Pondělí 25. května 2020, svátek má Viola
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 25. května 2020 Viola

Cesta kolem světa - Tam na cestě k Mandalay (Myanmar)

5. 05. 2020 19:34:06
Z Niaungshwe se potřebuji dostat zpět do Kalawu a z něj do města Manadalay, kde chci primárně navštívit most U-Bein - nejdelší teakový most světa.

18. července 2017

Liják do rána nepřejde, spíš ještě zesílí, takže probuzení není zrovna optimistické. V 6 scházím dolů na snídani.

Kolo stojí odložené pod schody. Přemýšlím, co dál. Ptám se, jak je to s vlakem. Měl by jet asi za hodinu. Bezva, takže bych mohla dojet alespoň na vlak, když už tady to kolo mám.

Stačí ale hodně málo (podívat se ven, kde po ulici teče asi 10 cm vody), abych si to rozmysela a radši si stopla taxi. Vlak i tak nestíhám, takže se nechám dovézt na autobusové nádraží ve Shwenyaung.

Dodávka do Kalawu by měla jet asi za dvě hodiny, takže sedám do malé restaurace, dávám si čaj a k tomu smažené cosi a čekám.

Dodávka dojede, řidič hází kolo na střechu a já sedám dovnitř. V autě je jen řidič a kromě mě dva další pasažéři. Cesta je dlouhá, pořád prší a je zima.Nelituju ani v nejmenším, že v tom nejedu na kole.

Zastavujeme asi v polovině cesty, vybíhám lijákem do restaurace na záchod a zase zpátky do auta, kde mi ale cestu blokuje paní nabízející občerstvení z tácu, který má na hlavě. Za asi minutu, kdy se jí snažím vysvětlit, že bych chtěla do auta, aby mi uhnula, promoknu až na spodní prádlo, takže další 3 hodiny docela mrznu.

Konečně jsme zpět v Kalawu, jako první si na tržišti kupuji pořádný deštník, najdu správnou cestovní agenturu, která prodává jízdeny do Mandalay, koupím si jednu na dešní večer a vracím se do hotelu, kde mám uložené věci. Když mě vidí paní domácí, jak vypadám, tak mě hned žene do telé sprchy. Bez ohledu na to, že už tu dneska nemám zaplacený nocleh. Ptám se, kolik za tu sprchu bude chtít zaplatit. Jen mávne rukou a dává mi čistý ručník.

Tak si alepoň po sprše dávám jídlo, vzhledem k tomu, že tu zároveň provozuje restauraci. Ptá se mě v kolik mi jede autobus a přesvědčuje mě, ať do odjezdu počkám u nich, že tam je teplo. S radostí přijímám a za výborný oběd dávám dvojnásobek, abych jí to alespoň nějak zaplatila.

Hodinu před plánovaným odjezdem odcházím na autobusovou zastávku - tedy do budky, kde sedí pán, který prodává jízdenky a zároveň tu asi i přespává, protože na polici nad sebou má srolovaný spacák. Autobus bude mít zpoždění. Sedím v budce a čekám. Hodinu...

Ptám se, jak dlouho ještě. Pán krčí rameny. Hodinu, možná dvě. Fajn. Odcházím do vedlejší restaurace. Je mi docela blbě, migréna a tak. Už se těším na tu několika hodinovou cestu a utobusem. V restauraci prosím o suché nudle. Dostanu je. Tak si je posypu cukrem a dám si k nim kousek nakrájeného melounu. V lepším případě to nevyzvracím.

Jím rychle, jsem nervózní, aby mi neujel autobus. Ale mám výhled na všechno, co jede kolem. Autobus žádný.

Vracím se na zastávku. Pán vytahuje kastrůlky s večeří, přitočí se s k němu toulavý pes, který sem zřejmě chodí večeřet každý den. Venku pořád leje. Beru deštník a vybíhám naproti k osvětlené pagodě.

Konečně přijíždí autobus. Běžím zpět. „Ne, ne, ten není tvůj!“ Tak zase nic. Ještě další dva autobusy a konečně jedu taky!

Nespim, je mi blbě. Ale díky tomu si ani nevybavuji žádné detaily z cesty.

