Napříč tyrkysovou zemí XXI. - Esfahánský úchyl

Když se sejde pár hloupých náhod a k tomu jedno individuum, nastane situace, kdy se i já začnu bát... První den v Esfahánu jsem si skutečně představovala jinak.

Jedeme tím obrovským městem a nikde ani noha. To jsou všichni zalezlí kvůli vedru nebo co? Konečně zastavujeme před hostelem.

Zaplatím smluvenou cenu a jdu se ubytovat. Projdu skleněnými dveřmi, polepenými všemožnými samolepkami z cizích zemí (i dvě české tu najdu). U recepce si řeknu o ubytování v dormitoru. Hlavně rukama a nohama, protože paní neumí anglicky.

Formou pantomimy mi ukáže i koupelnu a toalety (přes dvůr a doleva). Oficiální zapsání už probíhá v angličtině, neb se dostaví majitel. Ukládám si pas a peníze do trezoru a vyrážím na obhlídku terénu. Primární cíl je net kavárna, abych se ozvala domů, potom večeře a zalézt do postele, protože mi po cestě sem není zrovna dvakrát nejlíp.

Kavárny na mapě v Lonely Planet již neexistují, takže se vydám po hlavní silnici směrem dolů a doufám, že něco najdu. Hned naproti hotelu si koupím čerstvý chleba a o dva bloky dál narazím na nenápadnou ceduli v průchodu a vystoupám po schodech nahoru. Počítače ve dvou řadách, skoro u všech někdo sedí. Hodinová sazba je 6 000 riálů – velmi slušné. Zasednu k nejbližšímu stroji a jako první se snažím zalogovat na gmail. Nic. Ani errorovou hlášku to nehodí. Tak zkouším seznam, stejná reakce. Stránky prohlížet jdou, jen přihlašování není možné. Vrhnu se tedy do čtení zpravodajství a i z českých stránek zjistím, odkud vítr vane. Po celém Iránu se demonstruje a bohužel jsou oběti na životech. V Esfahánu, kde se právě nalézám, bylo před týdnem asi 8 mrtvých a včera v Teheránu 15. Už to zase začíná. Žaludek se mi protočí naruby. Poprvé mám opravdu strach. Ale díky těmto informacím si spojím 1+1 a jdu si svoji domněnku ověřit u obsluhy.

„Omlouvám se, ale nedaří se mi přihlásit do mailu.“

„Ano to nejde.“

„A proč to nejde?“

„Nejde to.“

„Já vím. Je to blokované?“

„Nejde to.“

„Proč?“

„Promiňte. Neumím anglicky.“

„Dobře, děkuji za info.“

Zaplatím 2 000 protože jsem tam nebyla ani půl hodiny a odcházím. Tak tohle jsem nečekala. Tom je kdoví kde a já tady. Takhle jsem si svůj vstup do samostatnosti skutečně nepředstavovala. Bezmyšlenkovitě pokračuji v chůzi. A protože špatné okolnosti jsou srabi a nikdy nechodí sami, přidá se ke mně po chvíli kdosi. Krouží kolem mě a ne a ne si dát pokoj.

„Zmiz, SUP sem tady já, abych kolem někoho kroužila!“

Zastavím se u výlohy a čekám, zda půjde dál. Ne, čeká se mnou. Přidám do kroku, on taktéž. A v dosahu nikdo další. Ve chvíli, kdy vezme telefon a začne někam volat se rozhoduji, zda je rozumné se rozběhnout. Pokládá telefon a začne na mě opět mluvit.

