Cesta kolem světa - Yangon (Myanmar)

15. 05. 2020 20:37:40
Poslední místo, které jsem se rozhodla v Myanmaru navštívit je Rangún. Bývalé hlavní město, ze kterého následně budu pokračovat zpět do Evropy...

24. července 2017

Před 6 ráno dojíždíme do Rangunu. Autobusové nádraží je hned vedle rozpadající se budovy hlavního vlakového nádraží, takže by to mělo být kousek od mého hotelu. Plán, jak alespoň z nádraží do hostelu dojedu na kole, vezme rychle za své. Venku neskutečně leje a já mám pro změnu horečku. Takže vyložené věci i sebe schovávám co nejblíž ke zdi jedné z budov, kde prší alespoň o trochu míň a rozhlížím se kolem. Kde je nějaký taxík, když ho člověk potřebuje?

Jako na zavolanou jeden přijíždí ve chvíli, kdy usoudím, že mi asi fakt nic jiného, než se někam vláčet pěšky s těžkým kolem v tašce přes rameno, nezbyde. Díky bohu. Taxikář sice dost nadsadí cenu, ale nejsem v situaci, kdy bych si mohla a chtěla nějak moc vyskakovat, takže házím kolo do kufru a jedem.

Můj hostel je na 31. ulici přímo u Sule pagody, alespoň tak mám jistotu, že bez problémů trefím domů. Je ale dobře schovaný v jednom z horních pater dost omšelého domu, takže ho s taxikářem musíme chvíli hledat, až se nakonec musí ptát několika místních lidí. Dojdu k závěru, že si svojí vyšší cenu touto snahou a neustálím kroužením v bloku několika ulic zasloužil a on mě naopak překvapí tím, že si řekne o míň, než původně chěl. Dám mu původní domluvenou cenu.

Vytáhnu všechna zavazadla do výtahu, vyjedu nahoru, zapíšu se na recepci, kolo můžu hodit do úschovny zavazadel a na volnou postel počkat v jídelně. Recepční mi rovnou řekne, že si mám dát snídani. Chci si jí tedy připlatit a ona jen mávne rukou, že toho vaří dost, tak ať si dám. V jídelně je pak celý den dostupný čaj a pitná voda, na zdi visí několik map města a tipy na výlety. Tajně doufám, že mi bude aspoň tak dobře, abych něco z toho zvládla navštívit. Jinak jsem si totiž dala předsevzetí, že budu vzorně ležet a uzdravovat se. Sice bych to měla asi pohodlnější v Baganu, než v tomhle omšelém hostelu, ale cíleně jsem chtěla být ve vekém (původně hlavním) městě. Kdyby se mi přitížilo, tak abych tu buď mohla vyhledat lékaře, čemuž se vehementně bráním, anebo abych to měla aspoň blízko na letiště a mohla se vrátit do Evropy.

Dávám si horký čaj, sedám si s počítačem k oknu a kochám se výhledem na Sule pagodu v dešti a čekám do 12 na ubytování. K snídani je velký talíř nudlí s vajíčkem. Jako předkrm už jsem si dala gumovou sušenku, kterou už s sebou nějaký čas vozím a nikdy jsem neměla dost odvahy jí ochutnat.

Konečně dostávám přidělenou postel. Pokoj je malý, stejně jako všude v hotelu je tu na zemi jen čistý beton, nikde žádné ozdoby. Výhled z okna je do uzoučké ulice na protější mešitu. Každá postel má svůj závěs, který zajišťuje soukromí. Uvařím si ještě jeden čaj, zalezu do postele, zatáhnu za sebou závěs a vylézám jen na záchod a večer na jídlo.

Z druhé strany Sule u Maha Bandula Parku je jídelní trh. Je tu sice jen pár stánků, ale výběr mají pro mě více než dostačující. Shan noodles za 1 000 Kyatů jsou výborné.

