Výlet na Neuschwanstein 12.-14.4. 2013 - část první Füssen

Je to tak dva měsíce, co Jitka přišla s návrhem, že je na čase vyrazit na nějaký výlet za hranice. Ideálně za žádné moc vzdálené. Odsouhlasíme jí to a domlouváme se na Neuschwansteinu (což je ten zámek, co většina lidí zná ze skládání puzzle).

Týden před odjezdem se omlouvá Pavel, že kvůli zkoušce nepojede, takže se ustalujeme na čtyřech lidech v jedné Fobii s tím, že Jíťa bude muset odřídit obě cesty, protože je z nás jediný autista.

V pátek 12. dubna, kdy už to konečně začíná vypadat, že bude venku jaro (jinak by mě asi na 2 dny pod stan nikdo nedostal), peču jablečnej koláč, snažim se odhadnout, co potřebuju s sebou a ideálně to zabalit do malýho deutera, a pak už jen s Marvinem čekáme, až Jíťa nabere Josefa na nádraží a přijedou si nás vyzvednout. A protože je Marvin typicky mužsky strašná brzda, chvilku nám ten definitivní odchod a odjezd trvá.

Vymotat se z Prahy nedělá Jítě žádný problém, navigace naviguje, Marvin jí do toho kecá a jsme s dojezdem na optimistickém čase 0:50, což zní sice moc hezky, ale to bych nesměla mít neustálou potřebu stavění na záchod. Takhle v klidu nevyjedem ani z Prahy. Ale naštěstí to zbytek posádky bere sportovně, akorát se mi smějou.

Poslední zastávka na českém území je těsně před Rozvadovem, kde kupujem něco k večeři a za hudebního doprovodu Divokýho Billa jedeme dál po téměř prázdný německý dálnici. Na to, jak maj depresivní texty, se i docela zasmějem a hlavně si všichni i s chutí zazpíváme. Když už ale stejný CD posloucháme potřetí, přestane nás to bavit a přelaďujeme na německý rádio, což je občas taky dost zajímavej poslech, zvlášť takhle v nočních hodinách. Stavíme u benzínky vedle náklaďáků, co převáží obrněný transportéry, takže si je prohlídnem a já při cestě se vyvenčit samozřejmě neomylně najdu jedinou obrovskou louži široko daleko, takže se vracim s mokrou botou a naštěstí v tý tmě nevidim, jak moc sem celá od bláta, paráda. Jedem dál, Josef se ukládá ke spánku a my začínáme vyhlížet Mnichov, přes který se chystáme jet a prohlídnout si dům plný Mercedesů. Bohužel se nám ho najít nepodaří a v 1 v noci se nám ani moc hledat nechce.

GPSka nás odnaviguje zpátky na správnou dálnici, provede nás přes všechny podjezdy, nadjezdy a objezdy na mimoúrovňových křižovatkách, který na mapě vypadaj dost šíleně a v reálu si připadam jak na kolotoči.

Vzhledem k tomu, že jsme se už dost přiblížili k Füssenu, začínáme hledat místo na spaní. Nemáme příliš vysoké nároky, stačí nám prostor, kde půjde zaparkovat auto a vedle postavit stan. Zkusíme dvě odstavný parkoviště, ale na obou je spousta bláta, protože tu zcela evidentně nedávno pršelo (a i před sebou vidíme docela slušnou bouřku). Sem tam nám GPSka ukáže nějakou slepou silnici, na kterou zkusíme zajet a jednou už to i vypadá, že jsme našli dobré místo, co se kvality terénu týče, ale vyžene nás poměrně silná hospodářská vůně. Opouštíme toto místo s tím, že na příštím, kde to aspoň trochu pude, už budem spát a vybíravý můžem být až zítra za světla.

Nakonec zakotvíme na odstavném parkovišťátku za nějakou vesnicí, auto zapíchnem na jeho konec a stan stavíme mezi dva stromy vedle laviček. Docela tu stavbu odfláknem, hvězdy svítí, je jasno, podle předpovědi má být teplo, pršet rozhodně nebude... Když máme hotovo, zhodnotíme, že příště to chce vchod směrem k autu, ale kdo by se s tim v půl 3 ráno předělával?

Stěhujem se dovnitř, Josef zjišťuje, že má rozbitej zip na spacáku, takže mu asi bude zima, Marvin se zas naopak těší, jak mu bude v novym spacáku teplo a my s Jíťou jdeme radši spát bez úvah, v jak silnym stavu zmrzlosti se probudíme.

Spaní u silnice má svojí nevýhodu. V 5 ráno začnou jezdit traktory a v 7 už nás definitivně budí příjezd nějakýho velkýho, kravál dělajícího auta, o kterym tajně doufáme, že to neni odtahovka. A co že jsou ty další zvuky, co slyšíme? To jako prší, nebo co? Jo, prší a docela vydatně. Pokoušet se dál spát nemá cenu, takže lezem ven. Marvin jde jako první a jeho výkřik: „Hele, sníh!“ nás všechny trochu zarazí. Ale pak se přesvědčíme, že bude dobrý jít se na vlastní oči podívat, jak to s tim sněhem je. Naštěstí se drží jen v dálce na horách. Ufff. Jíťa uvaří čaj, krájíme bábovku a koláč a snažíme se nasnídat, než nám do toho moc naprší.

