Pochod Marodů aneb Nízké Tatry 2012 - Highway to hell

Skončili jsme na Štefáničce a další plány na cestu jsou nejasné a neustále se mění, nicméně i tak ujdeme zajmavý kus cesty, než definiivně zakotvíme v Liptovském Mikuláši a vlaku domů...

Ráno raníčko, dřív než vyjde sluníčko, se většina pokoje balí a odchází, zatímco my s Marvinem vyspáváme až do za 10 minut snídaně, kterou jsme si objednali na osmou. Takže se vyhrabe, z pelechů (ten nahoře má nějaký problém s gravitací a svým kolenem), vyčistíme zuby a přesunem se dolů, kde je taky vylidněno. Jediný přítomný je opět Artur, který mě vítá s překvapivým nadšením a tolik pusinek, co od něj, už jsem dlouho nedostala. To už na mě ale mává Marťas, že na sebe mám přestat nechat slintat a jít radši jíst.

Krupicová kaše s broskvema je výborná, sladká, prostě dokonalý základ dne. K tomu strašně dobrej a horkej čaj. Takže už vážně těch šestnáctí Éček nelituju ani v nejmenším. Jsem umytá, vyspalá a najezená, to je přece k nezaplacení, no ne? Marvin si na svoje míchaný vajíčka taky nestěžuje, jen z nich odklidí kus rajčete, aby je snad nestihlo kontaminovat. Po jídle se odeberem zabalit, přičemž já musim zas vyházet všechno z batohu, abych do něj mohla umístit hydrovak, který ovšem nějak odmítá těsnit. Trochu mě děsí, že budu celý den bez vody, ale nakonec se nechá přesvědčit a přestane se počurávat. Tim pádem můžu začít balit přesně ve chvíli, kdy má Marvin hotovo, takže mě zanechá svému osudu a odebere se dolů na lavičky ke své oblíbené činnosti – studiu mapy.

Konečně mám dobaleno, zatímco stanisti ještě spokojeně spí. Přidávám se tedy na terásku a čekáme, až se vylíhnou. Dole v údolí se ještě válí trochu mlhy, ale poměrně rychle mizí, takže to vypadá, že i dnešní den bude poměrně horký a slunečný. Hurá, hurá, už teď mam puchýře na nosu a uchu (nebo spíš už nemam, protože jsem si je zrady netuše strhla) a po dalších druhostupňových spáleninách zrovna moc netoužím. Ale momentálně není moc způsobů, jak jejich vzniku zabránit, protože opalovací krém není všemocný. Můžu se zkusit modlit, ale asi to bude stejně platný...

Prostranství před chatou se začíná postupně zalidňovat s tím, jak přichází první ranní ptáčata kdoví odkud. Cíl mají ovšem všichni stejný – Ďumbier, na který my se nakonec nechystáme. Nejvýraznější skupinou jsou dobrovolní hasiči ve žlutých tričkách, kterých je tu jak psů. I když ba ne, psů je tu o něco málo míň, i když ti také postupně přibývají. Tím pádem se se mnou Artur přestává kamarádit a jde si radši užívat s ostatníma hafanama, z nichž někteří z jeho pozornosti nejsou tak moc nadšeni.

Chvíli je pozorujem, Honza balí stan, snídají a tak vůbec se nějak pomalu, ale jistě připravujeme na odchod. A protože se nám moc nechce, odkládáme to, jak se dá. Kupujem si kofolu a pivo, lepíme nohy, Marvin nasazuje ortézu a zkouší si odp/borně ovázat achilovku. „Ustup a ani mi nezkoušej řikat, že to dělam blbě.“ „Už teď to je blbě.“ hlásíme s Lenkou dvojhlas, jen vezme obvaz do ruky. Jako odpovědi se nám dostane pohledu „víte, co mi můžete“, tak ho radši necháme, ať si nějak poradí. Já aspoň prozkoumam vlastní končetiny a docela mě překvapí modřiny na nártu a kolem kotníku, holt nejsou zvyklé být celý den v pevných botách. (Taky jim už od včera slibuju, že jakmile se vrátim, prodam pohory na Aukru a už nikdy nikam nepojedu.)

