Po stopách Nikdykde V - Rande s Upýrem

Spím ve strašidelném zámku a randím s nemrtvým. Trchu se mi z toho Nikdydke stává spíš Adamsova rodina.

Do deště se mi sice dvakrát nechce, ale přece nenechám Upýra*  stát v Hyde parku, zatímco já budu někde zalezlá? Mám hodinu a kousek na to, abych se dostala do speakers corner a při tom ideálně viděla Albert hall, Diana memorial a Serpentine gallery. Vstupuji do Kensington garden, Albert Hall a Albert memorial nešlo minout a na Diana memorial jsou všude po zemi ozdobné kovové směrovky. Všimla jsem si jich tak, že jsem na jedné uklouzla a málem si zlomila nohu. V Lonely planet psali, jak je tahle fontána nádherná, směrovky jsou umělecky propracované, to bude jistě zážitek. Když pak dojdu k betonovému oválu bez vody a zjistím, že TO je ono, jsem poněkud zklamaná. Ale co nadělám? Nic. Kolem jezírka se ploužím na druhou stranu Hyde parku a smiřuji se s tím, že občas je reklama skutečně lepší než to, na co poutá.

Mám spoustu času, (a mizerný odhad) budu tu brzo. Hledat zapsané kešky se ani nepokouším. Jdu si alespoň vyfotit useknutou koňskou hlavu, sochu, která se tyčí opodál a naběhnu přímo do náruče Upýrovi. Hurááá, den se hned rozjasňuje, byť je stále stejně zataženo a ještě se k tomu začíná stmívat.

Jdeme se projít parkem. Vzhledem k tomu, že se nacházíme v řečnickém koutku, není nic překvapivého na tom, že tu někdo řeční. Ovšem hlásajících je tu hned několik jen pár metrů od sebe a každý má více, či méně početné publikum. Témata se zdají být náboženská, politická, případně obojí dohromady. No tak nějak nic pro mě a Honza taky nevypadá, že by ho to nějak extrémně fascinovalo, takže jdeme radši hledat kešku, kterou včera nenašel. Má být na černém zábradlí, kterého je na místě, kam nás zavedla GPSka víc než dost. A ještě k tomu se tu teď něco staví, nebo opravuje, takže tu je kus prostranství zastavěn ploty a plachtami. Nicméně keška by měla být stále přístupná. Mojí teorii o přeskakování díry za pomoci zábradlí, protože to určitě bude v tamhletom rohu, mi Upýrek rozmluví hodně rychle. Má to totiž být přístupné i z vozíčku. A dřív než začnu vymýšlet teorii o vozíčku s výsuvnou vrtulí, žene se k jednomu zábradlí. Já si beru druhé a nacházíme. Hurá. Logujeme se, vracíme keš na místo a šup na další okružní chůzi parkem.

Na nějaké vysedávání na lavičce není počasí, tak se snažíme najít nějaký přístřešek, zatím nikde nic, takže chodíme po zšeřelém parku, prolezeme zajmavě rostlý strom a narazíme na velmi vlezlou veverku. Přicupitá si to k nám, ani trochu se nebojí a než se kdo z nás vzpamatuje, vyběhne Honzovi po kalhotách a čeká, zda něco dostane. Jakmile ale zjistí, že jediná pozornost, které se jí dostane, je moje hledání foťáku a Upýrovy hlášky: „To škrábe, ať ze mě sleze.“ vesele odskotačí na plot, obtěžovat jinou dvojici, která je vybavena pamlsky.

Díky tomu můžeme pozorovat, že průměrná Londýnská veverka vám za piškot bude i sedět na rameni a ani se vám nezahryzne do ucha. Zkoušíme je tedy taky lákat k sobě, ale bez nějaké té dobrůtky to jde špatně a nabízet jí salám se mi nechce. Co kdyby jí maso zachutnalo a rozhodla se sežrat i mě? Po chvíli to vzdáváme, necháme veverky veverkama a jdeme do růžové zahrady. Tady to musí být naprosto kouzelný na jaře nebo v létě, když ty růže kvetou. Přes cestu jsou vytvořené tunely porostlé růžemi, možná i jinými květinami, ale teď je to jen halda ovadlých zamotaných šlahounů. A k tomu kašna s lukostřelkyní. Tak si hezky naaranžuju Upýra do trajektorie šípu, aby měl jeden hezký důkaz pro tu jeho střelenost.

„Jéééé, krysa!“ Zvíře na které celou dobu čekám!

„Fuj! A kdybys viděla, kolik je jich u bráchy kolem baráku.“ Upýr se ošklíbá.

„Tsss, já sem za těma krysama přijela.“ Snažím se vysvětlit, co to je Nikdykde a proč tedy to nadšení z krys, ale nedopadne to na úrodnou půdu. Tak nic, no. Loučím se se Sirem Longtailem, který mizí kdesi v dáli a můžeme pokračovat v hledání místa na večeři.

