Dogtopus zůstal skoro celou noc Po škole

4. 06. 2012 12:09:34
Pekelně motivovaná šifrovačka, na které jsme mohli využít našich postupně přibývajících zkušeností a zároveň nezaujatého pohledu šifrovacího nováčka. Tato kombinace k naší nemalé radosti způsobila, že jsme tentokrát neskončili hned na začátku.

Že bude Jitka zdatný člen týmu se projevilo ještě před hrou, kdy bravurně vyřešila chaotickou cestu organizátora Prahou, kterou jsme s Hančí pak už jen lehce doladily, přeložily čísla tramvají do textu a zjistili, že v pátek v 7 večer máme být v ulici Za Sokolovnou.

V pátek se pak holky schází už v 6 p.m. na Dejvický, aby nás stihli včas zaregistrovat, zatímco my dorazíme na místo určení až těsně před sedmou. Na hřišti u nějaké školy už je strašná spousta lidí natěšených na šifrování, a taky nějaké neidentifikovatelné objekty pod modrými plachtami.

S úderem sedmé hodiny se ozve cosi, co by se vzdáleně dalo brát jako zapískání píšťalky, takže otvíráme obálku, kde si přečteme, že našim úkolem bude oběhnout jednotlivá stanoviště, kde za splnění úkolu dostaneme právě jedno písmeno, která nám pak v kombinaci dají heslo na výměnu za souřadnice další šifry. To už organizátoři odkrývají jednotlivé plachty, do mikrofonu křičí organizátorka něco o tom, že nás vítá na Dni dětí, a že za každou vyhranou soutěž dostaneme sladký bonbon. (K tomu bych už dopředu podotkla, že sladký nebyly ani omylem a až na Marvina jsme je všichni zlikvidovali u prvního odpaďáku, ale to bych předbíhala...)

01062012708.jpg

Rozdělujem se do jednotlivých front k úkolům a doufáme, že na nás přijde brzo řada, a hlavně, že vyhrajeme, abychom tu nemuseli zevlit moc dlouho. Hančí jde jako první skákat přes švihadlo, Jíťa zas v pytli, Marvin shazovat plechovky tenisákama a já jdu stejnými předměty házet do krabice. To ne, že bych si myslela, že házet umim, ale jednoduše je to nejbližší fronta. Když na mě přijde řada a zjistím, že tak z padesáti lidí, se zatím trefilo jen šest, tak si moc šancí nedávám. A oprávněně. První jde moc dozadu, druhá zas dopředu. Organizátorka poctivě povzbuzuje: „A tenhle už tam pude!“ A ono jo. Paráda, bonbón s písmenem E je v kapse. Jíťa už má taky jeden a Hančí taktéž, jedinému Marvinovi se zatím nedaří. Do toho se po louce prochází malá zombie Japonka s červenýma očima obutá jen v žabkách, který nám je hromadně líto, protože musí být děsně omrzlá. Občas někomu ukáže na balonky (jo, jo, stačilo si pořádně všimnout barev a nemuseli bysme stát ty děsný fronty), a pak zas někam zmizí.

01062012712.jpg

Po prvotním úspěchu se řadím do stejné fronty jako Marvin, že třeba dva budem mít víc šancí. Neklaplo to. Jíťa mezi tím ještě nachytá za bonbón rybičky a Hančí nakrmí kočku lopatou. Tím pádem máme docela dost písmen, ale moudrý z nich zrovna dvakrát nejsme. Celotýmově se jdeme zařadit na házení nafukovacím kruhem, přičemž si zkusíme typnout dvě písmenka, já sepíšu odhadované slovo a snažím se jej vnutit organizátorovi. Dostanu razítko na ruku, abych věděla, že tu už nesmim použít a s nepořízenou se vracím zpět. Hančí jde zkusit plechovky, protože je u nich reálnější šance úspěchu. Jedna rána a má je. Proč že jsme jí tam neposlali rovnou? My se řadíme na kruhy za Marvina s tím, že minule to dal týpek před Jitkou a týpek ob jednoho přede mnou, takže pokud to tak bude pokračovat, má to Marťas pojištěný z obou stran. Tato strategie ovšem nevyšla. Zkoušíme to znova a znova, ale pořád nic. Pak opět zkoušíme jedno písmeno doplnit odhadem, aby z toho bylo slovo. Tentokrát se nechá orazítkovat Hančí, ale je to zas blbě. Konečně pak orgové vyvěsí ke kruhům i poslední písmeno. S. To nám absolutně nezapadá do konceptu, takže prvotní nadšení trochu opadne. (Scrable nám nikomu moc nejdou) Posedáme si kousek od orgů a jdeme se snažit generovat smysluplný slova. I tentokrát zazáří Jitka s Věštírnou. Ještěže jí máme!

