školní uniformy. Zelené longyi (něco jako zavinovací sukně u mužů i žen), bílé košile a holky mašle ve vlasech. Vypadá to, že barvu mají podle toho do jaké třídy patří. Já jsem uchvácená jimi, oni zase mnou. Takže si máváme, smějeme se na sebe, pár holek rovnou pózuje, že chtějí vyfotit,na rozdíl od klučiny, který je do té doby bavil, a který se ke mně otáčí zády.

Na řadě je kostel svatého Patrika, ten vypadá ze všech místních kostelů asi nejvíce udržovaný a využívaný. Za ním je moc zajímavý hřbitov, kde je navíc příjemný stín a chládek.

Vracím se zpět k řece, u jednoho z pouličních stánků si dám takovou lehkou obědovečeři sestávající z žabincové polévky, rýže, trochy masové omáčky a strašně gumového a nepoživatelného kusu smaženého pečiva.

Pak už se urychleně vracím do hotelu, kdepoprosím recepčního o tašku na kolo z úschovny a jdu ho skládat. Vzhledem k tomu, že mi nejde povolit šroubek na košíku u řídítek, jdu se zeptat, zda nemají nějaké lepší nářadí, než je můj malý nožík. Hned přispěchá jeden z olivrejovaných mladíků, doběhne do jakéhosi kumbálu a vrátí se s nářadím. Poté v bílých rukavičkách sám košík odmontuje a ptá se, co s ním budu dělat. Krčím rameny. Zatím víc překáží, než plní užitek. „Můžu ho za tebe zlikvidovat,“ sdělí mi. „To by bylo skvělé.“ A tak si tenhle mladík v bílém saku a bílých rukavičkách na dlaních odnáší orezlý košík z mého kola. Asi bych se měla trochu stydět, ale přijde mi to vlastně docela vtipné. Za chvíli se vrátí, pomůže mi kolo složit do tašky a tu pak odnést na bezpečné místo, kde bude čekat do odjezdu. Mě je opět nabídnuto místo v pohodlném křesle u recepce, než mi přijede odvoz.

Chvíli přemýšlím, jak polezu s kolem do taxíku, ale recepční byl více než lucidní, takže mi rovnou zavolal hijet. Jde se mnou domluvit s řidičem, co a jak, řekne mi, kolik budu platit, majordomus mi pomůže naložit věci do auta a dokonce mi zamávají na cestu.

Cesta k autobusovému nádraží není dlouhá. Řidič mi pomůže s věcmi k autobusu, který by mě měl dovézt do hor do Kalawu. Po chvíli čekání přijde několik děvčat a mezi nimi moje známá Franci, tak se dáme do řeči. Každá máme jiné informace o délce cesty. Mně řekli, že to bude 12 hodin, jí 17. Tajně doufám, že mám pravdu já.

Čekáme asi půl hodiny, během které si ulovím v jednom ze stánků něco malého sladkého na svačinu, za což si vysloužím dost ošklivý pohled od paní, která vedle nás na přenosné pánvi smaží jakési podivnosti a neustále nám je marně vnucuje.

Pak se konečně začne něco dít. Řidič začne nakládat zavazadla. Prosím ho, aby tašku s kolem dal někam na vrch, protože vidím několik pytlů snad s tunou cibule a brambor. Řidič kýve, že jasně, chápe. Radši mu ještě jednou ukazuju vnitřek tašky, že to je sice těžké, ale křehké. Zase kýve. Tak fajn. Ještě dostanu tři lístečky s číslem, abych si v cílové stanici vyzvedla svoje věci a jsme vyzváni, abychom si nastoupili na svá místa, takže mi kolo zmizí z dohledu. Tak snad dojede.

Autobus je velice luxusní a pohodlný. I když po jízdě na kole by mi přišla luxusní zřejmě i cesta starou rozhrkanou Karosou. Sedím na sedačce u okna, vedle mě nějaká slečna. Moc toho nenamluví, tedy ne se mnou. Po telefonu toho namluví hodně. Hlasitě... A není sama.

Autor: Klára Kutačová | středa 8.4.2020 21:34 | karma článku: 14.34 | přečteno: 282x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Yangon (Myanmar)

Poslední místo, které jsem se rozhodla v Myanmaru navštívit je Rangún. Bývalé hlavní město, ze kterého následně budu pokračovat zpět do Evropy...

15.5.2020 v 20:37 | Karma článku: 14.05 | Přečteno: 213 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bagan (Myanmar)

Včera večer jsem dojela do jednoho z nejznámějších míst Myanmaru - do Baganu, kde se chystám navštívit Buddhistické chrámy, kterých je tu několik tisíc.

14.5.2020 v 19:45 | Karma článku: 13.42 | Přečteno: 195 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Z Mandalay do Baganu (Myanmar)

Nacházím se v Myanmarském městě Mandalay, kde jsem se z důvodu nemoci zasekla o den víc, než jsem měla v plánu a čeká mě přejezd k tisíci chrámům v Baganu.

12.5.2020 v 19:51 | Karma článku: 13.37 | Přečteno: 239 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Tam na cestě k Mandalay (Myanmar)

Z Niaungshwe se potřebuji dostat zpět do Kalawu a z něj do města Manadalay, kde chci primárně navštívit most U-Bein - nejdelší teakový most světa.

5.5.2020 v 19:34 | Karma článku: 14.84 | Přečteno: 278 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jarka Jendrisková

IZRAEL 2014 - vzpomínka třetí

Nejprve jen barvy. Růžová, zlatá, bílá. Jsou všude, všude kolem nás, existují samy o sobě, nemají tvar ani rozměr. Stojíme na Hoře Olivetské, sama tomu nevěřím.

25.5.2020 v 11:15 | Karma článku: 7.88 | Přečteno: 159 | Diskuse

Hana Van Soest Jarocka

Australské vyučování: "Párky prskají ppp" a jiné

Můj chlapeček začal na konci ledna (to tady začíná nový školní rok) chodit do školy. Nyní se výuka přesouvá domů, podobně jako v Česku, a tak nám doma přibyly všechny jeho sešity a knihy, které normálně zůstávají ve škole.

24.5.2020 v 12:22 | Karma článku: 21.21 | Přečteno: 659 |

Horst Anton Haslbauer

Bojovný pudl - nespokojený s kadeřníkem

Koupili jsme štěně v Sušici, odvezli si ho na chalupu u Staňkova, kde to od té chvíle byl jeho rajon a hlavní stan. Po nějaké době byl pudl zarostlý jako koule. Skončil v dětském bazénku a byl vymydlen dcerou a její maminkou

24.5.2020 v 11:20 | Karma článku: 13.55 | Přečteno: 397 | Diskuse

Pavel Liprt

Jak nám na Vltavě na prvního máje teklo nejenom do bot (1989 – 2020)

„Rezervace na splouvání horního toku Vltavy je spuštěna? Výborně,“ zvolám radostně. Ale nadšení mě přejde, když se v telefonu od zástupce NP Šumava dozvídám, že rezervovat můžeme opravdu již dnes, ale plavit se až od 1. června.

23.5.2020 v 17:33 | Karma článku: 15.38 | Přečteno: 540 | Diskuse

Bronislav Ondraszek

Zápisky z cesty po ruském „okupovaném” Krymu

Inspirací k prozkoumání situace, jak špatně se žije na Krymu, je rozmáhající se rusofobie... (čeští rusofobové...

23.5.2020 v 9:12 | Karma článku: 28.70 | Přečteno: 665 | Diskuse
Počet článků 275 Celková karma 14.41 Průměrná čtenost 1070

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz