Aviou Amerikou 2017 - Poušť Atacama

Přes nejsušší poušť na Zemi směřujeme do Bolívie. Stoupající teplota ale začíná ohrožovat čerstvě opravený motor Amálky. Dostaneme se až na hranice?

15. února 2017
Je po půlnoci, když se přece jenom poskládám do trochu víc spací polohy, ale jsem celá zkroucená a rozlámaná, takže se velmi brzo ráno budím. Franta už je taky vzhůru, takže při čekání, až vychladne vařící motor, vaříme taky - výbornou ovesnou kaši s marmeládou. Poté popojíždíme k městečku San Pedro de Atacama, konkrétně do údolí Luny, kde zastavujeme. Primárně opět proto, že vaří motor a sekundárně proto, že tu je krásná vyhlídka. Vzhůru je stále jen Žán (za volantem), Franta a já, takže se jdeme porozhlédnout kolem. Ostatní spí jako mimina – kulturní barbaři.   

 Dole ve městě už je ale bez milosti vykopeme ze spacáků a dáváme si rozchod do města. Každý si potřebuje něco zařídit a nemá cenu, abychom se zas drželi všichni pohromadě. František a já miříme na náměstí, kde je free wifi, abychom si zařídili připojištění na rizikové sporty, neb se chystáme do nadmořských výšek hodně přesahujících 3 500 metrů. K práci nám hraje několik pouličních umělců, které následně posbírá místní policie. Asi to tu není uplně legální. Nicméně za chvíli jsou tam další.

Já se pak odpojuji a jdu si prohlédnout tohle městečko. Začnu u kostela uplácaného (jako asi všechny domy tady) z hlíny. Uvnitř je stín a poměrně příjemné klima, takže se tu chvíli schladím.

V další části městečka není podle všeho ani jediný obytný dům, ale za to je tu spousta turistických kanceláří, které zařizují výlety na Salar, restaurace, směnárny, suvenir shopy a pár obchodů s jídlem.

Krom kochání se okolím, jdu taky shánět pořádnou košili s dlouhým rukávem, abych nedopadla jak kluci, kteří jsou ukázkově spálení. Já jsem dost ráda, že spáleniny na rukou z Montevidea už se začaly hojit, tak je nechci zas přiživovat víc, než je nezbytně nutné. Sice jsem původně chtěla spíš nějaký místně tradiční hábit, ale mají tu jen huňaté svetry z lamy, takže nakonec vítězí Columbia. Aspoň mi bude ladit ke kalhotům z Puerto Montt. (A předsevzetí, že si z každé cesty přivezu něco na sebe mam tím pádem splněno už 3x.)

Pomalu se vydávám zpět. S malou zastávkou u místního hřbitova, který je ale bohužel zavřený. Tak jen nakouknu přes bránu.

Před třetí se všichni dle domluvy vracíme na parkoviště k Amálce, ale ještě se na chvíli rozprchneme, neb si snad všichni najednou vzpomenou, co zapomněli. Já se jdu s Vendy podívat, kde si koupila slamák a taky si jeden pořídím. Sice jsem si ráno cestou ze záchoda pořídila na trzích fialový "pletený" klobouček, ale v tom je dost vedro.
 

Zpět v autě řešíme, kolik bude stát vstupné na gejzíry, na které se chystáme vyrazit v noci. Podle všeho by to mělo být 5000, takže s Jackem ještě odcházíme za zbylé peníze nakoupit ovoce a zeleninu na trh a poté přejíždíme k benzínce, kde doberem naftu a další vodu do nádrže. Pitná ale bohužel není.  

Vyrážíme nahoru na vyhlídky a Amálka opět vaří. Dojedeme na první vyhlídku do údolí Luny, kde už jsme s klukama byli ráno, uděláme pár fotek a následně Okoun velí k návratu, že je potřeba náš problém s cladičem nějak vyřešit.

Parkujeme tedy u něčí zahrady a Okoun jde demontovat veškeré „nepotřebné“ věci, které jsou před chladičem a hlavně všechno pořádně vyčistit bahniou vodou ze strouhy. 

Zkoušíme jet znova, tentokrát do údolí Smrti, což Amálka přežije již bez úhony. Možná se bojí, že když bude i nadále zlobit, mohli bychom jí taky svrhnout ze skály. Za 1000 vstupného si tam uděláme spoustu fotek a přes překvapivě pěkné a čisté záchodky umístěné v dřevěném domečku s neskutečným výledem se přesuneme na druhou stranu na další vyhlídku na západ slunce.