19. července 2017

Do Mandalay přijíždíme před východem slunce. Bez váhání si beru taxi k hostelu Ostelo Bello, který mi byl doporučen na treku k Inle Lake. Nachází se blízko pevnosti ve středu města.

Tady mě paní z recepce zapíše, ale s politováním mi oznámí, že nemaí žádnou volnou postel, takže do 2 odpoledne se budu muset složit někam jinam. Věci si můžu uložit ve velké místnosti pod schody a sama můžu sedět dole v jídelně a v 7 ráno, až začnou snídaně, můžu jít na střešní terasu, kde je poměrně pohodlné sezení.

Skládám se na lavici ke stolu a studuji mapu města, kteru jsem dostala od recepční a chvílemi více méně ještě pospávám. V 7 se odebírám na střechu, ze které je krásný výhled na město. Vzhledem k tomu, že spát tu někde v rohu už se mi nechce, vracím se dolů a jdu připravit kolo k výjezdu.

To zaujme recepčního, který právě dšel vystřídat svoji kolegyni. Vyjde ven, začne kolo zkoumat a asi se mu dost líbí. Nakonec asi hodinu sedíme před hostelem a povídáme si o cestování. On se sem přestěhoval už před lety z Itálie a jezdí po Myanmaru na motorce, což je docela zajímavá informace, vzheldem k tomu, že cizinci právě v Mandalay na motorkách jezdit nesmí. To jsem ale zjistila až později, takže jsem se ho ani nezeptala, jak to dělá, jestli parkuje někde za městem, anebo to prostě riskne. Ještě mi do mapy vyznačí zajímavá místa, kam bych se určitě měla zajet podívat a jde se postarat o několik nově přijeduvších turistů.

Já se tedy loučím a vyrážím. Najít most do Amarapury by neměl být problém i s mým orientačním nesmyslem. Ptřebuji se jen dostat na jednu z hlavních silnic (86. ulice) směrem na jih až do chvíle, kdy dorazím k jezeru. Pak už budu kopírovat jeho břeh až k mostu.

Chvíli mi trvá, než si zvyknu na trochu silný provoz, ale nakonec se mi jede docela dobře. Zastavuji se jen v jednom supermarketu, kde si koupím vodu, ovoce a pečivo na svačinu. Pokladní nemá drobné nazpět, tak mi k nákupu přihodí papírové kapesníky. No proč ne.

Konečně jsem u břehu jezera. V něm se brodí rybáři po ramena ve vodě. Jaký má tento styl rybaření výhody netuším. Podél jezera jedu dál a dál a nakonec mi čáru přes rozpočet udělá fakt, že v období dešťů je jezero hodně rozvodněné, takže silnice končí v hlubké vodě. Zajíždím tak do vesnice (slumu), kde hledám cestu alespoň odhadem tím správným směrem. Minu školu, kde se děti učí venku na zemi, projíždím mezi chatrčemi, které mají zatopené dvorky a spodní patra. Plave tu taky hodně odpadků.

Konečně jsem u vsupu na most. Kupuji si čerstvý kokos a cvíli odpočívám Je neskutečné vedro a to je teprve půl 12.

Platím a vyrážím dál. Jezero je rozvodněné na tolik, že restaurace stojící o pár metrů dál jsou až po střechu zatopené a hladina sahá téměř k dřevěným trámům tvořícím most. Vzhledem k tomu, že znám hlavně fotky mostu z období sucha, kdy je hladina tak o 3 metry níž, docela mě to překvapuje. Taky se sem většina turistů vydává spš na východ, anebo západ slunce a ne na pravé poledne, ale co už...

Kolo na druhou stranu mostu samozřejmě vedu. Mezi dřevy tvořcími most je vidět vodní hladina. Některé trámy jsou v dost špatném stavu, takže se občas trochu bojím, abych nezahučela do vody buď já, anebo kolo. O to se bojím hlavně ve chvíli, kdy se někomu vyhýbám.