Děláme společnou fotku s hezkým pozadím: „Mam sundat kalhoty? Jo aha, vy ste vlastně řikali s hezkym.“ aneb Marvin se nám evidentně dneska vyspinkal do dobrý nálady. Tim pádem už nám nic nebrání v cestě, takže nahazujem batohy a vyrážíme. První se musíme vyškrábat na Králičku. Marvin se opět pokusí jít jako první, ale dlouho mu to tempo nevydrží, takže jej předbíhám, ale stejně po chvíli zastavujeme, protože mumifikace nohy byla víc ke škodě než užitku, takže se jde odvazovat, zatímco my mu s Lenkou dvojhlasně zpíváme Soft kitty, přičemž zkoušíme i kánon, ale vždycky se u toho začneme strašně smát, takže to nedozpíváme. Pozitivní je, že pak už Marvina bolí jen to koleno, i když to asi nebylo tou písničkou, ale tim, že si povolil botu, ale jeden nikdy neví.

Docházíme k prvnímu rozcestníku, sedáme na zem, dáváme si lehkou svačinku, Lenka fotí teenkovskou Duck face fotku a lituje, že tu nikde není záchodová mísa, protože ta na takový fotce přece nesmí chybět, takže vymýšlíme jak jí nahradit... No vůbec je to dneska celý takový vtipný, asi že máme radost, že jdeme dolů. Nebo tedy dolů, to ještě v tu chvíli nevíme, záleží na tom, pro kterou cestu se rozhodneme. Když budeme pokračovat po červené na Čertovicu, tak to bude ještě párkrát i nahoru, jak neopomněl podotknout nějaký kolemjdoucí turista, zatímco když půjdeme po žluté, tak se pravděpodobnost dalšího stoupání limitně blíží k nule. Asi je jasné, pro co jsme se rozhodli, že? Marvin pro jistotu zjistí, že se dá z Vyšné Boci jet do Liptovskýho Mikuláše a v sestupu už nám nemůže nic zabránit.

Cesta je lehce svažitá, občas i těžce a pomalu, ale jistě se dostáváme níž a níž. Místo kamení už tu zas začíná růst kosodřevina, pak i stromy a konečně občas jdeme i stínem. A i jinak je tahle část cesty skutečně příjemná. Jdeme po pěšince podél kopce, máme krásný výhled do údolí a hodně v dálce se rýsujou i Vysoké Tatry. Marvin občas zastaví, aby nám něco zajímavého ukázal, ale jinak je naše momentální rychlost poměrně velká. A já si i začínam ten prodej pohor rozmýšlet. Vždyť je tu přeci tak krásně, tak by byla škoda už nikdy nic podobnýho nezažít.

Pak dojdeme k nějaké louce a rázem máme trochu problém – moc cest, málo značek. Marvin se snaží něco vykoumat z mapy, ale zjistí jen to, že tady se někde má oddělovat zelená. Tu i vidíme, ale kde je ta žlutá? Za zatáčkou a zřícenou dřevěnou budkou (prý turistickým přístřeškem) slyšíme nějaké hlasy, takže se po chvíli odhodlávání vydáváme za nimi a nacházíme rozcestník, který nás nasměruje na cestičku s nehezkým sklonem. Dvěma slovy a jednou spojkou bych ji charakterizovala jako: Dost o držku. A nebo ještě líp, jako Highway to hell, vzhledem k tomu, jak vypadala místa, do nichž jsme později měli dorazit. Marvin mi ukazuje do dálky a ptá se, zda poznám, kde končí Národní park. Není to moc problém identifikovat, neb tam, kde park končí, začíná těžba. A podle až sem doléhajících zvuků motorovek je jasné, že na ničení přírody se tu maká i v sobotu.

Pod loukou konečně začíná drobný úsek ještě nevytěženého lesa, takže se můžeme na chvilku zřítit do stínu, abychom neumřeli vedrem a pak už jen pokračujem po takové širší cestě, na které je znát, že už neslouží jen pro pěší turistiku. Chaty a auta už na sebe nenechají dlouho čekat. Jako první ale potkáme traktor a koně dřevařů.

