Napříč tyrkysovou zemí XXV. - Jablonex na bazaru

V 5 ráno přijde další obyvatel. Evidentně sem noční vlaky dojíždějí kolem 4 ráno. Zapluje do postele jak je, ani boty si nesundá. Alespoň ten batoh odhodil ke stěně, aby mu ve spánku nepřekážel..

V 9 ráno se pokouším dovolat Tomášovi a domluvit se s ním definitivně na tom, jak se sejdeme. Marný boj a ještě se mi zblázní telefon, takže 10 minut v kuse zvoní budík a nejde to vypnout. Takže stojím v koutě na chodbě a snažím se jej zneškodnit. Zaberou až výhrůžky, že si půjde zaplavat ke keramické husičce na dvorku.

Zabalím si věci a jdu se odhlásit, abych zbytečně neplatila za další den. Batohy si můžu klidně celý den nechat v přístěnku pod schody, stejně jako to měl Dominik. Paráda. Poberu tedy jen nejnutnější – vodu, peněženku, foťák, Lonely Planet a vylezu ven. Je hnusně. Mlha, zima, rozhodně to není na nějaké vysedávání na lavičkách. Změna plánu nutná. Nalistuji mapu Esfahánu a vyhlédnu si jakýsi minaret, který bych chtěla vidět. Jdu přibližně tím směrem, kde by měl být, když narazím na kráter v zemi. Staví tu metro. A u bývalé křižovatky je kouzelná dopravní značka. Ze všech stran zákaz vjezdu, ta musí všechny řidiče jistě těšit.

Rovně už to nepůjde, tak zatočím do první uličky vpravo a dojdu na začátek bazaru. Ten mi přijde jako celkem rozumné místo pro trávení času. Nebude tam foukat, pršet a ještě to bude zajímavé. Nořím se tedy hlouběji do uliček. „Tahle už je moc úzká a pochybná, nebo ještě ne?“ Ptám se sama sebe na každé křižovatce. Velkým ulicím se vyhýbám, tam není nic zajímavého, ale za chvíli zjistím, že se nemůžu najít na mapě. Místo sebe najdu včerejší Holanďanku. Poradí mi, ať se jdu podívat na mešitu s antickým portálem. Poděkuji a jdeme každá svojí cestou. Mešitu najdu, ale jak je mým úchvatným zvykem, vždycky takové místo objevím přesně ve chvíli modlitby, takže se nedostanu dovnitř. No co už, čas jít dál.

Textilní dílny střídají obchody s látkami (a s prodavačem, který se nechává hrdě fotit se svým zbožím), poté s korálky a perličkami. (Perličky Jablonex mě vyloženě pobaví.) A samozřejmě prodejny s kořením a čaji. A ta vůně... Jeeee! Ale stále nemám ponětí, kudy kam jdu. Jen tuším, že rovně by mělo být náměstí a hodně vpravo je hotel. Ani nevím jak, najednou bazar končí a jsem kdesi na ulici. A kudy teď? Vepředu je průchod, který je mi povědomí, ale v téhle architektuře, kde má všechno podobný vzhled ta povědomost nemusí vůbec nic znamenat. Ale jo, je to ono. Tudy jsme šli s Dominikem první noc. Je hezké být na známém místě, ovšem když jediné, co o poloze toho místa víte je, v jakém městě a státě leží, je vám to prd platné. Takže opět jdu za nosem. Nevím, kolik kilometrů zvládnu zdolat, než se znovu vylíhnu na náměstí. Počasí se nijak nezměnilo. Pořád je mlha, taková správná rákosníčková, že by se dala krájet.

Nyní již beze strachu z bloudění se pustím do levé části bazaru, ale jen na chvilku, abych nedošla moc daleko. Zpět na Imam square naposled vyfotím koně (zcela evidentně se nudí, protože v tomhle počasí se nikdo nechce vozit, takže kočí závodí mezi sebou. Taková malá Velká Esfahánská.) Následujících pár minut sloužím jako atrakce pro místní, co se se mnou fotí. A zároveň asi mám nějaké poledničí rysy, protože malá holčička, kterou ke mně pořád strká maminka , se odmítá přiblížit víc než na krok a kdykoliv se na mě podívá, začne brečet. Tož jí teda pěkně děkuju....