„Jdi do prdele!“

Je mi jedno, že mi nerozumí a větu z Lonely Planet, která toto znamená, jsem se nenaučila a teď zrovna není nejlepší chvíle, abych tenhle nedostatek doháněla. Zahnu za nejbližší roh a konečně narazím na jiného člověka. Prodavač v cukrárně. Snažím se mu vysvětlit, že mě ten člověk sleduje. Sice neumluví anglicky, ale pochopí zcela evidentně, co se mu snažím říct. Pronásledovatel odchází. Děkuji velice. ptám se, jak se dostat do hotelu, nebo alespoň, kde teď jsem. Neví, jak to vysvětlit, tak odchytí jedinou další osobu na ulici, přibližně stejně starou holčinu která mluví anglicky. Vysvětlím jí, že mě kdosi sledoval, ale že jak jsem před ním utíkala, ztratila jsem se. Slíbí mi, že mě doprovodí do hotelu.

Cestou si trochu popovídáme, i když já jsem poněkud rozklepaná a dělá mi problém přemýšlet i v rodné řeči, natož v cizí. Slečna vypadá, že to chápe, takže mi odpustí i to, že přijde pozdě na rande. Doprovodí mě skoro až před dveře. (Tak skoro, že ještě na křižovatce zvládnu jít na druhou stranu a když přecházím po třetí a zmateně se rozhlížím, ujme se mě policista a konečně mě nasměruje správným směrem.)

V hostelu v pokoji už je pár lidí. Pozdravím a zalezu na svojí postel. Klepavka se projeví v plné síle. Připadám si jak idiot, teď už se přece nic neděje, tak proč se klepu jak ratlík? Píšu Tomášovi, ale zpráva nejde odeslat. Možná v nějakém neblahém tušení se mi i on pokouší dovolat. Hovor vypadne po několika vteřinách. Volám zpátky, ale nejde to, ani zprávy neodchází. Mám strach a nevím, co mám dělat.

Pokoj se zaplní lidmi. Někteří tu bydlí, další přišli na návštěvu z jiných pokojů. Tak dáme seznamovací kolečko, ať alespoň tušíme s kým máme tu čest. Složení je opět krásně multikulti. (Polák Dominik, Švýcarka Sibyla, Němci Michael a Christofer, Australan Alex a Číňan Arthur). Alex s Německým duem odchází na večeři, zvou mě ať jdu s nimi. Vysvětlím jim, co se mi stalo cestou sem a zamávám chlebem. Já už nikam nejdu. Ne dneska. Alex ještě mezi dveřmi prohodí, že kdyby mi chleba nestačil, najdu je v blízké restauraci. Poděkuji a dál se klepu na své posteli. Takže Sibyla s Dominikem vezmou věci do svých rukou. Dominik dnes odjíždí a chce se jít ještě podívat na noční náměstí a přece tu nezůstanu sama. Jen ať jdu hezky s nimi.

V jednom rychlém (pouze názvem) občerstvení se zastavujeme a Dominik si kupuje kebab v bagetě, my se Sibyl nic, jen čekáme, až bude mít požadovanou potravu a budeme moci pokračovat. Cestou se bavíme převážně anglicky, ale s Dominkem zkoušíme i Polsko Česky. Sice bychom se domluvili, ale stejně by to někdo musel překládat pro Sibylu, takže to vzdáme a pokračujem anglicky.

Na náměstí nejprve míříme do dalšího obchod s jídlem, kde si Sibyla koupí kelímek s fazolemi. Nevypadá to zrovna dvakrát vábně, ale ona si libuje, jak je to výborné. Já bych momentálně zvracela asi z čehokoliv, takže opět odmítnu a radši jdu fotit. A protože příroda volá v těch nejnevhodnějších chvílích, jdu odlovit místního policistu, aby mi poradil, kudy tudy k nejbližší toaletě. Když je marné vysvětlování, rovnou mě tam odvede. Sibyla s Dominikem zatím obcházejí obchůdky v podloubí kolem náměstí. Já přemýšlím, zda jsem první člověk, který má policejní doprovod na veřejné záchodky.

