PALAPELI – první zimní lineární šifrovací hra

To tak jednou přišli Hančí s Davem s nápadem, že bychom se mohli účastnit zimní šifrovačky, což mně samozřejmě přišlo jako hrozně geniální nápad. A protože povolený limit na počet hráčů v týmu byl 4, chtělo to ještě někoho dalšího. Oslovuji tedy první osobu, co mám zrovna po virtuální ruce a Martin svojí účast odsouhlasí. Tím vzniká nový šifrovací tým DOGTOPUS složený ze 4 naprostých šílenců z nichž každý zastává zcela nenahraditelnou roli: Týmový optimista, týmový realista, týmový pesimista a týmový IT specialista. Většina se svých rolí zdárně držela až do konce, jen ten optimismus ve finále přešel uplně všechny... Ale hezky od začátku.

20. ledna pak balíme tužky, pastelky, pravítka, kružítka, úhloměry, šifrovací tabulky a vůbec všechny věci, které by mohly být něco platné k vyluštění všech možných zákeřných druhů šifer, nějaké jídlo na cestu a dle pokynu: „Něco proti trudomyslnosti“ s sebou beru i plyšovou rybu, která se svým tvarem nejvíc přibližuje míči.

Večer chytneme poslední metro, kterým ještě můžeme stihnout autobus, přičemž Optimista už plaší, že to nestihneme a tým se tak zmenší o polovinu. Ale já už začínám být expert na přibíhání na bus za minutu odjezd, takže jsem tak nějak v klidu. Usazujem se a můžeme vyrazit. Týmový IT specialista celou cestu něco datluje do počítače, my ostatní si čtem a pomalu, ale jistě ubíhá cesta ku Brnu, kde podmle posledních zpráv už dva dny vytrvale prší. Začínám se modlit aspoň za sníh, když už je teda ten leden a někde za Jihlavou jsou modlitby vyslyšeny a na zemi se opravdu začnou objevovat ostrůvky sněhu, které se postupně zvětšují až do Brna, kde už leží souvislá vrstva sněhu.

U Grandu na nás čeká externista Upýr s potřebnou mapou Brněnského okolí, kterou se nám nepodařilo nikde sehnat a dělá nám i doprovod do Spolku, kde převezmeme od Lucky klíče od kanceláře, ve které budeme spát. Pak už se pěkně pěšmo odebíráme k ubytování. Vaříme čaj a před spaním si jdeme zahrát Dominion. Tentokrát naprosté šílenou a značně prokletou variantu plnou Žalářníků, kterou standardně vyhraje Hančí. A protože už je značně pozdě, lezeme do spacáků. Týmový pesimista a klaustrofil ve spacáku leze ještě pod stůl, asi aby na něj nikdo nemohl útočit rybou, která momentálně létá místností. Po této troše infantilnění všichni usneme s vidinou, že to není na moc dlouho.

Ráno, někomu zvoní budík, nikdo nevstává. Za chvíli zvoní další a to už Dave leze ze spacáku a snaží se nás přesvědčit, že bysme měli taky vstávat. Ale komu by se chtělo z vyhřátého spacáku do zimy? Mě teda ne, ani trochu. Ale jinak to bohužel nejde. A bude ještě hůř. (Říká realista, jen aby bylo jasno.) Přebalujeme věci, které budeme skutečně potřebovat na hru, snídáme a protože všichni víme, že nejpozději v 7:20 musíme odcházet, abychom stihli koupit jízdenky a nastoupit na vlak do Adamova, odcházíme v 7:40.

S Davem jdeme napřed, on kupuje lístek a my na nástupišti čekáme, že budeme muset vlastními těly zastavovat vlak. Nakonec to ale všechno stihneme, poskládáme se do vlaku, který je plný jiných týmů a směřujeme do Adamova, kde má všechno začít. Na správné zastávce vystupujeme a splýváme s davem ostatních šifrařů a spoléháme na to, že ví, kam mají jít. Když se chumel rozdělí, jdeme za těmi, kteří se tváří, že to ví líp a skutečně dojdeme do cíle. Vlastně startu. Marvin nás upíše , vyzvedne startovní obálku a upřesnění pravidel a už čekáme do devíti, až bude oficiální start. Jako cíl dnešního dne si dáváme, že musíme být čtyřicátí druzí, přičemž se chvíli zdá, že nám to půjde asi trochu špatně, protože bude jen 41 týmů. Pak ale přijedou nějaké další, takže se k této strategii vracíme.

