Napříč tyrkysovou zemí XXIII. - randící důchodci

Demonstrující Iránce nechávám za sebou a jako správný turista se jdu procházet po nábřeží. Pozoruji racky a plastové labutě a tvářím se, že se vlastně nic neděje...

Po proudu řeky pokračuji dál s cílem najít i další mosty.Zastavuje mě kluk na kole. Jmenuje se Mohamed, podle proroka, jak vysvětluje. Chvilku zastaví a prohodíme pár slov o tom, jak je tu krásně. Ani zmínka o politice. A já samozřejmě nic neviděla, neslyšela a rozhodně se nechystám provokovat. Odjíždí, já jdu dál. Další most je mnohem menší, má jen jedno patro a decentní výzdobu, o pár stovek metrů dál je můj konečný cíl. Dvoupatrová stavba klenoucí se přes řeku, toho času obležená odpočívajícími lidmi všech věkových kategorií.

Na jeho úpatí narazím na skupinu naprosto úžasných tří babiček Všechny jsou oblečené do čádorů, sedí na zídce a sluní se. Ptám se, zda si je můžu vyfotit. Jedna nadšeně souhlasí a už odhrnuje čádor stranou, aby vynikl zelený šátek pod ním. Druhá s tím taky nemá problém, ale třetí nechce. Ostatní jí přesvědčí, že to přece nic není. Vyřeší to po svém. S focením souhlasí, ale zabalí se celá tak, že z ní není vůbec nic vidět. A druhá si to rozmyslí v poslední vteřině a alespoň kus obličeje si zakryje neprůhledným sáčkem. Poděkuji a přesouvám se na druhou stranu. Tady sedí pro změnu dědečkové. Že by tu měli rande? (Domněnka potvrzena o něco později, kdy se z oddělených skupin stala jedna.) Nahoře na mostě je taky živo, lidé proudí sem a tam, občas i motorka projede. Dojdu horem na druhou stranu, spodem zase zpět a do třetice zase na druhou stranu a podle rady od mostu poodstoupím tak, aby se mi vešel celý do záběru. Prý tak připomíná letícího orla. Ať koukám, jak koukám, orla v tom nevidím, a to si nemyslím, že bych byla úplně bez fantazie (minimálně v takovýchto věcech...).

A abych měla další fotku s jednou z nejprofláklejších památek tohoto města, aranžuji foťák na jeden z hromady velkých kamenů a stůj při něm i mě všichni svatí, ať nezahučí do vody. Naproti mě se provokativně líbají dva milenci, takže mi ničí snahu o to, abych na fotce vypadala dostatečně příčetně. Radši jdu pryč. Tentokrát po levém břehu, tady už není park se stromy, jen trávník protkaný sítí chodníčků, z něhož sem tam vyrůstá ozdobně sestřihaný keř. I tak láká k odpočinku. Na zídce u cesty sedí dva stařečci, před sebou vařič, konvici, kompletní čajový servis a užívají si rána se silným černým čajem a karamelovými cukrovinkami. Opět neodolám a fotím. Pozvání na čaj, ale odmítám, začínám mít hlad, takže jdu hledat restauraci – ideálně někde v okolí hotelu.

A opět další setkání blízkého druhu (rozumějte mladý kluk a holka, co zcela evidentně není místní). Představuje se jako Mohamed, „Podle našeho proroka“.

„Jo, jo, už jsi dneska druhý.“

„Ani se nedivím, není to zrovna originální jméno.“

„U nás je to zase samý Pavel, Jan, Tomáš, Lukáš... Samí apoštolové.“

„My zase máme imámy.“

Ve finále se shodneme na tom, že ať už jste ve světě kdekoliv, rodiče příliš nápaditosti při vymýšlení jmen pro potomstvo neprokazují.

Rozloučíme se kousek před křižovatkou. Prostranství už se začíná vylidňovat, všichni odcházejí v poklidu domů. Transparenty srolované v podpaží. Rozhodně to nevypadá jako násilně potlačená akce. Padá mi kámen ze srdce. Někteří z těch, co potkávám mi ukazují transparenty a ukazují na nápisy na nich, asi čekají, že jim rozumím. Bohužel je musím zklamat. Stejná scéna se opakuje s projíždějícím autobusem. Lidé tisknou na sklo letáky a ukazují na ně. Nemám zdání, co na nich stojí. Tečku za tím vším udělá projíždějící auto z něhož vlají vlajky, pak už je všude klid. Ovšem znamená to i to, že začla opět fungovat doprava.

Auta se prohánějí sem a tam a opět ani památka po funkčním semaforu. Zoufale stojím před silnicí a upírám pohled na policistu uprostřed, který je jako na potvoru otočený úplně jinam. Záchrany se mi dostane v podobě dalšího mladíka, (kdyby se za mnou s takovou frekvencí otáčeli i v Čechách, tak je musím odhánět klackem) který mě ochotně převede na druhou stranu. V bezpečí na chodníku mu děkuji a vysvětluji, že na takovou dopravu nejsem zvyklá.

„Ne? A odkud jsi?“

„Z Čech.“

„A kolik tam žije lidí.“

„Okolo 10 000 000.“

V tu chvíli se mu rozzáří oči.

„Jo tak, já tě špatně pochopil. Myslel jsem, že to je stát.“

Vysvětluji, že Česká republika je skutečně stát a naše hlavní město má 1 000 000 obyvatel. Ale bavte se o něčem takovém s obyvatelem sedmimilionovýho města. Prchá radši zbaběle na lekce angličtiny.

