Nessie na výletě (X.) - St. Andrews (Where Kate met Wills)

Malebné městečko u moře, obrovské golfové hřiště a klub, kde se se vstupem čeká na úmrtí předchůdce, katedrála rozebraná na obytné domy, nejstarší Skotská univerzita a zároveň škola, kde se potkal princ William s Kate... Ale hlavně to je místo, kam se odstěhoval jeden z mých kamarádů, kterého jsem zajela navštívit.

Klári, nechtěla jsi vstávat?“

„Klid, mam nařízenej budík.“

Hm, jen asi špatně, vzhledem k tomu, že je skoro čtvrt na sedm. Telefon se vybil a nezazvonil. Sááákra, zrovna dneska, kdy bez telefonu jet nemůžu ani náhodou. Jak bych se totiž pak kde naháněla s Kubou? Na deset minut než se obleču jej píchnu do nabíječky a doufám, že to bude stačit. Pak už jen poberu věci, obuju se do prvních bot, co mi padnou pod nohu a sprintuju na bus, abych ho stihla. Na Princessce vystupuji a nyní svižným krokem, abych moc nemokla, se snažím dostat dolů na nádraží. Vlivem gravitace teče voda stejným směrem, jako jdu já, takže mi většina z ní končí v botech. Vrchem, neb je mi ten samozvaný potůček skoro ke kotníkům. Nedá se nic dělat, když jsem se nechtěla soukat do pohor, užiju si celý den s mokrýma nohama. Jen doufám, že v St. Andrews nebude taky takhle strašně lejt.

Nacházím pokladnu a jdu zakoupit lístek do Leuchars. A protože to neumím vyslovit, tak to radši ukazuji napsané na lístečku. Pokladní mi dá lístek a rychlou lekci angličtiny a jdu hledat nástupiště. Vlak v 7 mi úspěšně o minutu ujede, takže mám 28 minut čekání na další. Vzhledem k tomu, jaká je nehorázná zima, dám 2 libry za horký heřmánkový čaj a radši nepřepočítávám, jak moc nekřesťanský prachy to jsou.

Když přijde vlak k nástupišti, nahrnu se do něj spolu s dalším davem. Vlak je plný k prasknutí, a kde nikdo nesedí, tam je místenka. Nakonec je jediné volné místo na sklápěcí sedačce u záchodků, kde si dopiju čaj a jdu si čít. Za Kirkcaldy pak jdu vyzkoušet místní záchod. No, příště ještě musím zjistit, kterým tlačítkem se zamyká...

Jsme v Leuchars. Malé nádražíčko in the middle of nowhere. Jdu se poptat, jak se dostanu do St. Andrews. Prý busem, tím, co právě odjíždí. Jo, mam já to fakt dneska štěstí. A nakonec vážně i mám. Paní, co si právě kupuje jízdenku, mi nabízí, že mě svezou. Chvíli se rozmýšlím, zda to je, či není bezpečné a zhodnotím, že je. S díky tedy přijímám a nechám se dovést až k jejich autu. Cestou potkáme dva piloty RAF, muže a ženu, což mi dává naději v tom, že pokud to s tím pilotováním nevyjde v Čechách, třeba to vyjde tady. Usazuji se do auta, přičemž opět s tisícerými díky odmítám přední sedačku. Celou cestu si povídáme, takže zjistím, že to jsou Australani, a že výlet sem dostala paní k narozeninám od manžela, protože je velkou milovnicí golfu. (Takovýho manžela bych taky jednou brala – teda myslím, aby se mnou cestoval na naprosto šílený místa, ani nemusejí být na druhý půlce Zeměkoule..)

Na jedné z hlavních tříd mě vysazují, loučíme se a já píšu Kubovi, kde tak přibližně jsem. A než se sem stihne dostat, jdu se tu trochu porozhlédnout. Nejdřív si prohlédnu rozpadlou kapličku, po tom zamířím do Charity shopu, kde se rozhodnu zakoupit jeden naprosto úžasný a zcela neodolatelný červený kabát. Jen stejně neodolatelně působí i na jednu místní slečnu, která je asi o minutu rychlejší. To trochu zamrzí, ale aspoň nebudu utrácet. Vycházím ven a naproti mně jde obrovská chundelatá zrzavá kočka. Vykračuje si, jak kdyby jí celé město patřilo, lidi okázale ignoruje. Garfield fakt existuje, napadne mě. Ale právě přijduvší Kuba mi vysvětlí, že to je místní kočičí král Hamish. (Taky tak milujete tu občasnou cizojazyčnou dvojsmyslnost anglických výrazů? A proč se vlastně náš kocour jmenuje Tomášek a ne Hej myš?)