Další stín v nedohlednu, tak si aspoň na hlavu umístíme lopuchové listy a Marvin s Lenkou si jdou chladit nohy do potoka – samozřejmě v botech. Já ty svoje nemám v podobně extrémních podmínkách odzkoušené, takže jen tiše závidím. No a Honzovi by do těch jeho teklo jak horem, tak spodem, tak bokem, tak taky jen závistivě kouká.

Konečně dojdeme k hromadě již vytěženého dřeva, která poskytuje milosrdný úkryt před pražícím sluncem. Sedáme a pozorujeme, jak se dřevo nakládá. Bezpečnost práce nade vše. Týpek v kšiltovce řeže a nad ním se vznáší mega kláda. Pohoda jazz. My též provádíme jeden zdravotní experiment – jíme maliníkové listy a řešíme, zda nám z toho bude špatně. Marvin se rozhodne, že nám bude dělat kontrolní vzorek a nedá si. Výsledek experimentu je, že pást se na maliníku neškodí. Aspoň nám ne. Ale stejně si z něj příště radši uděláme ten čaj, bude to chutnější.

Po informování se na další cestu se přezouvám do sandálů, neb už by nás nemělo na cestě čekat nic nebezpečného. A pokud ano, tak sem už i sanitka dojede. Ujdeme pár metrů a jsme na silnici, takže se rázem přezouvají všichni. Ve finále bych tohle prohlásila za vůbec nejhorší část cesty. Ani když jsem funěla na Prašivou, tak to nebylo tak odporný, jako tahle rozpálená asfaltová placka až k vesnici od kama nám má jet bus.

Značení končí u nějakého hotelu a z místní zastávky jezdí busy jen v neděli. A protože tu asi nebudem chtít sedět až do zítra, budeme muset sejít do vesnice. Ale času je dost, takže tu můžeme chvíli posedět a při tom si zazpívat pár písniček s hudebním doprovodem Honzovo telefonu. Repertoár máme poměrně široký, od Sta zvířat po Mládka.

Když přijde ten správný čas a povel od velitele zájezdu, vydáváme se ku vesnici. A protože nechceme sbíhat přes ničí zahradu, musíme to obejít opět po silnici. Zastávka má být u školy, tak se snažíme odhadnout, který z těch domů tady by mohl být dost příčetný na to, aby se v něm nalézala vzdělávací instituce, ale nenajdeme ho. Zastávku ano, tak se s tím spokojíme.

Sedáme si dovnitř, lovíme svačinu a pánové po jídle usínaj jak mimina, zatímco my s Lenkou poctivě dopisujem zápisky. Máme na to hodinu a půl, než pojede autobus. To samozřejmě znamená, že zvládnem z báglů vytahat docela dost věcí, takže když pak ten bus dojede, máme to trochu hektičtější. Marvin se jde domluvit s řidičem, kam s věcma, prý na palubu. Ideální. Shazujem je na místo pro kočárky, sebe na sedačky a jedeme. Cesta trvá tak hodinu a asi sem jí většinu zaspala, ať už s otevřenýma, nebo ke konci i zavřenýma očima. Definitivně se tak loučíme s Tatrama a směřujeme do civilizace.

V Mikuláši vystupujeme na autobusovym nádraží a řešíme, co dál. Místenky máme až na zítra v noci, ale co tady dalších víc jak 30 hodin? Jdeme se proto poptat na nádraží, zda nemají místenky už na dnešek. V osum nic nemají, tak to zkusíme risknout, a kdyžtak se holt prospíme v uličce a zbytek dospíme doma, budem na to mít celou neděli.

