S fofrklacky v nemocnici I. - příjem

Sportem k trvalé invaliditě. A aby nebyla až tak trvalá, je nutné svěřit se na nějakou dobu do péče lékařů. A před tím projít složitým byrokratickým kolečkem.

Od úterý do pátku čas utíká až nějak moc rychle, většina rodiny, přátel a spolužáků se mě snaží povzbuzovat, že všechno bude v nejlepším pořádku, Hančí mi ukazuje příklad poloviny svojí rodiny, kterým artroskopie pomohla, Marvin mi už asi po tisící detailně opakuje, jak probíhala jeho hospitalizace a operace, a že se vážně není čeho bát. (Občas k tomu přidá historky o vytržených kanylách, rozplácnutí se na vytřené podlaze - „Hlavně bacha na uklízečky“, ale hlavně nic nezamlčuje, na rovinu řekne, co je ok a co bolí, no prostě jemu se mě uklidnit dost daří). Maminka mě varuje, ať se na nic neptam, držim hubu a krok, protože jinak skončim ještě v blázinci, neustále se drží toho, že doktoři jsou bohové, vědí všechno a pacient potřebuje vědět jen to, že oni jsou bohové. Kamarád anesteziolog taky není zrovna sdílnej na informace, ve zkratce se vlastně dozvim, že nic vědět nepotřebuju, jsem mladá a zdravá, takže to přežiju a informace od jiného pacienta jsou irelevantní, protože není lékař. Spolužáci dávají dohromady informace o vlastních hospitalizacích, narkózách a rekonvalescencích a nakonec si ještě říkam, jak dobře jsem já dopadla, že sem si z tělocviku odnesla jen zničený koleno, protože spolužačka ze stejné hodiny odešla se zlomeným obratlem.

Páteční ráno je přiměřeně odporné, asi aby mi nebylo líto, že ho strávím v nemocnici. Mží, je mokro a zima a já v půl 8 ráno vyrážím za sestrou, která momentálně shodou okolností pracuje ve stejné nemocnici, jen na jiné klinice, a která mi dovezla takové zásadní věci, jako je župan, dlouhá noční košile a teflonová pánev. Uznávám že to je dost divná kombinace, ale vzhledem k tomu, že dnes se jdu do nemocnice jen zapsat, tak proč bych si nemohla nechat přivézt i něco, v čem si večer spáchám večeři?

Tohle rodinné setkání proběhne hodně rychle, Chirurgie, kam mám nastoupit je odsud tak deset minut pěšky a 2 minuty autobusem, tak se jdu „projít“. Stejně jsem tam pekelně brzo. Projdu areálem, otevřu dveře a místo, abych vstoupila, tak rovnou vletím, protože mi podjedou mokré berle na dlaždičkách. To nám to vážně dobře začíná.

V kartotéce mě sestřička mile přivítá v nemocnici (což docela umí zvednout náladu) a vyplní se mnou první dávku papírů, které pak odnese do ordinace. Já již tradičně sedím, čtu a čekám. Do toho hlouček mediků u automatu na kafe, sanitář s vozíkem plně naloženým rukavicemi, ubrousky a já nevím čím ještě. S tímto vratkým zařízením, když se potká loket medikův, tak pak všichni přítomní a mobilní sbírají krabičky a kelímky po půlce čekárny a medik se vzteká, že on přece nic a sanitář je debil.

Jsem volána. „Máte u sebe výsledky předoperačního vyšetření?“ „Pan doktor říkal, že to mi udělají tady.“ „Aha, no jo, vono je na tom něco takovýho napsaný. Tak si tu ještě počkejte.“ Tak zas zasedám zpátky. Jiná sestra mě odvelí do chodby před dveře z nápisem internista. Tak se přesunu, ať nemusí halekat na půl nemocnice, až mě budou volat. Kolem mě sedí spoustu lidí již zřejmě s nemocniční hospitalizací zkušených, protože se baví o tom, na kterém oddělení chtějí ležet, že místní strava je hrozná, a tak podobně. Já se zmůžu maximálně na to, že se opřu čelem o berle a snažím se přesvědčit sama sebe, že zatím se nic neděje, tak se nemusim až tak moc nervovat. No nejde mi ta autosugesce ani trochu.

„Paní nebo slečna Kutačová?“ vyleze osoba v bílém uplně z jiných dveří.

