Tyrkysová země III - Klášter svatého Štěpána

Cestování sama má pár nevýhod, většinou týkající se peněz - hlavně dražší ubytování a dražší cesty taxíkem, ale zase spoustu výhod - poznávání nových lidí, nemusím se ně nikoho ohlížet, můžu si dělat, co zrovna chci... A když se takhle na chvíli potkají dvě osamělé cestovatelky, rázem se mění plány a vznikne fajn nové přátelství.

Po krásných devíti hodinách spánku se budim těsně před zazvoněním budíku a přesně ve chvíli, kdy skutečně zvonit začne, se mi zcela neodolatelně začne chtít zas spát. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych skutečně v posteli zůstala až do 12, kdy je check out time, mam přece dovolenou, tak kam se pořád honit, ne? Plán dne mám jasný. Snídaně, do 12 flákání v chládku a pohodlí s Remešem a Francisem, poté stěhování národů a odpoledne na bazaru, protože tam je stín, spousta skvělýho čerstvýho ovoce a jistě spoustu jiných zajmavých věcí, které si jen dokážete na největším krytém bazaru světa představit. (Do UNESCO ho jistě nezapsali pro nic za nic.) A z bazaru se přemístím k Poet's tomb, a pak na večeři do svojí nové oblíbené turecké restaurace s moc pěkným kuchařem. A někde mezi tím se třeba poohlídnu po nějakých hezkých šatech.

Vyrážím plnit plán. Scházím do sklepní jídelny, kde je přibližně deset stolů, každý pro 4 lidi. Na nich jsou ve vázách růže (umělé) a krabice s kapesníčky místo ubrousků. Vypadá to hezky a díky tlumenému světlu velice útulně. Na stole proti schodům je připravená velká nádoba s hotovým čajem, máslo, džemy (mají mrkev!), sýr, vajíčka a chleba. Jako vždycky zvolím chleba s džemem a usadím se k nejbližšímu stolu, byť bych si mohla vybrat jakýkoliv, jsem tu uplně sama. Pouštím se do jídla a za chvíli se tam objeví paní, kterou jsem potkala včera na recepci. Představuje se jako Cai a ptá se, jestli si může přisednout. No jasně!

Chvíli si povídáme, prohodíme takové ty standardní zdvořilostní kecy a za chvíli se ptá, jestli s ní nechci jet na výlet po okolí, že si zaplatila průvodce, který jí odveze ke kostelu sv. Štěpána. Vzhledem k tomu, že já bych si ho sama mohla těžko dovolit, s radostí souhlasím. Bazar počká na zítra. Domlouváme se, že si v rychlosti zabalim, věci si hodim k ní do pokoje, odhlásim se a vyrazíme. Cai se jde zásobit jídlem, prý strašně moc jí. Té drobné hubené číňance se mi to nechce moc věřit, ale na tříhodinový výlet si vytvoří jídelní zásobu, která mě by stačila na dva dny. Já si beru kus chleba a sýra a jdu balit.

Protože jsem nepočítala s takovou rychloakcí, chvilku mi to trvá, ale poslední přezku na batohu zacvaknu přesně ve chvíli, kdy Cai bouchá na dveře. Pouštím jí dál a ona je z mého pokoje strašně nadšená. Prý kdybych si to rozmyslela s tím stěhováním, tak se můžem sestěhovat k sobě. Tak uvidíme odpoledne. Její pokojík je v rohu, takový malinkatý s oknem do zahrady. Složim do něj svoje věci, vezmu si jen batoh s hydrovakem, foťák a Lonely Planet a sejdeme dolů. Já se odhlašuju, Cai platí za další noc, aby si mohla nechat u sebe pas, protože nemá ráda, když si ho na recepci nechávají.

Venku už na nás čeká průvodce s autem, vypadá sympaticky a musim říct, že dost dobře řídí. Výklad o pamětihodnostech a věcí stojících za vidění prý bude podávat ve chvíli, kdy na něco narazíme. Tabrízem tak projedeme za jeho mlčení a našeho neustálého mluvení. Cai je sice o dost starší než já, ale náramně si rozumíme. A já dělam vážně pokroky, mluvim anglicky s učitelkou angličtiny, aniž bych se nějak výrazně styděla. Porovnáváme Čechy a Hong Kong a při tom se kocháme výhledem kolem dálnice, která v těchto místech přesně kopíruje trasu Hedvábné stezky. Za chvilku už se jen kocháme horami všude kolem nás. Je tu nádherně.