V 9 je odstartováno, vyndaváme první šifru. Noty. Hodně not. Hodně divnejch not. Ještěže Hančí zná významy i těch pochybných značek, které něco s těmi notami dělají, že je z nich rázem jiná. Marvin už pak správně zjistí, že k získání výsledného písmena stačí posčítat názvy not a máme výsledek. Sice s trochu pofiderním koncem IKMJV, ale pak nám nějak dojde, že by to mohlo být 1 km JV. A protože na to všichni přišli téměř současně, nemůžeme šifru minout, protože kolem ní sedí skupinky lidí a zarytě luští. Bereme si taky svůj list, zapisujem příchod, nacházíme místo na rozložení alumatek a jdeme vymýšlet, co všechno se dá udělat se spoustou různých šipek. Už jsem se někdy zmínila, že fakt nemam ráda šifry, kde není jediný písmeno? Ke slovu přijde kružítko, pravítka, trojúhelníky a byť i tady byl Marvin kousíček od cíle, nakonec otevřeme totálku a dle rady jdeme dál.

Další šifra vlastně není šifra, spíš je to spousta běhání po okolí a hledání 14 různých míst, na kterých je dotaz na něco, co je zase na uplně jiném místě. Díky bohu za mobily, protože jinak tam jsme ještě dneska. Dělíme se na 3 části – pánové půjdou zvlášť, holky spolu (s mojí orientací v mapě by totiž jinak musel jít pak někdo najít mě). Nacházíme skoro všechno, pár nenalezených věcí se dá domyslet, ale počet šprušlí na posed bohužel potřebujeme, ač je uplně ze všeho nejdál a nikomu se tam fakt nechce. Chvíli se dohadujeme, jestli se obejdem bez toho, když Marvin zahlásí „BRB!“ a už klusem mizí někde v zasněžených dálkách a po chvilce se stejným tempem vrací s požadovaným počtem. Písmeno je na místě a my vyrážíme dál. Zatím jsme na každé šifře vytvrdli na hodinu, což neshledáme jako nejlepší, ale zatím si pořád věříme.

Taháme další šifru, která se zdá být zaznamenáním našich myšlenek, neb začíná slovy: Hurá, konečně textová šifra. Co k ní říct? Textová byla. Stejně jako to bylo to nejhorší, co jsem kdy četla. Až příliš ten text odpovídal tomu, jak moc nám to nešlo. Taky obsahoval nápovědu, že nám pomůže přečíst jej jako prvňáčci, jen jsme se nemohli shodnout na tom, jak vlastně prvňáci čtou. Když už chci volat sestře, ať mi to nechá přečíst neteří, tak se shodneme na tom, že je zima a málo času, takže zas otvíráme totálku. To, že jsme byli kousek od správného vyluštění nám na náladě zrovna moc nepřidá. Věděli jsme i to, že záleží nějak na slabikách, i to, že to je morseovka, ale nebyli jsme schopní z toho udělat nic pořádného. No to jedno hezké pesimistou vyřčené francouzské slůvko to vystihlo fakt přesně.

Jdeme dál, pořád máme šanci to dohnat. Cesta je zmrzlá, zasněžená, ale jde se ještě docela v pohodě. Pesimista s realistou se drží vepředu, optimista a ajťák jsou trochu upozaděni, ale pořád to ještě jde. Morálka lehce klesá, stejně jako my z poměrně prudkého a stejně tak zamrzléhho kopečka ke křížení potoka s cestou. Berem šifru. Cosi, co vypadá jak hodiny, ale jsou kolem čísla do 30 a mate nás přítomnost dvakrát stejných. Zkoušíme opět všechno, co nás napadne. Semaforem počínaje, kdoví čím konče. A zas nic. Totálka to jistí. Prej kalendář. Jo, holt nám chybějí zkušenosti. Ale aspoň je naberem na příště. Hlavu vzhůru a jít dál.

Docházíme na stanoviště, kde hoří oheň. Aspoň nějaká pozitiva a životní jistoty. Šifra je hezky barevná, plná optimistických obrázků, jako je třeba gilotina a i princip, jak na ní jít odhalíme skoro hned, jen pak z toho principu ani za boha nevydolujem ten druhý, který nám poskytne ta pravá písmenka. Zahříváme mozky u ohně (dívčí část), či vnitřně (pánská část), obědujeme a óóó bědujeme, když ani po otevření totálky nám pořád není jasné, jak to vlastně autor myslel.