Dojdu až k restauraci, do níž se jde po schodech dolů. Potěší mě jídelní lístek s fotkami (něco jako mají u nás Čínské restaurace), takže nemusím vymýšlet, jak se jmenuje moje oblíbená čočka a riskovat, že si jí spletu s tím slizoidním špenátovým bahnem. K tomu objednám další láhev vody, abych měla na odpoledne a můžu se pustit do jídla. V Teheránu dělali o něco lepší, ale ani tak to není špatné.

Zpět v hotelu se domlouvám s recepčním, jak je to s lístky na vlak. Vyšle mě do drážní kanceláře, která je opět na kruhovém objezdu u mostu. Moudře přejdu už u hotelu na druhou stranu, abych zase netrdlila na křižovatce s největším provozem a pustím se do hledání. Nikde nic. Dojdu až k mostu, a když se otočím na podpatku, že se vracím do hotelu pro přesnější instrukce, najdu zapadlé dveře s nalepeným obrázkem supermoderní lokomotivy. Jestli tohle nebude drážní kancelář, tak už nic.

Vstoupím dovnitř a paní za pultem mě vítá. Nejdříve v Iránu, poté v Esfahánu a až nakonec u nich ve firmě. Moc milé, poděkuji a ptám se po lístku do Teheránu. Ideálně nějakém nočním.

Moc se mi omlouvá, ale zrovna jim vypadl systém. Mám se posadit a čekat.

Sedám si tedy do křesla a pozoruji chod kanceláře. Druhá, o něco starší paní tam běhá od lednice kamsi dozadu a nosí misky s jídlem. Evidentně ruším v pauze na oběd. Stále čekám. Přichází další člověk. Sděluji mu, že jim nefunguje systém a obě dámy si odběhly do zázemí. V tu chvíli jedna z nich přijde a vydá pánovi lístek.

„Takže už to funguje?“

„Ano, ano, funguje.“

Podává mi kalendář, ať si vyberu, kdy chci jet. Nemám nejmenší ponětí, jak se v něm zorientovat, takže raději vyndám svůj a řeknu si o lístek podle něj. Pojedu 31. prosince v 11 večer. Tomu se tedy říká řádná oslava Sivestra – spánkem ve vlaku. Ovšem mě, abstinentovi s fobií z ohňostrojů to naprosto vyhovuje. Píšu Tomášovi, že už je můj příjezd jistý (aby se na to zvládnul psychicky připravit), ale reakce žádná. Achjo, chlape, taky tě miluju...

V domnění, že už se vyznám v mapě, vyrazím rovnou na náměstí, neb předpokládám, že už i tam bude klid. Vezmu to přes park a nechám se vést minaretem v dálce, který by měl patřit k mešitě na náměstí. A skutečně vylezu kousek od toalet, kde jsem byla včera. Chystám se projít jedním z průchodů, kterým chodí spoustu lidí, ale jsem zastavena, že to není průchod na náměstí. Podle skladby přicházejících jedinců dojdu k závěru, že to asi bude nějaká škola.

Konečně se mi podaří najít správnou cestu. Obejdu náměstí podloubím a nakoupím nějaké ty suvenýry domů. To by bylo, abych byla v Esfahánu a nepřivezla jediný tištěný ubrus. Vyberu si hned 3 a u dalšího obchodníka zakoupím dvě malé měděné vázičky. Uprostřed náměstí si pak podrbu všechny koně, kteří tu tahají kočáry, (obíhají s nimi půl náměstí) a radši se vracím do hotelu, protože se mi nechce riskovat dalšího úchyla.

V dormitoru se potkám se Sibylou, která už má kompletně zabaleno a chystá se na brzký ranní odjezd. Řešíme, jak by bylo zvláštní zažít tu převrat. Sice by to asi znamenalo malé zdržení v návratu domů, ale ten pocit, že jsme byly svědky něčeho tak velkého, jako je vítězství rozumu nad silou. Ve finále dojdeme k tomu, že to hned tak nebude. Přijde za námi Christofer s Michaelem a nabízí možnost jet s nimi a pár místními do jedné asi 70 km vzdálené vesničky slavit Silvestr. Já bohužel nikam nejedu, vzhledem k domluvě s Tomem, ale Sibyla o tom uvažuje. Jde s kluky ven, sesnámit se s tím zbytkem, co by měl jet, v dormitoru je střídá Arthur, který též ráno odjíždí. Ale abychom vedle sebe jen tak neseděli/leželi, taky probereme situaci. Prý byl i na náměstí a má z tama video. Pocity máme oba obdobné a opět se shodujeme na tom, že by bylo úžasné, kdyby tu konečně došlo k převratu. V noci, když už dávno spím, mě probudí Sibylin příchod a nadšené oznamování, že nakonec opravdu odjíždí do pouště za dobrodružstvím a už se moc těší. Bohužel jsem byla moc ospalá na to, abych si od ní vzala kontakt, takže ani nevím, jak to dopadlo.

Nad ránem nám přibude jeden spolubydlící. Tedy spíš mě, vzhledem k tomu, že ostatní už jsou (během hodiny budou) pryč. Alespoň díky tomu zaregistruji odjíždějícího Arthura a vyměníme si kontakty. Sympatický to člověk, až na to, že jsem neprozřetelně položila otázku, co že to vlastně dělá. Učí angličtinu. OK, od té doby ze mě skoro nevymámil slovo. Rozloučíme se před 6 ranní a já jdu ještě na chvíli spát.