„A tady vlevo si lidi z Tabrízu kupují zahrady a jezdí tam ve volných chvílích. A občas si tam postaví chatku.“ Chatku?! Koukam kolem a tam jsou obrovitánský zelený plochy a na nich regulerní dvoupatrový vily. Chatky... Chato vá kolonie. Těch u nás je. Pokračujeme dál a dál a přibližně na každých třiceti kilometrech je výjezdové stanoviště záchranky. Někdy stojí samostatně, jindy je součástí policejního check – pointu (před spoustou z nich mají na sloupu vrak nabouraného auta, jako odstrašujcí příklad řidičům), vojenský základny, nebo základny Červeného půlměsíce. Vzhledem k tomu, že vždycky 15 a 5 km před výjezdovkou je cedule, která na to upozorňuje, chystám si foťák a snažím se ulovit nějakou tu sanitku a moc mě mrzí, že se mi to nepodaří zrovna u takové malé pastoušky, vedle které stojí sanita o maják větší, než je ta budka samotná.

Po hodině na cestě zastavujeme u karavanseraje, která je toho času v opravě. Jdeme se projít kolem, ofotit jí i sebe. Cai se pokusí přelézt řetěz oddělujcí vstup od parkoviště, ale vyběhne na ní místní hlídač, tak se zas poslušně vrátíme do auta a pokračujeme v cestě. Průvodce nám vysvětluje, že dříve byla tahle karavanseráj vzdálená den jízdy na velbloudu od Tabrízu a za další hodinu dojedeme k další, která byla od téhle též den cesty. Dřív den, dneska hodina, no nechtěla bych to jet velbloudmo, naši koně pod kapotou mi vyhovují mnohem víc. Nicméně díky těmto údajům je víc než jasné, že to nebude výlet na 3 hodiny, jak si myslela Cai, ale na skoro celý den, jak jsem si myslela já po pohledu na mapu.

Vjíždíme do ohraničeného prostoru označeného jako free industry park. Já si to přeložila, jako národní park, ale jak nám obratem vysvětluje průvodce, je to právě naopak. Je to obrovský prostor, kde vznikají továrny a zboží, které tu je zakoupeno, je osvobozeno od cla a daní. Tedy do doby, než překročí hranice zóny. Sice do teď nechápu, jak a proč to funguje, protože mi přije jako nesmysl, že bych si koupila levný auto, ale nemohla bych s nim skoro nikam jet, ale nějaký smysl to evidentně má, vzhledem k tomu, že tu bujně raší nová výstavba. Některé továrny už jsou hotové a produkují, jiné se teprve staví. A mezi nimi vznikají nová sídliště. Město duchů naruby. Tady se teprve čeká, až se zabydlí. Deset paneláků a jen v jednom někde uprostřed vlaje prádlo na balkoně. Ostatní byty mnohdy nemají ještě ani okna, o kousek dál je nový uplně prázdný dětský hřiště. Podobné zóny jsou v Íránu ještě 4 a vznikat začaly před cca 3 lety.

Opouštíme tu Azerbajdžánskou a za pár minut jsme u další karavanseráje. Parkujeme nad nově vznikajícím parkem na parkovišti kousek nad řekou Aras, která vytváří přírodní hranici mezi Íránem a Azerbajdžánem a je v ní tolik spodních proudů, že je naprosto nepřekonatelná. Karavanseráj je tentokrát přístupná veřejnosti, takže bez váhání vstupujeme dovnitř a průvodce nám vysvětluje, jak vypadá typická islámská stavba. Velká brána a za ní průchod a z boku dva vyvýšené stupně, kde si příchozí lidé z karavan odkládaly přebytečné svršky a boty. Za další branou je nádvoří a z něj se vstupuje do jednotlivých místností, kde nocovali jak obchodníci, tak stálí obyvatelé. Dneska je tu jedna dílna kobercáře, toho času zavřená, jen s vystavenými produkty. Procházíme se kolem, já si vylezu i na střechu. Další zastávka je u jedněch dveří a je nám vysvětleno, jak to funguje s klepadly. To, že je jedno pro muže a druhé pro ženy, a každé má jiný zvuk, aby šla otevřít osoba stejného pohlaví, to jsem věděla. Ale že i ozdobné kytičky, nebo „puntíky“, kterými jsou dveře pobyté, mají svůj význam, to jsem netušila. Je to tak, že 3 znamení znamenají Sunitského muslima a 5 Šíitského. A protože Irán je z většiny Šíitský, je tu taky většina dveří s pěti značkami.