01062012711.jpg

Po konzultaci s mapou přecházíme kamsi na dětské hřiště pod schody, kde je prostor označený poškoláckým tričkem na stromě a pod ním sedí dva orgové, kteří si nás zapíšou, předají nám šifru a my si můžeme jít namáhat mozkové závity. Sedáme si na nějaký kus dřeva, co asi slouží normálně jako kladina a začínáme luštit papír plný pochybných hodin se třinácti dílky. Ať na to koukáme jak chceme, pořád nám to nejde. Kalendář do toho nenapresujem, odpočítávání abecedy nám taky za boha nejde, až najednou Jíťa prohlásí: „Nejsou to zlomky?“ a už jede. Marvin se jí chvíli snaží pochopit, ale nakonec se smíří s tim, že to máme a na vysvětlování bude čas někdy příště.

01062012713.jpg

Jdeme dál k nějakému mostku, kde chvíli hledáme buď orga, nebo aspoň obálku. Když nenalezneme ani jedno a zjistíme, že nejsme jediní, tak se zařadíme do fronty čekajících, zda se bude něco dít. Po pár minutách přijíždí člověk na kole, předává nám šifry a žádá tým, který našel aspoň prázdnou obálku, aby tam ty zbylé dal. My si bereme dva exempláře a odcházíme do ústraní luštit. Papír je pokrytý obrázky. Identifikujeme vyjmenovaná slova a tim pádem už je to jednoduchý - počet obrázků je pořadí písmena ve slově. Celkový čas na tuhle šifru pod pět minut. Jdem dál.

02062012716.jpg

U skály najdeme další obálku a v ní opět obrázková šifra, nicméně tentokrát nás ani moc neděsí, pár písmenek na nich je. Všechna jsou umístěna ve vlajkách, takže když zjistíme, která je která, není už problém je dohledávat pomocí šifrovacího pravítka, jež jsme dostali od organizátorů hned na startu. Nepotřebujem na to delší čas, než je potřeba na snědení jednoho chleba se sekanou. Další část cesty se pak dohadujem o tom, že jsem sice zabalila Marvinovu dokonalou sekanou, ale zapomněla jsem na okurky. (Kdo proboha - krom něho a Jíti, která si na ně vzpomněla – jí sekanou s chlebem a kyselýma okurkama?!)

02062012717.jpg

Další šifra je na hrázi u rybníka, kde je zima, koušou tam komáři a my začínáme trochu zadírat. Šifra s heslem Zmizík, vytisknutá tak nějak zmizíkově je nám od začátku podezřelá, že by třeba mohla být morseovkou, ale jak jí tam napresovat? Zkoušíme různé počítání, zakrývání a stejně nám pořád vycházej kapitální békoviny. Začínáme sborově remcat, že nám to nejde a ani půl tabulky čokolády nepomůže. Nakonec se rozhodneme, že v tejhle zimě a ve stoje nic nevyluštíme, a když máme příležitost zalézt do 200 metrů vzdálené hospody, byl by hřích to nevyužít. Náš jediný muž pak za největší hřích považuje to, že v Únětický hospodě nemaj Únětický pivo, což nám je srdečně jedno, protože chceme něco teplýho.

Usazujem se ke stolu a hromadně zjišťujeme, že u sebe nemáme peníze. Opět nás zachraňuje Jitka, takže si můžeme dát čaj, polívku a Marťas (s maximálním sebezapřením) i to pivo. Takto posilněni, sedíce před roztopeným krbem začínáme znova dokopávat mozkový buňky k činnosti. Zmizík, zmizík, co dělá takový zmizík? Neustále zakrýváme světlou část textu. Je to morseovka nebo není? No v nejhoršim za hodinu přijde sms s nápovědou. „Jo a v ní bude, že to je morseovka s našim štěstim...“

„Hele od pesimistickejch keců tu mam bejt já!“ snaží se týmový pesimista ukrást zpět svojí roli.

„A nemohla by ta morseovka být takhle?“ Kurnik, co my bysme dneska bez tý Jitky dělali, krom toho, že bysme zas zadřeli na první šifře a mohli se jít tak akorát klouzat? Hned po vyřešení šifry řešíme další zásadní věc – jak přesvědčit Jíťu, že chce být pravidelným a právoplatným členem týmu a taky to, jakého „istu“ z ní uděláme. Marvin z ní udělá Motoristu, jakože ve smyslu, že je motorem našeho týmu (a zároveň i jediný aktivní řidič).

Ale konec zdržování, ať na další stanoviště dojdem ještě před přijitím nápovědy. Nasazujem ostrý tempo (my tři už ho máme natrénovaný z Řípu), Hančí se nám drží v patách a dojdem ke kapličce. Ta se sice účastnila Noci kostelů, ale abychom jí stihli otevřenou, tak bysme sem nesměli dorazit až o půlnoci. Nacházíme šifru, rozkládáme alumatky pod reflektor, protože todle bude na dlouho a začínáme střihat puzzle. Ještěže sou holky tak dobře vybavený, že máme nůžky pro všecky. Ve chvíli, kdy začne být dost dílků, Marvin začne skládat.