Zamířím k hostelu, domluvit se, že tam budu mít bágly do 4 odpoledne a zjistit, zda se dá dojet na vlak autobusem. Cestou se zastavím v krásné lékárně. Všude samé bylinky a pro chemické preparáty je tu vyčleněna jediná polička. Lékárník debatuje s jediným dalším zákazníkem (další člověk už by stejně musel stát venku, jak je to tu maličké) a já se zatím kochám. Poté zakoupím karkáda pro Hančí a můžu pokračovat.

Recepční mi řekne, že autobusy jezdí od mostu. Co mě na tom překvapuje? Správně, absolutně nic. Již ani nepočítám, kolikrát jsem tuhle trasu šla. Ale restauraci, kde mají za výlohou naprosto úžasně vypadající sladkosti jsem do teď přehlížela. Vypadá to jako obrovské koblihy plněné tou jejich výbornou šlehačkou. Rozhodně bude minimálně jedna z nich moje až půjdu zpátky. Je čas koukat po autobusech, místo dobrotách. Ale vzhledem k tomu, že místní autobus je zcela nepřehlédnutelný (nepřeslechnutelný) dopravní prostředek, jejich absenci jsem schopná konstatovat velice rychle.

Zkusím se poptat policisty v křižovatce, prý umí anglicky. Což o to, nedá se říct, že by neuměl vůbec nic, ale momentálně mi název památky doplněný ukázáním směru byl naprosto k prdu. Zkouším to stále dokola, dokonce i o Perštinu se pokouším, ale je to marné. Když už pochopí, že chci něco, co zní jako train, pošle mě do drážní kanceláře. A on to není až tak blbý nápad, vždyť tam by mi mohli poradit. A poradí: „Take a taxi.“

„Merci...“

Odcházím lehce zklamaně, ale ještě se to nechystám vzdát. Nějaký ten autobus jsem viděla projet na druhém břehu řeky, co když to byl zrovna ten, co potřebuji? Vstoupím na most a chvíli jen tak pozoruji volavky procházející se v téměř vyschlém korytě. Po sérii sta fotek (Kdo se hlásíte, že je za mě smažete?) odtrhnu zrak a foťák a pokračuji dál.

Za mostem se fotí banda mladých vojáků se sochou. Ptám se, jestli je můžu taky vyfotit. Jasně, ale jen pokud se já potom vyfotím s nimi. Výměnný obchod uzavřen, fotky hotové (až zpětně mi bylo řečeno, že to byli pravděpodobně piloti, takže to je další plus bod pro ně...) a já mám ještě jednu prosbu. Odkud jezdí autobusy.

Chvíli se radí a dohadují, až se shodnou na tom, že buď budou jezdit z místa, kde jsme a nebo z Anvari square, které je ještě pár kilometrů rovně. Děkuji a jdu obejít autobusy v okolí. Žádný z nich není ten pravý, takže se vydám na Anvari, které najdu zcela bez problémů. A autobusů je tu skutečně požehnaně. Orientaci dost stěžuje metro, které se staví přímo uprostřed křižovatky. Ale tu věc pod nosem mám od toho, abych se zeptala, takže obíhám řidiče i cestující a zkouším to s dotazem na autobus. Za chvíli se ovšem přeorientovávám na základní Perštinu (Balade inglisi?). A pořád nic. Stojím jako pako na obří křižovatce a nikdo kolem mě nemluví anglicky. Zkouším to pořád. Kolem jdoucí se mi snaží velmi aktivně pomoct, takže je kolem mě za chvíli skupina asi deseti lidí, kteří loví další a též se ptají, zda tu někdo, kdokoliv, alespoň trochu mluví anglicky. (Trochu bych řekla, že je tam drží zvědavost, co to vlastně chci.)

Konečně se za mnou ozve spásná: „Can I help you?“

„Huráááááááá!“

„Vysvětlím mu, že hledám cestu na nádraží.“

Chvilka Perského dohadování s hloučkem kolem a výsledek je oznámení, že metro ještě nejezdí.