Pokračujeme dál v (kraso)jízdě až k jakési předhranici, kde nám kontrolují pasy a průvodci liceni. Náš řidič se s policajtem chvíli o něčem dohaduje a my vzadu v autě jen cudně klopíme zrak a tváříme se jak dva svatoušci, takže nám nakonec nechají volný průjezd. Za tímto check-pointem na kopci je vyhlídka na řeku, kde zastavíme uplný kousíček od dvacetimertového srázu k řece. Bojím se vystoupit. Ale mam tam tak akorát míso, abych opatrně vylezla a šla se kochat výhledem. Kousek cesty odtud je pak skutečný hraniční přechod, kterému se musíme obloukem vyhnout, i když toho Cai lituje, protože tam jsou přímo v hraničním pásmu dva další kostely. My míříme k jiným dvěma a první z nich míjíme za pár vteřin. Nevědět, že to je ono, tak to mineme bez povšimnutí. Jsou to totiž jen tři zbořené stěny ani ne do výšky člověka, ale pilně se pracuje na jejich opravě.

Ještě chvíli projíždíme hornatou krajinou, než zaparkujeme v jediném stínu na parkovišti a vystoupíme nahoru ke kostelu sv. Štěpána, který byl původně postavený v 9. století, díky čemuž je druhým nejstarším kostelem na území Iránu a do dnešní podoby byl přestaven v 16. století. Před pár desítkami let byla cca polovina hlavní lodi a zvonice srovnána se zemí během zemětřesení, ale v době naší návštěvy už bylo všechno opraveno a postaveno zas na svém místě. Líbí se mi, že se tu o památky opravdu vzorně starají, ne jako v Uzbekistánu.

Za vstup platíme 100 000 a vstupenky nám kontrolují dva vojensky vyhlížející muži za branou. Zmožené výstupem do kopečka, jsme rády, že se můžeme na chvíli zastavit na výklad. Stojíme před klášterem, ve kterém žilo několik řádových sester, proti nám je klášterní škola a vlevo od nás je samotný kostel. Vstupujeme do jeptiškovské ubytovny, kde je pár malých kamrlíků, které sdílely vždy dvě sestry. Vybavení měly pouze základní – slamník na zemi, stůl a svícen. Když se tam tak s Cai rozhlížíme, shodneme se na tom, že bychom v té malé tmavé kobce s malinkym oknem bydlet nechtěly ani jedna.

Škola se změnila v galerii s plakáty, kde jsou všechny významné kostely Iránu a jejich stručná historie. Před ní potkáme rodinku ze Shirázu a dáme se s nimi do řeči. Cai se o Shiráz hodně zajímá, protože se tam zítra chystá a trochu se bojí, jestli to není moc na hranicích s Irákem. Zvláštní, že tady se nebojí, protože tu máme Iráku mnohem blíž a na lidech je hrozba války celkem dost vidět. Popovídáme si s průvodcemo tom, proč se Iránci chtějí do války zapojovat. Prymárně prý proto, že nechtějí, aby byl terorismus spojovaný s Islámem a sekundárně? To jen párkrát pokrčí rameny a řekne, že jim to jednoduše přijde správné.

Loučíme se s rodinkou a přesouváme se do kostela. Jako první se kocháme bránou, která je celá tvořená dřevěnou mozaikou. Zvenčí je kostel opraven skutečně krásně, uvnitř už je to trochu horší. Celý je podepřený žlutým lešením a na dříve zhroucených zdech chybí fresky. Nikdo je totiž už nedokáže znovu namalovat. Místo nich jsou tam tak buď náboženské obrazy a nebo fotky, jak to vypadalo před a po zemětřesení. Proplétáme se s Cai mezi trubkami a prohlížíme si výzdobu a zapálené svíčky, fotíme.

Průvodce nás upozorňuje na speciální cihly ve zdi, které mají tvar mašličky a na nich je vytesán datum oprav. Tyhle mašličky jsou tam od toho, aby bylo vidět, co se se zdí děje. Pokud popraskají, je to signál toho, že se brzo bude muset restaurovat znova. Vzhledem k tomu, že tahle oblast je evidentně dost tektonicky aktivní, jsou skoro všechny popraskané. Při pohledu na ně se mi do mozku cpe obrázek naší fakulty, nově podepřené několika nosníky...

