Cesta do Země zaslíbené - Víkend na pláži

První víkend v Izraeli jsme nocovali v poušti a na druhý máme slíbeno další tradiční kempování - na pláži s grilováním.

Vstáváme v 8 ráno, dáme si další úžasnou snídani na terase a jdeme si zabalit věci potřebné na 2 dny na pláži. O2 a Ey jeli napřed a my jsme dostali GPS souřadnice, kam máme dojet, ale protože ještě zapomněli něco nakoupit, bereme to přes obchodní centrum. Aj jede s námi, aby nás alespoň z počátku navigovala. 

V obchoďáku se nejdřív dělíme podle toho, co kdo potřebuje. M míří do kosmetiky a já do supermarketu, kde si vystojím frontu k samoobslužné pokladně. Zrada je, že tady není možnost přepnutí do angličtiny a hebrejsky fakt neumim. Poprosím prodavačku o pomoc a ta mě vyhodí. Tím pádem si jdu vystát další (a delší) frontu k normální pokladně, kde už se mi naštěstí povede zaplatit bez problémů. Máme vše co potřebujeme, ale M se ještě chce jít podívat do obchodů s oblečením, že mě konečně naučí, být aspoň trochu ženská.

John pro změnu prohlásí, že on naučí Sherlocka, co dělají muži, když se ženy pustí do sbírání a společně se odebírají na kafe. Aj se rozhodne, že tentokrát bude na mužské straně a přidá se k nim. My se vrháme mezi věšáky a vybíráme. Mně hned na první pohled padnou do oka dlouhé šaty s bílo modrým vzorem a nakonec si je skutečně kupuju. Stejně si z každé cesty vozím něco na sebe, tak budu mít konečně něco pěkného až i k nám dorazí tropická vedra. A protože M jde ještě někam na lov, zamíříme se S do papírnictví, kde si pořídím další antistres omalovánky. Před obchodem odevzdáváme nákupy Aj, která nám je odveze k nim, rozloučíme se a vyrážíme již definitivně na pláž.

Od Os nám přijde instrukce, že máme dojet na dané souřadnice a auto zaparkovat "behind dick octopus". Když se přestaneme chcechtat, najdeme kruháč s chobotnicí, zaparkujeme, pobereme věci a po pěšince v písku sejdeme dolů na pláž.

Tady stojí spousty přístřešků, hned před tím prvním vyřvává hlasitá hudba. O2 s Ey zatím nikde nevidíme. Moudře totiž zvolili až nejvzdálenější místo, kde se smí oficiálně kempovat. Přivítáme se s lidským osazenstvem sestávajícím z O2, Eye a pár jejich přátel a já následně i s obrovským hafanem, který patří Eyovi. Tomu evidentně taky padnu do oka, protože mě po chvíli celou oslintá, obalí pískem, lehne na záda a chce drbat. Sherlock, kterej psi zrovna dvakrát nemiluje jen suše pronese: "Vim, co teď nutně potřebuješ!" a já s rozzářenýma očima: "Jo, psa!" On už jen rezignovaně dodá: "Já myslel sprchu..."

Jdeme dostavět náš přístřešek, vyložit věci z přívěsu a jít se trochu vykoupat v moři, které je od našeho místa odděleno širokým pruhem z vyplavených mušlí. Zbytek dne pak trávíme ležením na pláži, koupáním, hraním pinkacích her (které má nejradši pes, který neustále loví balonky) poslechem hudby, pitím koktejlů, dojídání včerejších salátů, vyráběním cinkajících ozdůbek z mušlí a všeobecným užíváním dovolené na pláži, zatímco M se snaží vymyslet, jestli jí podaří trochu si zalítat.

Stav větru je bohužel takový, že ve vzduchu udží jen Eyova Sponge Boba a blázny, co mají pod padákem na zádech motor a pořádají nízké šmírácke přelety před přístřešky a nad "čuracími" křovíčky nad pláží. (Přičemž skóre Sponge Bob - šmírák s motorem 1:0, jen ho to chudáka stálo kus ocasu...)

V pozdním odpoledni začnou pánové kopat jámu na polovinu plechového sudu a rozštípou pár europalet, čímž je připraveno ohniště. Dámská část osazenstva se opět odebírá do improvizované kuchyně loupat a krájet. Opět bude Poike - směs z kotlíku a opět je toho neúměrné množství našemu počtu. To se trochu srovná, když dorazí rodiče od Os i Oze, kteří se ovšem zastavili jen na chvilku a na jídlo se nezdrží. Jen si s námi popovídají, zahrají plážové hry a po setmění zas jedou.