Po jídle se projdu alespoň přes park, kolem kostela, nové radnice a Sule pagody, která je lemovaná stánky čtečů z ruky a prodejci květin.

Přímo před hostelem se večer taky vyrojilo několik stánků s jídlem. V tom nejbližším prodávají půlené vykrájené ananasy. Jeden si beru. Je vynikající! A navíc potřebuji co nejvíc vitamínů.

V hostelu zamířím do velkých společných sprch, zkontrolova, že mi nikdo neodnesl kolo (jakože fakt věřím tomu, že by ho někdo chtěl?) a spát.

25. července 2017

Ráno vylezu na snídani, tentokrát je smažená rýže a vajíčko a zbytek dne trávím zalezlá v posteli. Chvíli pracuji na fotkách, mezi tím spím. Kolem 4 odpoledne se rozhodnu na chvíli vyjít ven. Sice prší, ale to dělá celý den, takže si jen vezmu deštník a vyrážím. Nechystám se jít moc daleko. Na mapě jsem si našla, že na 27. ulici je obchodní centrum, kde se chystám pořídit alespoň nějaké jogurty, protože snídat každý den něco smaženého mi nedělá zrovna dobře.

Procházím se uličkami, kde jsou barevné domy, které jsou ovšem mnohdy v dost dezolátním stavu. Sem tam jim na barevnosti přidává i mech, kterým jsou porostlé. Míjím mešity i hinduistické chrámy a procházím přes trh na 26. ulici.

Prodavači mají rozložené stánky hlavně se zeleninou, ovocem po obvodu ulice, ale i v jeho středu. Pokud chce projet auto, tak se vyšší předměty, jako jsou stoličky, musí uklidit stranou a přes zboží uložené na pytlích na zemi prostě přejedou. Ať žije hygiena...

Proti tomuto způsobu prodeje je obchodní centrum Junction city jako z jiného vesmíru. Obrovské, moderní, šíleně klimatizované, jak je tu zvykem a standardně nepřehledné. Ale naštěstí se mi podaří najít obchod s potravinami, udělat rychlý nákup a vrátit se k hostelu.

Tentokrát místo jídelního trhu zůstanu rovnou u první paní, která dělá placky plněné nějakou zeleninovou směsí. Nevím, jestli to bylo plackou, nebo tím, že jsem to dneska nějak moc přetáhla s pobytem venku, ale celou cestu do hotelu se modlím, abych se nepozvracela. Ale ananas si stejně koupím. Bohužel tentokrát neuhlídám, aby mi ho paní půlku nepotřela limetkou namočenou v soli. Dneska nemám nejlepší den. Ale alespoň po týdnu nejistoty vím naprosto přesně z čeho je mi zrovna dneska zle.

26. července 2017

Ráno jogur, myanmarský pytlíkáč, který jsem si včera koupila a pak spíš jako brzký oběd smažené nudle s vajíčkem. Co to jde se stále držím v posteli, horečka konečně začíná polevovat. Skoro se mi tomu nechce ani věřit. Abych to ale moc nezakřikla, udělám si jen krátkou zdravotní procházku večer kolem Sule. Dám si nudle u stánku a ananas. Tentokrát paní nestihne tu hnusnou limetku vzít ani do ruky.

27. června

Jogurt a čaj, rýže s vajíčkem a vysedávání u okna v jídelně už se stává mojí pravidelnou denní náplní. Když se ale rozhodnu vyrazit do terénu, zastaví mě recepční, že si mám vzít jednorázovou roušku, protože v Barmě řádí prasečí chřipka. No bezva... Začínám tušit, co že jsem si to asi pořídila. Nicméně jsem dost ráda, že už od včera nemám horečky. Klouby mě bolí pořád, takže si říkám, že je potřeba je trochu rozcvičit. Moje tělesná kondice toiž nikdy nestála za moc, ale teď je to fakt extrémně otřesný.