Na sunsetové vyhlídce je několik mikrobusů s čínskými turisty. Ti tu mají neuvěřitelný servis včetně stolů s rautem. Trochu jim to závidíme, ale jsme rozhodnutí, že až se dost vynadíváme tady kolem, taky si uvaříme.  

Vylézáme z Amálky a rázem jsme středem pozornosti. Krom asi milionu fotek se všemi účastníky zájezdu nám to ovšem vynese i veškeré zbytky od nich ze stolu, včetně vína. Nakonec toho největšího nadšence a jeho ženu necháme i vylézt na střechu, což není zrovna jednoduchá procedura a chvíli přemýšlíme, co budeme dělat s mrtvým číňanem ve dřezu. Naštěstí se nic takového nestane a oni se s námi velmi nadšeně loučí a odjíždí. Jen z toho západu sluce asi nic neměli... Stejně jako my.   

 Ve 20:04 přijde Avokádo, že v ČR má právě teď 30. narozeniny, takže mu připijeme na zdraví a sledujeme poslední paprsky slunce mizící za horizontem. Nevím, jestli si tu svojí „velkou chvíli“ představoval nějak takhle, ale myslim, že si nemohl na nic stěžovat.

Jdeme vařit. Kluci chystají kaši, já venku krájím cibuli a párky, které jim pak nesu. Hází je na pánev, a když už je skoro hotovo, podaří se mi to zvrhnout Okounovi do klína. Naštěstí to odnese jen s drobnými popáleninami. Všude po stole a zemi je olej a rozsypané párky, které Lucía zcela v klidu vyjídá. No, ve městě jsme zametali... Je uklizeno a zachráněno co se dá, takže se jdeme najíst. Jen vůně smažené uzeniny nás bude všechny provázet ještě dlouho.

A protože máme budíček nastavený na 2:30, je nejvyšší čas zalehnout. Zabírám si místo u řidiče a překvapivě dobře se tam vyspím. I když než usnu, tak se trochu bojím, abych o cokoliv nezavadila a Amálku stojící na vrcholu srázu neodbrzdila.

  
16. února 2017
Před třetí ráno sedá Žán za volant a já se přesouvám dozadu k Vendy ještě trochu dospat, což se ovšem ukazuje, jako téměř nemožné, protože za jízdy se ze zadní postele stává trampolína. Vendy s Žánem mají můj upřímný obdiv, že tam vydrželi cesovat a spát celou výpravu. Vaříme, stavíme, doléváme vodu do chladíče a Žán sjíží dolů z kopce, aby motor ochladil proudícím nočním vzduchem. Všichni víme, že tohle je velký problém. Pokud bude motor vařit i uprostřed noci, kdy je nejchladněji, tak pravděpodobnost, že se vůbec dostaneme do Bolívie, klesá k nule.

Žán se nevzdává a nakonec během dopoledne skutečně dojedeme k vytouženým gejzírům. Zastavujeme na kochacím místě nad nimi, kde nás dojede chlapík v červeném Hiluxu, a že prý se s ním máme vrátit kamsi nahoru a zaplatit 10 000 vstupné. V tu chvíli máme 2 zásadní problémy – Amálka mometálně není schopná se otočit a vyjet kamkoliv a navíc u sebe asi nemáme dost peněz.  

Ivča přesvědčuje strážce parku, že mu zaplatíme na místě, zatímco my vysypáváme veškeré možné tajné skrýše s penězma a  nakonec fakt dáme dohromady 90 000. Iva vyjedná, že pojede s chlapíkem nahoru jeho autem a zaplatí za nás za všechny. Naštěstí jí to odsouhlasí, naloží jí do auta a odjedou. My, než se vrátí, fotíme první výškový rekord Amálky.   

Přesouváme se dolů mezi gejzíry, parkujeme Amálku a jdeme se projít kolem. Na zemi jsou vyznačené nebezpečné zóny pomocí červených a žlutých kamenů, které jsou rozmístěné okolo děr v zemi, ze kterých buď stoupá jen pára nebo stříká voda. Kolem těch největších je pak pro jistotu vystavená zídka.   

Je pomalu čas na přesun k termálům, aby nám je nezavřeli. Je tu jediný bazén, ve kterém je celkem dost lidí, ale ti postupně odejdou, až tu zůstaneme uplně sami. Ve vodě je dobře, ale vylézt z ní není vůbec jednoduché. A navíc nám zavřeli Emergency WC, ať už to znamená cokoliv...