Tím pádem se jdeme cpát sami. Pánové na grilu dodělají maso zbylé od včera, které si sníme v klidu na rohožích pod přístřeškem, a když nám lehce vytráví, přesuneme se k ohni vařit Poike. Nebo se spíš dívat mlsně na zavřené kotliky v plamenech a trochu se ohřát, protože od moře jde už celkem slušná zima. Najíme se, posedíme, popovídáme si, učíme O2 přátele českou větu "Z tebe doktor nikdy nebude.", aby jí mohli nahrát svému kamarádovi, co u nás studuje.

Když začneme být všichni unavení, jdeme stavět stany. Opět jen pro nás 4, ostatní si vystačí s moskitierou a Ey se rovnou složí do hamaky a tím pro něj svět přestává existovat. Ne až tak pro jeho psa, který se snaží uvelebit co nejblíž k pánovi, takže většinu času sedí nebo leží Os na hlavě...

Ještě si jdu odskočit do tmy nad pláží, a když si vyhlédnu to pravé křovíčko, přijde mi opět dát dobrou noc jedna z místních lišek. Koukáme na sebe a nevím, kdo se koho bojí víc. Odhánim jí, tleskam a stejně neutíká. Potvora. Sedí metr ode mně a kouká. Jen čekám, kdy se mi zahryzne do zadku. Naštěstí jí po nějaké době omrzím a můžu se velmi opatrně vrátit k ostatním.

Lezeme do stanů, ten náš je otočený vchodem k moři. Necháváme si zataženou jen síťku, ať máme výhled do tmy a usínáme za šplouchání mořských vln a hluku u vzdálených přístřešků.

Ráno nás budí sluníčko kolem půl 8, lezeme ze stanu a připojujeme se k hromadnému čistění zubů u vozíku. M je už po několikáté ve vodě, my se teprve pomalu, ale jistě probíráme. K snídani je kafe, cereálie a sušenky a následuje volný flákací program. S M jdeme sbírat mušle a jinak všichni střídají válení s koupáním. Na nějaké pobíhání a sportování je příliš vedro (naštěstí nemáme teploměr, ale ke 40°C to vylezlo určitě). V zájmu nutnosti vykoupat a ochladit psa, si jde pár lidí zapinkat s míčem do vln. I já se sem tam zajdu osvěžit do vody a následně střídavě pospávám ve stínu a nebo si čtu, stejně jako ostatní.

K obědu si dáváme zbytky zeleniny a sýrů od včera, natočíme "nebudeš doktor" video a všichni, krom nás, se začnou chystat k odjezdu. Jen my nikam nespěcháme, takže pomůžeme vše naložit, posbíráme veškerý odpad - je neuvěřitelný, kolik ho vyprodukuje 11 lidí během dne a půl na pláži.

Místo velkého přístřešku stavíme menší, nafasujeme 3 lahve ledový vody, pomeranče, oříšky a nějaké sladké tyčinky na sváču a už se se všemi loučíme. Po jejich odjezdu si M jde zkusit zalítat - stále marně a my zcela vyčerpaní vedrem umíráme ve stínu pod přístřeškem. Před západem slunce si jdu udělat ještě pár fotek, než začneme balit k odjezdu i my. Jsme totiž pozvaní na večeři od Jo, Ka a dalších, se kterými jsme se seznámili na oslavě.

Po tom, co dorazíme k A2 a pořádně se zkultivujeme, vyrážíme na návštěvu. Je to opět skvělý zážitek (s výborným jídlem). Sedíme, povídáme si, smějeme se, ale nakonec se dostaneme i k vážným tématům - probíráme i politickou situaci u nás i tady, ale dostaneme se i k hrůzám WWII. Z Joových vyprávění jde mráz po zádech. Je strašné, jak máme jako lidstvo krátkou a selektivní paměť. Dělo se spoustu příšernejch věcí, lidi umírali jen pro to, že věřili v nějakýho boha a my jsme pomalu, ale jistě na nejlepší cestě k tomu, aby se něco podobnýho opakovalo.

Pryč ale od hrůz, u domácí zmrzliny se zas vracíme k příjemným věcem, my se se S jdeme podívat za Joovou manželkou na zahradu, popovídáme si jak se nám tu líbí. Je ráda, že jsme z Izraele tak nadšení a zve nás, ať znovu přijedeme, že prý nás nechají spát v dětském domku na zahradě. Zanechává nás na houpačce pod stromem. Dívám se na noční oblohu, cítím vůni rozkvetlé zahrady, fouká lehký větřík, je tu skutečně nádherně. Ale čas jít spát, oni narozdíl od nás jdou zítra do práce, takže bychom je měli nechat taky trochu odpočinout.

Zpět u A2 se domlouváme, co dělat zítra před odletem. Měli jsme naivní plán, že se pojedeme podívat do centra Tel Avivu, ale má být nechutné vedro. M projhlašuje, že ona nikam nejede, J se rozhodně obětovat a ukázat nám kus města. Domlouváme se na brzký ranní odjezd a jdeme spát...