Vyrážím směrem k Junction city, abych si prošla tržiště naproti. Je čas začít shánět suvenýry domů. Snažím se jít alespoň trochu neokoukanými cestami, abych viděla alespoň další kousek Rangunu. Potkám velkou nemocnici, kde mají lůžka i na otevřených chodbách a před ní stojící sanitky vybavené tak maximálně rozvrzanými nosítky, na kterých venku odpočívají řidiči.

Potkám i školu, kde asi zrovna rodiče donesli dětem oběd, někteří ty mladší krmí přes plot.

Jsem u tržiště. Je velké a sehnat se tu dá snad vše na co pomyslíte. Seženu nějaké drobné suvenýry a kupím si docela hezké žabky. Sice brzo zjistím, že se v nich nedá vydržet déle, než 5 minut bez hrozby prodření nohou do masa, ale za 2 dolary to není taková ztráta. Spíš bych ale potřebovala sehnat pevné boty. Moji Mamuti totiž nepřežili trek k Inle. Bahno se mi nějak dostalo do obou podrážek, ztuhlo a vyboulilo se jak ven, tak dovnitř a ani máčení v kýblu s vodou po všechny dny, co jsem v Rangunu z nich nedokázalo odmočit a odrolit víc, jak pár milimetrů. Takže jediné boty, které teď mám jsou ty gumáky z Laosu. V tomle ohledu ale nejsem úspěšná.

Z patra cihlové budovy se dá přes most projít do obchodního centra, kde doufám, že budou mít obchod s obuví. Před vchodem stojí chlapík rozdávající roušky všem, co je nemají. Do žádné veřejné budovy nesmíte bez ní. (Tady si dovolím malé rýpnutí směrem k současné situaci u nás – Myanmar,to je ten stát, kde mnoho lidí vaří na ohni, domy staví z bambusu a i drahé restaurace, které se snaží přiblížit západnímu stylu mají černou kuchyni a latrínu za domem. Ale jakmile tam začne řádit respirační onemocnění, tak lidem, kteří je nemají, rozdávají zdarma roušky a lidi je nosí. Je tam asi tak 40°C, 100% vlhkost a už 4 dny bez přestávky leje jako z konve. A stejně je lidi nosí většinou i venku a do uzavřených prostor pořád. Tak to tady snad chvíli zvládnem taky, ne?)

Obejdu centrum křížem krážem, ale boty neseženu. Když už by něco příčetného měli, tak rozhodně ne v mojí velikosti. I pánské tu končí někde na 40 a to je prostě malé. vycházím ven vedle nápisu I love Yangon. A víte co? Je to pravda. To město se mi líbí čím dál víc. Ale možná jsou to dozvuky horečky.

Večeři si obstarám na trhu u Sule. Chvíli uvažuji, jestli se neposadit ke stánku, který má uprostřed kotel s vařící vodou, kam si dáváte uvařit maso a zeleninu napíchnutou na špejli. Ale nakonec zakotvím u stánku, kde mají moje oblíbené Shan noodles.

S nákupem ananasu zůstávám věrná paní před hostelem. Jen mě vidí a už hlásí: „žádnou limetku“. Zlatá, zaslouží si dvojnásobnou cenu.

28. července 2017

Ráno je stejné, jako všechny předchozí – jogurt, čaj, smažená rýže a chvíle koukání z okna a plánování další cesty. Ale díky tomu, že už jsem bez horeček, a že za 3 dny mám zas v plánu jezdit 60 km přes Portugalsko a Španělsko, tak uzrál čas, zase sednout na kolo.

Balím si vodu a svačinu, nafasuji si novou roušku na recepci a vyrážím do města. Původně jsem uvažovala o místní ZOO, ale pak jsem si na ní přečetla recenze a místo toho zvolila Peoples park a pagodu Shwedagon, která je hned vedle na kopci.