Venku se projdeme po náhrobcích osmi kněží, kteří tu působili, abychom si mohli na zadní straně prohlédnout fresku se soudem. Potom už vyrážíme zpět k autu se zastávkou u obchodu, kde si průvodce kupuje vodu a Cai se pouští do jídla, prý už měla strašný hlad. Začínam jí tu nenažranost věřit.

Po příjemném posezení na dřevěných lavičkách se přesuneme zpět do auta, kde Cai téměř obratem usíná a já se snažim celou cestu fotit, nejdřív Azerbajdžánské nádraží, pak výjezdovky záchranek, ale marně. Mam jenom jednu. Těsně před Tabrízem zastavujeme a řidič jde zakoupit Cai meloun, chtěla nějký menší a dostala snad pětikilovej. Pokračujeme k hotelu a průvodce mi ukazuje, kde jsou cestovky, kde si můžu koupit lístek do Mashadu. Je jich tam celkem dost, tak to by snad aspoň v jedný mohlo vyjít. Pak už jen platíme 1 600 000, loučíme se a jdeme do hotelu, kde se chystáme ještě posedět, popovídat si, dát si meloun, a pak zas vyrazit do města a já bych se taky měla přestěhovat. Chci si proto jít nahoru ke Cai pro batoh, ale paní recepční to zatrhne. Prý si máme jít sednout do loby. Fajn. Ale meloun tam jíst nesmíme, ten si prý máme vzít na zahradu, nebo do jídelny. Okey, tak pak pudem do jídelny, zatim se usazujeme v loby, že zavolám do toho nového hotelu. Najdeme číslo a Cai volá, protože se jakožto učitelka angličtiny víc cítí na telefonát v angličtině. Nicméně na druhé straně se dozvídá jen: „No room, no room.“ Sakra. Beru batoh s vodou a běžim tam, jak to teda je.

Recepční jen kroutí hlavou a je jak zaseklá gramofonová deska. „No room.“ Přistoupím na jeho strategii a taky dokola opakuju: „Reservation.“ Nakonec ho přestanu bavit, tak zavolá jiného, co anglicky taky neumí. I přes to se přes něj se konečně dostanem k tomu, že tam tu rezervaci mam. Ale tím, že to je dvoulůžkový pokoj, tak to tenhle asi nechápal, nebo nevim. Ale jinak, když mě zapisoval do knihy, tak z dvanácti pokojů jsem já obsadila třetí.

Dostávám klíče a jsem přes nádvoří odvedena k pokoji, který je hned naproti vstupním dveřím do obytné části. Zařízen je poměrně jednoduše. Dlaždice na zemi, dvě kovové postele, stůl a rozvrzaná židle. Super. A kde je záchod. „Toilet?“ „Eh?“ „Toilet, WC?“ Pořád se nechytá. Začínam uvažovat nad trapnou pantomimou, než mi konečně dojde, že v LP je vzadu slovníček, kde to je persky. Konečně se chudák chytí za hlavu a odvede mě do koupelny.

Velký dveře na péro, co je má vracet do zavřený polohy, nedělá to. Jedno lehce ohnuslý umyvadlo a dvě kabinky. Předsíňka s přenosnym gramofonem, asi pro sezení chtivý turisty a sprcha se skleněnou střechou, kterou se do ní dostává světlo. To by šlo, za 200 000 jsem čekala větší hrůzu.

Zamykam svuj novej pokoj a vracim se k Park hotelu. Cestou se zastavim v několika cestovkách, někde lístky na vlak neprodávaj vůbec, v jedný mi řeknou, že lístky maj, ale mě ho neprodaj, jinde mě ani nepustí do dveří, že mam jít jinam, ještě než vůbec otevřu pusu. Nechápu to. Když už konečně najdu cestovku s přívětivým personálem, tak tam prodávaj jen letenky. No nic, zkusim se poradit s recepčnim v Park hotelu, třeba bude o něčem vědět.

Je tam pořád ta paní recepční, co tam byla když jsem odcházela, ale tentokrát mě vyšle za Cai nahoru, že prý se jí nechtělo čekat u jídelny. Hurá. Cai mě vítá s nakrájeným melounem. Prý má ještě půlku včerejšího v lednici, tak dostanu rozkazem tohohle sníst co nejvíc. Sedíme, jíme, kecáme o životě, o světě o cestování. Je o 20 let starší než já, z druhýho konce světa a stejně si perfektně rozumíme.