Odjíždíme. Sedám si dopředu, abych něco málo natočila, až mi Jack vybere super místo, kde natočit průjezd Amálky serpentýnami až k mostu přes potok. Když Amálka projede, dávám se do běhu, aby na mě nemuseli dlouho čekat, ale nakonec se rozhodneme, že tady na chvíli zastavíme, vykoupeme se v čisté neminerální vodě, vypereme... Dělíme si potok na mužskou a ženskou část a jdeme se vykoupat. My teda nejdřív vyprat a rozvěsit prádlo po svodidlech, aby aspoň trochu proschlo na slunci, než odjedeme. A protože jsou kluci v mytí rychlejší, dostanou za úkol uvařit. Franta vyrobí dušenou mrkev s rozpuštěným sýrem a k tomu housky. Na chuť je to lepší, než by se mohlo od pohledu zdát.   

 Cestou do St. Pedra ještě s pomocí živého řetězu a pár barelů dobereme z potoka vodu do nádrže, nafotíme pár lam, ale jinak už moc nestavíme, aby kluci stihli ještě za světla na Amálce opravit pár zásadních věcí.     

Zpět ve městě se kluci rovnou pouští do oprav a my s Avokádem a Kamarádkymi jdeme hledat bankomat a směnárnu. Vybíráme po dvojicích společně, protože se platí celkem vysoké poplatky za výběr a následně hledáme nejlepší směnárnu. Nakonec si vybereme takovou celkem sympatickou paní, která dává stejně dobrý kurz, jako velmi podivně vypadající pán vedle

Avokádo se pak odděluje a jde pomoct klukům, zatímco my jdeme jako morální podpora s Ivčou, která dostala za úkol sehnat nůžky na plech. Je z toho obcházka města na 2 hodiny, kdy ona zkouší oslovovat všechny možné i nemožné lidi, zda by nám nemohli pomoci. Obejdeme několik hotelů, pár obytných domů na periferii města, pak autobusové nádraží, Ivča se všude ptá a nechává se neustále přeposílat jinam a jinam, ale nůžky nikde. Na již skoro zavřeném trhu nakupujeme kokové bombony, ale musíme si je sami vyhrabat z příslušné krabice. Je nám jasné, že ty se budou hodně hodit. A protože tržiště je hned vedle hasičské stanici, tak nadhodím, že třeba tam by nám mohli pomoct s naším plechovým problémem. K mému velkému překvapení tam fakt zamíříme, Iva jim vše vysvětlí a oni navrhnou, že můžeme dojet sem a oni nám ustřihnou, co budem potřebovat.   

Super. Stejně ale ještě zajdem i do železářství, tam vyfotíme, co mají a běžíme za Frantou, zda to je to, co potřebuje, protože za deset minut zavíraj. Bohužel to nejsou ty správné a na to, abychom využili službu hasičů je myslím to, co potřebujeme moc malé. (Jestli se nepletu, tak to kluci nakonec upižlali nůžtičkama na nehty.)

S holkama se rozhodujeme, že půjdeme na večeři, ale kluci ještě potřebujou sehnat golasadu, takže s nimi Ivča zůstvá a my jdeme s Lucíou a Jackem pro barely s vodou a pro večeři pro Jacka a Frantu. Vendy nám poradila, kde mají skvělá grilovaná kuřata, pro ně dva ideální. Iva nás doběhne, když jsme na cestě zpět, takže se otáčíme a jdeme hledat restauraci. Cestou potkáme Avokáda, který byl s Vojtou v nějaké kavárně na pizze. Na tu ale moc chuť nemáme, takže se snažíme najít něco lepšího. Všude je buď plno, anebo draho, anebo obojí. Nakonec si vybereme jednu fakt dobře vypadající malou restauraci, kde si vystojíme frontu na stůl, který Ivča promptně obsadí, jakmile se předchozí host vzdálí o půl metru.

Dáváme si menu za 5000 – smažená Tilapie, hranolky, salát a pití. Je to naprosto výborné. Sedíme tam celkem dlouho, jíme, povídáme a čas utíká. Radši píšeme klukům, jak jsou na tom, zda už se máme vrátit, nebo bychom jen překážely. Odpověď zní překážely, takže si dáváme ještě kafe a koláč.   

Pak už nám přijde hloupé se zdržovat mimo, když kluci sále makají, takže se vracíme. Užitečné ovšem nijak nejsme, takže si bereme karimatku a sedáme za auto. Kluci pracují dlouho do noci. Klobouk dolů za jejich trpělivost. Je čas jít spát. Ukládám se opět na přední sedadlo, ale je tu asi milion komár, takže ke slovu přijde Predátor a zběsilé plácání po zdech i stropě. Vojta spící na střeše odpovídá morseovkou zpět.