Po seznámení s kocourem nastane fáze seznámení se St. Andrews a orientací v něm. „Když dojdeš k poli, tak se otoč a jdi zpátky.“ Ale protože je Kuba pravý gentleman, nenechá mě tu pobíhat samotnou, ale bude mi dělat milou a odbornou společnost. Lepšího průvodce městem bych si nemohla přát.

Začínáme u golfového hřiště, kde jsem vyfocena u známé jamky č. 18, abych měla řádnou památku a pokračujeme k pláži. Chápu, že Kubu jakožto místního obyvatele už příliš nefascinuje, ale mě ano, takže projdeme celou pláž, na které lidi venčí psi a koně (což vypadalo mnohem romantičtěji, než to možná z této věty vyznívá), až k místu, kde se do moře vlévá řeka. A na jejím druhém břehu se dá zahlédnout letecká základna RAF v Leuchars. A pak, kousek dál od břehu na ostrůvku v moři se sluní stádo tuleňů. Sice si nejdřív myslím, že si ze mě dělá Kuba legraci, ale zjistím, že nejen u jeho brášky platí, že čím šílenější věci říká, tím jsou pravdivější. Ale dokud jsem to neviděla na vlastní oči na informační ceduli, tak jsem nevěřila. A rovnou je tam i druhá cedulka, že se k nim opravdu nedá dobrodit, ačkoliv by se mohlo zdát, že ano.

Po písečné duně se vracíme ku městu a cestou probíráme místní akademické zvyky typu Akademičtí rodiče a platby za jejich služby, případně velkou listopadovou bitvu s pěnou na holení. (Stačí projet i česká zpravodajství a najdete to i s fotodokumentací, tak se o tom nebudu rozepisovat.) Musím uznat, že Skotové nejsou žádní suchaři – další plusový bod pro tuhle zemi. U minigolfového hřiště se zastavíme a s potěšením shledáme, že už je otevřeno a tedy si můžeme jít zahrát. Podotýkám, že pod pojmem minigolf se tu neskrývají betonové desky s překážkami, ale je to opravdu zmenšenina travnatého golfového hřiště, prý dříve určená pro dámy.

Tuším, že za dvě libry si zapůjčíme vybavení a můžeme začít hrát. Kuba už je téměř golfový profesionál a ze mě se ihned stává expert na míčky vybíhající z důlku. Jedno z jaké vzdálenosti a jakou silou, vždycky objel jamku po vnitřním okraji a zase vyskočil ven, občas i několikrát za sebou. Nebude proto žádné překvapení, že to Kuba s přehledem vyhrál.

Po této hře se jdeme věnovat historii v podobě prohlídky exteriérů místní univerzity, kde v podloubí visí dokonce i časová osa se všemi zajímavými událostmi, co se od založení do letošního roku udály. A že to občas bylo něco. Třeba útok lukem a šípy na děkana. Cestou ven mineme značku na zemi, na kterou nesmí šlapat nikdo, kdo ještě nemá bakalářský titul, takže já se jí vyhýbám velkým obloukem, zatímco můj průvodce už si na ní může třeba i zatancovat.

Nyní směřujeme k novým (novějším) budovám univerzity, abych viděla i kde se většinou studenti skutečně zdržují. Ale uděláme si ještě zastávku ve zmrzlinárně, kde mají asi pět set tisíc různých příchutí, takže absolutně nejsem schopná si vybrat, ale dát si čokoládovou jako vždycky mi přijde dost nudné. Takže zasáhne Kuba a objedná mi mix jahodovojogurtové a sušenkové zmrzliny a sobě něco pochybně modrého. Jakkoliv to obojí zní příšerně, bylo to výborný.

