Nessie na výletě (II.) aneb první den v Edinburghu

Zamilovala jsem se. Na první pohled a zcela beznadějně. Stačil jeden pohled a to ještě přes okno od letadla a věděla jsem, že ho miluju. Drsný vzhled, ale zároveň z něj vyzařuje romantika na kilometry daleko. Sen každé ženy. Snad jen trochu náladové... Ano, mluvím o Skotsku.

Ale vraťme se hezky na začátek.

1. září 2011

Ráno vstáváme v půl 7, abychom mohli v 7 odjíždět. Katu s rodiči na seskok padákem, my na letiště, kam nás ochotně odvezou. Loučíme se a děkujeme a můžeme se jít na nějakou dobu usadit do odletové haly. Nejprve přebalíme část věcí do příručních zavazadel, aby nám kufr váhově prošel, pak navštívíme stánek s časopisy a můžeme se jít usadit na lavičku a čekat v klidu tam. Já ovšem v klidu sedět nevydržím, takže se seberu a jdu se projít kolem letiště. Chvíli pozoruji probíhající dostavbu, náklaďáky vezoucí nové nosníky a když mě to omrzí, jdu se dívat k plotu, zda už někdo nepřistává, nebo neodlétá, ale asi je na to moc brzo. Vyvážení kontejneru s odpadem mě naopak nikterak nefascinuje a navíc ani nijak libě nevoní, takže se zase vrátím dovnitř do haly.

Tady je mrtvo, ale naštěstí už ne na dlouho, protože otevřou odbavení. Jdem si stoupnout do fronty, za námi stojí banda Čechů v červených tričkách se Skotskou a Českou vlajkou a nějakým nápisem – evidentně jedou do Glasgow na fotbal. Odevzdáváme kufr, který má 14,5 kg, což je půl kila pod limitem a to je skoro prázdný. Začínám Matyse podezírat, že tam něco pašuje, protože těch pár triček přece nemůže vážit tolik!

Pokračujem k další kontrole, tentokrát osobní. Zavazadla a kabáty na pás, my pod rám. Čekám, že budu díky pohorám pískat a ono nic, příjemné to překvapení. Při Mtysově průchodu se ovšem rám rozpiští, takže se na něj ihned vrhne jeden z celníků a už jej zouvá a vysvlékává z pásku, byť nechápu proč, když neměl kovovou přezku. Absence bot zafunguje a můžeme pokračovat dál. Teď už nám v nástupu do letadla může zabránit leda to, že budou mít naše palubní zavazadla moc velké rozměry, ale to naštěstí nehrozí.

V klidu se usazujeme před gatou a opět čekáme. Z mě nepochopitelného důvodu se většina ostatních řadí do fronty. No asi jim dělá takovýhle stádní masochismus dobře, jinak si to neumim vysvětlit. My v klidu vyčkáváme až do chvíle, kdy jsou skoro všichni odbaveni. Ukazujeme letenky a jsme nacpáni do prosklené chodby, kde pro změnu čekáme (jo, jo, miluju tyhle šílený časový prostoje...). Po prostorách letiště se pak začne ozývat hlášení, že se nějací pánové mají dostavit k odletu, jinak že je tam nechají a za pár minut se přiženou nám již známí fotbalisti. Osádka letadla je tak kompletní a pouští nás na plochu, ze které se všichni po schůdcích vyšplháme do letadla. Usazování probíhá formou „Kdo dřív přijde, ten líp sedí“. Díky tomu seženeme sedadla u nouzového východu, kde je dvojnásobek místa na nohy – perfektní. Většina ostatních už taky sedí a jen někteří zmateně pobíhají po letadle, než je zpacifikuje posádka.

Můžeme letět. Začínáme tradičním pozdravem od kapitána a instruktáží od letušek a už rolujeme na start. Vzlétáme během pár minut, tady se fronty jako na Ruzyni nečekají. V průběhu letu se neudálo nic zaznamenání hodného, takže jsem ho polovinu prospala. Ve chvíli, kdy jdeme na přistání se přes vedle sedícího člověka snažím alespoň trochu dívat z okna. Vidím dva obrovské mosty, moře a zelenou zem. Přistáváme. Jsme tady. Konečně. Jsem unešená, zamilovaná, chci tu zůstat a to jsem ještě ani neopustila letadlo.