OMG, to jsem si všimla „Bus!“ opakuji, aby bylo jasno, že o metru tu není řeč.

„Bus? To railway station?“

„Yes!“

Jsem ráda, že jsme se konečně pochopili. Vysvětlí to ostatním a ti kývou hlavou, loučí se a pomalu se rozcházejí. Zůstane tu jen ten anglicky mluvící.

„Follow me.“

„OK, thanks.“

Vracíme se v podstatě odkud jsem přišla. Že by to skutečně jezdilo od mostu a jen jsem měla zrovna smůlu, že jsem to nenašla? U jedné uličky mi ukazuje, že tudy.

„No.“

„Yes, train station.“

„No.“

„Taxi?“

„No!“

Nechám ho stát, kde je a vracím se k hotelu. Právě jsem se smířila s tím, že mě večer poveze taxík, na tohle nemam nervy...

Hlad mě zavede nejdříve pro sladkosti a potom rovnou do mojí oblíbené restaurace. A protože dneska nemám náladu na experimenty, dám si starý dobrý osvědčený Khoress Keime. Opět k platbě dostanu tu dinosauří žvýkačku, jak roztomilé. (Dostávají ji všichni, nebo jen děti? Já sice jsem pískle sotva vylíhnuté, ale zase tak moc mladě snad nevypadám, nebo jo?)

Do hotelu dojdu přesně ve 4, ještě zneužiju sociální zařízení a ponořím se do kamrlíku pod schody, kde trochu popřehazuju věci mezi batohy, abych měla všechno potřebné při ruce a naproti tomu věci zcela nepotřebné v klidu přežijí v krosně. Opět řeším dilema, co s pohorama... Jedna možnost by byla „zapomenout“ je tady, ale co když se ještě budou hodit? (Ne, neptejte se mě, k čemu jsou dobré boty s kráterem na patě skoro naskrz.)

Deutra na záda, Deutříka na břicho a foťák přes rameno a Vánoční stromeček je připraven na odchod. Rozloučím se s majiteli hotelu, poděkuji za ubytování a naposledy mířím k Se – io – seh pontu. Tady už se zase asi připravuje nějaká demonstrace. Vypadá provládně. Stojí tam totiž jen pár lidí a jeden vykřikuje do mikrofonu a nikdo mu nevěnuje pozornost.

Dnes se tu chystám počkat, až se setmí. Ale raději na druhé straně, tam je v parku i kde si sednout. Pouští se do mě zima, takže přijde na pořad dne svetr i kabátek. Věci složím u zídky, sebe na zídku a pozoruji racky, kteří pořádají nálety na krmení házené lidmi z mostu. Sluníčko místo aby lezlo za obzor, leze nejdřív srabsky za mraky. Takže je sice tma, na kterou tu čekám, ale zároveň taky prší. Holt ne vždycky všechno vyjde dle mých představ, skoro bych se odvážila říct, že je to většinou naopak.

Ale pár fotek udělám, ok, víc než pár. Vyruší mě zvonící mi telefon. Neznámé číslo? Jak mi může na telefon, jehož číslo má jen Tomáš volat někdo neznámý? Nezvedám, ignoruji. (Tomáš mi pak vysvětluje, že se tedy telefony sami od sebe přesměrovávají jinam, ale občas, skutečně výjimečně, se dovoláte i tam, kam jste chtěli. Že by nějaký záměr, aby se lidem znesnadnila koordinace protestů?) Déšť už mě ale vážně přestává bavit, protože pláštěnky na batohy jsem optimisticky nechala doma, protože v Iránu přeci neprší. (Jo ale jen v případě, že jste Tomáš. Na toho se smějou všichni, dokonce i to Slunce.) Tak si jen ulevím standardním SUPím výkřikem: „A kroupy tam nemáš?“ a jdu vyhledat taxík. Ve chvíli, kdy je volba mezi sezením na zimě a dešti, nebo sezením na nádraží v suchu, volím nádraží.