Po jídle zabalíme stan, protože počasí vypadá, že se bude spíš zhoršovat, než zlepšovat a vézt si pak místo stanu přenosnej bazén nikdo z nás nechce. Poslední věci do auta házíme už za slušnýho slejváku, takže se rozhodně nezdržujem s nějakým skládáním. Jedna z velkých výhod auta.

Jedeme dál, Marvin zastupuje GPSku. „Vlevo hleď!“ zavelí a my se poslušně koukáme doleva, kde je na kopci takové malé bílé nic a to je prý ono. Ale zatím ještě nejedeme až k němu, místo toho nás a odnaviguje až do Füssenu, který si chceme prohlédnout a zároveň si tam zajít ještě na druhou snídani. Parkujeme na prázdném parkovišti kousek od centra, Marvin jako první zaregistruje, že stojíme před jejich partnerskou firmou a my ostatní se můžem radovat, že nám tu snad nic moc práci připomínat nebude. I když Josef se nakonec tu svojí snaží spíš aktivně vyhledávat. Ještě chvíli sedíme v autě a čekáme, až definitivně přestane pršet, než se vydáme za krásami města.

Volíme směr přímo za nosem, který nás dovede ke kostelu, nějakému hradu a hlavně moc pěknému parku s replikou zříceniny. Jako první si projdeme park, zaradujeme se z jarní květeny, užíváme si sluníčka a těšíme se z krásného výhledu na vápenaté jezero pod námi a Alpy nad námi. Je tu nádherně.

Vracíme se ke kostelu, který neopomeneme navštívit i zevnitř a pak už hurá na snídani. Volíme cestu přes pěší zóny (v jedné si připadáme spíš jak v Orientu, než v Německu) a vyhlížíme nějakou pěknou kavárnu. Mezi tím míjíme a) zajímavé historické budovy, b) spoustu krámků s bavorskými kroji a c) skoro všichni tu pojmenovávají obchody po sobě, takže se jich 3/4 jmenuje Müller.

Konečně najdeme kavárnu, kde se dá sedět i venku a to na sluníčku, takže si dáváme kafe nebo čaj a k tomu nějaký dortík. Posnídáme, popovídáme si, zkusíme trochu víc naplánovat zbytek dne a cestou zpátky k autu si koupíme místní specialitu: Sněhovou kouli. Je to smažený cosi, v základní verzi posypaný cukrem, ve verzích dražších politý čokoládou, posypaný oříšky a já nevim, co ještě. My jdeme do té základní verze a schováváme si jí na horší časy.

Zpátky u auta trochu přehodnotíme oblečení, abychom se na zámcích neupekli. Dojedeme až do podzámčí, tam za 5E necháme auto na parkovišti, zhodnotíme, že nemá cenu s sebou nic moc tahat, takže poberem jen nezbytné věci (čti foťáky – v mém a Josefově případě) a vyrážíme.

Nastává fáze hledání pokladny. Naštěstí tu jsou všude směrovky, kterými se necháme vést. Obejdeme skálu, naskytne se nám krásný výhled na hory a hotel Müller, zatímco zámky se před námi ještě schovávají. Za hotelem najdeme něco, co vypadá trochu jako skleník, ale je to prodejna vstupenek, kde už je strašná fronta. Bereme si plánek a snažíme se zjistit, kolik tu vlastně stojí vstupné. Neuschwanstein + Hohenschwangau stojí pro pracující 23E a pro nás studenty jen 21. Když na nás přijde řada, Marvin se ujme vyřizování a zařizování, takže máme zaplacenou prohlídku Hohenschwangau někdy za hodinu a něco s audioprůvodcem v Češtině, paráda. Tim pádem, ale teď máme mraky času, který chceme nějak produktivně využít, takže se jdeme projít.

Dle plánku má delší cesta k Hohenschwangau trvat asi 30 minut, my si na ní dáváme 15, protože to je hned za rohem. Míříme k Alpsee, o kterém se rozhodneme, že až se vrátíme ze zámků, rozhodně si jej též obejdeme. Teď jen uděláme pár fotek, stejně jako asi 50 dalších turistů. Přesunujeme se o pár metrů výš a dál, kde zakotvíme na vyhlídce a opět se kocháme. Počasí vyšlo geniálně, sluníčko svítí, je teplo, ale ne vedro na padnutí, prostě ideál. Shodujeme se na tom, že zaparkovaní tady na lavičce bychom vydrželi být klidně celý den, ale teď jdeme dál, zámek čeká.

Před branou zjistme, že jsme tam pořád podezřele brzo, takže ještě jdeme fotit, kochat se vyhlídkou na baráčky pod námi a k nim přilehlý bahňáček a parkoviště autobusů. Jen se nám do teď nepodařilo vymyslet, k čemu jsou obrovský vrata, za kterýma je sráz dolů. Když už se tady dost vynadíváme, postoupíme na nádvoří. Tady už jsou celkem davy, ale ještě pořád ne takový, jako uvidíme později na Neuschwansteinu, na který je odsud krásný výhled. Projdeme se k další vyhlídce, tentokrát opět na jezero a hory a čekáme, až na nás přijde řada. Turnikety pouští lidi dovnitř v intervalech 5 minut a za chvíli budeme na řadě i my...