Potkávám tu hlavně místní, turisté nikde. Ideál. Sem tam se se mnou někdo chce vyfotit. Jednen mladík mi nabízí, že se s ním můžu vyfotit a zaplatit mu za to dolar. Ehm... Snad jsem neurazila nějakou místní celebritu tím, že jsem to odmítla.

Na mostě je několik přístřešků, kde mají rozložené zboží pouliční, nebo teda spíš pomostní, prodejci. V každém přístřešku se nechám inspirovat místními a též na chvíli zastavuji a odpočívím ve stínu. A samozřejmě se kochám.

Kousek od druhého konce mostu probíhá asi nějaké reklamní focení. Modelky se kroutí na lavičce a fotograf balancuje nad vodní hladinou. Uff. Na hladině se sem tam dá vidět člověk na velkém člunu, na kterých tu ráno a večer vozí turisty na výhledy na sluníčko. I když těžko říct, jak je to teď mimo sezónu, když se nedá fotit silueta osvětleného vysokého mostu.

Jsem na druhé straně, tedy v Amarapuře. Tady je spoustu stánků se suvenýry mezi kterými projedu k jakési pagodě.

Čeká mě cesta zpět po druhém břehu jezera a dál po silnici, kterou jsem přijela. Začíná mě bolet celý člověk.

Dojíždím před hotel a parkuji kolo mezi motorky. Hned ke mně přijde jeden z mototaxikářů a nabízí mi, že mě odveze k mostu na západ slunce S díky odmítám, že jsem se z tama teď právě vrátila a znovu tam nepořebuji. Kýve hlavou, že v pohodě, odejde ke svojí motorce, zvedne sedadlo, něco tam chvíli hledá a za pár vteřin se vrátí ke mně. V ruce drží multifunkční nůž a hned se vrhne na můj křivý blatník a řídítka. Pak zase odejde. Wow.

Vracím se do hostelu. Asi mám úpal. Šíleně mě bolí hlava, klouby mám jak v jednom ohni, což tedy připisuji námaze po probdělé noci. Jdu se ubytovat do dormitoru, beru si ibalgin a na chvíli se ukládám do postele. V pokoji nikdo.

Naštěstí ráno odjela velká skupina, která tu byla, takže tu dnes spí jen dva lidi a ti se mnou naštěstí nenechávají moc rušit a tolerují mi, když večer blokuji koupelnu v ledové sprše, abych si trochu srazila teplotu. Sami se z terasy, kde probíhá každý večer nějaká akce, třeba lekce barmštiny, vrací až kolem 3 ráno.

Já se v noci co hodinu budím buď šílenou zimnicí, anebo mě budí horečka atakující 40°C, a tak pořád dokola.. Na záchod se plazím v lepším případě po 4 a jsem fakt ráda, že ho máme v pokoji.

20. července 2017

Ráno se opět po čtyřech přesunu do výtahu, krom přetrvávající horečky mám čím dál větší pocit, že mi musí explodovat všechny klouby. Z výtahu se více méně doplazím na recepci a jen se modlím, aby na dnešek neměli v hostelu plno. Původně jse totiž v noci chtěla odjet do Baganu, ale jestli něco vím jistě, tak to, že na cestu nemám ani trochu sílu. Naštěstí tu můžu zůstat další noc a recepční mi přeobjedná lístek na autobus na další den.

Dokonce mi pomůže ke stolu, abych se mohla nasnídat a za chvíli mi ještě přinese rehydratační roztok a léky na horečku. Začínám mít pocit, že zatímco Laos byl "Noone cares" tady je to přesně naopak "Everyone cares". Ať už se jedná o místní, tak i ostatní turisty, kteří se zajímají, jestli jsem v pohodě a jestli pro mně můžou něco udělat. Jeda slečně mi donese čaj, další mi pomůže po snídani do výtahu...

Dolezu do sprchy, dám si paralen a zase zalezu do postele. Přemýšlím, jestli si nasadit antibiotika, anebo ještě počkat. Nakonec si je vezmu.

Celý den strávím v posteli. Po večerním paralenu se mi udělá trochu líp, co se týká horečky, i když klouby pořád bolí. Ale zároveň mám pořádný hlad, takže se vyplížím do blízké restaurace, kde si dám nudle. Jetli byly dobré, nebo špatné nemůžu soudit. Bylo to jídlo. A bylo ho dost. Po příchodu na hostel si na chvíli sednu v jídelně s horkým čajem.