Přidávám se k S+D a procházíme se po bazaru. Všude, kam se podíváme (a ještě nemají zavřeno) najdeme tradiční Esfahánské výrobky – tedy tištěné ubrusy a předměty tepané z mědi. Dominik nás zadními, místy velmi temnými uličkami (ano přesně těmi, do kterých mi Tom zakázal chodit) provede až k hostelu před nímž už stojí ostatní a baví se se svým kamarádem z Afghánistánu. Přidáváme se k nim, zatímco Sibyla si jde koupit vodu. Michael s Christofem se vytasí s tím, že by už měl jít net, ale jsou to informace typu jedna pani povídala, nicméně i tak stojí za to je ověřit. Změním tedy pro tuto chvíli bodyguardy a vyrážíme do jediné ještě otevřené kavárny. (Dokonce tu i vaří tu kávu, když si o ní řeknete) Bohužel ale nejsou počítače vedle sebe, takže se pánové dohodnou, že to bez sebe chvíli přežijí a nenechají mě sedět samotnou, alébrž si jeden z nich sedne vedle mě. Ach ta dojemná rytířská péče o bezbrannou princeznu.

Nicméně https protokoly jsou blokované stále, takže by se zdálo, že jsem tu zbytečně. Mě se ovšem v hlavě zrodí plán, jak informovat rodinu, že žiju. Jako první napíšu na SUPí fórum, které je zabezpečené maximálně tak, že se ptá uživatelů na samohlásku ve slově SUP, takže rozhodně není z pohledu místního režimu nikterak závadné. Druhý pokus už je o něco nejistější. Zkouším se zalogovat na diplomatické stránky. A světe div se a tleskej, ono to jde. Takže ještě napíšu pro jistotu i Honzovi, ať dá vědět našim. Úplně živě totiž vidím maminku, jak doma šílí potom, co se neprozřetelně podívala na televizní noviny. (Oba tyto zdroje zafungují a rodina se dozví, co má – díky všem, co sestře napsali, byla z toho až dojata...) Ve finále tedy největší problém byl, jak formulovat vzkaz tak, aby z něj nebylo poznat, že jsem tu sama a zároveň lhát, co nejmíň.

Z kavárny odcházíme za půl hodiny, pánové jsou rozčarováni, že to stále nefunguje,ale též si našli zprávy, takže dáváme dohromady, co kde psali. O 15ti mrtvých v Teheránu se nikdo z nich nedočetl, takže buď jsou naše média tak dokonale informována (lépe než BBC) a nebo si prachsprostě vymýšlí. K jaképak variantě se mi chce spíš přiklonit?

V hotelu se s námi loučí Dominik, který balí posledních pár švestek. Vyloženě nadšený je z toho, že sehnal toaletní papír. Na něm mě trochu zaráží barva – opravdu je v tomhle státně legální utírat si zadek ZELENÝM toaletním papírem, když zelená je barva Islámu? Skoro jakoby se lidé tady snažili říct, že na náboženství s... No víte, co myslim. Dominik pak pobere poslední věci, které měl uschované v přístěnku pod schody (chudák Harry Potter, že v něčem takovém žil) a vyráží do Teheránu, aby mohl zítra odletět domů. Sibyla poté pustí televizi a snaží se překládat, co tam říkají. Shrnula bych to na standardní propagandu a haldu keců. – lidé neprotestují proti vládě, ale pro vládu. (Komu to chtějí namluvit?) A do toho vždycky střih na nějakého zmláceného mladíka, který nadává na protivládní demonstranty, protože ho zbili jen za to, že podporuje Ahmadýneřáda.

No hezký. Arthur už spí, já si ještě jdu koupit vodu. A ani v nejmenším mi nedojde, že jdu jen tak bez šátku. Rozsvítí se mi přesně ve chvíli, kdy dojdu do pokoje a tam se Sibyla omotává pashminou na cestu do koupelny. Musím si na to začít dávat pozor. Jak už to beru automaticky, tak i automaticky zapomínám. Teď už je to ale stejně jedno, takže lezu do postele. Místo pistácií, na které jsem se celý den těšila, si dám maximálně tak prášek na bolení hlavy a můžu spát.