„Tady.“ poberu věci a následuji jej do ordinace. Na první pohled docela mládě, odhadem čerstvě ze školy, pokud ne pořád ještě medik.

„Já s vámi mam sepsat papíry, tak se tady prosím posaďte.“ s úsměvem, když mluví se mnou, tak se na mě vážně i dívá. Mám pocit, že se tu všecko obrací k lepšímu. Mě pak zabloudí očko k jednomu z papírů, tak jen nenápadně upozorním, že na něm mám chybu v rodném čísle. V počítači je to prý správně, ale pro klid duše to přepíše i tady. A teď začíná podepisovací kolečko. Souhlas s podáváním informací, kde sice uvedu mamku, ale zároveň vlastně zakážu, aby jí jakékoliv informace podávali, pokud neumřu. „A tady informovaný souhlas s operací, to si prosím přečtěte.“

„Ale tam o té operaci nejsou žádné informace!“ přede mnou leží papír, na kterém je, že jsem se osobně setkala s operatérem, který mi vše vysvětlil, zodpověděl moje otázky a já na základě hovoru s ním souhlasím s operací. (Hlavně, že v zápatí každýho papíru je, že je duševním vlastnictvím této nemocnice.)

„On za vámi pak přijde.“

„Tak já mu to PAK podepíšu.“

„A můžu tam napsat, že jste mi to odmítla podepsat? Oni mě totiž jinak děsně zjebou, že to není podepsaný.“

„Směle do toho.“ A tak pod nadpisem informovaný souhlas přibude nápis: Pacientka odmítla podepsat, dokud nebude informována. Potom mě alespoň zběžně informuje, abych aspoň trochu měla představu (kterou mám už poměrně slušnou, díky Marvinovi, různým odborným článkům a i videům, ale zároveň bych byla ráda, aby se se mnou taky jednou bavil přímo člověk, co se mi bude v tom kolenu vrtat.) Svoje povídání zakončí tím, že pokud nebudu uspaná, tak ať se dívam, že to je zajmavý. To mu odkývu, protože po celkové anestezii skutečně netoužím.

Pokračujeme s papírováním, já si poposednu na židli, ta zapraská, zavrže a jedna noha se tak nějak podezřele ohne.

„No jo, tahle nemocnice je celá prohnilá. Jestli Vám přijde hnusná z venku, tak to byste se teprv divila, jak prohnilý je to vevnitř.“

To mi na klidu moc nepřidá a on si toho všimne.

„Ale ne, nebojte se! Sály máme nový a hezký!“ snaží se to nějak zachránit.

„A pacienti spěj na zemi?“ takovej blbej pokus o vtip.

„Ne. Postele máme. No, máme. A nový. Občas. Možná.“ Nezní to zrovna dvakrát přesvědčivě.

Radši v rychlosti dokončíme byrokracii, pan doktor mi vezme batoh, odloží mi ho zpět na lavičku, ať si ještě počkám na vyšetření u internisty. Děkuji, loučím se, on loví dalšího pacienta.

Je na mě řada k internistovi.

„Kutačová.“

„Tady.“ beru věci a následuji jej do ordinace, kde on už sedí příkladně zaparkován k počítači.

„Svlékněte se do půl těla.“ oznámí monitoru.

Sedám si na lehátko, odkládám většinu svršků, spodní triko si ještě nechávám, až bude nutné jej odložit, tak to udělám. Zatím jen opět vyplňujeme papíry, tak proč bych k tomu měla sedět polonahá, když su naprosto nehorázně stydlivá lékař, nelékař.

„Takže vám budeme operovat levé koleno, ano?“

„Cože? Ne! Pravý!“

„Slečno!?“

„No fakt, pravý! Dexter.“ Uznávam,že já si občas strany pletu, ale v tomhle případě mam fakt dost jasnou představu.

„Já tu mam napsaný levý.“

„Tak se na mě otočte.“ Vzhledem k tomu, že ke mně sedí zády a sleduje, co má v papírech, tak si nemůže všimnout, že do prostoru ordinace trčí moje pravá noha v ortéze.

Tak se tedy otáčí, nadechuje se, asi že mi vysvětlí, která je pravá a která levá. Pak se zas otáčí, bere telefon a snaží se zajistit, aby mi to proboha v těch papírech opravili. Jednostranný rozhovor vypadá asi takto.