Za chvíli se tu začne scházet víc lidí. Každý večer totiž v hostelu je ochutnávaka nějakých těstovin. Dnes jsou špagety s česnekem a pálivou papričkou. Snažím se si vsugerovat, že chilli je zdravé a tím pádem je to vlastně lék a ne druhá večeře, kterou bych normálně nejedla.

Pak se opět odeberu do postele. Tentokrát se nebudím každou hodinu, ale každé 3 a ráno jsem schopná chodit více méně ve zpřímené pozici. Nádhera.


Autor: Klára Kutačová | úterý 5.5.2020 19:34 | karma článku: 14.84 | přečteno: 278x

Další články blogera

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Yangon (Myanmar)

Poslední místo, které jsem se rozhodla v Myanmaru navštívit je Rangún. Bývalé hlavní město, ze kterého následně budu pokračovat zpět do Evropy...

15.5.2020 v 20:37 | Karma článku: 14.05 | Přečteno: 213 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Bagan (Myanmar)

Včera večer jsem dojela do jednoho z nejznámějších míst Myanmaru - do Baganu, kde se chystám navštívit Buddhistické chrámy, kterých je tu několik tisíc.

14.5.2020 v 19:45 | Karma článku: 13.42 | Přečteno: 195 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Z Mandalay do Baganu (Myanmar)

Nacházím se v Myanmarském městě Mandalay, kde jsem se z důvodu nemoci zasekla o den víc, než jsem měla v plánu a čeká mě přejezd k tisíci chrámům v Baganu.

12.5.2020 v 19:51 | Karma článku: 13.37 | Přečteno: 239 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jarka Jendrisková

IZRAEL 2014 - vzpomínka třetí

Nejprve jen barvy. Růžová, zlatá, bílá. Jsou všude, všude kolem nás, existují samy o sobě, nemají tvar ani rozměr. Stojíme na Hoře Olivetské, sama tomu nevěřím.

25.5.2020 v 11:15 | Karma článku: 7.88 | Přečteno: 157 | Diskuse

Hana Van Soest Jarocka

Australské vyučování: "Párky prskají ppp" a jiné

Můj chlapeček začal na konci ledna (to tady začíná nový školní rok) chodit do školy. Nyní se výuka přesouvá domů, podobně jako v Česku, a tak nám doma přibyly všechny jeho sešity a knihy, které normálně zůstávají ve škole.

24.5.2020 v 12:22 | Karma článku: 21.21 | Přečteno: 658 |

Horst Anton Haslbauer

Bojovný pudl - nespokojený s kadeřníkem

Koupili jsme štěně v Sušici, odvezli si ho na chalupu u Staňkova, kde to od té chvíle byl jeho rajon a hlavní stan. Po nějaké době byl pudl zarostlý jako koule. Skončil v dětském bazénku a byl vymydlen dcerou a její maminkou

24.5.2020 v 11:20 | Karma článku: 13.55 | Přečteno: 395 | Diskuse

Pavel Liprt

Jak nám na Vltavě na prvního máje teklo nejenom do bot (1989 – 2020)

„Rezervace na splouvání horního toku Vltavy je spuštěna? Výborně,“ zvolám radostně. Ale nadšení mě přejde, když se v telefonu od zástupce NP Šumava dozvídám, že rezervovat můžeme opravdu již dnes, ale plavit se až od 1. června.

23.5.2020 v 17:33 | Karma článku: 15.38 | Přečteno: 539 | Diskuse

Bronislav Ondraszek

Zápisky z cesty po ruském „okupovaném” Krymu

Inspirací k prozkoumání situace, jak špatně se žije na Krymu, je rozmáhající se rusofobie... (čeští rusofobové...

23.5.2020 v 9:12 | Karma článku: 28.70 | Přečteno: 665 | Diskuse
Počet článků 275 Celková karma 14.41 Průměrná čtenost 1070

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Najdete na iDNES.cz