Vystupujeme, přesouváme se do haly pro kufr a pak už jen doufáme, že na nás bude čekat Peťa, abychom se tu hned na úvod neztratili. Procházíme bránou ven do příletové haly, kde už čeká spoustu lidí, ale Peťu nikde nevidim.

„Jsou to ony?“

„Co, kde?“

Rozhlédnu se pořádně a z davu už se na nás culí holky i s cedulí Klára Kutačová vyvedené v zeleno růžové barvě (provokatérky). Vrháme se sobě navzájem do náruče, protože už jsme se s Velkou Peťou neviděli víc než rok a s Malou víc než měsíc. Matys je trochu upozaděn, ale dostane se řada i na něj. Seznámení proběhne, dostaneme i 3,20 £ na autobus a Velká Peťa si jde ještě ulovit kafe, zatímco my jdeme lovit bus. S kafem jí do něj ale nepustí, takže nás svěří Malé Petě a sama dojede jiným za námi.

Kupujeme si Day ticket a jedeme do centra. Cestou je nutný jeden přestup na autobus č. 3 u starých paneláků určených k demolici. A abychom měli hezký výhled na Edinburgh, sedáme si nahoru. Díky tomu na jedné z pozdějších zastávek Matys vidí přibíhající Velkou Peťu, která byť jela později, stihla dopít kafe, dojet na Princess street, dojít si na záchod a doběhnout náš bus - to jen k tomu, jaký je rozdíl mezi různými poskytovateli autobusové dopravy v Edi.

Všichni společně dojedeme kamsi do (nám) neznáma, kde nás holky navigují, kudy se dá dostat k nim. Mezi domy, přes trávník a parkoviště až k zadnímu vchodu od jejich domku. Zouváme se v miniaturní předsíňce za dveřmi, ze které se dá dostat buď doprava do kuchyně a nebo doleva do obýváku. Nás momentálně víc fascinuje ten obývák, protože tam budeme až do konce našeho pobytu tady bydlet, takže tam rovnou složíme věci a můžeme jít na prohlídku zbytku nemovitosti. V patře jsou tři ložnice a místnost nejzásadnější – koupelna. Britský styl bydlení se mi hodně líbí, snad jen, že bych toaletu dala mimo koupelnu, protože vystřídat se tam v 6ti lidech, to už občas není uplně sranda. (Hlavně si nezapomenout dát cedulku do not disturb na kliku, protože tady se nezamyká.)

Vybalíme se, převlečeme a úkol dnešního dne je sestěhovat dolů matraci, na které budeme nocovat. Řekněme, že je hodně velká a manipulace v malé chodbičce a nad schodištěm a poté po samotném schodišti, je úkol náročný, asi proto se do této akce Matys ani nepokouší zapojit a nechává to na nás. Nocležiště máme, je čas zajistit i další životní potřeby - vyrážíme na nákup do Sainsburry's, kde nakoupíme nějaké základní potraviny, jako je pečivo a nějaké pomazánky. Po nákupu se můžeme vrátit domů, kde se holky chystají vyrábět lasagne. My chvíli spekulujeme, zda si do nich nakrájíme salám nebo ne, ale nakonec si je necháme v původní zeleninové verzi, protože tak jsou naprosto dokonalé a výborné.

Po večeři se rozmýšlíme, co dál dělat. Matys se chystá odpočívat, Velká Peťa taky, ale mě se ještě moc spát nechce, tak se domluvíme s Malou Peťou, že se ještě zajdeme projít po okolních krásách. Cíl je jasný, neb máme kousek od domu Craigmillar castle. Dojdem až k němu, ale bohužel už je pozdě, takže je zavřeno a zároveň tma, takže z něj toho moc nemáme, ale díky standardní hradní pozici na kopci, máme nádherný výhled na osvětlený Edinburgh. A byť už je poměrně pozdě a Peti jde zítra do práce, zamíříme ještě do parku za British Geological Survey, kde ve dne musí být moc hezky, ale v noci je tu přímo božsky. Stromy šumí ve větru, potok bublá a jen sem tam prosvítá paprsek světla a okolního světa. Jsme ve městě uprostřed divočiny (nebo snad v divočině uprostřed města?), paráda. Kde jsem nám připomene až Morrisons u kterého vylezeme a poté už po silnici (chodníku) dojdeme až domů. Dáme rychlou sprchu, po roce si zase všechny tři jdeme společně vyčistit zuby a můžeme zalézt do pelíšků.