Když je veškerý hmyz po smrti, uleháme do spacáků. Venku zběsile štěkají psi a chodí divní lidé, takže usínám až kolem páté ráno. A budím se v 6...  

17. února 2017    
Oficiální budíček jsme si dali na sedmou, kdy tyran Vojta seskakuje ze střechy a vyhání nás ze spacáků. Chceme totiž být na hranicích ještě před 8, abychom stihli za včasu dojet na Bolívijskou stranu, která odsud není nejblíž a hlavně na aduanu, která je sakra daleko a pravděpodobně jí nemáme šanci dneska otevřenou stihnout.   

Před celnicí skoro nikdo není a začínají se ozývat rýpavé hlasy, že to jsme taky klidně mohli spát, ale utichnou ve chvíli, kdy těsně před otevřením začnou hromadně najíždět mikrobusy cestovních agentur. My tím pádem provádíme rychlý výsadek do fronty, abychom tu neskysli na několik hodin.   

Během čekání se dáme do řeči s pár lidmi, kteří jsou fascinováni Amálkou, případně se z počátku snažíme zajistit otevření sociálního zařízení a následně se postupně střídáme v držení místa ve frontě a čištění zubů.    
 

Máme výstupní razítka jak pro nás, tak pro Amálku, můžeme jet. Stoupáme do Bolívie. Na první chladící přestávce Ivče dojde trpělivost s hajzlem a nám zase s nezametenou podlahou, takže provedeme lehký generální úklid, který dokončíme na další chladící zastávce. Amálka zase chvíli bude vypadat jako nová. Asi tak pět minut, jak nás znam... Na dalaší zastávce svačíme a Vojta provádí svůj tradiční kávový obřad. 

Chvíli se svezeme i na střeše. Amálka jede do kopcovitého terénu plného serpentýn krokem.

Celou cestu trháme výškové rekordy, jak naše (myslím, že krom Žána nikdo takhle vysoko nebyl), tak hlavně Amálčiny a pravděpodobně všech Avií světa. Těsně před hranicí nám GPSka ukazuje 4 619 m. n. m.   

Samotný hraniční přechod vypadá jak ze Tří veteránů a sestává ze dvou malinkých kamenných domečků a přes prašnou cestu je plechová závora, zatížená něčím, co evidentně jinému autu vypadlo z pod kapoty. Parkujeme Amálku opodál a jdeme vyhledat příslušnou kancelář. Avokádo marně lomcuje jedinými možnými dveřmi a Vojta nakukuje oknem a vidí klacek zapřený o kliku. Avokádo zkouší důrazně klepat, až mu konečně otevře hodně otrávený úředník. Místo podstrkovaného pasu chce primárně vidět auto.

Všichni jsme pak vpuštěni dovnitř a je nám oznámeno, že tento hraniční přechod je zároveň vstupem do národního parku, takže máme zaplatit 150 Bolivianů, (přibližně x 4 na CZK). To se nám moc nezdá, protože to je poprvé, co narážíme na podobnou informaci, takže se zkoušíme dohadovat. Prý to můžeme zaplatit až na další stanici, ale bez toho prostě nemůžeme jet dál. Po vzájemné dohodě se rozhodneme, že zaplatíme až někde, kde budeme mít větší jistotu, že platíme za národní park a ne někomu do kapsy, abychom za 20 km platili znova.   
 

Následuje dohadovní ohledně aduany. Prvotní informace, kterou nám ten člověk dá, je nutnost stihnout tam dojet během následujících 4 hodin. Jinak se prý máme vrátit rovnou do Chile. Je nám všem jasné, že Amálka nemá nejmenší šanci dát 80 km s převýšením dalších cca 400 metrů za 4 hodiny. Tereňáky to prý zvládnou. No jenomže Amálka není tereňák, že ano.
 
Nakonec je nám povoleno tam dojet až zítra, ale nesmíme bez toho opustit park. To je nám jasné a ani bychom nic takového nezkoušeli. A asi že jsme ho trochu nasrali tím, že odmítáme zaplatit za park, zkrátí nám možnost pobytu v Bolívii z 90 dnů na 30. Hádat už se fakt nebudeme. „Závoru si zvedněte sami.“  Jak jinak...

Franta s Vojtou jdou obstarat uvolnění průjezdu, my to s Ivčou a Avokádem zdokumentujeme a jsme oficiálně ve čtvrté zemi naší cesty.