Po hodině si beru svoje věci a společně vyrážíme do města. Jako první se zastavíme v mém novém hotelu, kde Cai kouká dost zděšeně, ona by se sem prý asi jen tak nenastěhovala. A to neviděla koupelnu... Kousek od hotelu je Modrá mešita, kterou včera nestihla otevřenou a dneska je to stejně tak. Otevřeno do šesti a je šest deset. Projdeme se aspoň parkem, zastavíme se u stánku, kde mají arabové arabsko-perské knížky pro děti a nějaké další věci. Prohlížíme si je, hledám něco, co bych koupila jako suvenýry domů. Nenajdu nic.

Cestou na bazar konečně natrefíme na cestovku, kde mají jízdenky na vlak. Potřebuji lístek na sobotu 12., ale chvíli máme trochu problém se zkompatibilněním kalendářů. Perský kalendář, anglický kalendář a český kalendář. Perský je o několik let, dní a měsíců uplně jinde, než ten náš. Anglické diáře zas začínají týden nedělí, zatímco my pondělím, takže když ve svém diáři ukazuju na sobotu, ona to pochopí jako pátek, protože to je předposlední den v týdnu. Ale nakonec se dostaneme k tomu pravému dni. Cai mezi tím vesele konverzuje se zbytkem osazenstva kanceláře. A nakonec se jedna z prodejkyň ptá z kama jsme a jak se známe. Číňanka a Češka v Iránu jim prostě přijde divná. Cai z legrace prohlásí, že jsme si chtěly společně dát čaj, tak jsme se sešly na půl cesty. Věří nám to, tak to pak používáme na všechny, co se nás ptají.

Na bazar dojdeme s několika zastávkami v pekárnách a Cai si kupuje zásob jak na polární výpravu. Já jí pomáham s cenama, protože ona neumí číst perský čísla, takže na ní sem tam někdo zkouší nadsazený ceny, tak vždycky jen ukážu na cenovku a přečtu to správně. Samozřejmě se vždycky jednalo o omyl, že... V prodejně s čejem z růžových květů nás prodavač každou obdaruje jedním krásně vonícím kvítkem.

Jsme na bazaru v části, kde mají šperky, pokračujeme přes oříškárny, kde Cai opět dělá velký nákup, až k ovoci, kde zas dělám velký nákup já. S tím, jak se všechno postupně zavírá, vybloudíme ven a v další pekárně potkáme sympatického mladíka, co se k nám na kus cesty přidá. Prohlásí, že ho dost překvapuje, jakej mam přehled o Iránu, prej jestli nemam televizi, že na mě nefunguje propaganda. Směje se, když řeknu, že fakt nemam. V další pekárně nám pak překládá, co je v kterém pečivu. Obě zkoušíme sladkou placku s oříškovou náplní. Prodavač tam strašně šaškuje s penězma, co nám má vrátit a nakonec se jako všichni zasekne na naší čínsko – český dvojce. Co je na tom sakra tak divnýho?!

Odcházíme k mojí oblíbené restauraci a ještě oblíbenějšímu obsluhujícímu. Cai prohlásí, že má jídla dost a nemá chuť na nic teplého, tak se domluvíme, že já si objednám, dojdu jí doprovodit do hotelu a cestou zpět k sobě si to jídlo vyzvednu. Pečenou bramboru, na kterou se těším celý den nemají, tak si dávám kebab a rýži. V Park hotelu ještě sedáme do loby, já Cai poradím, kde bydlet v Shirázu, co stojí kde za vidění, vyměníme si kontakty a s objetím se loučíme a vzájemně si přejeme šťastnou cestu.

Vracím se pro večeři a tentokrát se se mnou loučí pan kuchař: „See you tomorrow!“ Rozhodně a ne jen proto, že tu tak dobře vaří. Cestou do svého nového bydliště si ještě v posledním otevřeném obchodě koupim třešňovej džus a dostanu k němu i plastovej kelímek. Ten se bude hotit, vzhledem k tomu, že tentokrát nemam pokoj s nádobím.

V hotelu se v rychlosti navečeřim a jdu vyzkoušet místní koupelnu. Zjištění, že ani jedna kabinka nejde zamknout a sprcha taky ne, mě moc nenadchne. Nakonec dveře do předsíně před sprchou zaklínim věšákem a doufam, že se tam nikdo nebude zkoušet dobejvat. A protože se trochu štítim jejich povlečení, tak si na noc beru svojí deku a polštář balim do šátku, abych zjistila, že jinak je ta postel překvapivě pohodlná. A i když tu není klimatizace, tak je tu příjemná teplota. Usínám těsně před půlnocí po dlouhém a téměř dokonalém dni.