„Začneme rohama.“

„Já mam jeden.“

„Já dva.“

„Já tři.“

„Sakra!“ Po spočtení rohů zjistíme, že tady něco nesedí. No jo, když ono se spoustu těch dílků opakuje. A měli jsme to vůbec střihat? Začínáme se bát, ale tak máme ještě jedno vydání, kdyby náhodou. Hlavně si nerozstřihat i to...

Pak nám ještě vítr začne rozfoukávat ty již vystřižený, zážitek. Marvin skládá, já se jdu přioblíct za strom. Při odložení rukavic zaregistruju razítko s prasátkem na svojí ruce. Bože, my jsme ale trubky, vždyť skládáme to prase, to je přece jasný! Hned to jde líp. Máme poskládáno, počítáme kolik je kterých. Vzhledem k tomu, že prase je z 26 dílků, je jasný, že to je abeceda. Ale ať se jí snažíme aplikovat jak chcem, pořád stojíme na místě.

„Přijde nápověda.“

„A v ní bude abeceda...“

Optimismus už nás přešel všecky, vystřídala ho hnusná zima a pocit neschopnosti. Je nám jasný, že to je něco děsně lehkýho, že to je abeceda, ale nic dalšího z toho nevykoukáme, ani po dojezení čokolády.

Píp, píp.

„Je tu nápověda! Zní: Z kolika dílků se skládá prasátko?“

„Je to abeceda, to už víme...“

„A název šifry?“

„Kvakev.“

„Co to sakra je?“

„Rakev pro žáby?“

Hančí píše Davovi, co si myslí, že to slovo znamená, pošle nám celou vygooglenou legendu o nějaký úchylný bohyni.

Ve 2 se rozhodnem, že to zabalíme. Všichni až na Hančí, ta trvá na tom, že ještě bude něco zkoušet. Prý ať si teda mezi tim zabalíme svoje věci. Marvin jí bere sešit s tím, že je jeho a on ho teda na její rozkaz balí. Optimistka je tím pádem pesimistou přemožena, bere alumatku, odesílá kapitulační smsku a hra pro nás oficiálně končí. (Bohužel, ten systém, co jsme jí už nedovolili zkusit byl ten, který vedl k řešení.)

A dobrodružná cesta domů pro změnu začíná. K zemědělce jsou to necelý dva kiláčky, takže pohodová procházka, jen se děsíme, že tam dojdem a zjistíme, že nám ujel bus před nosem a další pojede za hodinu. Výjimečně máme štěstí, jede asi za pět minut. Prohodíme pár slov s orgama, co jedou kolem a nastoupíme do vozidla MHD, kde jsou další (stále ještě hrající) týmy. Prasátko nám stále vrtá v hlavě, ale co je to platný? Nic... Na Dejvický se pak loučíme s Hančí, na Masaryčce s Jíťou a my pokračujem až k nám na konec světa v noční tramvaji, kterou bych sama fakt jet nechtěla.

Zadání šifer a řešení k nalezení na Poškoláckých stránkách: http://poskole.podrate.cz/2012/

Autor: Klára Kutačová | pondělí 4.6.2012 12:09 | karma článku: 9.41 | přečteno: 1119x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Hobby

Táňa Lišková

Kočkou může každá být... :)

Každá žena může být kočka :) stačí pro to jenom občas trochu udělat. Kdo chce - hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Souhlasíte?

18.3.2024 v 15:40 | Karma článku: 12.38 | Přečteno: 383 | Diskuse

Petr Lukáš

Ucháč obrovský, jedlá jarní houba, i když trochu s výstrahou

Momentálně to vypadá, že rostou jarní druhy hub, tak jsem se byl podívat na jedno místo, kde rostou kačenky české. Kromě kačenek potěšil i tento ucháč.

17.3.2024 v 14:19 | Karma článku: 5.70 | Přečteno: 123 | Diskuse

Rudolf Pekař

Zhubni!

V dnešním záplavě informací o různých dietách a způsobech, jak zhubnout a vést zdravější životní styl, je snadné se ztratit. Jsem jedním z těch, kteří se dlouhou dobu snažili najít správnou cestu k zdravějšímu životu.

15.3.2024 v 16:45 | Karma článku: 5.40 | Přečteno: 187 | Diskuse

Petr Lukáš

hlíva hnízdovitá, pěkná nejedlá a smradlavá

V podzimních a zimních měsících se můžeme setkat s touto barevnou hlívou, která je ale bohužel nejedlá.

7.3.2024 v 14:03 | Karma článku: 4.38 | Přečteno: 81 | Diskuse

Táňa Lišková

Lehni si a jdi už spát!

Víš, co se ti může stát? Aneb taky Vám do noci šrotují hlavou myšlenky a někdy máte pocit, že by den měl mít 40 hodin? Nejste v tom sami! Ještě že mám kočku, která mě hlídá... :)

6.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 11.49 | Přečteno: 278 | Diskuse
Počet článků 283 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1083

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...