Času je pořád dost, Marvin navrhuje jídlo. Sice myslel někde v restauraci, ale my ho přesvědčíme, že vaření v parku před nádražím pod stromem je mnohem lepší, takže sedáme pod strom a pouštíme se do přípravy stravy. Milostpán má nějaký hemzy na můj výběr fazolí do kuskusu, ale to si měl vzpomenout doma, teď už má fakt smůlu. Vaříme omáčku s fazolema, pak do toho nasypem kuskus a výsledek je vážně dobrej. Až mě to skoro překvapilo. Lenka s Honzou si vaří polívku s těstovinama a Marvin se jde poprat s nápojovým automatem o energeťák.

Po jídle se přecijen přesuneme do vedlejší hospody, že si dáme alespoň pivo. Na toho nejlazarovitějšího neomylně nezbude židle (holt je indisponovanej a pomalej), takže se musí spokojit s tim, že sedí na báglu a ještě k tomu v mraveništi. Tak jsem jen zvědavá, kolik mravenců nám přiveze domů a co s nima budem dělat, protože Darwin to žrát nebude. Oni tři si objednávají normální pivo a já nakonec neodolam, porušim veškerý svoje zásady a dávám si Grepovýho Zlatýho bažanta. A že byl vážně moc dobrej.

Pak už jen sedíme, povídáme a jak je pro nás již obvyklé, skončíme u exkrementů, což fakt netušim, jak se k tomu vždycky dostaneme. Do toho nejde neposlouchat zážitky nějaké slečny od vedlejšího stolu. No baví se celá hospoda.

Chvíli před osmou zhodnotíme, že bychom měli zvednout kotvy a jít si počkat na vlak. V odjezdový hale pak zjistíme, že o půlnoci jede ještě jeden vlak, tak jdeme zjistit, zda by nebyly třeba místenky na něj, jen tak for sure. A ony jsou. Sice je kupuju na třikrát, protože mi vždycky něco chybí, třeba informace, nebo jízdenka, ale nakonec je máme a dokonce i všechny pohromadě, což je poměrně překvapivé, vzhledem k mým příšerným pokusům o slovenštinu.

Tímto ovšem máme další 4 hodiny a 8 minut k tomu, tak musíme vymyslet, co s nima. Hospoda to jistí, dáváme si druhé (já) a třetí (ostatní) pivo, a když po desáté zavřou, přesunem se zpátky na nádraží, kde se Lenka vytasí s Piráty. To je taková pěkná hra, co připomíná pexeso (hernim plánem), tak si jí tam rozložíme na podlahu a hrajeme. Vzhledem k tomu, že jako první umřu, bavím už se pak jen tím, jak hrajou ostatní a těmi kecy okolo. Marvinovo piráti Hnusík, Flusík, Slizík a Buzík dokážou uzemnit všecky okolo tak, že si přestávaj všímat, jak ten prevít krade poklady, ale nakonec stejně vyhraje Honza, kterej uloupí mojí loď.

Dohráno máme tak akorát, abychom se posbírali a přesunuli na nástupiště počkat na 5 minut zpožděnej vlak. V našem kupé jsou dva lehce přiopití pánové, kteří asi nejsou moc nadšení, že zbytek cesty prosedí, ale co už. My si sedáme též a opět se snažíme usnout. Žila jsem v přesvědčení, že únava ze třídenní chůze vykoná své a ono kulový. Opět simulujeme, že spíme, možná teda někdo chvílema vážně usne, ale rozhodně to není nic slavnýho. V Pardubicích nás opouští Honza a my se pak loučíme s Lenkou v Praze a odjíždíme k domovu, sprše a posteli. A já si ani nechci představovat, že bych vážně přijela až zítra a místo do postele jela na 8 hodin do nemocnice. To bych asi umřela.

Jakkoliv můžou některé části mého vyprávění znít negativně, věřte mi, že to celé byl úžasný a rozhodně pozivní zážitek ve všech ohledech. A musim říct, že si ty pohory vážně necham a v září jedem nejspíš znovu. A tentokrát si vezmu silnější opalovací krém, protože těch popálenin nakonec bylo trochu víc, ale už se hojí...

 Jo a další fotky jsou na rajčeti: http://zvejklarka.rajce.idnes.cz/Pochod_marodu_aneb_Nizke_Tatry_2012/