Vyrazím směrem k hlavnímu nádraží, trochu zabloudím u sportovního stadionu, najdu jednu z hlavních silnic, které vedou alespoň přibližně mnou požadovaným směrem až přejedu k parku Kandawgi s obrovským jezerem. Tady vedou dřevěné lávky nad vodou, kam se ale nesmí na kole, takže tam jen nakouknu a park samotný objedu venkem až k jeho severní části, kde se pokochám sochami bílých slonů ve vodě a vydám se hledat vstup do Pagody. Ten je dobře ukrytý na konci ulice plné stánků, takže se nechám zmást, vyjedu jinam a nakonec hledání vzdávám a jedu do jen do Peoples parku.

Nacházím vchod na jižní straně. Za ním uvážu kolo k lampě a jdu se podívat na letadlo odstavené za plotem. Překvapivě je přístupný i jeho vnitřek. Udělám pár fotek, když ke mně přijde budddhistický mnich se svými kamarádem, že si se mnou chtějí udělat selfie. Tak proč ne, že jo. Ale já si ho tentokrát udělám taky...

Po letadle pokračuji parkem dál, vylezu na domek v koruně stromu, který je provazovým mostem propojen s dalším domkem na stromě.

Když se vrátím zpět na zem, procházím dál parkem a hledám kudy se dá dojít do jeho středu, Nakonec se přeptám pána obcházejcího kolem, ten mi ukáže, kde se platí vstupné a pokračuji v obhlídce.

Je tu obří fontána táhnoucí se celým středem parku a nad ní se v dálce tyčí pagoda Shwedagon. Procházka parkem je příjemná Sice je šílené vedro, ale když s člověk dobře vybere cestu, tak se dá jít i ve stínu a občas si odpočinout na lavičce. Ty jsou ozdobené pohádkovými postavami.

Přejdu do severní části, kde je zábavní park. Pár atrakcí je funkčních a sem tam se mihne nějaká rodinka s dětmi, ale moc živo tu není. Taky tu stojí další odstavená letadla, tentokrát nepřístupná.

U cihlové zdi, na které je halda odpadků, probíhá módní focení svatebních šatů. Abych se nemotala, vracím se zpět do parku. Ke kolu se snažím dojít alespoň trochu jinou cestou. Kolem rybníčku, kde lidé krmí kapry, ještě o něco užšími uličkami, ale nakonec se stejně musím vrátit na hlavní cestu.

K hotelu se vydám po jiné silnici, než po které jsem přijela, abych si prohlédla i další část města. Zastavuji se u dvou obchodních center, jednak protože začíná pršet a na kole se s deštníkem moc jezdit nedá, druhak mi došli jogurty. Ale ani v jednom nenajdu prodejnu potravin, takže nakonec musím do svého známého Junction city.

Posledním cílem dnešního dne je najít synagogu. Měla by být někde na 26. ulici. Trochu bloudění, protože je opravdu dobře schovaná, ale najdu jí. Bohužel je nepřístupná. Co se dá dělat.


Vracím kolo do hostelu a vyrážím na večeři. Mířím k řece, kde má být velký jídelní trh. Na výběr je tu z různých stánků s ovocem a zeleninou i restaurací nabízejících rozličná jídla, včetně živých červů. Tak těm s radostí odolám. Chvíli chodím sem tam, vybírám, přebírám a dávám si rýži a k tomu masové omáčky. Vybrala jsem si jednu, ale v ceně jsou dvě. A zelenina. A mísa polévky.

Do hostelu se vracím až za tmy. Naštěstí to není moc daleko a je to po hlavních silnicích. A všude je spousta lidí. Dneska mám poslední šanci se pořádně vyspat, takže jí využívám, jak to jde.

Autor: Klára Kutačová | pátek 15.5.2020 20:37 | karma článku: 15.04 | přečteno: 283x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 18.16 | Přečteno: 403 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 578 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 231 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 15.79 | Přečteno: 471 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 283 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1083

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...