Jedu do jedný země, tam potkam pár lidí, popovídam si s nima a jakmile se vrátim, tak místo jednoho červenýho praporku lepim deset modrejch. A když k tomu pár dní před odletem na sever potkam člověka, kterej má naprosto perfektní fotky z Afriky a umí o tom i vyprávět, tak musim odlepit ten velkej kříž přes celej kontinent a modrý praporky už se začínaj rozlejzat i tam. A pak stačí jedna Transtrabantí přednáška a je to celý v kelu – asi sem si měla koupit rovnou tu mapu, co byla celá laděná do modra, ušetřila bych za samolepky.
Každej den se koukam na svý sny, vzpomínam na to, co bylo a těšim se na to, co teprve bude. Nejnovější vzpomínky jsou momentálně z Norska. Z cesty, která vždycky byla takovej trochu záložní plán – byla to pro mně jedna ze zemí, kam se rozhodně jednou podívam, až k tomu bude příležitost, až se mi nebude chtít jinam, až budu v důchodu, až naprší a uschne - věřte mi, že těch „až“ bylo fakt hodně. No a nakonec se během tří měsíců seběhla spousta naprosto nečekanejch událostí, některý pozitivní, některý negativní, a ve finále místo toho, abych 1. srpna sedla na kolo a dojela z Tours do Santiaga de Compostela, (což měla být osamělá 1 500 km dlouhá cesta, na kterou jsem se strašně těšila, a kterou jsem já - která zásadně nikdy nic neplánuju - plánovala přes půl roku), jsem nakonec 11. září odletěla s klukama do Bergenu. Nicméně díky tomu, že se mi občas během chůze stalo, že jsem šla na jednu stranu a moje koleno přesně na tu opačnou, jsem se musela vzdát veškerých vyhlídek na pochod přes Hardangerviddu, kam se chystali oni a poměrně urychleně se rozhodnout pro jinou variantu. (Není nad to se 3 týdny před dovolenou zinvalidnit...)
Nakonec musím říct, že to pro mně byla nečekaně úžasná cesta. Já, která se staršně bojim vody, jsem se plavila po vodách Atlantiku a obdivovala lodě v přístavech. Viděla jsem malinkatej kousek z obrovský země a občas si připadala víc ztracená, než když jsem bloudila po Iránu. Na tejden jsem se stala součástí uplně jinýho světa v zemi, o kterej jsem si myslela, že se od tý naší přece nemůže tak moc lišit. A taky jsem celou dobu fotila sanitky a začala jsem zcela vážně uvažovat, že po škole se sem podívam na trochu delší dobu – v zelený kombinéze a žlutý vestičce.