Docházíme k univerzitním budovám – žádné kamenné zdivo a původ ze středověku, spíš nějaký ten reálný socialismus 80tých let, nebo tak něco. A samozřejmě, že ten největší zákop je informatická laboratoř. Že je rovnou nešoupli chudáky někam do sklepa... Ale uvnitř to mají hezké a i místní osazenstvo se zdálo být poměrně sympatické. Holt asi nějaká moje pochybné slabost pro technicky zdatné muže, nebo co.

Ale protože tady máme jen technicky nutnou pauzu sloužící k nabití mého telefonu, nikterak se tu nezdržujeme a pokračujeme za skutečnými perlami St. Andrews. Kolem mořského akvária (nebo jak se jinak správně nazývá oplocený kus moře s rybičkami?), poté podél hradu, který si prohlédneme jen z dálky až k snad nejprofláklejší stavbě (stavbě?) Skotska – rozbořené katedrále. Tady si neodpustím fotku skrz bránu, bez které se snad ani návštěva tohoto místa nemůže obejít. Poté se projdeme mezi polorozpadlým zdivem a náhrobky na místním hřbitově a nakonec zakotvíme na molu.

Nohy spustíme z mola dolů a hledíme do zářných dálek mořské hladiny, kterou občas zčeří projíždějící rybářská loď. Zároveň můžeme pozorovat i pohyb živočichů pod námi. Hejna malých rybiček a asi i nějaká medúza (nebo možná potápějící se mikrotenový sáček). Kuba mi do toho vypráví, jak z tohohle cca 3 metrového mola běžně skáčou do vody a občas i s lodí. Někdy se vážně divím, že ten člověk i přes všechny podobné šílenosti stále žije a k tomu ještě v maximálním zdraví.

Čas ubíhá s povídáním a taky obědem sestávajícím z rybí pomazánky a toustového chleba. Kuba vypráví příhody ze života tady a já se občas až bojím, že smíchy padnu do moře. („Rackové jsou svině s křídlama. A jediná výhoda koně oproti traktoru je, že umí vyrobit jinýho koně.“) Stejně tak, když vidím téměř davy lidí, které se chodí fotit na věž na mole á la Kate Winslet na Titanicu.

Ale protože čas s příroda volají, zvedáme se a ještě jednou přes hřbitov s nutným ofocením katedrály i z druhého směru a dále přes WC disponující „kajakářskou“ hospodu a kolem jiné, kde točí černé Krušovice, se vracíme do labu pro telefon. A protože do odjezdu autobusu do Leuchars je ještě čas, zajdeme přes park se zajíčkem hypnoticky civícím na sochu do kavárny. A byť tu původně nemáme v plánu strávit moc času, nakonec skoro nestíhám ani ten pozdější autobus, na který jsem doprovozena, a před kterým se loučíme, aby se Kuba mohl jít nadále věnovat nějaké své vědecké činnosti, případně večeři a já se pustit do vysvětlování řidiči, kam chcu lístek. Ten se totiž viditelně dobře baví tím, jak moc mi to Leuchars nejde vyslovit i přes to, že se mě to vehementně snaží naučit. Asi po dvaceti pokusech to vzdá a vydá mi lístek.

Na nádraží se zaparkuji do čekárny, kde je zajímavá sbírka místní i nemístní pubertální mládeže a čekám na vlak zpátky. Venku už začíná být s přicházejícím večerem celkem zima, takže se rozhodnu obětovat pro trochu tepla trochu svého psychického zdraví.

Vlak přijíždí a k mému velkému překvapení v něm najdu i místo na sezení. Sedám si naproti nějakému ne příliš přívětivě se tvářícímu pánovi, který mi pak ovšem radí od kama budu mít nejlepší fotky, aby mi je nezastínil nějaký strom nebo tak. Ale absolutně nechápe, co mě tak moc fascinuje na Forth bridge. Holt pro něj je to normální, když přes tu příšeru jezdí denně dvakrát.

Přijíždíme na konečnou – Edi. Venku už je skoro tma, ale i přes to se asi na půl hodiny zastavím u pouličně hrající kapely. Když už mě ale ze sezení na zemi začne omrzat zadek, zvedám se a odjíždím domů. Co taky jiného takhle v noci. M-Peti je ještě pořád v práci, tak poreferuji alespoň V – Peti a Matysovi o tom, jak báječně jsem se celý den měla, a když přijde i M-Peťa můžu začít nanovo. A pak už jen všichni padneme za vlast.