Konečně najdeme místo, ke se dá sedět. A v suchu. Altánek, úplně jako dělaný pro romantické posezení čerstvě zamilovaného páru. A asi přesně proto tam jeden pár trénuje box.

Sedáme si na zem, dost daleko od nich a doufáme, že neschytáme nějakou ránu. A já, protože jsem celý den nejedla, lovím jídlo. Zatímco večeříme, boxeři to vzdávají a odchází.

Po jídle zhodnotíme, že máme ještě čas, takže se projdeme kolem jezírka. Už je solidní tma a z přežitelného mrholení už je zase hnusný déšť. Rezignuji a tahám deštník. Cestu nám kříží husí pochod. Jedna za druhou přecapkají chodník a po trojicích se pustí do vody, fascinující. Hyde parkem dojdeme k mostu a Kensingtonským zahradám, a protože se nám nechce jít zpátky podél nějaké rušné silnice, vracíme se tentokrát po druhém břehu rybníčku do Hyde parku a z něj ven. Míříme k Buckingham palace, ale cestou se ještě zastavíme na povinné fotografické zdokumentování nasvětleného Marble Arch. Upýr tiše trpí, když mě vidí jako stativ používat památník padlých vojáků. Ve chvíli, kdy začne trpět i hlasitě, toho nechám a radši se přesuneme pro změnu kolem dalšího památníku padlým vojákům. Tady si jich evidentně umí vážit. Ne jako v Brně, kde mají oběti 1. světové, druhé i komunistů dohromady jeden památní a jak říká Honza: „Ještě k tomu je dutý.“

Buckingham palace v noci - konečně se tím pádem dočkám toho, že tu není ani noha. Moc se tu ale nezdržujeme, začíná se připozdívat a já bych rád do hostelu dorazila nějak rozumně, abych si zvládla uvařit, zabalit a taky se vyspat na další 19ti hodinovou cestu.

Parkem na Trafalgarké náměstí, které tím pádem vidím už po třetí, byť jsem si říkala, že i jednou bylo víc než dost a směr Piccadilly circus pochodem v chodem. Upýrovi tu jede Doubledecker domů a mě metro. Vezmu to s přestupem, protože se mi nechce jít samotné na Green park. Upýrův autobus nám ujede těsně před nosem a zdá se, že další jede až za 12 minut, tak přesvědčuje, ať s ním na něj počkám. No proč ne. Přesně, když se rozhodneme, že si sedneme do budky, jede další jeho autobus, takže rychlé rozloučení a už mi mává z červených dveří.

Díky dopravní situaci zvládnu autobus ještě několikrát předběhnout, než naposledy zamávám a mizím pod úrovní chodníku. Jednu zastávku metrem na Jubilee line a poté na West Hampsted, kde už jako správná Londýňanka v klidu dojdu na náhradní dopravu. Dokonce se ani nestresuju vedle řidiče. Pěkně si sednu dozadu na sedačku, vyndám knížku a na Dollis hill vystoupím. Hostel najdu, vchod najdu, tak proč jsem ráno nemohla najít východ? Po chvíli zkoumání najdu odpověď. Protože z prvního patra vedou dvoje schody! Jedny přímo od těch z druhého, to jsou ty špatné a druhé za kuchyňkou, to jsou ty správné. Takže to vypadá, že se zítra i nasnídám, když to do rána nezapomenu.

Rychlá koupelna a do kuchyňky uvařit. Tady sedí čtveřice lidí. 3 turisti a jedna ženská, co se sem právě přistěhovala za lepší budoucností a básní všem o tom, jak tu rozjede podnikání. No držme jí palce, ať to vyjde. O sporák se dělím se Španělem, který vytváří něco na způsob hostiny o třech chodech, akorát to podle množství vypadá, že to vaří jen pro sebe, no to by se mi tak chtělo. Já se spokojím se svým tatrgelovým recyklátem – někdo tomu říká i těstoviny s boloňskou omáčkou v prášku. Hotovou večeři si zcela asociálně (jak je mým zvykem) odnesu do pokoje, kde spí nově přijeduvší Japonka, takže to musím zvládnout potmě a ideálně tiše. No problém. Jsem najezená, jdu umýt nádobí a zabalit. Ještěže toho mám tak málo.

Manuela mi tu nechala dárek v podobě úžasně vonícího krému a vzkazu, že mám mít hezký život. Moc milé od ní a to nejen proto, že jsem celý den skučela, jaký jsem blbec, že jsem v Čechách zapomněla krém na ruce. Tak si jen říkám, kde se promítnou tyhle hromady štěstí, které teď mám. Vše připraveno na zítřejší odjezd, batoh zabalen, medvídek připraven na polštáři, takže už zbývá jen, abych se ke spánku uložila i já. Tož brou noc.

————————————————————————————————————————————————————————

* Není to hrubka, je to přezdívka...