„Prosím vás, slečna Kutačová má v dokumentaci napsané levé koleno, ale ono je to pravé.“

...

„Ano skutečně je to pravé.“

...

„Ta pacientka tady sedí, vidím, že to je pravé.“

...

„Ano, děkuji.“

Jako já mam černej humor ráda, ale tohle už bylo moc. Tajně doufám, že to byl jen nějaký test mých rozlišovacích schopností, nebo tak. protože jestli ne, tak já prchám. Pak pan doktor zjistí, odkud zřejmě vítr vane. Z mojí návštěvy před čtyřmi lety, kdy jsem tu skutečně byla s levým, ale kotníkem. Takže asi někdo zkombinoval stranu a postižený kloub, a až teď si toho všimli. Na druhou stranu, ještěže si toho všimli UŽ teď. Na sále by asi bylo pozdě se s nimi hádat.

„Tak si odložte tričko.“

Odkládám a on mi jde měřit tlak. Zakrývám se alespoň lehce tričkem.

„Vy jste mi nějaká stydlivá.“ Pronese kousavě a já ho v tu chvíli chci kousnout taky. Proč bych nemohla být stydlivá? A proč by to měl být důvod, aby se mnou za to někdo mluvil takovým tónem? Tak dostanu přednášku o tom, že u lékaře se člověk stydět nemůže, že jsem taky na to vyšetření mohla jít jinam a muset se svlíkat dvakrát... Tak sem mu snažím vysvětlit, že jsem stydlivá, protivná a mám strach a nemá si to brát osobně. Nehledě na to, že když před tim zjistim, že mam blbě papíry, tak to psychice fakt nepřidá. Vypadá, že to chápe, takže se nakonec loučíme poměrně v poklidu a já se můžu jít zapsat na oddělení.

Zvoním u dveří.

„Ano?“

„Eh, dobrý den, já jsem váš nový pacient.“ Pípnu do mluvítka a klepu se, jak kdybych už tu měla zůstat na věky.

„Pojďte dál!“

Vstupuji do dlouhé chodby, těší mě, že je vymalovaná oranžově. Procházím kolem vozíku s prádlem, za ním mě čeká moc milá sestra s ošetřovatelskou anamnézou.

Vítá mě na oddělení, je samý úsměv, pozitivní energie z ní přímo sálá. To mi docela dodává odvahu, jsem ráda, že je taková.

„Tohle znáte?“

„Znam.“

„Takže už jste někdy byla u nás hospitalizovaná?“

„Ne, to ne, já to jen studuju.“

„Aha a nechcete si to rovnou vyplnit sama?“ směje se.

„Klidně.“ odpovím též s úsměvem, který je od ní nakažlivý.

„Kdyby to tak šlo, tak jdeme na to.“

Začíná zpovídání, vyplňování, pak musí někam odběhnout. Přichází ke mně jeden sanitář.

„Jéé, vy jste skončila u nás, to je dobře. Já když vás tam viděl tak smutně sedět, tak sem si řikal, co se asi děje.“

„A vy byste měl radost, kdyby ste tu byl jako pacient.“

„To ne. Ale nemusíte se bát, tady se o vás dobře postarají.“

„Děkuju.“ Je fajn něco takového slyšet. Pořád nemůžu říct, že se sem těšim, ale aspoň to už není tak hrozný.

Vrací se sestřička.

„Vy se bojíte.“

„Jo.“ mam slzy na krajíčku.

„A čeho?“

„Toho, že vlastně vůbec nevim, co mě tu doopravdy čeká. Mam jen informace od kamarádů a tak...“

„To se nebojte, o té operaci vám toho moc nepovím, to nevím, ale aspoň jak to chodí tady.“

A řekne mi naprosto přesně, kdy mám v neděli přijít, že si se mnou přijde promluvit anesteziolog, dostanu něco na spaní, ráno nějaké další léky před anestezií, odvezou mě na sál, odoperují, přivezou, chvíli si tu poležim a pudu domů. Ta paní je snad anděl. Brečim sice pořád, ale už s pocitem, že konečně něco vim. Děkuji, loučím se, klepu se, odjíždím domů.

Abbík s Marvinem si ze mě dělaj legraci, že mi napíšou fixkama na levou nohu TOTO KOLENO NE. A pak pro jistotu i na ruce, že tyto končetiny též ne.