Takže se můžem jít klouzat dolů z kopce, do kterého se nejdřív pracně vyškrabeme. Morálka už je na nižším stupni, než okolní teplota, za chvíli začne být i reálná hrozba stmívání. Tahám Rybu proti trudomyslnosti, kterou jsme překřtili na Kvé, protože to bylo písmeno, které nám vyšlo v každém neúspěšném pokusu o luštění a většinou radši hned několikrát. K dalšímu stanovišti jdeme s odhodláním, že dojdeme, koukneme, otevřeme totálku a půjdeme dál. Ale když pak zjistíme, že se možná jedná jen o běhání kolem cedulek od stromů a hledání písmen podle pořadí napsaného na listech, rozhodnem se to zkusit. Výsledek je, že tam zas na hodinu zadřeme, já mám plný foťák nesmyslných fotek a stejně otvíráme totálku. Teď už se shodujeme na tom, že dál jdeme Totální metodou. Přijdu, kouknu, otevřu, jdu dál.

Cestou do civilizace se naplňuje Davovo sýčkování (už od 11 dopoledne vyhrožoval, že se začíná stmívat) i to Marvinovo – začíná sněžit. Zatím jen lehce, nic nepříjemného.

Další šifra je v trubce u rybníka a připadá mi, jako oslavná dadaistická báseň na naší rybu. Qčky se to tam jen hemží, ale jinak to nedává vůbec smysl. Věnujeme jí 5 minut pro případ, že by někdo z nás měl nějaký zázračný nápad, či spásnou myšlenku. Nikdo nic. Od vedlejšího stolu někdo hlásí „Domů, do Podolí.“ doplňuji to o „Do lékárny.“ a v duchu pak i o do prdele to nám to nejde.

Ale zatím ještě pořád jdeme. Sněhem, vánicí, tmou. No prostě hnus fialovej, vlastně bílej, co nám padá za krk. Týmový optimista má počínající problémy plnit tuto roli. A my sborově a lehce masochisticky řešíme, co dobrého, teplého a kdoví jakého bychom si teď rádi dali na jídlo. No minimálně jsme asi dali dohromady jídelníček na Sendvič, kde si třeba zvýšíme sebevědomí, co se našeho šifrování týče, a pokud ne, bude to aspoň v teple.

Docházíme ke kostelu, kde nás vítá organizátorka s krabicí perníčků a další šifra. Kouknem na ní už s napolo rozstřiženou totálkou. S radostí si jí necháme do tepla a sucha. Další část cesty je zas mimo civilizaci. Máváme autobusové zastávce a touze sednout na MHD a na všecko se vykašlat a pokračujeme dál. Sněhu je shora čím dál víc, zatímco led na zemi pomalu taje, takže je všude na zemi hnusná směs bláta, vody a rozbředlýho sněhu. Pozitivní je, že je asi nad nulou, negativní, že už mam v botech rybníček. Morálku už zachrání leda zázrak v podobě něčího špatně nasměrovanýho teleportu, kterej by nás přenesl na Zéland, nebo jinam do tepla. A ne, ten oheň, ke kterýmu jsme došli, fakt nestačí.

Ve chvíli, kdy bysme se u něj zastavili, tak už dál nedojdem. Bereme si šifru v podobě bludiště, oznámíme organizátorce Soně, že se snažíme alespoň projít všechno, aniž bychom ještě něco luštili, otvíráme totálku a jdeme dál. Když ale další šifru mineme, rozhodneme se to už definitivně zabalit. Nějací civilisti nám sice radí, jak dál, ale už toho máme plný zuby. Dojdeme do města, najdeme autobusovou zastávku a Dave vymyslí, kam zajdeme na večeři.

Možnost, že bychom šli do cíle je ve hře jen chvilku, protože byť by tam asi bylo teplo, nebylo by tam jídlo a my máme hlad jak smečka vlků. (OK, Dogtopusů.) Voláme Soně, že to vzdáváme, sedáme na autobus a s přestupem dojedem na KrPole. Stále ve sněhové vánici seběhneme do tepla Pohádkové hospůdky, kde mají výborné jídlo a obrovské porce. Když trochu rozmrzneme, zkusíme si vyluštit některé ze šifer, které jsme si vzali, zjistíme, že bludiště bylo šifra v šifře a jsme vážně rádi, že jsme tu příšernost zabalili rovnou, protože jinak by nějaký organizátor riskoval úraz.

Po jídle zamíříme na tramvaj, která nás doveze tak akorát na hlavní nádraží, abychom stihli odjet. Tady opět čeká Upýr, kterému vracíme mapy, loučíme se a nastupujem do skoroprázdného autobusu, který nás zaveze domů, do Prahy,no jo, já vim, to už tu jednou bylo...

Zadání a řešení šifer k nalezení na www.palapeli.wz.cz